Kapitola dvacátá devátá
VÁNOČNÍ BITVA

„Co jsi mu udělal, ty hajzle?!“
Tentokrát popadl za límec a zvedl do stoje Harry Snapea a vztekle s ním
třásl.
„Tak mluv, ty zatracený šmejde!“ skoro řval a úplně při tom zapomněl na
nějaké vykání. Nedokázal si představit, že je Brumbál mrtvý a děsil se
toho. Doufal, že Snape určitě lže, jen aby je vystrašil.
„Zjistěte si to sami!“ vyštěkl Snape, který už se nesmál, prudce se
Harrymu vyškubl a nečekaně se s chtivým výrazem vrhl po svojí hůlce jako
dravec po kořisti.
Angelu však rozhodně nepřekvapil a klidně ho kouzlem spoutala. Žuchl na
zem jak pytel brambor a nenávistně z ní na ně zíral. Angela si jeho hůlku
schovala do kapsy džínů. Hermiona a Ron stojící za nimi na celou scénu
nevěřícně hleděli.
„Musím zjistit, jestli mluvil pravdu!“ vyhrkl Harry a bez dalšího
rozmýšlení se rozběhl ke schodišti.
„Harry, počkej!“ volala za ním Angela, ale on se ani neotočil. „Proč musí
být vždycky tak zbrklý?“ zahučela a otočila se na Hermionu a Rona.
„Hlídejte ho a NIKOHO k němu nepouštějte, dobře?“ žádala je a ukazovala
na Snapea. „Za každou cenu musí zůstat spoutaný!“
„Dobře,“ přikývla Hermiona, které stále moc dobře nedocházelo, co se
vlastně děje a vytáhla stejně jako Ron hůlku.
Angela svižně vyrazila za Harrym a dohnala jej u místa, kde se nacházela
zkratka k Brumbálově pracovně, kterou jim nedávnou ředitel ukázal. Beze
slova se nechali přenést nahoru, vyštěkli na chrliče heslo, brali
otáčející se schody po dvou, až se nakonec vřítili do ředitelny a prudce
se zastavili, jako by do nich uhodilo.
Ředitel Brumbál seděl ve svém křesle jako obvykle, jen hlavu se
stříbřitými vlasy měl zvrácenou dozadu přes opěradlo, ruce mu volně
visely podél opěrek a před ním na stole se nacházel překocený vylitý
pohár.
Harry se vrhl k Brumbálovi a obrátil k sobě jeho nehybnou tvář. Jeho vždy
jiskrné oči až na poslední dobu byly prázdné a bez života. Angela
nepohnutě stála u otevřených dveří a do očí se jí draly slzy.
„Ne, to není pravda ...“ zašeptal Harry. „To přece nemůže být pravda!“
Třesoucí se rukou položil jeho hlavu jemně zpět na opěradlo, zavřel
mrtvému víčka a zůstal mlčky stát. Nemohl tomu, co vidí na vlastní oči,
uvěřit. Nechápal, jak se to mohlo stát. Angela k němu přistoupila a
položila mu zezadu ruku na rameno.
„Harry ...“ pronesla tiše a silou vůle zadržovala další slzy.
Nedočkala se pražádné reakce. Pohled jí padl na pohár na stole a došlo
jí, že měla tehdy pravdu. Snape celou tu dobu Brumbála nenápadně trávil
nějakým svinstvem, až poslední, určitě zvýšenou dávku, jeho tělo už
neuneslo. Mohli tomu zabránit, měli ho přesvědčit, že Snape je zrádce,
ale neudělali nic. Vůbec nic ...
Něco se v ní začínalo lámat. Něco uvnitř. Slzy jí vyschly. Nemohla
plakat, nemohla křičet, ani utěšit Harryho. Náhle si připadala tak
bezmocná, jako ještě nikdy.
Z přemýšlení ji vytrhl až náramek od Draca, který místo toho, aby studil
jako předtím, začal ji skoro pálit. S tichým zasyčením ho stáhla ze
zápěstí a rychle zasunula do kapsy.
Pak odstoupila od Harryho a z náhlého popudu přešla k oknu. Shlédla dolů
na bílé školní pozemky, které ozařovalo jasné světlo měsíce a v plicích
se jí náhle nedostávalo dechu.
„Harry,“ pronesla přiškrceně. „Harry!“ opakovala s takovou naléhavostí,
že se odvrátil od nejlepšího ředitele, jakého kdy Bradavice měly a
přistoupil mlčky k ní.
Podíval se dolů a zůstal civět na nezměrné množství temných postav s
maskami, které postupovaly klidně a cílevědomě od Zapovězeného lesa
směrem ke škole, nejspíše k hlavní bráně. Překonat ochrannou hranici a
hlídky jim zřejmě nečinilo velké problémy. To určitě znamenal ten křik a
jiskry ... A vysvětlovalo to i Snapeovo chování ... Angela to vytušila už
dole, když se zmínila o těch „kámoších.“
„Panebože ...“ hlesla Angela a uvědomila si, že ji ten proklatý náramek
pálí i přes hrubou látku džínů. To si z ní Draco utahoval? Smrtijedů bylo
mnoho. Příliš mnoho ...
„Harry ... Co budeme dělat?“ zeptala se zoufale.
Měli to tušit, že ten klid od Voldemorta nepanuje jen tak. Připravoval se
k rozhodujícímu útoku. Harry prudce potřásl hlavou, jako by se probíral
ze zlého snu a ještě chvíli postavy dole pozoroval.
„Musíme najít ostatní profesory,“ pronesl náhle rázně. „A to hned!“
Vykročil ke dveřím a táhl Angelu za ruku sebou.
„Co když jim Snape taky něco udělal?“ namítla Angela pesimisticky.
Zastavil se, pohlédl na ni a pak znovu na nehybného Brumbála.
„Však to brzy zjistíme. Prostě je musíme najít. Jdeme,“ jemně ji při těch
slovech vystrčil na chodbu a předtím, než zavřel dveře ředitelny, se
ještě jednou rozhlédl.
Přitom zaregistroval něco, čeho si předtím pochopitelně vůbec nevšiml.
Brumbálův fénix neseděl na svém bidýlku a nebyl ani nikde jinde. Fawkes
byl pryč.

Draco v dlouhém plášti a smrtijedské masce neslyšně sletěl k zemi, koště
zmenšil a schoval a cílevědomě zamířil skrz čekající houf nehybných
postav ke svému otci.
„Nic,“ ohlásil suše. „Okna už také zabezpečili.“
„Dobrá. Nic jiného jsem ani nečekal,“ odvětil Lucius Malfoy.
Draco se zahleděl na pevně zavřenou, tak jemu známo, školní bránu.
„Netrvá mu to nějak dlouho?“ poznamenal tiše.
„Trpělivost, synu,“ pohlédl na něj skrz masku otec.

Nenapadlo je nic jiného, než zamířit přímo do sborovny, kde měli mít
profesoři podle Hermiony dneska poradu. Dveře museli odemknout, pak už
vrazili dovnitř a podruhé za krátkou chvíli zůstali šokovaně stát.
Kolem dlouhého oválného stolu seděli všichni bradavičtí učitelé, dokonce
i Hagrid, ale žádný z nich se nehýbal. Nad nimi byli ve vzduchu v podivné
kouli uvězněni všichni duchové včetně Protivy a podivně kvíleli.
„To snad ne ...“ vydechla Angela. „Snad nejsou ...“ nedořekla. Nedokázala
ta slova ani vypustit z úst.
Harry se pohnul směrem k McGonnagallové, která se nacházela nejblíže a
jako ve zpomaleném filmu ji vzal za zápěstí. Angela na něj vytřeštěně
zírala a čekala.
