Kapitola třicátá první
DAŇ ZA VÍTĚZSTVÍ

Do Prasinek dorazili unavení a ve skleslé náladě. Studenti, kteří uprchli
z bradavického hradu, byli porůznu rozmístěni po budovách a domech
kouzelnické vesnice – jak u Tří košťat, tak u Prasečí hlavy, v Medovém
ráji, na Soví poště – prostě všude kde se jen dalo, aby nemrzli venku při
čekání na Záchranný autobus, který je postupně rozvážel do jejich domovů.
Celá vesnice byla po svém obvodu hlídána čarodějkami a kouzelníky z
Fénixova řádu a těmi, kterým se podařilo uniknout z obsazeného
Ministerstva kouzel. Nebylo jich však mnoho.
Harry s Angelou a ostatními vešel do přeplněného výčepu Tří košťat, kde
ještě před chvílí narychlo povolaní ošetřovatelé z nemocnice u Munga
pomáhali raněným studentům. Od Darie se ještě cestou dozvěděli, že vážně
zranění už byli přemístěni do nemocnice. Dva studenti na tom byli dost
špatně, ale dalších deset mělo jen slabá, povrchová zranění nebo potíže
způsobené kletbou.
Přestože se zde nacházelo množství studentů, panovalo tu, až na několik
tichých rozhovorů, nepřirozené ticho. Ve vzduchu visela atmosféra strachu
a bezmoci. Nějak se mezi ně doneslo také to, co se stalo s jejich školou
i věcmi, které tam zanechali.
Jakmile vešli dovnitř, všechny pohledy se na ně upřely. Harry se bál, že
v nich uvidí výčitky a nenávist za to, co svým brojením proti
Voldemortovým Smrtijedům způsobil, ale v jejich očích nic takového
nebylo. Jen uznání, vděk a jakási úcta.
Lupin, Tonksová a Brumbál je nechali uvnitř v teple a sami vyšli znovu
ven, aby se poptali jestli je něco nového. Harry se svými přáteli a
spolužáky posadil k ostatním studentům, kteří jim uvolnili místa na
dlouhých lavicích podél stěn, zatímco Hagrid a Shiernová zamířili za pult
k madame Rosmertě.
Teď nemohli dělat nic jiného než čekat. Hermiona se marně snažila utěšit
Rona, že Ginny je určitě v pořádku někde mezi ostatními, ať si o ni
nedělá starosti, ale jeho chmurný a starostlivý výraz nedokázala
zaplašit. Daria seděla nedaleko nich u pultu a pomalu se zamyšleným
pohledem upíjela máslový ležák, který rozdávala madame Rosmerta všem, kdo
projevili alespoň malý zájem.
Angela seděla těsně vedle Harryho, který ji pevně objímal kolem ramen,
poprvé bez toho, že by se na ně upíraly něčí pohrdavé pohledy a nepohnutě
hleděla do země. Harry by docela rád věděl, na co v této chvíli jeho
dívka myslí. Ale byl přesvědčený, že nějaké jeho vyptávání by bylo k
ničemu.
Samotnému mu taky do hovoru nebylo. Teď, když už neutíkal před Smrtijedy
a nemusel se soustředit na obranná či útočná kouzla, se do jeho mysli
znovu vrátil obraz nehybného ředitele Brumbála. Nemohl se zbavit vidiny
jeho sinalé mrtvé tváře. Tak si navykl na jeho každodenní přítomnost a
ochotné rady, že si plně uvědomil co měl až nyní, když to ztratil. Další
člověk z jeho blízkosti byl mrtvý.
Tyto ztráty však do jeho srdce nevnášely jen bolest a lítost, ale také
vztek a nenávist k těm, kdo jejich smrt zavinil. Do seznamu lidí, kterým
se chtěl jednou určitě pomstít, teď k Bellatrix Lestrangeové přibyl i
Severus Snape. Jen jejich jména v něm vyvolávala hnus a vztek.
Seděli a čekali, každý utopený v záplavě vlastních myšlenek a úvah. Sotva
vnímali odcházející spolužáky, které nakládal na další cestu Záchranný
autobus řízený kupodivu Stanem Silničkou, jenž nastoupil na místo starého
řidiče Ernieho Bouráka, který měl nějaké opletačky z Ministerstvem kvůli
bezpečnosti.
Ke Třem košťatům namísto odvážených studentů postupně přicházeli členové
bývalé Brumbálovy armády a ti, kteří bránili Bradavice. Dávali přednost v
odvozu ostatním a nějak se jim doslechlo, kde se nachází Harry Potter,
tak si přicházeli beze slova sednout do hospody k nim. Hermiona se
svěřila Harrymu se špatným pocitem z toho, že několik jejich spolužáků tu
ještě nevidí.
Po dvou hodinách se do výčepu vrátil Lupin s Tonksovou, ale už bez
Brumbála a nenápadně vybídl Harryho, Angelu, Rona, Hermionu a Nevilla,
aby je následovali. Angela cestou našla pohledem Dariu, ale ta vypadala,
jako by se nacházela úplně někde jinde. Zašli do zadní části hospody do
soukromého salonu, který už byl teď prázdný a posadili se do několika
křesel, které zde stály.
„Určitě chcete vědět, co se nám podařilo zjistit, ale nejsem si jistý,
jestli vám to máme říkat hned,“ řekl pomalu Lupin a přeletěl je pohledem.
„Jen do toho,“ vyzval jej Harry klidně.
„Už jste nejspíš zaslechli, že dva vaši spolužáci byli vážně zraněni při
boji se Smrtijedy,“ začal opatrně. „Oba se z toho dostanou. Ti, kteří
byli zraněni jen lehce už jsou v domácím ošetření nebo ještě stále tady,“
podotkl nesouhlasně s jasnou narážkou na stále zůstávající studenty vedle.
„A dál?“ vyzval jej Harry, když se na delší dobu odmlčel.
„Dva studenti jsou mrtví,“ dostal ze sebe pracně Remus. Bledá Angela
zvedla hlavu od země.
„Kdo?“ ozvala se třaslavým hlasem Hermiona.
