Celou noc jsem nemohl spát, a tak jsem se v šest hodin ráno odebral do sprchy. Pustil na sebe ledovou vodu, abych se vzpamatoval z posledního zážitku, oblékl se a šel znovu do svého pokoje vzít si pergamen a něco na psaní. Pergamen jsem nakonec založil zpět a jal se hledat nějaký obyčejný papír. Koneckonců, kdybych byl Potter v Americe hledající smrtijeda, sotva by první věc, kterou bych šel udělat, byla, že bych si zašel koupit brky a pergameny. Vytrhnul jsem stránku z nějakého starého lodního deníku, který jsem našel v knihovně. Bůh ví, kde se tady vzal, ale teď při nejmenším poslouží dobře. Papír sice už není zvlášť čistě bílý, ale splní svou funkci a tou je – nebýt pergamenem. Jak logické, že? Teď mi ještě zbývá najít nějakou tužku, propisku, pero, cokoliv, co nepíše jako kouzelnický brk. Mé hledání bylo u konce, až když jsem prohrabal otcův starý stůl. Nikdy jsem netušil, že si potrpěl na tento mudlovský vynález, vždycky jsem si myslel, že byl proti všemu, co bylo kdy spojováno s mudly. Ale že by měl v zásuvce propisovačku? Otče, ty se nezdáš! Usadil jsem se ke stolu. Mávnul jsem hůlku, míříc tak na svoje zápěstí, ve kterém jsem držel tu nezvyklou věc na psaní. Falšovací formule, to víte, musí to být důvěryhodné a já nevím, jak Potter píše, možná si matně vzpomínám, ale tohle kouzlo mi pomůže napodobit jeho písmo. Začal jsem psát. Musí to znít jako Harry Potter. Vážený pane ministře, Já bych nejraději napsal něco méně lichotivého, ale jsem Potter, teď jsem Harry. vyskytly se nové okolnosti vyžadující si mou přítomnost zde. Je to na dobré cestě. Neposílejte žádné posily, zvládnu to sám. Dejte mi ještě dva tři týdny a naservíruji Vám Draca Malfoye na stříbrném podnosu. S úctou, Harry Potter No, tohle se mi povedlo. Zní to dobře a řekl bych, že i Potterovsky. Harry má hrozný škrabopis. To je tím prostředím. Postrádá ten typický Malfoyovský lesk, souměrnost, asymetričnost, eleganci a úhlednost. Nakonec jsem připsal staré datum před týdnem, aby to vypadalo, že sova putovala celou tu dobu přes moře. Nikdo by tak neměl mít podezření. Miluju soví poštu! *** Pan Potter se uráčil vstát až po dvanácté hodině. Já byl dávno po obědě. Nebyl jsem schopný dnes vnímat jeho společnost. Oblékl jsem se do vycházkového šatstva, naškrábal na papír několik slov ve znění: „Vrátím se k večeru, nějak se zabav. Máš mé povolení k využívání jakýchkoliv věcí v tomto domě. D.“ A vyrazil jsem ven. Přestože bylo dost pošmourno, neodradilo mě to od procházky po rozbřesněném pobřeží. Moře se divoce vzdouvalo a rozlévalo vodu za okraje. Neposlušné vlny narážely na útesy. Stromy za pláží se ohýbaly. Vál silný vítr a cuchal mi vlasy. Líbí se mi, když si vítr hraje s mými vlasy, je to osvobozující. Mám rád volnost a nespoutanost. Ale můj život se nasměroval jiným směrem. Upsal jsem se ďáblu s hadím ksichtem. Zamiloval jsem se do svého rivala, spáchal hromadu nehezkých věcí, dostal se až do Azkabanu, teď jsem na útěku před spravedlností a na krku mám jeho – a ke všemu je to bystrozor. Zatracená ironie osudu. Můj život je všechno, jenom ne nespoutaný. Začíná poprchávat, mračna se stáhla. Však co, malý déšť mi neuškodí, aspoň si pořádně provětrám hlavu. Ale jak větrám, tak větrám, stále nenacházím žádné východisko z oné situace, do níž jsem se to dostal. Jsem jednoduše v kelu! Tak to je! Vzduch proťal ničivý zvuk a oblohu rozdělil klikatý blesk na dvě poloviny. Spustil se pořádný liják. A já tam jen stál a hleděl na divokou hladinu