„Žije,“ pronesl po nekonečné době Harry s neuvěřitelnou úlevou, která se
teď zrcadlila i ve tváři Angely.
„Nejspíš jim jen něco dal do pití, aby mu nestáli v cestě,“
zkonstatovala, když přehlédla stůl, na kterém stál před každým z
profesorů prázdný pohár.
„Asi ano,“ přitakal Harry a narovnal se. Pořád si připadal, jako by se
propadl do noční můry, která musí každou chvíli skončit, ale pomalu
začínal naplno vnímat krutou realitu.
„Duchové nám nepomůžou, ani kdybych je osvobodila, což nejspíš stejně
nedokážu,“ prohlásila Angela, když předtím zkusmo vyslala proti červeně
zářící kouli zničující kouzlo. „Chybějí tu už jen skřítci ...“
poznamenala sklesle. „Co teď?“ bezradně se na Harryho zahleděla.
Harry měl v hlavě absolutní prázdno. Nejraději by si hned teď tady sedl
na podlahu a nedělal vůbec nic. Prostě by jen civěl do stropu a čekal, až
si pro něj přijdou ...
„Harry? No, tak, Harry!“ zatřásla s ním Angela netrpělivě a už podruhé ho
vytrhla z nečinnosti. „Podívej!“ ukázala oživle na protější stranu stolu.
Ve svém křesle tam napůl ležela napůl seděla Shiernová a až teď si Harry
všiml, že se trochu hýbe. Neklidně se zavrtěla, pohnula hlavou a na
kratinkou chvíli pootevřela oči, než je zase zavřela. To je oba
povzbudilo. Harry i Angela se k ní vrhli.
„Paní profesorko!“ vyhrkla Angela a jemně s ní zatřásla.
Shiernová znovu neochotně pootevřela oči a něco zamumlala.
„Paní profesorko Shiernová!“ oslovil ji velmi důrazně Harry. „Proberte se
alespoň vy, prosím vás!“
„Potřebujeme tu někoho dospělého! No tak!“ naléhala i Angela.
Profesorka se pracně vymanila z Angelinina sevření a mátožně si přejela
čelo hřbetem ruky.
„Jak se cítíte?“ zeptala se Angela starostlivě.
„Blbě,“ procedila Shiernová nevrle a zaostřila pohled na pohár před
sebou. „Ten zmetek! Něco nám všem dal do pití!“ uvažovalo jí to dobře.
„Ano, také si to myslíme,“ přisvědčil Harry. „Ale na to teď není čas.
Potřebujeme vás! Dokážete vstát?“
„Ano,“ přikývla ne zrovna přesvědčivě Shiernová. „Teda alespoň doufám.“
S Harryho pomocí vstala bez větších problémů.
„Nepůsobí to na vás tak špatně proto, že jste ...“ Angela se na poslední
chvíli zarazila, protože si uvědomila, že Harry neví, co je Shiernová
zač. „Ehm ... no ...“
„Ano, právě proto,“ přitakala profesorka netečně. „Nejspíš na to ten
hajzl zatracená trochu pozapomněl.“
„To se mu ani nedivím. Měl totiž jiné starosti ...“ podotkla Angela
odtažitě.
Harryho by velice zajímalo, co to chtěla Angela říct, ale teď už si moc
dobře uvědomoval, jak je tlačí čas.
„Musíme jít! Musíme k hlavní bráně!“ naléhal. „Teď hned!“
„Proč? Co se vlastně děje?“ ptala se Shiernová nechápavě.
„Na školu útočí Smrtijedi! Spousta Smrtijedů!“ vyhrkl Harry a neomaleně
vedl profesorku na chodbu. „Snape jim chtěl otevřít bránu!“
„Naštěstí jsme ho včas zastavili!“ doplnila jej Angela. „Ale i tak si
myslím, že nejspíš bránu prolomí!“
„To přece nemůžou,“ namítala Shiernová, zatímco s nimi spěchala po
schodech, i když se jí motala hlava. „Zabezpečuje ji ředitelovo kouzlo!
Kde je vůbec Brumbál? Ve sborovně s námi nebyl.“
Harry a Angela se po sobě úkosem podívali.
„Našli jsme ho v jeho pracovně. Je mrtvý,“ pronesl nakonec Harry
namáhavě. Tím, že to vyslovil nahlas, si uvědomil plnou váhu svých slov.
Zůstali bez Brumbálovy moci a ochrany.
„Cože!? To ale není možné! Kdo? Jak?“ klopýtala za nimi šokovaná
Shiernová.
„Snape,“ procedili oba najednou nenávistně mezi zuby.
„Trávil jej už nějakou dobu, jen nevím čím,“ dodala Angela. „Měli jsme
nějaké podezření, ale pan profesor mu bezmezně důvěřoval. Nedal se od nás
přesvědčit.“
„Teď už mi taky došlo, na jakého Strážce se mě to Snape ptal,“ pronesl
Harry zachmuřeně. „Na nového Strážce Fideliova zaklínadla, které chrání
hlavní štáb.“
„No, jasně. Nejspíš se pokusil někomu dát po jeho smrti vědět, kde se
nachází, ale to se mu nemohlo povést, takže mu nejspíš došlo, že Brumbál
stačil určit někoho jiného,“ souhlasila Angela.
„A neomylně zamířil ke mně. Předpokládal, že to budu vědět, jen si
nemyslel ...“ Harry se zarazil a pohlédl úkosem na Shiernovou, která si
ho zkoumavě prohlížela.
„Podle mě chtěl Pán zla zaútočit na Fénixův řád i na školu zároveň,“
uvažovala Angela nahlas. „Dvě mouchy jednou ranou.“
„Samozřejmě, když se zbavil svého největšího soka, chtěl určitě využít
příležitosti,“ navázal na ni Harry. Pořád měl před očima mrtvou
Brumbálovu tvář a skoro se mu z toho rozklepala kolena. Teď si to ale
nemohl dovolit.
Ještě zrychlil a nechal Angelu, která pomáhala Shiernové, kousek za
sebou, když ze Vstupní síně zaslechl podezřelý hluk. Seběhl neviděn ze
schodů, jelikož pozornost asi poloviny bradavických studentů byla
soustředěna na Hermionu a Rona, kteří bezradně stáli před nasupeným
Snapeem stále se válejícím u zdi. Ti, kteří jim byli nejblíže, se s nimi
o něčem hlasitě dohadovali. Harry si prorazil cestu davem a Angela s
Shiernovou se prodraly kousek za ním.
„Okamžitě nám řekněte, co se to tu k sakru děje! Chceme to vědět!“ bouřil
zrovna Ernie McMillian z Mrzimoru.
„Ale my sami to nevíme!“ vyjel na něj poněkud unaveně vyhlížejí Ron a
uviděl Harryho. „Harry! Konečně! Prosím tě, řekni nám, co se tu děje!“
Do Vstupní síně už nakukovali i mladší studenti, kteří doposud nervózně
vysedávali u stolu. Zmijozelští, které Angela spoutala, se stále nemohli
pohnout a jen ve tvářích jim bylo vidět, jak většina z nich zuří.
„Máme problém. Velký problém,“ řekl Harry co nejtišeji Hermioně a Ronovi
a stáhl je k sobě, aby jim to mohl blíže vysvětlit.
Snape nejprve trochu nechápavě civěl na Shiernovou, ale pak mu to nejspíš
došlo, znechuceně se zamračil a ze země je upřeně sledoval. Angela pro
změnu hleděla záštiplně na něj. Shiernová se mezitím snažila utišit
bouřící studenty.