„Levandule Brownová a Colin Creewey. Podle toho, co se nám podařilo
zjistit od jejich spolužáků, kteří s nimi bojovali, Levanduli přehodil
některý ze Smrtijedů přes zábradlí ve čtvrtém patře. Ze Vstupní síně její
tělo odtáhla nějaká kamarádka.“
„A Colin?“ zašeptal Harry otázku.
„Podle všeho ho zabili kletbou, která se nepromíjí, když bránil svého
bratra Dennise. Byli sami dva proti přesile. Byl to nějaký Smrtijed,
podle Dennisova chabého popisu nejspíš Crabbe nebo Goyle. Nevíme to s
určitostí.“
Pětice studentů zaraženě mlčela. Tonksová je starostlivě pozorovala.
Harrymu se sevřel žaludek, když si domyslel, že jejich rodiče už o tom
určitě byli informováni.
„Pak jsou tu také pohřešovaní,“ pokračoval Lupin. „Udělali jsme seznam
chybějících studentů. Kromě zmijozelských, tedy těch, kteří uprchli z
hradu se svými rodiči a příbuznými ...“ zasykl s nevrlým tónem. „...chybí
další tři.“
Vyčkávavě ho pozorovali.
„Nenašli jsme Samuela Phillipsse, Lenku Láskorádovou a ... Ginny
Weasleyovou,“ dokončil Lupin a střelil pohledem ke křídově bílému Ronovi,
který v tu chvíli sklopil beze slova hlavu a zajel si rukama do vlasů.
Hermiona mu pevně sevřela rameno.
„Až se nám podaří zvládnout požár na hradě, samozřejmě tam všechno
prohledáme, jestli tam náhodou ... nezůstali,“ poznamenala tiše Tonksová.
„Chcete říct, že tam nejspíš uhořeli,“ ozvala se třaslavým hlasem Angela.
Tonksová na to nereagovala.
„Samuel Phillipss byl takový blonďák a naposledy jsem ho viděla bránit se
ve Vstupní síni,“ šeptala Hermiona s nepřítomnýma a zaslzenýma očima.
„Lenka ... tu jsem neviděla od chvíle, co se od nás s několika ostatními
oddělila ve druhém patře a Ginny ...“ polkla, ještě víc stiskla Ronovo
rameno a namáhavě pokračovala. „Daria mi říkala, že se jí ztratila z očí
někde ve čtvrtém. Alespoň víte, kde byste je mohli začít hledat,“
dokončila a to už se jí kutálely slzy po tvářích.
Remus jen mírně pokýval hlavou. Harry si všiml, že mu přibyly další
hluboké vrásky kolem očí. Vypadal o deset let starší než když ho viděl
naposledy.
„Je to moje chyba, že se Ginny ztratila,“ pronesl nečekaně Ron zlomeným
hlasem, stále s skloněnou hlavou. „Měl jsem na ni dávat větší pozor.“
„Ale, Rone, není to v žádném případě tvoje chyba ...“ snažila se ho
utěšit Hermiona.
„Je!“ vyjel na ni Ron a vyskočil ze svého křesla. „Jsem přece její bratr!
Starší bratr!“
„Nemohl jsi ji mít pořád na očích, Rone,“ ozval se Harry. „Sám dobře víš,
jak to ve škole vypadalo.“
„Harry má pravdu. Nemůžeš za to, Rone,“ přidal se i Neville.
„Dejte mi všichni pokoj!“ vyštěkl Ron, aniž vzal jejich argumenty v potaz
a vzdálil se od nich k oknu, kde zůstal stát otočený zády. Hermiona ho
soucitně pozorovala. Nechali jej raději být.
„Za chvíli by měl být zpátky Záchranný autobus, takže už vás všechny
odvezeme domů,“ promluvil Lupin, ale pak se obrátil k Angele a Harrymu.
„Vy dva tu však budete muset ještě zůstat. Bojím se vás pustit na hlavní
štáb. Sice by tam mělo být bezpečno, když Brumbál stačil určit nového
strážce ...“ zpytavě se zadíval na Harryho. „Ale přesto ho chceme ještě
zkontrolovat a víc zabezpečit. Madame Rosmerta vám zatím dá k dispozici
pokoj pro hosty.“
Angela i Harry jen mlčky přikývli.
***

Lord Voldemort, usazený pohodlně na svém trůně s prozatím spokojeným
výrazem v bledém obličeji, pozoroval přicházející zbývající polovinu
svých služebníků. Ministerstvo kouzel, napůl zničené zuřivou bitvou,
která se tam odehrála, ale pod jeho mocí, mu spravilo náladu z
nevydařeného pokusu o zničení toho proklatého Řádu. Bude za to zklamání
muset Severuse potrestat.
Smrtijedi před ním poklekli a sklonili hlavy. Draco zůstal těsně za svým
otcem. Voldemort přeletěl jejich řady pohledem a spokojený výraz mu z
tváře zmizel.
„Kde je máte?“ zasykl tázavě hlasem studeným jako kus ledu.
Nikdo z jeho věrných neodpověděl. Draco měl co dělat, aby se potají
neušklíbl. Také mu zrovna moc dobře nedocházelo, jak to že ti dva
dokázali utéct takovému množství služebníků Pána zla. Byli mnohem lepší
než čekali.
„Nechcete mi tím mlčením naznačit, že utekli?!“ zvýšil poněkud hlas
Voldemort.
„Ano, Mistře,“ zašeptal někdo, ale v mrazivém tichu to bylo dobře slyšet.
„Bohužel se jim podařilo nám uprchnout.“
Voldemortovy oči se ostře zabodly do klečícího Smrtijeda, který mu
odpověděl. Do Luciuse Malfoye.
„Jak je to možné!? Tebe za to budu muset volat k zodpovědnosti, Luciusi!
Přece jsi mým Smrtijedům velel! Vkládal jsem v tebe důvěru!“
„S tím jsem srovnán, Mistře. Vím, že vina padá na mne,“ odvětil Malfoy
starší. „Někoho jsme ti však přece jen přivedli.“
„Opravdu?“ pronesl Pán zla povýšeně. „A koho? Někoho, kdo s vámi šel
dobrovolně nebo co?“
„Přesně tak, pane,“ odvětil Lucius a dal znamení Smrtijedovi po své levé
ruce, aby pro tu holku došel.