moře. Po chvíli jsem byl promočený až na kost. Začal jsem se třást zimou, ale nechtělo se mi odejít. Být tady znamenalo být bez starostí a bez jakýchkoliv povinností. Závidím větru, že je svobodný a samostatný, závidím moři jeho nezávislost a roztáhlost a závidím bouři její svéhlavost a panovačnost. Závidím přírodě, že je volná a nikomu se nemusí zpovídat. Proboha, kam až jsem se to dostal? Dotknul jsem se mokrých rtů, na níž mi stékají kapky z promočených pramenů vlasů, které se mi lepí na tvář. Harry! Mám ho plnou hlavu. Už zase! Jeho snědé tělo, tak hebké na dotek. Jeho jemnosti, když se mě dotýkal. Jeho krásné oči plné touhy a vzrušení, když jsem se pro změnu dotýkal já jeho. Jak vyslovil mé jméno se zastřenou vášní. Byl úžasný! A já do toho znovu spadl! Měl bych se vzpamatovat. On to nedělá, protože by chtěl, ale protože musí. Chce si vykoupit vstupenku na svobodu a je pro to schopný udělat cokoliv. Vždycky jsem o něm věděl, že není srab. Na rozdíl ode mě. Chrabrý a odvážný Nebelvír. Proč? Proč to tak necítí doopravdy? No proč asi… není přece na kluky! Ale když on byl tak přesvědčivý! K čemu je mi dobrý herec, který to nemyslí vážně? Jsem zoufalý. Můj život směřuje k nicotě. Já, který jsem byl zvyklý žít v přepychu a mít vše, po čem zatoužím! Teď nemám skoro nic. Ale hlavně nemám JEHO a nemám ani SVOBODU. KŘACH! Zaburácelo a oblohu osvítil další blesk z mnoha. Měl bych už opravdu jít! *** „Proboha, Draco,“ přibíhá ke mně muž s jizvou na čele, ano, už to není chlapec, je to muž. „Kdes byl? Byl si pryč čtyři hodiny! Měl jsem strach, že se ti něco stalo!“ „Nebuď směšný!“opáčím nezaujatě. „Jsi celý promočený, co se stalo, není ti nic?“ ptal se starostlivě. Pohlédl jsem na ně. Ano, opravdu vypadal vyděšeně, jako by opravdu měl o mě strach. Hrál to bravurně. Takto nevypadal nikdy ani můj vlastní otec, když jsem byl v nějakém nebezpečí. Ani se nesnažil takto tvářit. Chladný a jízlivý Lucius Malfoy, samozřejmě. Nebyl hoden nějakých citů a jeho hrdost pro něj znamenala víc než vlastní syn. Mám po kom být! „Nic mi není,“ odseknu podrážděně. Proč? Proč mi to dělá? Proč mě ničí? Já tohle nedokážu nést s lehkým srdcem, Harry. Tak už té přetvářky nech! Prosím! „Opravdu?“ zeptá se znovu s podtónem starostlivosti a hledí na mě, jako bych snad měl třetí oko. „Bude se podávat večeře, jdu se převlíct,“ přešel jsem to a oznámil mu informačním tónem své záměry. Formálnost, ta je teď namístě. Nevím, co mám myslet. Vyšel jsem ke dveřím. „Draco…“ zavolal ještě za mnou, když jsem odcházel do chodby, ale protentokrát se musel obejít bez odezvy, hodlal jsem mlčet. Ve svém pokoji jsem se zmoženě vysvlékl z mokrého šatstva a šel rovnou do sprchy. Pustil jsem na sebe horkou vodu, abych se zahřál a umyl. Nechal jsem ji stékat p svém těle, přičemž jsem se sám sebe dotýkal a myšlenkami opět sklouznul k těm uhrančivým zeleným očím. Představoval jsem si, že ty dotyky patří Harrymu. Ucítil jsem, jak mnou ve spodní části těla prochází známý tlak. Ne, už zase! Harry! Sjel jsem rukou ke svým slabinám a rozhodl se problém řešit. Hbitě jsem párkrát přejel rukou přes své přirození a táhlými tahy se přivedl ke slasti, při níž hned po mém semenu akt následovalo vyřčení tolika známého jména. Prudce jsem oddechoval. Mé srdce se asi brzy rozskočí s takovými dávkami emocí. Očistil jsem se a šel se připravit na večeři. *** Sedím u stolu a hledím do talíře, na němž nečinně leží nějaký korýš. Jeho přítomnost pronásleduje i jemný závan uvařeného masa. Přichází Potter. Směje se od ucha k uchu. Přichází… no ale počkat! Nejde na své obvyklé místo. Jde rovnou ke mně. Sklání se nade mě a líbá mě na tvář. Rychle! Respirátor! Nemůžu dýchat, ale musím se ovládnout a s jízlivostí sobě vlastní jen necitelně opáčím: „Co si sakra myslíš, že děláš?