„Uklidněte se laskavě! To by už stačilo!“ vyjela na ně mocným hlasem, i
když se jí ještě stále motala hlava a z toho, jak vykřikla, se jí až
zatmělo před očima.
„Paní profesorko! Kde je zbytek profesorského sboru? Proč tu nejsou ani
duchové? Proč je profesor Snape spoutaný? A co ty jiskry venku? Co se to
tu děje? A proč se nemůžou zmijozelští hýbat?“ a další a další otázky na
ni chrlili jeden přes druhého.
„Dost! Zmlkněte, nebo vám nebudeme moct vysvětlit nic!“ překřikla je
Shiernová dost nevrle.
Studenti se velmi pomalu uklidňovali, až napjatě ztichli. Vycítili, že se
děje něco vážného.
„Nejdříve se všichni vraťte do Velké síně! Hned!“ nakázala Shiernová.
Angela ji jemně podepřela. Moc dobře viděla, že se ještě necítí vůbec
dobře.
Studenti sice brblali, ale pomalu se začínali vracet na svá místa. Harry
domluvil se svými přáteli a odvrátil se od nápadně bledé Hermy a
nevěřícného Rona k Angele. Shiernová se na ně čtyři vážně podívala.
„Máte nějaký plán?“
Čtveřice bezradně mlčela.
„Prosím tě, Margaret!“ zasyčel škodolibě Snape, který byl sice spoutaný,
ale Angela mu zapomněla znehybnit i obličej. „To se radíš s těma
spratkama? Moc dobře víš, že nemají pražádnou šanci! Proti služebníkům
Pána zla nikdo nic nezmůže!“
Shiernová do něj nejdřív zabodla vražedný pohled, pak vytáhla svou hůlku,
kterou jí Snape neprozřetelně ponechal, stejně jako ostatním profesorům a
Netopýr zmlkl s pusou plnou husté pěny. Angela se zahleděla k bráně, za
kterou se zatím nic neozývalo.
„Má pravdu. Nic proti nim nezmůžeme,“ pronesla nesmírně potichu.
„Takhle nemluv, Angie!“ okřikl ji Harry.
„Je to čistý fakt,“ pokrčila Angela rameny.
„Jsou to kecy!“ odpálil nevrle.
„Řekneme to i ostatním?“ ozvala se Hermiona.
Shiernová váhavě přikývla.
„Mají právo to vědět. Musíme jim říct, co se děje.“
„Co když začnou panikařit?“ namítla Hermy, která sama nevypadala zrovna
klidně a také jí pohled utíkal k vstupní bráně.
„I s tím musíme počítat,“ odvětila Shiernová podivuhodně klidně. Snape za
ní se skoro dusil, jak se snažil promluvit skrz pěnu. „Smrtijedi nejspíš
čekají, jestli jim Snape neotevře. Ale dojde jim, že se něco podělalo a
zaútočí.“
„To je zřejmé,“ souhlasil Harry, kterého trochu udivovalo, jak dokáže být
profesorka vulgární.
„Oni tu bránu prolomí. Dřív nebo později,“ konstatovala Angela stále
stejným klidným tónem.
„Ty tvoje řeči nám moc nepomáhají!“ vyjel na ni Ron, než ji stihl
okřiknout zase Harry.
„Tak sorry, že nepředpokládám, že škola plná nezletilých studentů něco
zmůže proti minimálně stovce vycvičených Smrtijedů!“ vyštěkla Angela v
odpověď.
„Ticho! Když se budeme hádat, tak nám to nepomůže a jen ztrácíme čas!“
sjela je Shiernová.
„Nezkusíme se spojit s Fénixovým řádem? Od čeho je Letax?“ navrhla
Hermiona.
Studenti v Síni zase začínali podezřele hlučet. Nechávali je čekat příliš
dlouho.
„To je fakt! Že nás to hned nenapadlo! Hermiono, prosím tě, běž to hned
zkusit od McGonnagallové!“ Harry se nadějně rozzářil, ale Angela se
tvářila stále pesimisticky, když postřehla, že Snape by se zase určitě
smál, kdyby neměl plnou hubu.
„Půjdu s tebou,“ prohlásil Ron, chytil Hermionu za ruku a oba se rychle
vytratili ze Síně po schodech nahoru. Shiernová je souhlasně vyprovodila
pohledem.
„A my si musíme promluvit s ostatními studenty. Okamžitě!“ prohlásila a
na doklad svých slov trochu vrávoravým krokem zamířila k Velké síni.
Harryho Angela zastavila, když chtěl vyrazit za ní a ukázala výmluvně za
sebe. Až teď Harry zaregistroval, že je Snape celý zelený, jak se dusí.
Znechuceně přerušil kouzlo, kterým ho umlčela Shiernová a místo toho na
něj použil kouzlo úplného znehybnění. Angela jej pak vznesla do vzduchu a
poslala ho před ně směrem k Velké síni.
Harry do ní rázně vešel, jen Angela se ještě napjatě zahleděla na bránu,
za kterou stále panovalo podezřelé ticho a až poté šla za ním.
Shiernová se postavila před profesorskou tabuli čelem ke všem nervózním
studentům. Zatímco se pomalu utišovali a Shiernová se připravovala na to,
co jim řekne, Angela procházela celý zmijozelský stůl a odpoutávala ty,
kteří už od pohledu absolutně nechápali o co jde. Tedy se tvářili stejně
jako studenti z ostatních kolejí. Ty ostatní nechala tiše zuřit, což byli
samozřejmě příbuzní a přátelé těch chlápků venku. Mohla jen doufat, že se
u nikoho nespletla.
„Školu se chystají napadnout Smrtijedi,“ oznámila přímo Shiernová a v
Síni nastalo takové ticho, že úplně tlačilo na ušní bubínky. „Právě se
shromažďují před hlavní bránou, jak mi bylo řečeno. Ostatní profesoři
jsou v bezvědomí.“
O Brumbálovi se raději rozhodla pomlčet. Harry napjatě přejížděl pohledem
okna, jestli za nimi někoho nezahlédne.
„Důrazně vás všechny žádám o klid. Zatím jsme zde v bezpečí, bude jim
chvíli trvat než překonají zabezpečení hradu.“
To však studentům nestačilo. V momentě měla dost práce s odrážením otázek
a nářků studentů, kteří se dožadovali odchodu ze školy.
Náhle se ozvala dunivá rána a všichni v ten okamžik ztichli. Chvíli za
první se rozlehla druhá. Pak třetí. A čtvrtá. S železnou pravidelností
dopadaly na uzavřenou školní bránu dunivé údery, které jako by útočily na
celou její plochu.
Studenti, kteří doteď nechtěli připustit, že by je opravdu někdo napadl,
už uvěřili. Mladší, hlavně děvčata, začali skoro pofňukávat a za chvíli
už byl v Síni zase hluk, jak se hodně lidí zvedalo a hrnulo se k
Shiernové jako by od ní očekávalo záchranu.
„Pošlete nás Letaxem pryč!“ vřeštělo jich několik. Shiernová vrhla
prosebný pohled k Harrymu ve chvíli, kdy se vrátila Hermiona s Ronem.
„Harry? Krby nefungují,“ oznámila mu co nejtišeji do ucha. Ron postával
zachmuřeně za ní.
„Cože?!“ otočil se na ni nevěřícně. „Zkoušeli jste to i jinde?“
Hermiona přikývla.
„Vyzkoušeli jsme jich pět. Pokaždé nás to vyhodilo zpátky. Nějak nás
odtrhli od sítě.“
„Do háje,“ zasyčel Harry mezi zuby.