„Od kdy máš odvahu k tomu, aby sis ze mě tropil žerty!“ zasyčel Voldemort
zlověstně.
Draco, který zvedl pohled, si všiml, že Pán zla skoro vypadá, jako by
někoho čekal, i když mluvil hrozivě.
„Mluvím pravdu, Mistře,“ Lucius se postavil a za ním postupně i všichni
ostatní Smrtijedi. „Tady je,“ ustoupil a nechal projít dopředu drobnou
zrzku, které samozřejmě už před přemístěním před Hrad temnoty odebrali
hůlku. Draco teď viděl jen její záda.
Voldemort k ní sklonil zrak a zasmál se temným smíchem.
„Nejmladší Weasleyová!“ zvolal skoro posměšně. „Nechceš mi ty malá
husičko tvrdit, že jsi přišla dobrovolně!“
„Ale já dobrovolně skutečně přišla,“ odpověděla s pohozením hlavy Ginny.
V očích však měla strach a i něco víc ... „Pane,“ dodala trochu váhavě.
„Hmm, a z jakého důvodu?“ otázal se Voldemort a nápadně si pohrával se
svojí hůlkou.
„Měla bych pro vás nabídku na obchod, pane,“ pronesla Ginny o něco
pevněji.
„Co bys mi zrovna ty tak mohla nabídnout!?“ vyštěkl Voldemort ještě
posměšněji než před chvílí.
„Něco hodně výhodného jak pro vás tak pro mne.“
„A to ...?“ netrpělivě ji pobídl Voldemort.
„Angelu Rosierovou.“
***

„Zajímalo by mě, proč mu tak věřil ...“ ozval se Harry zamyšleně, když
byl sám s Angelou v už zmíněném pokoji a díval se ven z okna do mrazivé
noci.
Oblečení na nich už dávno uschlo a po malé skleničce ohnivé whisky od
madame Rosmerty už jim bylo o hodně lépe. Hermiona s Ronem, Daria,
Neville i ostatní už byli na cestě ke svým domovům, i když tu nechtěli
Harryho nechávat. Harry si všiml, že před jejich odjezdem ještě měly
Angela a Daria delší rozhovor v ústraní, ale nechtěl se vyptávat.
V Prasinkách zůstali ze studentů už jen oni dva a několik členů Řádu,
kteří hlídali Tři košťata zvenčí i zevnitř. Zaslechli, že s plameny,
které zachvátily úplně celý hrad, nejde nic dělat. Že prý se musí počkat,
až dohoří samy a zničí všechno, co se v hradě spalitelného nachází. Moc
optimisticky to neznělo.
„Vždycky mi tvrdil, že je to jen mezi ním a Snapem, když jsem se zeptal,“
pokračoval ve svých úvahách ohledně bývalého bradavického profesora.
„A jaké to mělo důsledky,“ odtušila Angela sedící za jeho zády na úzké
posteli.
„Ano ...“ povzdechl Harry.
Na skle před jeho ústy se utvořil kruh mlhy, která pomalu mizela. V
odrazu okna Angelu viděl. Seděla na pelesti se zkříženýma nohama, hůlku
položenou vedle sebe a dívala se do země.
„Angie, na co to pořád myslíš?“ zeptal se po delší pauze, ale neotočil se
k ní. „A netvrď mi, že jsi jen unavená. Poznám na tobě, když tě něco
trápí.“
Zrcadlová Angela zvedla hlavu a pohlédla na jeho záda.
„Myslím na to,“ odpověděla tiše. „Že mám částečně odpovědnost za všechno,
co se dneska stalo.“
Harry se k ní prudce obrátil.
„Co to plácáš za nesmysly?“
„Žádné nesmysly. Mohla jsem o všem, nebo alespoň o něčem z toho, co se
stalo, vědět předem a mohla jsem tomu zabránit. Jenže jsem to neudělala!“
poslední větu už vykřikla, i když celou dobu jinak mluvila klidně.
„Zase narážíš na ty svoje sny?“ pochopil Harry rychle.
„A na co jiného! Mám dar, který nevyužívám! Sobecky ho přímo vyhazuju z
okna!“ prohlásila sebekriticky Angela a vstala.
„Tenhle dar tě ale ničí!“ oponoval Harry. „Moc dobře si pamatuju, jak jsi
vypadala, když ti nefungovaly ty tvoje prášky proti snům! Postupně z tebe
vysávají sílu!“
„Co znamená moje zdraví oproti životům lidí?!“ vyštěkla Angela a
odvrátila se od něj.
Harry si ji však prudce otočil k sobě.
„Myslíš, že já nemám výčitky svědomí!? Vždyť já jsem do toho všechny
navezl! Vyburcoval jsem je k boji! Kdyby jsme se vzdali, byli by ti dva
ještě naživu!“ vychrlil na ni to, co mu už nějakou dobu vrtalo v hlavě.
„To není totéž,“ namítla Angela vzpurně.
„Na tom nesejde! A ani se neopovažuj myslet na to, že bys ty prášky
vysadila! To ti nedovolím!“ vyjel na ni Harry netrpělivě.
„Ty mi nemáš co zakazovat!“ odsekla Angela a vytrhla se mu. „A teď už je
stejně pozdě,“ dodala o hodně tišeji.
Přešla od něj k oknu. Harry chvíli zůstal stát na místě a krotil svou
vzrůstající zlost, než k ní zezadu přistoupil.
„Angie, poslouchej mě,“ oslovil ji klidně. „Už jsi někdy předtím zkoušela
zabránit událostem, které jsi viděla ve svých snech?“
„Ne,“ zavrtěla Angela hlavou. „To ale neznamená, že to ...“ zarazila se a
ztuhla.
