Klepal se zimou. Harry s tím nedokázal nic udělat. Jen se… třásl. Bylo mu chladno a nedokázal tomu zabránit. A měl hlad… Slabý… Tolik… Slabý. Prosím… Jen slabý proužek světla… Prosím… Potřebuje opět vidět světlo. ***** Kroky. Kroky? Neměl už ani pomalu sílu zvednou hlavu. „Harry… Bože, Harry.“ Ten hlas znal. Nedovedl ho teď nějak zařadit. Ten hlas… Cítil, jak ho někdo objímá. Znal. Znal ji… „Hermiono.“ „Bože, Harry, jsi v pořádku?“ „Jo… asi jo. Já nevím…“ Přitiskl se k ní. Tak silně jako ještě nikdy v životě. Tiskl se k ní. Cítil, jak ho polévá vlna úlevy. Je dobře. Přišli ho zachránit. Už žádné zdi. Žádný strach. Už je dobře. Najednou… v tu chvíli… mu bylo jedno, že je ve vězení. Měl tu totiž Hermionu… Bože, jak jí mohl ještě před nějakou dobou nenávidět kvůli jejímu vztahu s Ronem, jak jí mohl ze všeho obviňovat? Přišla za ním. Teď už to viděl jasně. Úleva. Jeden velký nádech svobody. Úleva. A zahlédl i známou zrzavou hlavu. Ron. Chtěl říci jeho jméno, ale nešlo to… Z hrdla mu uniklo jen podivné zachraptění. „Vypadáš příšerně, Harry… počkej, pomůžu ti.“ Viděl před sebou namířenou hůlku. A zaslechl další hlas… „Víš jistě, co děláš, Grangerová?“ „Mě nemusíš poučovat, Malfoyi.“ Jako kdyby tam chyběla ta obvyklá jedovatost… Nebo snad… Možná už začíná bláznit. Možná se tohle vůbec neděje. Už se z té izolace zbláznil… Asi.. „Medico Medicis.!“ Najednou ho začalo zalévat teplo… Cítil ze sebe cosi unikat, dokonce se mu zlepšoval i zrak. A cítil se… silný… zdravý… Cítil, že tohle všechno je pravda. Pááni… „Občas míváš dobré nápady… Grangerová.“ „Sklapni, Malfoyi… Jak je ti, Harry?“ Ron se ptal. Hermiona, Ron… a Draco. Jen tihle tři v místnosti. Co se stalo? Je tu někde Brumbál? Jsou tady. Ten příjemný pocit, že ho přišli zachránit, nezmizel. Není sám… Jsou tu… Jeho přátelé… Všichni. „Je to lepší. O hodně. Díky, Hermiono.“ Místo odpovědi mu jen stiskla ruku. I když se občas na ně zlobil… Nevyměnil by je. Teď už ne. „Ahoj, Draco.“ Vypadal ještě bledší než obvykle. A taky… byl to Draco. Ale nevykašlal se na něj. Ani on ne. Před pár minutami ležel polomrtvý na zemi a teď tady sedí mezi svými přáteli a připadá si… šťastný. Bože… Asi ještě účinek hojícího kouzla. Euforie. Či něco podobného. „Pottere, tohle se mohlo stát jen tobě. Být přeprán Levandulí…“ Vyznělo by to pěkně ironicky, kdyby to neřekl roztřeseným hlasem. Bál se o něj. Draco… „Taky tě rád vidím.“ Draco se usmál… A Harry mu úsměv oplatil. Všechno není ztracené… „Můžete přestat s tím cukrováním? Každou chvíli sem může někdo přijít,“ Ron zněl naopak naštvaně. (některé věci se nemění) „Cože? Já myslel, že už je po všem…“ Naivní… „Copak by se něco obešlo bez slavného Pottera?“ Draco nahodil konečně ten svůj povýšenecký úšklebek. Bože, tohle mu tak chybělo… Harry překonával nutnání, aby se na něj nevrhl a nezačal ho líbat… a líbat… a…. To kouzlo má opravdu nějaké divné účinky. „Ron má pravdu, musíme odtud pryč. Jsou tu všude Smrtijedi.“ „A kde to vlastně jsme?