„Nemůžeme ani poslat žádnou sovu. Oni by ji určitě hned odchytili,“
konstatovala Hermiona bezradně.
„Jsme v pořádným průseru, lidi,“ procedil Ron zamračeně mezi zuby. „V
takovým jsme asi ještě nebyli.“
„Naprosto souhlasím,“ ozvala se Angela, která už prošla všechny
zmijozelské a právě se k hloučku na okraji nebelvírského přidala.
„Kolik myslíš, že máme času?“ obrátil se na ni Harry a pokývl hlavou k
chvějící se bráně.
Angela se zamyslela jen na chvíli.
„Jestli s nimi není Pán zla, tak asi hodinu. Možná míň.“
„Budeme se muset bránit,“ pronesl rázně Harry.
„Kdo? Zdejší studenti? Prosím tě, Harry, mysli!“ vyjela na něj Hermiona
skoro hystericky.
„Právě, že myslím!“ odsekl Harry. „To si chceš sednout a čekat na ně? Ven
z hradu se jen tak nedostaneme!“
Nejbližší nebelvírští, kteří nepostávali v houfu u Shiernové se po nich
začali podezřívavě ohlížet.
„Já vím, ale nemůžeš po nich chtít, aby se postavili Smrtijedům!“ vyhrkl
Ron tiše. „Vždyť to by byla sebevražda!“
„Samozřejmě, že o to nebudu žádat všechny! Ty mladší musíme schovat,“
odpálil Ronovu poznámku Harry.
„Kam?“ divila se Hermiona.
„Já vím kam,“ pronesla Angela. „Chceš je schovat do Komnaty, že?“
Harry přikývl.
„Ty se jim opravdu chceš postavit?“ Angela mu hleděla přímo do očí.
„Ano,“ pronesl Harry pevně.
„Dobře,“ skoro se usmála. „A já budu při tobě.“
„My taky, Harry,“ řekla Hermiona vážně. „I když se bojím.“
„Bojíme se tu všichni,“ konstatoval Harry. „A teď jdeme Shiernové
pomoct,“ prohlásil, pokročil k davu lidí před Shiernovou a svižně
vyskočil na stůl. Angela rychle vystoupila za ním a chytila jej za paži,
než stačil promluvit.
„Harry. Dej jim alespoň naději, když už ji nemáme my,“ řekla tiše.
Přikývl.
„Poslouchejte mě, všichni!“ zařval Harry. „Zmlkněte a poslouchejte!“
Studenti se začali pomalu utišovat a obracet se k Harrymu, který stál nad
nimi. Angela od něj poodstoupila dál.
„Řeknu vám to rovnou! Jak už vám řekla paní profesorka, ostatní učitelé
jsou v bezvědomí. Ale to není všechno. Krby na hradě nefungují a
Bradavice jsou obklíčené přívrženci Pána zla, takže se odtud nikdo jen
tak nedostane! Musíme si pomoct sami. Alespoň zatím, než přijde pomoc,“
podíval se zpříma na profesorku.
Všichni na něj vyděšeně hleděli, Shiernová však s uznáním a Angela s
obdivem. Uvažovala, kde se to v něm bere.
„Ano, říká pravdu,“ podpořila Shiernová Harryho tvrzení. „Už jsme poslali
několik sov s prosbou o pomoc a určitě někdo přijde,“ potvrdila jeho
slova co nejvíc přesvědčivě.
Studentům to však příliš nepomohlo a začínali znovu panikařit.
„Panika nám nepomůže!“ horoval dál Harry. „Vím, že máte strach, protože
já ho mám taky! Ale nebudu tady sedět s rukama v klíně a čekat, až pro
nás přijdou ti sviňáci v kápích! Musíme se přece bránit!“
Všichni ho poslouchali, ale nikdo nevypadal na to, že by s ním souhlasil.
„Ano, jsme oproti nim jen nedostudovaní kouzelníci, ale přece jen už toho
většina z nás umí dost na to, aby jim to dokázala pěkně zavařit! I
kdybychom se teď vzdali, myslíte, že by nás nechali naživu? V nejbližší
době možná ano, ale budou vámi vydírat vaše rodiče, aby se přidali k
Voldemortovi, nebo zemřete! Už vám to došlo? To přece nemůžeme dopustit!“
V Síni bylo hluboké ticho, přerušované jen duněním od brány. Na stůl za
Harryho vystoupili i Ron a Hermiona.
„Samozřejmě, že vás nežádám, abyste se k nám připojili všichni. Nikoho
nebudeme nutit. Chci k vám být upřímný. Kdo se jim postaví, nemusí z toho
vyváznout živý. Musíme si teď ale pomoct sami. První až třetí ročníky
odvedeme na to nejbezpečnější místo na hradě, ti by se nám tu spíš
pletli, ale vás ostatních se teď ptám – kdo půjde s námi proti těm
grázlům?“
Dlouho nikdo nehýbal.
Pak ale vstal ze svého místa Neville a odhodlaně k nim přistoupil.
Následovaly ho Daria a Ginny, kluci se nehodlali nechat zahanbit a od
skupiny kolem Shiernové se oddělili Dean, Seamus, McTiczon, Ernie a také
Levandule, dvojčata Patilova, Cho Changová, Katie, Dan Mathews, Robert
Singer, dokonce i Zachariáš Smith, Colin Creewey a jeho bratr Denis ...
Nakonec se pod Harrym a jeho přáteli shromáždila většina pátých a šestých
ročníků a skoro všichni sedmáci. Až na pět studentů celý čtvrtý zůstal
stát u mladších.
„Dobře,“ pronesl Harry už o hodně tišeji. „Jak už jsem řekl, nikoho
nenutíme. Vás všechny bych požádal, abyste odešli co nejrychleji ze Síně
a počkejte v prvním patře, než vás někdo odvede na bezpečné místo, o
kterém jsem mluvil.“
Díval se na ty mladší, kteří se k nim nepřidali. Studenti kupodivu nic
nenamítali a rychle se vytratili pryč. Čtveřice mezitím seskočila ze
stolu dolů ke svým kolegům, kteří je vyčkávavě sledovali.
„Kdo všechno ví o Komnatě Nejvyšší Potřeby?“ oslovila je jako první
Hermiona.
Dopředu vystoupila Daria.
„Dario, odveď prosím tě všechny, kdo se od nás oddělili do Komnaty
Nejvyšší Potřeby. Přece víš, jak to udělat, aby se tam netísnili,“
oslovil ji rozhodně Harry. „Taky buď vyber dva z nich, kdo budou hlídat
venku na chodbě, každý z jedné strany, nebo si vezmi Ginny a zůstaňte
tam. To bude rozhodně lepší varianta.“
„Tak to ani náhodou,“ ohradila se Daria. „Vrátím se zpátky a pomůžu vám.“
„Nic jiného jsem od tebe nečekala,“ reagovala Angela. „Ale teď už raději
běž.“
Daria se spolu s Ginny, která se k ní přidala, vzdálila.
„Angelo, co kdyby ses pokusila probrat ostatní profesory?“ obrátil se
Harry nejprve na svou dívku.
„No, vidíš, to mě nenapadlo. Snape u sebe bude mít určitě protijed,“
zamyslela se Angela. „Ale nechci tě tu nechat samotného.“
„Vidíš přece, že sám nejsem,“ pousmál se Harry.
„Jo, to vidím,“ Angela ho políbila na tvář, ještě jednou přeletěla
pohledem hlouček odhodlaných studentů kolem nich a zamířila k bledé
Shiernové. „Paní profesorko, vy pojďte se mnou. Budu vás potřebovat.“
Angela s Shiernovou se vzdálily spěšným krokem ze Síně, přičemž je
doprovázelo neustávající dunění.