“ Jeho úsměv zmrznul. „Ještě jsme se dneska řádně nepozdravili…“ „Neodpověděl si na danou otázku. Ptal jsem se, co to děláš?!“ zvýšil jsem nebezpečně hlas. „Myslel jsem,“ ztišil hlas, „že ti to nebude vadit,“ sklonil stydlivě hlavu, „po včerejšku,“ dodal ještě. Znělo to tak nějak..zdrceně? Zapíchnul jsem do něj svůj typicky Malfoyovský pohled. „Tak raději nemysli. Včera to byl jen sex. Jen pudová záležitost, rozumíš? Nechci o tom mluvit! Jako by se to nestalo!“ Vypadal zklamaně. Božátko moje…cože? Herec! Dobrý herec! Najednou začal rudnout. „Nestalo? Takže nestalo? Ale ono se stalo! Smiř se s tím! Takže Potter je jen děvka na jednu noc? Rozhodl ses, že si ze mě uděláš dvorní markytánku? Tak to jsi na omylu!“ rozvášnil se. „Co tě žere?“ rozkřikl jsem se pro změnu já. Co má co křičet? Vstal jsem, hledě mu z očí do očí. „Mě nemůžeš jen tak odkopnout, Malfoyi!“ zvýšil znovu hlas a vypadal přitom hrozně sexy, až se mi téměř podlomila kolena. Vypadal jako salašnický pes bránící své stádo. Bylo to sladké! „Právě jsem to udělal,“ zatvářil jsem se úlisně v rozporu s tím, co jsem si doopravdy myslel. Ta přetvářka mě jednou zabije! Ale… opravdu je to jenom přetvářka? Nebo to mám už tak zažité z domu od svého otce, že se z toho stala má přirozenost? Už mezitím nevidím žádný rozdíl a nevím, kde jsou hranice. Nenávidím otce, nenávidím ho za to, co ze mě udělal a kam mě svou výchovou dostal! „Co si to dovoluješ? Nemůžeš s lidmi jednat jako s kusem hadru, ani když jsi Malfoy,“ při vyslovení mého jména to znělo spíše zlořečeně, posměšně, „klidně si mě tu zavírej, muč mě hlady, nedávej mi napít, psychicky mě týrej, ale tohle byla hnusná nefér podpásovka!“ Sakra, co tím vším myslí? Pottere, já ti to prostě nebaštím. „Sedni si! Teď se bude jíst! Nechci už nic slyšet, já jsem tu pán domu a ty si nemáš co vyskakovat. Jednal si dobrovolně, z vlastní vůle, nikdo tě nenutil a sám si to vyprovokovala neříkej, že ne, paměť mi ještě slouží. A teď konec,“ upozornil jsem ho dlaní, když jsem si všiml, že se nadechuje k další peprné odpovědi, „a mlč už, tohle je uzavřené téma a jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít k sobě a uhryzat se nudou a být zase bez jídla a bez skvělé společnosti, jakou pro tebe jsem nyní já!“ špetka samolibosti neuškodí přece, ne? Zabilo to snad už někdy někoho? Poslechl. Odešel na konec stolu, usadil se a začal si mumlat něco podezřelého pod nos. Znělo to něco jako parchant, idiot nebo tak nějak. Dokázal jsem si představit, jakými slovíčky mě počastoval. Vypadal přitom dost nepříčetně. „Cos to říkal?“ nedala mi moje urýpanost. Jsem Malfoy. Kdo jiný by uměl lépe provokovat než já nebo můj otec? Leda ještě Snape je dost velká konkurence. „Že ten humr je výbornej!“ zavrčel v odpověď skrze zuby a propaloval mě tím nejvíc zničujícím pohledem, který jsem kdy od něj viděl. Překonal se. V hloubi duše mě to zamrzelo, ale co se dá dělat. Já ze sebe pitomce dělat nebudu. Přestože mě to moc neuklidnilo, lstivě jsem se usmál a pokýval hlavou: :Tak je hodný hoch!“ Slyšel jsem ještě, jak zuřivě zafuněl, ale po zbytek večeře už mi nevěnoval jediný pohled a já se snažil, aby ten můj k němu taky náhodně nezbloudil.