Až teď si uvědomila, že právě dnes v noci se splnil další její věštecký
sen. Ten, který se jí kdysi zdál a tak ji vyděsil, že chtěla po Darie,
aby si s Dracem nikdy nic nezačínala. Odehrálo se to skoro tak, jak to
tehdy viděla, s tou změnou, že Daria neběžela Dracovi v ústrety, ale byla
k němu zády a on na ni nepoužil dýku, ale hůlku. To, že ji držel Lucius,
aby Dariu nevarovala, sedělo. Taky si pamatovala, jak si myslela, že to
nebyl obyčejný sen, ale jakási předzvěst toho, co se stane. A na tu
situaci seděla vskutku přesně.
„Angelo, co je?“ otočil si ji k sobě Harry a zahleděl se do její vyděšené
tváře.
„Ale nic ...“ mírně se otřásla a násilím od sebe odehnala nepěkné
vzpomínky. „Chtěla jsem říct, že i když jsem tu budoucnost ještě
nezkoušela změnit, neznamená to, že by to nešlo. Proč bych jinak ty sny
měla? Musí to mít nějaký důvod!“
„Takže co chceš dělat?!“
„Ty víš, co,“ odpověděla Angela a pevně se na něj zahleděla. „Nepůjdu si
do nemocnice pro nové prášky. Ty staré zůstaly stejně v mojí ložnici.“
„A nemohla bys je třeba brát alespoň dvakrát týdně nebo tak?“ navrhl
Harry skoro zoufale.
Angela pokrčila rameny.
„Možná.“
„Ach, Angelo, já z tebe jednou přijdu o rozum,“ pronesl Harry
poraženecky, když viděl, že jí to opravdu nevymluví a pevně ji objal.
Objetí mu vroucně opětovala. Hádka byla prozatím zažehnána.
***

Lord ze svého trůnu upřeně pozoroval naprosto vážně se tvářící Ginny
Weasleyovou. Draco stál poněkud toporněji, než obvykle, ale jinak nedal
najevo ze svých pocitů vůbec nic.
„Proč myslíš, že o ni mám zájem?“ zasykl tázavě Voldemort.
„Vím, že vás zradila. Pochybuju, že odpouštíte a jsem si jistá, že byste
ji měl moc rád tady před sebou na podlaze,“ odpověděla sebevědomě Ginny.
Možná až moc sebevědomě, pomyslel si Draco a znovu se zahleděl na Pána
zla. Ten přemýšlel, ale jemu se zdálo, jako by to dělal jen naoko. Jako
by na ně všechny něco hrál.
„Co za ni budeš chtít?“ zeptal se chladně po chvíli. „Předpokládám, že mi
ji nepředhodíš zadarmo.“
„Necháte na pokoji Harryho Pottera,“ odvětila Ginny. „Alespoň tedy na
nějaký čas ...“
„Pottera! Nechat na pokoji Pottera!“ vyprskl Voldemort. „To snad nemyslíš
vážně! Jsi snad do něj zamilovaná?“ zeptal se opovržlivě.
Ginny se v očích nebezpečně zalesklo.
„Dá se to tak říct.“
„Hmm, a na jak dlouhou dobu, bys jej chtěla mít ... k dispozici?“ otázal
se Pán zla.
Ginny se odmlčela jen na malý moment. Draco mezitím jen tak mimoděk
pohlédl doleva, kde postával Severus Snape. Na rtech mu pohrával
spokojený úsměšek. Jako by to všechno věděl předem nebo co.
„Měsíc. Měsíc se od něj úplně distancujete. A pak ...“ Ginny se
pomstychtivě usmála. „Vám mohu předhodit i jeho.“
Snape se začal šklebit ještě spokojeněji a Dracovi už to začínalo vrtat
hlavou.
„A tuhle nabídku myslíš naprosto vážně, Weasleyová?“ zadíval se na ni Pán
zla zpytavým pohledem.
„Ano,“ přikývla Ginny pevně.
„A proč bych měl s tímhle ubohým návrhem souhlasit!? Oba dostanu i bez
tvojí pomoci!“
„Když myslíte,“ reagovala Ginny suše.
„Jsi stejně drzá a namyšlená jako celá tvoje rodina,“ zasykl opovržlivě.
Ginny na to nic neřekla.
„Stejně si to ale budu muset ověřit, abych si rozmyslel, zda budu
uzavírat obchody s takovou šmudlou jako jsi ty,“ prohlásil Voldemort
nakonec a vstal.
Ginny před jeho vysokou postavou ucouvla, i když nechtěla projevit
strach. Nemohla si pomoct. Voldemort se zlověstně usmál.
„Buď to podstoupíš nebo je tahle místnost to poslední, co na tomhle světě
vidíš!“ prohlásil nemilosrdně.
Ginny hrdě zvedla hlavu a pohlédla do rudých krutých očí Pána zla.
Dracovi přešel mráz po zádech, když si vzpomněl na to, jak tohle
podstupoval on sám ... Tehdy moc nechybělo do toho, aby šlo všechno do
háje.
Něco z toho, co Voldemort v její mysli našel, jej překvapilo, ale nebylo
tam nic, co by mohlo odporovat tomu, co řekla. Opravdu to chtěla udělat.
Byla v ní nenávist a pomstychtivost, která překrývala to dobré, co v ní
bylo. Voldemortovi to vyhovovalo. Byl spokojen i se Severusem, který
splnil svůj slib a mírně tím napravil chybu, které se dnes dopustil.
Také si zjistil, že zná umístění hlavního štábu Fénixova řádu, ale stejně
jako ostatní složila slib, který nemohla porušit a nedokázala mu říci,
kde se přesně nachází. Nebyl schopen to z její paměti dostat, ať se
snažil sebevíc. Ten proklatec Brumbál to zaklínadlo nejspíš ještě
vylepšil.
Vrátil se ke svému trůnu a nechal ji vydechnout.
„Zatím našeho hosta někde ubytujte, než si upřesníme podrobnosti našeho
plánu,“ nakázal svým Smrtijedům. Dva z nich se jí okamžitě chopili a
odvedli ji ven. Jedním z těch dvou byl Draco Malfoy.
Voldemort se teď znovu obrátil na Luciuse Malfoye a Severuse Snapea,
který stál vedle něj.