“ „To ti vysvětlíme potom, teď už hlavně musíme zmizet,“ Hermiona mu pomohla vstát. Páni… Trochu se mu podlomily nohy. Asi ještě nebyl tak silný, jak si myslel. Ale cítil, jak každou vteřinou sílí a sílí. Hermiona byla opravdu velká kouzelnice. Záviděl jí (vlastně všem), že má hůlku. On si bez ní připadal tak… bezbranný. Konečně opustil místnost, která mu byla několik týdnů (měsíců? nebo jen dnů?) vězením. Prošel těmi dveřmi, které jeho přátelé nějakým záhadným způsobem otevřeli. A byl.. v dlouhé kamenné chodbě. Působilo to staře, až moc staře. Jako kdyby byl v nějakém sklepení. „Pospěš, Harry…“ pobídla ho Hermiona. Kývnul. Zřejmě opravdu nebyl čas na uvažování a vyptávání. Šli (nebo spíše běželi) špinavým sklepením. Mlčky. Šli. Utíkali. Jenže… „Draco? Co se ti stalo?“ „To nic není.“ Nic to není? Vždyť on kulhá! „Měli jsme takovou menší potyčku s jedním Smrtijedem tam venku. Nic to není,“ opakoval. Harrymu se zdálo, že je. „A nemůže Hermiona…“ „Nemůže. Je to jen trochu naraženo, nic víc.“ „Nechcete náhodou mlčet? Uslyší nás a pak… pak to bude zlý.“ Ron. Ale zřejmě měl pravdu… Pak by to bylo zlý. Ale… Harry si na něco vzpomněl. „Říkali mi, že je Brumbál mrtvý. Hloupost, že?“ „Harry…“ Hermiona. „Hloupost, viďte?“ „Je to pravda. Brumbál je… mrtev.“ „Ale…“ Brumbál… Mrtvý… ??? Doopravdy? Takže Malfoy (starší) nelhal? Takže Albus Brumbál padnul? Tomu nevěří. Tomu nejde věřit. Nemůže… „Weasley měl pravdu. Musíme spěchat a moc nemluvit. Je to tu nebezpečný.“ Šli (utíkali) mlčky. Harryho přešla nálada na otázky. Nebylo by to zlý. Ono už to zlé je. Teď. ***** „Nebyly ty náhodou dveře?“ Ron koukal do zdi. Hermiona byla zticha a jen se kousala do rtů. Přemýšlela. Zřejmě nechtěla připustit, že se ztratili. „Přece nejsem blázen. Jdeme dobře,“ konečně něco řekla. „Ty dveře tu vážně byly… Jenom se to prostě mění. Jako v Bradavicích.“ Draco o tom věděl nějak moc. „To jsi nám nemohl říct dřív, Malfoyi?“ „Snažil jsem se, Weasley, ale moc dobře to nešlo, když mě nebylo slyšet přes ty tvoje hloupé řeči.“ „Tiše! Mluvte, prosím, potichu,“ teď už zněla zoufale i Hermiona. Zatraceně. Snad se vrátit? Najít východ? Jenže kde… Když se to mění… Bludiště. „Kde to teda jsme?“ Ptal už se podruhé, ale… musel. „Vítej u mě doma, Harry.“ Eh? „Rodinné sídlo rodu Malfoyů. S rozlehlým podzemím. Platí se pouze za vstup…“ „Tohle je tvůj dům?“ „Sice dávám přednost slovu sídlo, ale… ano, tohle je sklep našeho domu. Tušil jsem, že budeš tady. Kde jinde by tě mohli schovat?“ „Nikdy jsi mi o tom neřekl.“ „O čem? Že máme pěkný slípek, kde se místo vinných dýchanků pořádají Voldemortovi seance?“ „Ehm… Jo.“ „To není nic k chlubení.“ „Nemyslel jsem, abys…“ „Nerada vás přerušuji, ale musíme jít. Všechno se vyřeší, až budeme v bezpečí.“ Má pravdu, Hermiona má vždy pravdu. Jenže netuší, jaké to je být zavřená a nevědět, co se děje. Bylo to milionkrát horší než u Dursleyových, a to je, co říct. A teď, i když tu na každém rohu dýchalo nebezpečí, si strašně užíval, že mohl zase mluvit s jinými lidmi, že mohl zase „žít“. Připadal si jiný. Byl jiný. Otupělý (Brumbál byl mrtvý, ale nedokázal se hroutit… ne teď), ale zároveň silnější. Je silnější. A za tohle mu všichni zaplatí. ***** Začalo mu to připomínat jeho „vězení“. Klaustrofobní pocit. Připadalo mu, že pořád chodí v kruhu. Jen zdi, uličky, občas nějaká poloprázdná místnost… Tohle nebylo normální. A nejhorší na tom byly ty zvuky, které se pořád ozývaly. Často to bylo jen dunění, ale občas i hlasy. Nesly se prostorem… V takový okamžik se jejich skupinka pomalu stahovala co nejdál od možných nepřátel. Nechtěli být objeveni, protože