Harry vážně pohlédl na studenty shromážděné naproti němu, Hermioně a
Ronovi.
„Musíme si promyslet nějakou taktiku,“ pronesl vážně. „Kdo má nějaký
nápad, sem s ním.“

Angela pomáhala profesorce ze schodů, jelikož vypadala ještě bledší než
před chvílí a zatímco mířily k Snapeově zásobárně, pokládala jí jednu
otázku za druhou.
„Jak chutnalo to víno z poháru? Normálně? Nic jste z něj nevycítila?“
„Ne,“ zavrtěla Shiernová hlavou. „A to mám skvělý čich i chuť. Nic jsem
nepoznala.“
„Jak dlouho jste přibližně byla v bezvědomí?“
„V kolik jsem se probrala?“
„Asi o půl osmé, nejsem si moc jistá,“ odpověděla Angela nejistě.
„Tak nejspíš hodinu,“ usoudila Shiernová.
„Bolí vás nebo se vám motá hlava?“
„Všechno se kolem mě točí,“ zamumlala profesorka.
„Je vám špatně od žaludku?“
„Ani ne.“
„Cítíte se malátná a unavená?“
„Ano.“
Angela se na chvíli odmlčela a přemýšlela. Dorazily ke Snapeovu kabinetu.
„Spíš ten protijed bude mít v soukromých zásobách,“ poznamenala Angela a
zkusila odemknout obyčejným kouzlem. Nic. Klika dveří se ani nehnula.
„Zkuste to naopak,“ navrhla Shiernová.
„Cože?“ vytřeštila na ni Angela oči.
„No místo Alahomora řekněte ...“
„Aromohala,“ vydechla Angela nevěřícně. Snape Pána zla opravdu žral.
„Jak to víte?“ podivila se Shiernová.
„Jak to víte vy?“ opáčila Angela.
„Jednou jsem ho to slyšela říkat.“
„Ach tak,“ pronesla Angela a už dveře odemykala.
Samozřejmě, že kouzlo fungovalo. Vrazila dovnitř a tiše si pro sebe
mumlala: „Silný uspávací lektvar bez chuti a zápachu s vedlejšími
účinky,“ rozhlížela se přitom po Netopýrově pracovně. „Neříká mi to nic
určitého, budu muset zkusit univerzální protijed,“ usoudila nakonec,
zamířila si to k vysoké polici s protijedy a začala je prohledávat.
„Pomožte mi jej najít,“ požádala Shiernovou. „Měl by to být středně hustý
tmavě modrý lektvar.“
Profesorka se tedy do police pustila z druhé strany.
„Jak to, že toho tolik víte o lektvarech?“ zeptala se zvědavě.
„Naučila mě to všechno má matka. A nejen to,“ odvětila Angela.
„Tak matka. Mary Rosierová, že?“ otázala se tiše.
„Ano,“ přikývla Angela suše, ale musela se hodně snažit, aby se jí
netřásl hlas. „Mám to!“ vykřikla vzápětí a vítězně vytáhla ze zadní části
jedné z vyšších polic vysoký flakón s modrou tekutinou.
„A teď rychle do sborovny,“ popohnala ji Shiernová a obě se rychlým
tempem vyřítily z Netopýrovy sluje na chodbu. Profesorce bylo stále dost
špatně, ale události ji donutily, aby pocity a bolesti potlačila.
Ve sborovně pak Angela každému profesorovi vpravila za pomoci Shiernové
do úst tři kapky z flakónu, protože se bála, že kdyby jich dala víc, jen
by to zhoršila.
„Já se teď vrátím dolů a vy tu počkejte jestli se některý z nich
probere,“ prohlásila Angela nesmlouvavě. „Stejně vám není dobře a někdo
tu u nich zůstat musí, aby je informoval, co se děje,“ dodala, když
chtěla Shiernová začít protestovat.
„Tak dobrá, ale jestli se nikdo z nich do půlhodiny neprobere, přijdu za
vámi.“
Angela jí to odkývla a už mířila ke dveřím.
„A Rosierová! Zlomte vaz.“
„Díky,“ odvětila Angela vážně a odběhla.

Oba Malfoyovi, otec i syn, stáli nehybně vedle sebe a pozorovali své
kolegy, jak s vervou útočí na školní bránu.
„Proč nám Snape neotevřel?“ ozval se Draco zamyšleně. „Co když se celý
plán kvůli němu podělal?“
„To si nemyslím. Kdyby nezvládl Brumbála a profesory, už bychom měli za
zadkem Fénixův řád a na bránu bychom nedokázali ani útočit. Ředitel je
určitě po smrti,“ prohlásil Lucius s jistotou.
„Ale sídlo Řádu stejně nebyl schopen prozradit. Přece víš, co říkal
McNaire,“ namítl jeho syn.
„Samozřejmě, že vím!“ odsekl Malfoy starší. „Copak ti nedochází, co to
znamená? Brumbál už stačil určit svého nástupce, který tu funkci po jeho
smrti převzal!“
„To mi došlo,“ zahučel Draco.
„A co se týká toho, že nám náš Severus neodemkl, když moc dobře ví, že to
jde od jisté doby jen zevnitř, myslím, že tuším, kdo v tom má prsty,“
pronesl Malfoy nebezpečným hlasem.
„Potter,“ zasykl Draco. „A vůbec bych se nedivil, kdyby s tím měla co
dělat i Angela.“
Jeho otec souhlasně mlčel.

„Doufám, že jste něco vymysleli,“ ozval se známý sametový hlas Harrymu za
zády.
Prudce se otočil.
„Co tady děláš?“
„Něco jsem všem profesorům dala, ale nevím jestli to bude účinkovat a
kdy. Nechala jsem tam Shiernovou, aby na ně dohlédla a když tak je pak
přivedla. Kde jsou všichni?“ rozhlédla se po nápadně potemnělé a pusté
Vstupní síni. Jen Hermiona a Ron zapalovali nějaké pochodně.
„Schovaní,“ odtušil Harry. „Každý má své místo. Snad to vyjde ...“
Na bránu dopadla zvlášť silná rána, až se celá otřásla.
„Už to nebude dlouho trvat,“ podotkla Angela.
„Já vím. Tady máš,“ podával ji jednu ze čtyř zapálených pochodní.
„Na co to je?“ podivila se Angela.
„Uvidíš,“ odvětil Harry s podivně spokojeným úsměvem.
Brána se znovu prudce otřásla, zaskřípala a začaly se ní objevovat
praskliny. Dřevo, ze kterého byla vyrobena se podvolovalo tlaku.
„Koho jste nechali u zmijozelských a Snapea?“ zeptala se Angela a mířila
spolu s Harrym do středu Vstupní síně. Neptala se, proč to dělají. Věřila
mu.
„Zmijozelští, které jsi spoutala, jsou zavření v Síni. Jsou u nich naši
odrážeči a ještě nějaké dvě holky z Mrzimoru. Snapea jsem hodil do
přístěnku na košťata.“
Zůstali stát a Hermiona s Ronem se postavili kousek za ně. Čtveřice teď
stála přímo naproti otřásající se bráně. Angele sklouzl pohled na podlahu
a udiveně na ni zůstala zírat.
„Harry, co to je na tý podlaze?“ zašeptala tázavě.