„Když už jste mi nepřivedli ty dva, tak pevně doufám, že jste splnili
druhou část svých úkolů!“ oslovil je zlověstně chladným tónem.
„Ano, Mistře,“ odvětil jako první Snape. „Brumbál je mrtev.“
„A škola skončila v plamenech,“ dodal Lucius Malfoy.
„Výborně, alespoň něco jste zvládli. Protože většinou si všechno musím
udělat sám!“ zasyčel Voldemort. Snape a Malfoy ještě víc sklonili hlavy.
„Severusi,“ obrátil se na Snapea Pán zla. „Jak je možné, že jsi
nepředpokládal, že by mohl Brumbál určit nového strážce Fideliova
tajemství, které chrání ten proklatý Řád!? Jak to, že jsi to nevěděl?!“
„Neprozradil mi to,“ odvětil rychle Snape. „Měl jsem to tušit, omlouvám
se, Mistře. Vím, že si zasloužím trest.“
„Máš tušení, kdo by to mohl být?“ tázal se dál Pán zla dál.
„Netroufám si odhadnout, komu mohl Brumbál tak důvěřovat,“ odvětil tiše
Snape.
„Jen si troufni, Severusi ...“ vyzval ho Voldemort.
„Možná jeho bratr nebo sám Potter,“ pronesl Snape velice váhavě.
„No, dobrá ... Uvidíme, co se s tím dá dělat,“ prohlásil Voldemort a
otočil se na Luciuse. „A co ostatní studenti?“
„Uprchli,“ odpověděl Malfoy starší a namáhavě polkl.
„Uprchli ...“ opakoval Voldemort. „Uteklo vám stádo tupých ovcí!“ vyštěkl.
„Dobře se bránili, pane,“ ozval se Snape. „A pak jim také přišel na pomoc
Řád.“
„Řád!? Zase Fénixův Řád?! A mohli byste mi vysvětlit, kde se tam ti
prašiví psi vzali? Jak si je zavolali na pomoc?!“ ptal se dál Voldemort
nebezpečným hlasem. „Vždyť proti nám bojovali na Ministerstvu, krby byly
odpojené a sovy odříznuté! Tak kde se tam vzali!?“
„Nemáme ponětí, Mistře,“ odvážil se odvětit Lucius.
Pán zla se odmlčel. Ticho v místnosti působilo dusivě.
„Nějací mrtví?“ vyjel na ně náhle s otázkou.
„Víme o třech,“ odpověděl Snape.
Znovu ticho.
„S tou Weasleyovou jsi to zařídil skvěle, Severusi. Je vidět, že jsi
opravdu expert na lektvary,“ pronesl Pán zla nečekaně.
„Děkuji, Mistře,“ vydechl Snape.
Lucius Malfoy na něj úkosem pohlédl.
„O vašich trestech rozhodnu později. Teď vypadněte! Všichni!“ prohlásil
nakonec a Smrtijedi se s úklonami začali o překot vzdalovat.
Voldemort si jich už však nevšímal a neslyšně odešel z místnosti jinými
dveřmi. Z chodby pak zahnul do další komnaty, jejíž vchod byl hlídán
dvěma Smrtijedy. Byla to temná černá místnost. A černá doslova. Černé
zdi, černý nábytek, potahy na křeslech i krb. Jen plameny v něm zářily
jedovatou zelení.
Pán zla se usadil do svého oblíbeného křesla. Už delší dobu se k něčemu
chystal. A jelikož ten zmetek zase utekl i s tou malou děvkou, tak měl
výbornou příležitost, je trochu vytrestat. Dal by Ministerstvo kouzel za
to, že jsou v tuhle chvíli určitě spolu.
Zlověstně se usmál ...
***

Angela ležela na posteli, kam ji přinutil si lehnout Harry, ale stejně se
jí nedařilo usnout. Byla unavená, hlavu k prasknutí naplněnou vším, co se
v noci přihodilo, ale zírala buď do stropu nebo na Harryho, který zase
stál u okna a zíral ven.
Nechala jej na pokoji. Chápala, že se také cítí dost hrozně. Stačilo jí,
že tu byli spolu a vychutnávají si společnou chvíli klidu. Obě jejich
hůlky ležely ve stínu na stole, který se v pokoji nacházel a kam
nedosahovalo světlo svící.
Harry musel neustále přemýšlet, jak by to pro Bradavice dopadlo, kdyby se
Smrtijedům vydal. Jednou na jeho střetnutí s Voldemortem stejně muselo
dojít. Problém byl v tom, že nechtěli jen jeho. Taky si dělal starosti o
Ginny, která zmizela bůh ví kam.
Byl unavený, přecpaný emocemi a starostmi. Obrana jeho mysli, kterou se
naučil si vždycky podvědomě udržovat, byla oslabená ...
Zcela nečekaně mu zmizel před očima výhled oknem ven na měsíc, který se
pomalu sunul po noční obloze a jizvu mu rozpálila strašná bolest.
Nedokázal zadržet výkřik, který se mu vydral z hrdla. Pak už skoro
fyzicky cítil, jak se mu v mysli roztahuje cizí přítomnost a mermomocí se
jej snaží ovládnout ...
Angela za ním vyděšeně vyskočila z postele.
„Harry! Co je ti!?“
Přistoupila k němu a chtěla položit ruku na jeho shrbená záda, když se
narovnal a prudce se k ní obrátil. Vykřikla zděšením. Místo zeleného
pohledu na ni civěly rudé nenávistné zorničky a tvář zrůzněná nenávistí.
Vrazil jí prudkou facku, až odklopýtala ke zdi. Rozhlédl se, ale hůlky
nenašel. Proto k ní přiskočil, popadl ji za rameno a uhodil znovu ještě
silněji. Upadla na zem. Uchopil ji za dlouhé vlasy a nelítostně ji za ně
vytáhl na nohy. Z očí se jí draly slzy bolesti a ve tváři se jí zračil
strach.
„Jak se ti to líbí, ty malá děvko?“ zachraplal Harry, ale nebyl to jeho
hlas. Tenhle nenávistný by poznala mezi všemi na světě.
„Harry ... Harry, já vím, že tam jsi!“ zvolala Angela.