kdyby na ně přišli, kdyby se něco stalo… Nikdo neví, kde jsou. Draco tušil, že je Harry ukryt ve sklepení pod jeho domem, a proto se tam všichni vydali… Po smrti Brumbála… Nikdy jiný o tom nevěděl. Nikdo. Postrádali by je, ale zřejmě by je nikdy nenašli… Navždy ztracení. Je tu určitě spousta Smrtijedů… Možná i Voldemort, protože nikdo neví, kde se doopravdy skrývá. Tohle může být jeho útočiště. Takže stačí se vyplížit ven a poslat sem Řád. A třeba i Velkou armádu Ministerstva. Překvapit je a zničit je. To musí udělat. Ale jak to provést, když nemůžou najít východ? Bludiště. Pitomý Draco, že nezná ani trochu sklep pod vlastním domem. Zázrak, že ho tady vůbec objevili… „Najdi východ,“ Hermiona přikázala hůlce. Znovu. A hůlka znovu jen ukázala na strop. Někde nahoře… Zřejmě to tu bylo udělané tak, aby se případní nepřátelé lehce ztratili. Zatraceně. Nedovedou si poradit. Všechno bylo marné. Ne. Hloupé myšlenky. Harry byl už v bezvýchodnějších situacích. Třeba dnes ráno. Tohle je jen další z překážek, kterou společně s přáteli zvládne. Udržet si naději… Hmm… To se krásně řekne. Jenže když viděl Hermionu, která pomalu začínala ztrácet nervy. Ano. I Hermiona. Její kouzla ani propočty nevyšli. A Ron samozřejmě „hysterčil“ od začátku. Snad jen Draco vypadal klidný. Jenže on uměl dokonale skrýt emoce. Tedy většinou. Musí na něco přijít, něco vymyslet… „Tady jsou!“ Výkřik a vzápětí mu těsně kolem hlavy prosvištělo kouzlo. Co to… Objevili se před nimi tři Smrtijedi. A jéje. Problém. „Crucio!“ Natáhl ruku, aby vyslal protikouzlo, ale… hůlka. Chyběla. „Protego magnus!!“ Draco před nimi vykouzlil silný štít, na který kletba narazila… A zanikla. Štít zeleně svítil, vznášel se ve vzduchu a blokoval tak protivníky. Dával jim čas. Nemuseli mluvit. Jejich „čtyřka“ se naráz otočila a začala utíkat. Tři Smrtijedi… Sice jsou pořád ještě v přesile, ale někdy je lepší utéct. Zvláště, když vám je teprve šestnáct a ti proti vám jsou trénovaní kouzelníci, kteří se nezdráhají zabíjet. „Mlha za mnou!“ Draco zvedl hůlku do výšky a vyletěl z ní pruh šedého světla. Za nimi byla najednou neprostupná mlha. Pořád utíkali a zabočili do jedné z chodeb. „Jak jsi to udělal? Nikdy jsem o tomhle kouzlu nečetla,“ Hermiona je opět sama sebou. Sice fajn, že má zájem, ale nešlo by to jindy? Teď utíkají, Smrtijedy v patách… A jí jenom zajímá, kde se to Draco naučil!? Proč je lepší než ona? Draco jí věnoval jen znechucený pohled a neodpověděl. Takže těch tří Smrtijedů se zřejmě zbavili. Jenže… Před nimi stáli další dva, z toho jeden vypadal prokazatelně na ženu. Sakra. „Impendimenta,“ Hermiona se moc dlouho nerozmýšlela a žena ihned ležela na zemi. Ron vyslal kouzlo proti muži, jenže ten ho bez problémů odrazil a vyslal kletbu na něj. A Ron se nestihl bránit… Proud světla ho zasáhl a on odletěl o pár metrů vzad. „RONE!“ Hermiona zapomněla na to, kde jsou a co se děje. Vrhla se k němu. Zapomněla, že to může být i nebezpečné. „Expel..“ Draco nedořekl, protože mu kouzlo protivníka vyrazilo hůlku z ruky. A Harry byl neozbrojen. Nevěděl, jak se bránit… Ale věděl, že musí bránit Draco. Něco se v něm vzedmulo. Nějakej pitomej Smrtijed mu nebude napadat přátele a potencionálního milence. Hůlka sice chyběla, ale pořád tu byl on. Vrhl se na Smrtijeda, který to zřejmě nečekal. Oba upadli na zem. No dobrá, zřejmě byl ovlivněn několika akčními filmy, co s Dracem viděli. Takže Smrtijed… dostal pěstí. A zůstal ležet… Eh? To stačilo jen tak málo? Panebože, ti chlapi dnes už nic nevydrží… „Jsi v pořádku, Harry?