Argus Filch už šest hodin hledal svou milovanou paní Norrisovou. Když se
kolem půlnoci vzbudil ve své posteli a nenašel ji u sebe, zpanikařil. A
jeho panika s každou minutou narůstala. Moc dobře věděl, co místní
studenti dovedou. Jak jsou malí, zlomyslní, zkažení a zlí a zlomyslní a
zkažení. A zlí. A malí. Úplně prťaví.
Právě procházel okolo Pamětní síně, když uslyšel velice tiché, ale
nezaměnitelné mňoukání. Rozrazil mohutné dveře, přeskočil mocným skokem
práh, natáhl se jak široký, tak dlouhý na podlahu, vstal, doběhl k
obrovskému famfrpálovému poháru a vytáhl z něj nešťastnou paní
Norrisovou… s malinkou koupací čepicí na hlavě, s miniaturními
potápěčskými brýlemi a v ostře žlutých bikinách.
„Co vám to udělali, paní Norrisová? Ale nebojte se, já je potrestám.
Natáhnu je na mučidla, až ti malí spratci budou skučet bolestí, budou se
svíjet…“
Pak mu došlo, že tyhle tresty jsou už přes třicet let zakázané. Viditelně
posmutněl. Argus Filch neznal nic lepšího, než když přišel z oběda do
mučírny a tam mu na řetězech visely jeho oběti. Věděl, že se bude muset
spokojit s mírnějším trestem… ale hodlal si prosadit ten nejtvrdší možný.
Zbývalo jen najít viníka. A při pohledu na onen pohár Argus věděl, kdo za
tím stojí… Otočil se a s paní Norrisovou v náručí odešel směr Velká síň.




„Hehe… a pak mi začal vykládat něco o žíznivých velbloudech…“
„CHACHACHA!“
„A o milování v kotlíku…“
„CHACHACHA!“
Celý nebelvírský stůl se dobře bavil, když jim Harry vykládal své zážitky
ze včerejšího rande. Právě se dostal k tomu, jak Snapea odmítl, když se
prudce rozrazily dveře Velké síně a vešel jejich školník… s žalostně
mňoukající paní Norrisovou v náručí.
Celá síň ztichla. Studenti nevěřícně koukali na vybavenou kočku. A
posléze měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Včetně ředitele Brumbála,
který se ale ovládl a mírným hlasem se Filche zeptal, co že se to paní
Norrisové stalo.
„Co se jí stalo? Co se jí stalo? To je snad jasné, pane řediteli. Nějakým
studentům přišlo zábavné pohrát si s mojí milovanou…“
„Ano ano, to víme, že ji milujete, pane Filchi. A dál?“ skočil mu znuděně
do řeči ředitel. Tohle poslouchal na každé pracovní poradě.
„Našel jsem ji před chvílí v Pamětní síni. Byla uvězněná ve famfrpálovém
poháru. A já vím, kdo za to může,“ odpověděl dramaticky školník.
Brumbál tázavě pozvedl obočí. „Opravdu? No to se na to podívejme…“
Filch se už už nadechoval k označení viníka, když tu se viník (vlastně
viníci) přiznali sami.
Harry se totiž podíval na Malfoye, který mu pohled oplatil… a oba
vyprskli zadržovaným smíchem. Chechtali se a řezali na celé kolo. Ředitel
je pobaveně sledoval.
„No, pane Filchi, myslím, že už není třeba cokoliv říkat. Pane Pottere,
pane Malfoyi, buďte tak laskaví a následujte mě do ředitelny. Severusi,
Minervo, pojďte také,“ řekl Brumbál a vstal od stolu. Severus vstal více
než ochotně. Po včerejším debaklu toužil po Potterově krvi. Chtěl ho
zničit, zabít, otrávit, zkazit mu život… Ach, jak byl osamělý! Myslel si,
že už konečně bude s Harrym, že se mu splní jeho sen… A místo toho byl
tak ponížen!Viděl Pottera, jak u snídaně vykládá svým spolužákům o jejich
schůzce. Severus byl rozhodnut – to chce pomstu. A Sevík věděl, že
nejdůležitější teď je zjistit, komu ono pozvání na rande mělo být určeno.