„Zavři hubu!“ vyštěkl na ni a zkroutil jí bolestivě ruku za záda.
„Harry! Ty to dokážeš! Zastav ho!“ vykřikla zoufale.
Neurvale ji od sebe odhodil, přičemž mu v ruce zůstaly její vlasy.
Přepadla přes postel na druhou stranu. Klečící na zemi se rozvzlykala.
Postava Harryho Pottera k ní přešla a hrozivě se nad ní tyčila ...

Vypadni, ty parchante! zařval Harryho hlas.
Vždyť se jí to líbí, Harry, odvětil mu chladný hlas a zachechtal se.
Zmiz z mojí hlavy! Okamžitě! zavyl Harry.
Odpovědí mu byl vysoký zlověstný smích.
Harry slyšel Angelinin hlas, jak jej volá. Soustředil se, jak nejvíc jen
mohl, dal dohromady všechno, co se kdy naučil a vší silou se vetřelci ve
své mysli vzepřel.
Voldemortovo vědomí z něj doslova odlétlo, ale za vlastního bolestného
řevu.

Harry se skácel s táhlým výkřikem k zemi a silou si mnul celé čelo.
Řezavá bolest přešla stejně rychle jako se objevila. Se slzami bolesti v
očích vzhlédl. Angela seděla schoulená v rohu na zemi u postele a
otřásala se pláčem. Zpoza závoje slz jej však obezřetně pozorovala.
Drásalo mu duši ji takhle vidět.
„Angie ...“ pronesl tiše chraplavým hlasem Harry a srdce mu zaplavila
lítost a zlost na sebe samotného.
Angela sebou na jeho oslovení trhla, jako by ji uhodil a ještě víc se
schoulila.
„Ty se mě bojíš ...“ pronesl bezhlesně. „Co jsem to udělal ...“
Nereagovala na jeho slova, její vzlyky však pomalu ustaly.
Harry se cítil tak strašně, jako už dlouho ne. Slíbil jí přece, že se to
nebude opakovat a zatím ... Jak to mohl dovolit?
Pomalu vstal a zaletěl pohledem k hůlce na stole. Pak ji nechal tak, jak
byla a znovu se zadíval na Angelu. Už se tak nekrčila, jen se na něj
dívala. Harry si s bolestí všiml, že jí nabíhá pravá část rtu. V levé
dlani svíral stále několik jejích vlasů. Nedokázal se jí ani podívat do
očí.
„Omlouvám se,“ prodralo se mu z hrdla namáhavě.
Hned na to se prudce otočil na podpatku, zamířil ke dveřím, které
rozrazil dokořán a ztratil se na chodbě. Angela chvíli pozorovala
otevřené dveře, než vyskočila na nohy a hnala se za ním.
„Harry! Harry!“ volala, když se ocitla na chodbě.
Slyšela jeho kroky dupat rychle dolů po schodech. Ještě s uslzeným
obličejem se řítila ke schodům a po nich také dolů.
„Harry, počkej! Nemá cenu utíkat! Harry!“ křičela neustále, ale Harry se
ani na chvíli nezarazil, proletěl výčepem jako uragán, nevšímajíc si
pohledů, které mu věnovali Lupin a Tonksová a vyrazil ven do zimy.
Angela přeběhla dolní místnost ani ne dvě sekundy za ním. To už Lupin
vstával ze svého místa. Nohy jí skoro podjely na zmrzlém sněhu přede
dveřmi, ale ustála to a rychle se rozhlédla. Harryho mizející postavu
spatřila už daleko na cestě pryč.
„Harry! Harry ...“ zavolala naposledy, než si konečně přiznala, že to
nemá smysl.
Za jejími zády vyšel ze Tří košťat Lupin.
„Co se děje? Kam to Harry šel?“ vyhrkl na nehybně stojící Angelu.
Harry ... Vrať se, vyslala k němu mírným tónem, i když nevěřila, že jí
odpoví. Věděla, že ji slyšel, ale nereagoval. Stín jeho postavy se stálým
tempem vzdaloval.
„No tak, Angelo!“ obrátil si ji k sobě Lupin. „Co se stalo?“
Zavrtěla hlavou.
„Možná vám to pak řekne sám,“ vydralo se z ní.
„Kam to šel?“
„Nevím,“ pokrčila rameny.
„Musím za ním! Vždyť se mu může něco stát!“ prohlásil Lupin a už se
chystal odejít, ale Angela ho chytila pevně za paži.
„Nechte ho. Potřebuje být o samotě,“ pronesla tiše.
„Ale ...“ nadechl se Remus k námitkám.
„Nebude daleko,“ dodala Angela, i když si tím nebyla sama moc jistá.
Remus nakonec pokýval hlavou.
„Tak dobře.“
Angela ho pustila a zamířila dovnitř se sklopenou hlavou, aby jí Tonksová
ve světle svící neviděla do obličeje.
***

Draco šel zpátky k místnosti, kam zavřeli malou Weasleyovou, s podnosem v
rukou, na kterém měl pro ni horký čaj a něco k jídlu. Sám se nabídl, že
jí to tam odnese. Měl své důvody, jinak totiž rozhodně číšníka nedělal.
Hlídkující Smrtijed mu odemkl a odstoupil z cesty. Vešel dovnitř, dveře
se za ním zase zavřely a položil tác na malý dřevěný stůl. Weasleyová
stála u malého bytelného okna a civěla nehybně ven do noci.
Odstoupil ke zdi, kde se pohodlně opřel a čekal. Weasleyová, když
postřehla, že neodešel, se otočila a zabodla do něj pohled. Přelétla
stolek s čajem a znovu pohlédla na něj.
„Co chceš?!“ vyštěkla.
„Jsem jen zvědavý,“ pokrčil Draco rameny.
Ušklíbla se a posadila se do malého křesílka u stolku.
„A na co jako?“ otázala se a nalila si do šálku kouřící čaj.
„Zajímalo by mě, proč to děláš. Rozhodně jsem od nějaké Weasleyové
nečekal, že zradí ...“ poznamenal Draco a pečlivě si prohlížel její výraz.
