Jak pochopit hvězdy?
...nauč mě snít...




Já,
přiznávám.
Pod křídly nočních můr,
pod křídly samoty,
můžeme žít dva životy,
můžeme skrýt pláč
a lásku zvlášť,
můžu tě obejmout,
nevidíš?
Hvězdy už nezáří.
Já i ty...
nezáří.

Změním směr vánku,
po nádechu,
otočíš stránku,
příběh ale nekončí,
nevidíš?
Jen ty jsi zavřela oči,
a proto se zdá,
že tma nás,
pohltila,
a vpila se do snů...

Natáhnout ruku zkus,
zachytím tvé zápěstí,
s výdechem,
propletu prsty,
odvolám neštěstí,
uzavřu propasti,
vše, co já chtěla bych mít,
nevidíš?
Otevři znovu svou ránu,
a odhal svá tajemství,
tajemství,
která nemůžeš skrýt!

Jen... otevři oči,
otevři oči,
a začni snít,
je lehké žít,
když držím tvou dlaň,
proč ty to nevidíš?
Záměrně do prstů
chytáš hvězdy zář.
Proč?
S prachem a škraboškou
usínáš.
A jen ten hlas...
Skoč!
křičí dál,
křičí v nás.

Tak řekni mi,
dnes i zítra,
řekni, prosím,
já tohle neumím,
jak otevřít oči,
co bolestí skučí,
jak snít?
Jak?

Jak protrhnout pásku,
co přes oči mám,
jak prorazit led,
jak vyhrát nad smrtí sázku,
snad pochopit lásku?
Snad...

Jak říct ti mám,
jak... dál?
Sklopím oči,
lhářů král,
tak pověz,
jak říct ti mám,
neodcházej pryč.
Lhala bych,
kdybych řekla,
že budu tu pro tebe,
ale...
Neodcházej ode mne.
Motýl bez křídel
nezemře,
to ty,
tak neubližuj nám.

Jen otevři oči,
a začni snít,
neptej se proč,
ani já,
neznám odpověď,
jsem jen posel,
noční zvěd,
co nebojí se bouřky,
co nevidí hvězdy,
které už vyhasly.
Vyhasly v nás?
Ptám se zoufale zas...

A možná jednou,
někdy,
i ty,
odpovídáš...





~ The End ~