„Taková menší pastička,“ odvětil Harry tajemně. „Zhasnout!“ zvolal jako
by do prázdna, ale v tom okamžiku všechny pochodně kromě těch, které
drželi v rukou a dvou, které osvětlovaly vstup do Síně, zhasly. Byli jako
ostrůvek světla v husté tmě. V Síni jako by hutněla atmosféra napětí a
strachu. Nikoho jiného nebylo sice vidět, ale bylo jasné, že jsou zde
poschovávaní další studenti. Za bránou nebylo slyšet nic. Jen pečlivě
mířené kletby mířily na každý kousek hlavní brány, aby ji rozbily.
„Miluji tě, Harry,“ pronesla Angela nesmírně tiše.
Harry se k ní obrátil tváří. Upřeně se mu dívala do očí.
„Já tebe taky, Angie. Dávej na sebe pozor. Jestli tě ztratím, tak to
nepřežiju,“ řekl vážně.
„Nápodobně,“ pousmála se Angela prchavě.
Hermiona a Ron za nimi se právě dlouze líbali. S radostí je napodobili,
ale jen krátce, pak se jejich pohledy znovu zaměřily směrem k bráně.
Angelu při pohledu na praskající bránu něco napadlo.
„Mám nápad,“ prohlásila.
„Jaký?“ zbystřil Harry.
„Poslouchejte, když tu bránu násilím prorazí budeme v nevýhodě, protože
dovnitř vletí po kouskách celá brána, ale co kdybychom tu nevýhodu
obrátili proti nim?“
„Myslíš obrátit účinek jejich kleteb opačným směrem?“ pochopila Hermiona.
„Ano, přesně tak. Když to nebudou čekat, dokážeme to.“
„Ale jak poznáme, ve kterou chvíli to máme udělat?“ ozval se Ron.
Angela se zamyšleně zahleděla k bráně.
„Já vám řeknu. Musíme všichni najednou a co nejsilněji. Víte, které
kouzlo myslím?“
Všichni přikývli.
„Dobře. Dávejte pozor. Až řeknu teď.“
Kvarteto se znovu zaměřilo na bránu a čekalo. V mohutné bráně se s
praskotem objevila podlouhlá prasklina. Dřevo a třísky se prohnuly směrem
k nim. Napjatě svírali hůlky v rukou. Dlaně se jim potily nervozitou.
Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
Další obrovská prasklina. Za bránou byly slyšet vítězné výkřiky. Angela
skoro viděla, jak se naposledy natahují s hůlkami vpřed, aby ji konečně
prorazili.
„Teď!“ vykřikla a jakmile to dořekla, ozvalo se čtyřikrát mocné:
„Opozitus!“ a k bráně se rozletěly čtyři mohutné paprsky jasně oranžového
světla.
Trefila to přesně. Dopadly na bránu skoro ve stejnou chvíli jako kletby
zvenčí, s ohlušující ránou se přes dřevo prodraly ty jejich ven a brána
se proti všem pravidlům rozpadla s rachotem směrem ven, kusy dřeva i
železa odlétly prudce na shromážděné Smrtijedy a dovnitř vtrhl chladný
zimní vzduch.
Stáli jako sochy, skoro ani nedýchali a čekali. Zvenčí se začalo ozývat
sténání a tlumené nadávky. Ve tmě venku nebylo nic vidět, i když svítil
měsíc. Zcela náhle na ně ze tmy vylétly čtyři omračující kletby, ale oni
to samozřejmě čekali, jen se jim ležérně vyhnuli a nechali je roztříštit
se někde za nimi o zeď.
Až po hodné chvíli se ve světle pochodní ozařujících vchod začaly
objevovat vysoké postavy v tmavých pláštích a mířily k nim, přičemž se
zkoumavě rozhlíželi po temné síni. Čtveřice se ani nepohnula. Nikdo ze
Smrtijedů si zatím nevšiml, že šlapou po velmi nízké a průhledné vrstvě
jakési tekutiny smíchané s práškem, která byla narychlo namáznutá po
ploše podlahy.
Smrtijedi s hůlkami výstražně namířeným na ně, zůstali stát asi pět metrů
od nich a dopředu pustili tři z nich. Prostřední Smrtijed si stáhl kápi a
světlo jejich pochodní dopadlo na úzký obličej Luciuse Malfoye.
„Ale podívejme se! Uvítací výbor! To ani nemuselo být!“ protáhl posměšně.
Smrtijedi za ním se rozchechtali. „Proč mě to ale neudivuje?“ dodal
jízlivě.
„Víte, vy dětičky, vůbec co děláte?“ ozval se zpod masky vysoký hlas
Bellatrix Lestrangeové.
Kvarteto stále mlčelo. Útočníci si byli sami sebou očividně dost jistí,
když se s nimi vybavovali a zatím neútočili.
„Snad se nám nechcete postavit?!“ vyjekla se smíchem Smrtijedka a ozvěnou
jí bylo poslušné chechotání postav za ní.
„To ale skutečně chceme,“ pronesl Harry ledově klidně.
Bellatrix zavyla smíchy stejně jako půlka Smrtijedů za ní.
„A kde máš nějakou armádu, Pottere?“ hýkala Bellatrix. „Je snad
neviditelná?“
„Ano,“ odtušil suše Harry.
Lestrangeová se přestala smát, Angela na chvíli odtrhla pohled od třetí
zatím mlčící postavy v popředí a úkosem se na něj podívala.
„No, takže náš páreček stále pohromadě, co?“ zasyčel Malfoy starší. „To
jsem ani nečekal!“
„Z jakého důvodu?“ optala se Angela přidrzle.
„Vidím, že vás stále nikdo nenaučil slušnému chování!“ odsekl Malfoy.
„A já vidím, že vás stále nepřestalo bavit mít blbé kecy místo toho,
abyste jednal,“ prohlásil Harry posměšně.
Chvíli panovalo dusné ticho.
Kdyby náhodou zaútočili, tak nic nedělej, uslyšela Angela Harryho ve své
hlavě.
Cože? Co to plácáš? podivila se.
Slyšela jsi dobře. Nic nedělej!
Dobře ...
„Jednou přijde čas, kdy budete litovat každého slova, které jste ke mě
pronesl, Pottere!“ procedil mezi zuby Lucius.
„To jsem zvědavý!“ přisadil si Harry.
Angela se znovu zahleděla na mlčící postavu. Byla si skoro jistá, že je
to Draco. Malfoy starší se pátravě rozhlížel. Přeletěl pohledem osvětlený
okruh, pátravě zíral i do tmy kolem nich a nad nimi.
„Hledáte snad někoho?“ ozvala se nečekaně Hermiona s potměšilým výrazem.
Malfoy do ní zabodl pohled.
„Například jednoho z našich profesorů?“ pomohla jí Angela.
„Sice vám to docela pálí, haranti, ale to neznamená, že víte všechno!“
zasyčela Lestrangeová.
„No, úplně náš Severus asi nezklamal,“ pronesl Lucius naprosto klidně.
„Kdepak máte svého ochránce a modlu? Vašeho slavného Brumbála?“
Harry zaťal zuby, Angela vztekle zarývala nehty do dlaní.
„Vždycky jsme věděli, že je Snape hajzl,“ procedil Ron za nimi.
„Ale nemohli jste to dokázat, že? Vy chudáčci ...“ protáhla s falešnou
lítostí v hlase Bellatrix.
„A co ostatní profesoři? Kdepak je máte? To vás poslali jako obětní
beránky na smrt?“ pokračoval Lucius.
„Držte hubu, Luciusi!“ vyjela na něj Angela nekontrolovaně.
„Vidím, že jsem se mýlil. Vy nejste stejně nevychovaná, jako když jsme se
viděli naposled. Vy se chováte ještě hůř! Obyčejná buranka,“ zasykl
Malfoy.