Chvíli usrkávala čaj, zírala na něj a skoro nepříčetně se usmívala.
„Pomsta,“ pronesla nakonec neuvěřitelně spokojeně.
Draco povytáhl údivem obočí.
„Rosierové? Proč?“
„Není ti do toho ani hovno, ale proč bych ti to neřekla. Ukradla mi ho,
tak ať si to teď hezky sežere!“ vyprskla Ginny plná pomstychtivosti.
„Koho ti jako ukradla? Pottera?“ ušklíbal se Draco. „Pokud vím, tak vy
dva jste spolu nikdy nic ...“
„Drž hubu!“ vyštěkla Ginny vztekle. „Už to mezi námi vypadalo tak dobře!
Viděla jsem na něm, jak už konečně začíná chápat, že mě miluje! Ale pak
si přišla ona a vzala mi ho! Úplně mu oblbla hlavu! A on! On mě zradil!“
Neustále zvyšovala hlas a tvář měla zrůzněnou nenávistí. Draco na ni
chvíli beze slova hleděl a došel k závěru, že jí nejspíš přeskočilo. A s
cvokama nemá cenu se dohadovat.
„Fajn. Alespoň už vím, že to opravdu myslíš vážně,“ pronesl klidně,
odvrátil se od ní a vypadnul dřív, než si musel vyslechnout zase něco o
zradě a pomstě.
***

Harry nevěděl, kam to jde, nevšímal si hlídky bystrozorů, kteří se po něm
nechápavě ohlédli, ale na Lupinovo vzdálené znamení, jej nechali projít,
necítil zimu ani mráz, i když měl na sobě jen džíny, tričko a rozepnutou
mikinu. Neviděl zářící zimní noc. Chtěl jen pryč, pryč, daleko od Angely
i ostatních, které měl tak rád.
Lomcovaly jím obrovské výčitky svědomí a nechutný strach, který hrozil,
že jej celého pohltí. Strach sám ze sebe. Strach, co by mohl Angele nebo
komukoliv jinému udělat, když se ho zmocní Voldemort. To pouto mezi nimi
bylo mnohem silnější, než si kdy odvážil pomyslet. Silnější, než
předpokládal Brumbál. Tam nahoře u Tří košťat už si myslel, že se ho ani
nedokáže zbavit.
Náhle se jeho tělo zarazilo v chůzi. Ta podivná mlha před jeho očima se
rozestřela a on pochopil, proč se zastavil. Před ním se nacházel
zchátralý plot. Zvedl hlavu. Nedaleko před ním se tyčil starý dům, podle
některých nejstrašidelnější v celé Anglii.
Nepřemýšlel. Překročil polozbořený laťky a vydal se sněhem k němu. U
jednoho z přízemních oken vyrazil kopancem prohnilou desku a protáhl se
dovnitř. Na všem tu ležel prach a vládlo tu dusné ticho. Vyšel po
protestujících rozviklaných schodech nahoru do patra a se skřípáním
otevřel dveře jedné z místností.
Tady se poprvé setkal tváří v tvář se Siriusem ... Se svým kmotrem, se
kterým toho mohl tolik prožít a přitom s ním byl jen tak málo.
Přešel k práchnivějícímu a děravému starému křeslu, ztěžka se do něj
posadil a složil hlavu do dlaní. Všechno se to na něj sesypalo a těžce
dolehlo. V hrudi cítil podivný tlak a nohy měl najednou jako z rosolu.
Skoro se mu dělalo špatně od žaludku. Hlavou mu probíhalo všechno, co
dnes prožil.
Zrada Snapea, smrt Brumbála, profesoři v bezvědomí, bojovná promluva ke
spolužákům, u níž do téhle chvíle netušil, kde se to v něm vlastně vzalo,
souboj se Smrtijedy, strach o Angelu, o Rona a Hermionu, jejich útěk z
hradu, zpráva o Ministerstvu, které dobyl Voldemort, mrtví studenti,
nezvěstná Lenka a Ginny, skoro se pohádal s Angelou a nakonec se idiot
nechal ovládnout Voldemortem a zbil ji, přestože ji tak nezměrně miloval.
Mocně se zajíkl, jak se mermomocí snažil ovládnout. Rozhodně se z toho
všeho nemohl sesypat. To by se taky už nemusel vzpamatovat. Musel se
přece trochu sebrat!
I když mu to všechno drásalo srdce. Hlavně měl pořád před očima výraz v
očích své lásky, když ji oslovil. Neuměl si představit, co by jí ještě
mohl Voldemort skrz něj udělat, kdyby ho nezastavil.
Co když se ho Voldemort znovu zmocní? A tentokrát bude mít Harry hůlku v
ruce? Co všechno bude schopen udělat? Sice jej dokázal ze své mysli
doslova vyhodit, ale uvědomil si, že je to spojení dost silné na to, aby
jej ještě teď cítil. Někde vzadu v mysli, jako když vám zůstane na jazyku
pachuť hořkosti.
Vždyť by ji mohl zabít! A taky Rona a Hermionu, nebo Lupina! Copak to
nikdy neskončí!?
Proč se vlastně tohle všechno děje? Z jakého zatraceného důvodu? Proto,
že jeden magor, chce ovládnout svět? A on mu stojí v cestě ...? Nejdřív
to odnesli jeho rodiče, pak Sirius, taky strýc a bratranec a teď i
Brumbál. Všichni, kteří mu byli blízcí. Proč?
Ta proklatá věštba, to ta věštba ...
Ani jeden nemůže žít, dokud ten druhý zůstává naživu ... Ani jeden nemůže
žít, dokud ten druhý zůstává naživu ... Ani jeden nemůže žít, dokud-
„DOST!“ zařval Harry na celé kolo, aby umlčel ten protivný hlas, který ty
slova omílal pořád dokola.
Vyskočil z křesla, popadl ho oběma rukama a aniž by cítil nějakou námahu,
odhodil jej na druhou stranu místnosti, kde se rozpadlo nárazem na kusy.