S ďábelským úsměvem se vydal spolu s Minervou za ředitelem.



Brumbál seděl za svým stolem a oči mu pobaveně jiskřily, div, že mu
nechytl hábit. Pobaveně sledoval dva chlapce, kteří kajícně stáli před
ním a snažili se nedívat jeden na druhého. Hned za nimi postávali
ředitelé jejich kolejí. Minerva McGonagallová hleděla na chlapce přísně…
a Severus Snape hleděl Harrymu na zadek. V pozadí se o dveře opíral Argus
Filch, který už konečně odložil svou kočku v kabinetě. To bylo dobře,
protože Albus měl neodbytný pocit začít se hihňat, kdykoliv se na ni
podíval.
„Takže chlapci, rádi bychom si poslechli, proč jste paní Norrisovou
takhle… hm… přizdobili.“
Malfoy okamžitě zareagoval. „To on!“ vykřikl a ukázal na Harryho.
„To není pravda! Já ji chtěl jen pověsit na lampu v chodbě!“
Ticho. Tohle jsem asi neměl říkat, napadlo ho.
„Aha. A jak se ocitla v Pamětní síni takhle vymóděná?“
„To on!“ vykřikl zase Malfoy.
„Zmlkni už! To byl tvůj nápad, strčit ji tam! A na tom oblečení jsme se
shodli!“ hájil se Harry.
„A smím vědět, jak jste se dali zrovna vy dva dohromady?“ zajímalo
ředitele. „Malfoy a Potter spolu… to je přinejmenším zajímavé,“ pousmál
se Brumbál.
„No, to byla náhoda…“
„Jo, kosmická náhoda, víte.“
„Osud.“
„Přesně tak. Karma, chápete.“
Ředitel pokýval hlavou. „Nějaká polehčující okolnost? Něco, co by vám
třeba mohlo zmírnit trest?“
„To všechno on! Donutil mě k tomu!“ vykřikoval Malfoy.
„No jasně! Hoď to všechno na mě, srabe!“ nedal se Harry.
„Hlupáku!“
„Prase!“
„Chlapci!“ napomenul je Brumbál. „Takže, pane Filchi, jaký trest byste
navrhoval?“
„Natáhnout je na skřipec!“
„Něco jiného?“
„Strčit jim prsty do palečnice!“
„Dál?“
„Nasadit jim španělské boty!“
„Dál!“
„Klystýr!“
„Ale fuj!“
Najednou jim do slovní výměny skočil, zcela nečekaně, až do teď tichý
Snape.
„Já bych navrhoval kompenzaci,“ řekl zlověstně.
Harry polkl. Tohle asi bude bolet.
To ředitele zaujalo. „Co konkrétně myslíte, profesore?“ zeptal se proto.
„Navrhuji obléci je do bikin, na hlavy jim strčit koupací čepice a
donutit je tak celý den chodit,“ řekl Snape s gustem. Doufal, že ředitel
jeho nápad schválí… vidět Harryho Pottera v bikinách se nepoštěstí každý
den.
Brumbál se zamyslel. Harry a Draco si vyměnili zděšené pohledy.
„Ještě jste zapomněl na potápěčské brýle,“ dodala McGonagallová, čímž
nevědomky dala souhlas s tímto nápadem.
Harry a Draco začali panikařit.
A pak Brumbál řekl: „Ale proč ne. Aspoň se pro příště poučí.“
Draco omdlel. Kdyby ho Harry nezachytil, asi by si ošklivě namlátil svou
aristokratickou hlavu.
Harry se je rozhodl bránit.
„Ale pane řediteli, to přece nejde!“ řekl zoufale.
Brumbál na něj stále s úsměvem pohlédl. „Pročpak by to nešlo, Harry?“
Ale to už se Harry naštval. Tíha omdlelého Draca, který mu spočíval v
náručí mu nějakým zvláštním způsobem naznačovala, že je za něj
zodpovědný… že ho má chránit. A při pohledu na tu klidnou tvář Harry
věděl, že by ho bránil přede vším a přede všemi. Třeba i před ředitelem
pyromanem, sadistickým školníkem a jeho šílenou kočkou, před děsivě
nechutným profesorem Lektvarů a taky před starou škatulí McGonagallovou.