„A vy jste nehorázný zmetek, stejně jako ti poskoci Voldemorta za vámi,“
prohlásil Harry dostatečně hlasitě.
V síni to vztekle zahučelo, Malfoy starší nepatrně pohnul rukou a v ten
moment na ně nečekaně několik Smrtijedů zaútočilo.V první chvíli měla
Angela nutkání bránit se, ale pamatovala na Harryho varování a na
poslední chvíli se zarazila.
Už už viděla, že omračující a poutací kletby dopadají přímo na ně, ale
ony se bez varování zarazily dvacet centimetrů před nimi a kostrbatými
oklikami se odrazily pryč. Na ten okamžik před čtveřicí byla jasně vidět
ochranná bariéra. Ostatní skrytí studenti před nimi vytvářeli štít.
Zatímco se přívrženci Pána zla zmateně a pátravě rozhlíželi, Angela se
podívala na Harryho.
Víš, jak bylo tohle riskantní?
Jo.
A přesto si jim věřil?
Ano, andílku. Až ti řeknu, tak tu pochodeň odhoď od sebe co nejdál.
Nejlépe někam, kde nestojí moc Smrtijedů.
Harry, co to je na tý zemi?
Odpovědi se nedočkala. Harry mírně vzhlédl vzhůru.
„Tak to vypadá, že ten spratek nekecal,“ zasykla Bellatrix. „Jsem na tu
jeho neviditelnou armádu fakt zvědavá.“
Harry dvakrát zřetelně zahýbal pochodní ve své levé ruce ve stejnou
chvíli, když Lucius rozkázal Smrtijedům: „Světlo!“
Od té chvíle nabraly události rychlý spád a všechno se odehrávalo ráz na
ráz.
Štít před čtveřicí jako na neviditelný povel zmizel. Smrtijedi všichni
najednou rozsvítili pomocí hůlek některé pochodně a Angele se v hlavě
ozvalo Harryho Teď!
Všichni čtyři se vzápětí mírně rozmáchli a silou odhodili pochodně daleko
od sebe ve chvíli, když se po síni rozlilo zářivé světlo z mnoho četných
hůlek.
Smrtijedi udiveně vzhlédli k pochodním, letícím krásným zářivým obloukem,
jiní zaregistrovali něco podezřelého pod svýma nohama, a většina z nich
si ani nevšimla několika studentů, kteří v náhlém světle přivírali oči.
Harry popadl Angelu za volnou ruku, prudce se otočili na podpatku a
sprintem běželi k hlavnímu schodišti za Hermionou a Ronem.
Několik Smrtijedů, mezi nimi i oba Mafloyovi a Bellatrix, si toho všimli
a okamžitě vztáhli hůlky, jenže v tu chvíli pochodně dopadly do tekutiny
na zemi.
Jedinou napjatou vteřinu se nic nedělo a Lucius Malfoy za nimi dokonce
stačil vyslat omračující kletbu, ale pak místa, kde pochodně dopadly,
zaprskala a prudce vzplála.
Celá polovina podlahy v Síni postupně začínala rychle hořet vysokými
plameny. Většina Smrtijedů byla dost duchapřítomných na to, aby spustili
z hůlek mohutné proudy vody a utekli mimo nebezpečnou zónu, přestože byli
značně překvapeni, s čímž samozřejmě plán studentů počítal. Nestihli to
však všichni a začal se díky tomu ozývat bolestný křik a sténání těch,
kterým chytily hábity, oheň se jim rychle rozšířil po oblečení a chtivě
jim škvířil kůži pod ním.
Bezmocně řvali, až Angelu vybíhající s Harrym po schodech zamrazilo.
Na zbylé Smrtijedy, kteří plamenům unikli buďto směrem ven rozbitou
bránou nebo dovnitř na nepolitou část podlahy, se začala snášet smršť
kleteb a zaklínadel od studentů, kteří se mezitím už rozkoukali a
odhodlaně útočili zpoza vzdálených sloupů, z podzemní chodby, ze
schodiště, zpod schodiště, z odpočívadel nad nimi a v tom okamžiku
zavládl mezi přívrženci Pána zla chaos.
Čtveřice se skrčila na prvním odpočívadle za kamenným zábradlím a rovněž
začala vysílat na pobíhají postavy kletby.
Smrtijedi byli však dobře vycvičení. Stačila jim jen chvíle, semkli se do
větších hloučků, aniž si v tu chvíli všímali raněných kolegů a začali se
bránit. O chvilku později na viditelné studenty také útočili. Ti se
museli stáhnout na hlavní schodiště a ke dveřím do Velké síně, kde měli z
lavic postavenou jakousi provizorní barikádu.
Smrtijedi se spojili dohromady a utvořili nad sebou ochranný štít, takže
studenti, kteří viděli, že to nemá cenu, přestali útočit. Bylo vidět, že
Lucius Malfoy je v jejich středu a udílí rozkazy.
Angela s triem byla na prvním odpočívadle spolu s Deanem, Erniem, Colinem
i Denisem Creeweovými a pozorovali Smrtijedy skrz mezery v zábradlí.
„Čí to byl nápad?“ zeptala se Angela Harryho, který se krčil vedle ní,
ale nespustila oči ze Smrtijedů.
Harry se pochvalně usmál.
„Ronův,“ odvětil tiše. „Rone, mohl bys jí to stručně vysvětlit?“
Ron se připlížil těsně za Angelu. Ze shluku Smrtijedů se jich několik
odpojilo a stále pod ochranou štítu začali kouzly pomáhat hořícím
zoufalým figurkám z ohně. Jedni je opatrně vytahovali na bezpečí a druzí
se bez úspěchu pokoušeli hasit náhle zuřící plameny.
„Fred a George mi na Vánoce slíbili skvělou soupravu na silvestrovský
ohňostroj a ještě nějaké svoje novinky, ale poslali mi to dřív. Vysypali
jsme z těch balíčků všechen prášek a smíchali jsme to se směsí, do které
se máčejí zdejší pochodně, kterou jsme se Snapeem nedávno připravovali v
hodině, Hermiona to trochu zředila, aby toho bylo víc, namázli jsme to na
podlahu a zbytek už víš,“ Ron to celé vysvětloval šeptem a hodně rychle,
že měla Angela skoro problém mu rozumět, ale to hlavní pochytila.
„Jsi chytřejší než vypadáš, Weasley,“ pronesla tiše.
„Jo, díky ...“ zahučel Ron s úsměvem, ale pak se zamračil „Co? Cos to
řekla?“
Na další řeči už ale nebyl čas.
Houf Smrtijedů se rozdělil, roztáhl do dvou řad a k údivu Angely začali
na neopatrné studenty útočit skrz vlastní štít, který udržovalo pět z
nich. Zkoušeli se bránit, ale bylo to k ničemu.
„Co je zas k sakru tohle?“ syčel Harry, proplížil se k jednomu sloupu a
vstal, aby lépe viděl. „Jak to, že můžou útočit zpoza štítu?!“
„Nemůžu přece všechno vědět!“ odsekla nervózně Angela, která se náhle
objevila vedle něj a na dálku se pokoušela ochránit studenty u dveří do
Velké síně.
Smrtijedů byla stále značná početní převaha a skupina bránících se za
chabou barikádou začala podléhat.
„Harry ...!“ ozvala se zoufale Hermiona.
„Oni ví, co mají dělat!“ zasyčel Harry přeběhl přikrčený po odpočívadle
na druhou stranu a složil jednoho Smrtijeda, který se nevědomky ocitl
mimo štít.