“ Draco už měl zpátky svoji hůlku. „Jo… Dobrý.“ Vstával a musel se ovládat, aby se nezačal usmívat. Usmívat se v tak vážné situaci… No jo… Jenže on úplně sám přepral obrovského silného Smrtijeda… Bože, je TAK povrchní… Ron se také zvedal a vypadlo, že mu nic není. „Musíme odtud zmizet,“ Harry kývnul na své přátele. „To jen tak nebude, Broučku.“ Trhnul hlavou… Za nimi stála Belatrix Lestrangeová. Bez Smrtijedí masky. Bledá strhaná tvář, přesto silně nalíčená. Vypadala pořád stejně šíleně. V Harrym se znovu ozvala ta stará bolest. Ta mrcha zabila Siriuse. A teď se tu na něj usmívá… Zabije ji. Sice se říká, že by člověk měl umět odpouštět, ale tohle…. zabila Siriuse. Stejně jako Malfoy starší zabil Brumbála (i když to je spíš abstraktní pojem). Tihle dva za to zaplatí. Budou trpět. Jenže nebyla sama. Byli tam Smrtijedi. A bylo jich hodně. Deset? Dvacet? Počkat… nebylo jich tenkrát méně? To už sehnal Voldemort novou krev? Na tom teď nezáleželo. Jenže armáda před nimi… Na tom záleželo až moc. „A můj synoveček je tady taky? To bude mít tatínek radost. Jeho úchylný synáček… Určitě bys tu nebyl, kdybys nebyl zamilovaný, že? Ale ne ne, přeju ti to… Fakt, že jo, Dračí. Kdopak to je? Chudák Weasley? Nebo že-by Potter?“ „Misselus Declive!“ Draco jí odpověděl kouzlem. Barevná světla se rozlétla proti ní. A oni… Raději (opět) utíkali. Smích. Šílená osoba.¨ „Takže Potter!!“ Smích se trochu uklidnil a pak jen zaslechly její kovový hlas: „Dostaňte je… Ale živé, prosím.“ Takže utíkali. Zase. Ano, strašně chtěl, aby zemřela… Ale nemuseli by při tom zemřít také oni. Teď budou utíkat. ***** Kouzla jim létala nad hlavami. To přece nemůžou zvládnout… Nemůžou… Jenže jako kdyby je něco chránilo. Kouzla je míjela a míjela. Jako kdyby jim samotné štěstí přálo. A… „Amaurosis pre insania!“ Draco za sebe vyslal kouzlo. A pronásledovatelé začali padat. Teda… Kde se to naučil? Hermiona měla pravdu, o takovýhle kouzlech v životě neslyšel a v učebnici nejsou. Hmm… zeptá se ho potom. Teď není čas. Ale… Kde je Hermiona? A Ron? Najednou zjistil, že jsou jen sami dva, Smrtijedy nechali někde vzadu. „Kam zmizeli?“ „Nevím.“ Prostě se jim v tom zmatku jejich přátelé (dobrá, spíše Harryho přátelé) ztratili. K sakru. „Tudy,“ Draco kývnul na schody. Schody. Může to být východ? „Ale co Ron? A Hermiona? Nemůžeme je tady jen tak nechat.“ „Najdeme je. Jenže teď tady zůstat nemůžeme, Smrtijedi jsou za náma, takže se, Harry, vzpamatuj. Potřebujeme jenom na chvilku zmizet,“ Draco mluvil rozumně. A Harry mu věřil. Kývl. Pak je najdou. Schodů bylo jen pár a vedly do místnosti… Jenže… byla to jen další místnost v podzemí, další patro ve sklepení. Tohle už není normální. Musí to tu být obrovské, neskutečně rozlehlé. Kde to má konec? Ale byl tady klid… Kupodivu. Opřel se o zeď a na chvilku zavřel oči. Už ho to pomalu začalo zmáhat. Hermionino kouzlo mu sice na okamžik ulevilo od bolesti, ale pořád v něm byla ta nesnesitelná únava. Tohle už bylo moc. Potřeboval by, aby je už někdo zachránil, potřeboval tady Brumbála. Jenže ten nepřijde… Brumbál prostě nepřijde. Ani Sirius. Ani jeho rodiče. Nepřijdou. Jsou mrtví. Už je tu jen on a musí se z toho dostat sám. „Dobrý?