Opřel se zatnutými pěstmi o špinavou zeď, namáhavě se nadechoval a snažil
se uklidnit rozbouřené emoce. Cítil tak strašnou nenávist k tomu
čaroději, k té zrůdě! Ta nenávist ho sžírala zevnitř, protože věděl, že s
ní nedokáže nic udělat, dokud ho nezabije a nestane se vrahem, nebo
nezemře ...
Otočil se ke zdi zády a svezl se podle ní na zem. Zůstal tak sedět.
Nehybně, tiše, se svými pocity, velmi dlouho.
***

Angela s kouřící cigaretou v ruce pozorovala pomalé krvavě rudé svítání.
Vyšla ven před Košťata neoblečená, ale třasu ze zimy, který se jejího
těla zmocňoval, si vůbec nevšímala. Cigaretu šlohla z kabátu Stanovi
Silničkovi, který ve výčepu odpočíval po opravdu namáhavé noci a jehož
autobus stál za hospodou. Zrovna měl u sebe oblíbenou Dracovu značku.
Někdo k ní přicházel, slyšela jeho kroky na zmrzlém sněhu, ale neotočila
se. Na ramena jí kdosi položil vyhřátý mírně ošuntělý plášť, který ji
zahalil až po kolena. Zůstala jí venku jen ruka s cigaretou. Vzhlédla.
Byl to Remus.
„Neměla byste kouřit, Angelo. Ničíte si zdraví,“ poznamenal s mírným
nesouhlasem.
„Jsou horší věci, které mě můžou zabít,“ odtušila klidně a mocně si
potáhla.
Remus si s náhlým zaujetím bedlivěji prohlédl její tvář. Poznala, že se
dívá na její nateklý a natržený ret.
„Co se vám to stalo?“ zeptal se podezřívavě. „To jste neměla, když jste
přišli sem.“
Angela dál hleděla na rudý východ a mlčela. Lupinovi se náhle rozšířily
oči překvapením.
„To vám udělal Harry? Vy jste se pohádali? Proto tak utekl?“
„Utekl z toho důvodu ano,“ přikývla Angela a Lupin na ni šokovaně zíral.
„Ale to nebyl on. Neudělal mi to Harry. On ne ...“
„Tak teď už vám vůbec nerozumím,“ kroutil nechápavě hlavou Remus.
„To ani nemusíte. Jak už jsem řekla, Harry vám to vysvětlí, když bude
chtít,“ prohlásila, odhodila zbytek cigarety na zem a přimáčkla jej botou
do sněhu. Pak náhle ztuhla a narovnala se.
„Už se vrací ...“ pronesla už zdaleka ne tak klidným tónem jako před
chvílí.
Lupin se rozhlédl na všechny strany.
„Jak to můžete vědět? Nikde ho nevidím.“
„Já jeho přítomnost cítím,“ odvětila Angela nepřítomně.
A skutečně. Netrvalo to ani dvě minuty a Harryho postava, ozářená
vycházejícím sluncem se objevila v dálce na cestě. Stáli, hleděli směrem
k němu a čekali. Pomalu došel až k nim, ruce zabořené hluboko v kapsách
mikiny. Bylo na něm vidět, že pořádně promrzl.
Zvedl hlavu a podíval se na Angelu. Leskly se jí oči.
Bála jsem se o tebe ... pronesla v jeho hlavě.
Měla by ses spíš bát mě, odvětil pomalu Harry.
Lupin přeletěl pohledem z jednoho na druhého a poznal, že se mezi nimi
odehrává něco, do čeho on nemůže ani nedokáže zasáhnout. Odvrátil se od
nich a trochu poodstoupil.
Angela se mu pořád dívala do očí.
Omlouvám se, ozval se znovu Harry.
Ty se nemáš za co omlouvat! To jsi nebyl ty! ohradila se Angela.
Harry to přešel, jako by to neslyšel. Vztáhl prokřehlou ruku k její tváři
a jemně se dotkl jejího rtu.
Bolí tě to? zeptal se se staženým hrdlem.
Už ani ne.
„Až se vrátíme na náměstí, musíme si promluvit,“ pronesl přiškrceně už
nahlas. „My dva, ale i s Remusem, Hermionou a Ronem.“
Angela přikývla. Tušila, proč to Harry chce.
„Stan už čeká jen na nás,“ ozval se Lupin, který k nim znovu přistoupil.
„Zůstali jsme tu jako poslední. Štáb naši zkontrolovali a zabezpečili.
Měl by tam být klid.“
„Dobře,“ pokýval hlavou Harry.
„Dojdu pro Stana,“ konstatoval Lupin. Rozhodl se prozatím nevyptávat.

Za necelé dvě hodiny je Záchranný autobus vysadil v ulici nedaleko
Grimmauldova náměstí. Stan musel jet pomaleji, protože měl autobus za
celou noc už zavařený motor. Neptal se, proč je má vysadit právě tady.
Celou cestu seděli Harry a Angela vedle sebe, ale nepromluvili spolu ani
slovo. A to ani v duchu.
Pomalu došli k starobylému sídlu Blacků a vešli dovnitř. V hale se
všichni tři zastavili. U východu z chodby vedoucí ke kuchyni se objevil
Krátura.
„Oni jsou tu zas!“ zaskřehotal nenávistně. „Ti hnusní zrádci, prašiví
kojoti, ochránci zbabělých mudlů ...“
„Kráturo?“ oslovila jej nebezpečně klidně Angela.
„Ano, lady?“ zahučel neochotně.
„Jdi nám přichystat něco pořádného k jídlu,“ nakázala.
„Jistě, lady,“ uklonil se a s nezřetelným huhláním se vzdálil.
Angela od nich přešla k plápolajícímu krbu naproti hlavnímu vchodu. Harry
ji upřeně pozoroval.
„Remusi,“ ozval se ztěžka Harry, ale neodtrhl pohled od Angely. „Mohl bys
zařídit, aby sem večer přišli Hermiona a Ron?“
„Samozřejmě,“ přikývl Lupin. „Byli by tady tak jako tak. Večer se bude
konat velká porada Řádu i bystrozorů z Ministerstva, takže tu budou
všichni.“
„Dobře,“ vydechl Harry. „Dobře ...“