Angela nevěděla, co tím myslí, ale rychle pochopila. Jedno z dvojčat
Patilových, která také byla u dveří, vyslalo přímo k nim jasně rudé
kouzlo, které však do nich nenarazilo, ale sklouzlo do škvíry pod nimi.
Jen o chviličku později se jedno křídlo dveří otevřelo dokořán a studenti
za podpory kamarádů ze Síně začali vbíhat dovnitř.
Se Smrtijedy pak vedli úporný boj o to, aby dveře znovu zavřeli. Hermiona
byla celá bílá, jak tomu nervózně přihlížela.
Nakonec jim pomohlo několik kouzel zeslaných z horních odpočívadel.
Smrtijedi si totiž málo kryli prostor nad sebou a ty vepředu, kteří se
snažili udržet dveře otevřené, kletby zasáhly.
Křidlo se prudce zaklaplo. Třetina Smrtijedů se okamžitě oddělila od
ostatních a začala na ně soustavně útočit. Zbytek začal vytlačovat do
schodů studenty, kteří se bránili pod schodištěm a na něm.
Další průběh byl očekávaný. Smrtijedi vytlačili všechny studenty do
zákrytů na odpočívadlo. Dole v síni už nebyl ani jediný. Naštěstí tam
žádný nezůstal, což bylo skoro jako zázrakem. Harryho však štvalo, že
nevidí, co se odehrává na schodišti do podzemí, kam viděl utíkat několik
Smrtijedů.
Většina bývalých členů Brumbálovy armády a Angela, která je kryla, se pod
Harryho vedením snažili prolomit na některém místě jejich štít, ale zatím
bez viditelného výsledku. Zato dveře do Velké síně začínaly vypadat dost
špatně.
Ron s Hermionou po rychlé domluvě s Harrym začali obezřetně posílat
ostatní studenty do vyšších pater, kde nebyli tak na očích.
Snahu o prolomení štítu vzdali, když Smrtijedi prolomili Angelininu
vratkou ochranu a museli se stáhnout. Schodiště však dál úporně bránili a
zatím žádný z nich na něj nevkročil.
Harry s Angelou se domluvili pohledem a každý se vydali jedním směrem
podél zábradlí, aby se pokusili proklít ty, kteří udržovali štít, z
jiného úhlu.
Zatímco ostatní odpoutávali jejich pozornost, tak se k nim dostali
neviděni z boku a podařilo se jim na Smrtijedy zaútočit.
Padli k zemi a nejprve vypadalo, že se jim podařilo štít pouze narušit,
ale po chvíli zmizel. Jenže ani dvě vteřiny poté se ozval praskot, jak
Smrtijedi prolomili vstup do Velké síně.
Ti ostatní, zaútočili na studenty bránící schodiště s horšími kletbami,
které zpoza štítu nemohli použít.
Harry a Angela se poklusem vrátili k nim, ale to už na zemi v mdlobách
ležel nějaký klučina z Mrzimoru, Katie měla zlomenou ruku, jak s ní
kletba uhodila o zeď a Ron zrovna zbavoval Hermionu kletby Talantallegra.
„Harry, musíme na něco přijít. Takhle to dál nejde,“ ozvala se Angela.
Z Velké síně se ozýval bolestný křik a Harry se zachmuřil. Nedaleko nich
se roztříštila na kusy část zábradlí.
„Zmijozelské rozvážou. A ti se budou chtít Pánu zla zavděčit,“
pokračovala Angela a šlehla po vysokém Smrtijedovi omračovací kletbu.
Nějaká dívka v Síni táhle zaječela. Ron a Hermiona, která už byla v
pohodě, se k nim přidali.
„Ty máš nějaký nápad, vidím to na tobě,“ položila mu ruku na rameno.
„Ano, mám,“ přikývl Harry. „Ale nelíbí se mi.“
Vykoukl nad zábradlí a vystřelil po jednom z nepřátel další kletbu.
„Sem s ním,“ prohlásila pevně.
„Odlákáme jejich pozornost a ostatní pak budou mít možnost napadnout je v
menším počtu,“ řekl neochotně Harry.
„To jsi tak přesvědčený, že za námi půjdou?“
Harry se na zpříma podíval.
„Ty přece víš, že ano,“ pronesl vážně.
Další řev bolesti. Brnění kousek od nich odlétlo dva metry daleko a
rozletělo se do všech stran. Ze Síně na ně začínali útočit osvobození
zmijozelští. Za zády se jim nečekaně objevil Neville v čele poněkud
pochroumané skupiny studentů.
„Promiň, Harry, neudrželi jsme tu podzemní chodbu,“ oznámil Neville,
krvácející na tváři zadýchaně.
„To nic. Nechali jste někoho u zkratky?“
„Jo,“ přikývl Neville. „Přijdou nám hned říct, kdyby něco.“
Náhle se rozhostilo podezřelé ticho. Harry podezřívavě vykoukl mezi
zábradlím. Smrtijedi nehybně stáli připraveni se bránit, unavení a
vyděšení studenti už však neměli sílu útočit. Z Velké síně se ozýval
vzlykot a něčí rozezlený hlas.
„Tak kde je!?“ zaslechli zřetelně ječivý hlas Bellatrix Lestrangeové.
„Ne-, ne-, nevím,“ vyrazil ze sebe dívčí hlas.
Smrtijedka řekla něco nesrozumitelného. Rozlehl se jekot, který drásal
srdce. Znovu něčí hlas. Pak odpověď.
Shluk hlasů. Ze Síně pod štítem vyšli tři Smrtijedi a zamířili cílevědomě
k přístěnku na košťata. Chvíli po tom, co tam vešli, se z něj začal
ozývat rozezlený řev.
„Já ty smrady vlastnoručně zabiju! Kde jsou?! Kde!?“
„Netopýr se zlobí,“ zasyčel posměšně Ron a Angela se zašklebila, když si
uvědomila, že má u sebe pořád jeho hůlku.
Něčí hlasy. Snape se neprozřetelně vyřítil ven a skoro by to škaredě
schytal od Hermiony a Angely, kdyby jej jeho kolegové nebránili.
Rozpoutala se další zuřivá „přestřelka“ kletbami.
Snape si mezitím všiml raněných a stále hořící podlahy. O něčem se
dohadoval s jinými Smrtijedy, pak zamířili do Síně.
Po chvíli se znovu rozhostil pověstný podezřelý klid. Další studenti toho
využili a stáhli se do vyššího patra. Ze Síně se ozýval nesrozumitelný
hovor. Pak ale někdo začal hlasitě mluvit a toho slyšeli už docela
srozumitelně. Byl to Lucius Malfoy.
„ ... hledejte všude. S ostatními si dělejte, co chcete. Když to bude
nutné, tak ty smrady zabijte, k ničemu nám nebudou, ale toho hajzlíka
Pottera a čubku Rosierovou potřebujeme živé! Jasné?! Je to jasné všem!?“
Souhlasné hučení.
Harry a Angela se na sebe podívali.
„Fajn,“ pronesl Harry. „Rone, Hermiono, plán B.“
„Harry, ne!“ žádala jej Hermy. Ron už dával znamení ostatním, kteří s
nimi zůstali na prvním odpočívadle.
„Ale ano,“ odvětila za Harryho Angela a chytila se jej za ruku.
Smrtijedi i jejich zmijozelští spolužáci se začali sebejistě hrnout ze
Síně ven.
„Jdeme,“ zavelel Harry a v tu chvíli se i s Angelou prudce postavili a
začali utíkat nahoru do schodů.
„Utíkají!“ vyštěkl někdo z těch dole.
Ti dva si toho však nevšímali a hnali se nahoru jako o život.