“ Draco. Rukou se dotknul jeho ramene. Má starost… Asi. Není na to sám. Je tu Draco. A někde ve tmě Hermiona s Ronem. Tihle mu zbyli. A nenechá si je vzít. Ani Voldemortem ne. „Hele, Pottere, tohle je sice zlý, ale dostaneme se z toho.“ Kývnul. Draco optimista, to tu ještě nebylo. „A víš co? Když to přežijeme, tak s tebou půjdu na rande,“ nabídl mu Draco. Ehm. Ehm. Ehm. Harry zamrkal a trochu se probral z té apatie. „Co?“ „To jsi přece chtěl, ne?“ Tak tohle zrovna neřekl. „Jo, ale..“ „No? Prostě když to přežijeme, tak s tebou někam půjdu. I když to zřejmě bude znamenat, že se mi všichni vysmějí. Vidíš, co kvůli tobě dělám, ty pitomče?“ „Jo. To vidím.“ „Tak se přestaň tvářit tak zoufale. Tohle zvládneme. Teď máš i motivaci.“ Zatraceně. Draco nebyl hloupý. Dal mu motivaci… Jako kdyby už tu tak dlouho nebyla… „Mohlo mě napadnout, že v tom má prsty Potter. To on z tebe udělal takovou trosku, Draco?“ Kurva. Stál tam Lucius Malfoy. (vrah Brumbála) Byl tam sám, ale byl to on. Malfoy starší. S napřaženou hůlkou, která mířila střídavě na něj a na Draca. Parchant… Kdyby tak mohl něco udělat, kdyby měl hůlku. Jenže ne. Mohlo ho napadnout vzít hůlku tomu Smrtijedovi, kterého poslal ranou k zemi. Ale neudělal to. Nic se nenaučil… A Draco sice hůlku měl, ale vypadal jako přešlý mrazem. Jak dlouho neviděl svého otce? Kurva. Tohle nemůže dopadnou dobře. „Stydím se, že jsi byl mým synem. Pokud jsi tedy vůbec kdy, byl můj vlastní. Spíš jsi byl vždycky bastard. Kdoví, s kým tě měla.“ Draco nic neříkal, ale Harry si všimnul, jak křečovitě svírá svou hůlku. Tohle mu neměl Lucius právo říkat. Chovat se k němu… jako kdyby byl odporný. „Tak mi řekni, co mám s tebou udělat, Draco? Jak tě mám potrestat? Možná tě předám svému pánovi, určitě si najde nějaký zábavný způsob. Něco hezkého…“ Jak může… Vždyť… Je to jeho otec! To mu na něm ani trochu nezáleží?! Pak se stalo několik věcí naráz. Draco vyslal kouzlo: „Expeliarmus!“ „Protego magnus!“ obrana přišla rychle. A Harry se vrhl rychle na Malfoye (staršího). Neozbrojen. Ale s chutí ho zabít. Jenže… Lucius po něm vyslat zaklínadlo… Přišpendlilo ho to k zemi. Jako kdyby mu nějaká tíže seděla na zádech, takže se nemohl pohnout… Nevěděl, co se děje. Díval se do země… Opět ten pocit bezmocnosti… Kurva. Tohle je… Strašné. Jen slyšel. „Impendimenta!“ „Luminesco portamus!“ „Mdloby na…!“ „Petrullo petrissimi!“ „Protego magnus!“ „Crucio!“ „Flamma!“ A pak křik. Ošklivý Dracův křík. A pach spáleného masa. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Nemůže mu ubližovat, nemůže. „Ty hajzle, nech ho! Chcípni, chcípni, ty hajzle,“ Harry křičel a snažil se vyprostit zpod neviditelného věznitele, ale nešlo to. Jen ten křik. Zoufalý křik. Panebože. Draco… Harry neviděl, co se stalo. Nevěděl, co má dělat. Draco… Ten zápach… Jako když se něco pálí. Bože… „Máš už dost? Hnusní teplouši si zaslouží jen chcípnout.“ Jak tohle může říkat? Osoba jako je on… Prosím, ať Dracovi neubližuje, prosím, ať někdo přijde. Nějaké kouzlo. Zázrak. Cokoliv.. Jestli existuje Bůh, tak ať přijde a pomůže mu. Ať nedopustí takové bezpráví. Prosím. Prosím. Prosím. Ať už… „Avada Kedavra!“ Křik utichl.