Pevně Draca sevřel v pažích a vzdorovitě pohlédl na ředitele.
„NIKDY nás k tomu nedonutíte!“ vykřikl. „Svobodáááá!“ zařval, až Phineas
Nigellus na svém portrétu leknutím převrhl křeslo.
Jeho křik probudil blonďáka. Zděšeně otevřel oči a zoufale vykvikl:
„Napoleonovi vojáci už jdou?“
„Spi dál,“ šeptl mu Harry. Draco znova omdlel.
Snape se nepříjemně usmál. „Obávám se, že nemáte na výběr, Pottere. Nebo
snad chcete některý z trestů pana Filche?“ zašklebil se.
Harry stočil pohled na školníka, stále stojícího u dveří. Jakoby měl v
očích napsáno jediné slovo: klystýr, klystýr, klystýr… Harry zadržel
dech. Ne, prostě nemohl dovolit, aby tenhle špinavý a věčně pomačkaný
školník strkal nějaké instrumenty do Dracova dokonalého a neposkvrněného
zadečku.
Moment, ozval se mu v hlavě nějaký hlásek. Jak víš, že je neposkvrněný?
Určitě je, pomyslel si Harry při pohledu na toho andílka ve svém náručí.
Je to bisexuál, idiote. Víš, kolik už musel mít kluků a holek?
No a? To nemusí nutně znamenat, že se všemi vlezl do postele!
Ehm… mluvíme o tom samém Dracu Malfoyovi?
Já vím, že je čistý jako padlý sníh!
A čekal celou tu dobu na tebe, ne? Naivko!
Drž hubu!
„Pane řediteli… za všechno můžu já. Draco nic neudělal,“ snažil se Harry
blonďáka zachránit.
Brumbál se shovívavě usmál. „Je mi líto, ale pan Malfoy se ve Velké síni
přiznal… A myslím, že by vám mohlo prospět strávit nějaký čas spolu,“
řekl šibalsky. Zdá se, že opět věděl víc, než ostatní. A víc, než je
zdrávo.
„Fajn… tak my ty plavky bereme,“ odevzdaně řekl Harry.
Snape se ušklíbl. „Zapomněl jste dodat koupací čepice a potápěčské brýle.“
„Se neposer…“ zamumlal Harry.
„Co jste to říkal?“ vyjel Snape.
„Že je dneska krásně.“
„Vy drzý, malý…“
„Severusi! Prosím…“ pokáral ho Brumbál.
„V kapse tě nosím,“ zamumlal Snape.
„Co jsi to říkal?“ vyjel Brumbál.
„Že máte krásný vous.“
„Ty drzý, mastný…“
„Albusi, prosím…“ pokárala ho McGonagallová.
Harry protočil oči v sloup. Jestli to takhle půjde dál, tak se za chvíli
do debaty zapojí i Filch, Fawkes a všechny postavy na obrazech. Takže se
zhluboka nadechl a z plna hrdla zakřičel:
„Můžete už laskavě držet hu--,“ zarazil se, „…ehm… huhu… jak bych to…
ech, jazyk za zuby?“ Nakonec mu z toho vyšlo zašeptání.
Albus se napřímil. „Dobrá, skončeme to. Obžalovaní Harry James Potter a
Draco Lucius Malfoy nechť povstanou.“
Harry (který samozřejmě celou dobu stál) se snažil co nejvíce napřímit.
„Obžalovaní se odsuzují k strávení zbytku dnešního dne ve Vstupní síni,
oděni jen do plavek, koupacích čepicí a potápěčských brýlí. Trest končí
úderem půlnoci,“ zakončil Brumbál, dvakrát klepl malým dřevěným kladívkem
do stolu a ukončil „soud“.



Bylo něco kolem deváté hodiny večerní, když vedle sebe Harry zaslechl
šramot. Draco se konečně probudil. Zvedl hlavu, zamžoural a při pohledu
na Harryho se začal smát.
„Teda, Pottere, ti tě zřídili,“ křenil se.
„Jenom se podívej na sebe, ty plážová dívenko,“ odsekl mu Potter.
Draco neochotně sklouzl pohledem na své tělo. Líbilo se mu koukat na tak
spoře oděného Harry Pottera, v těch červených plavkách a žluté čepici mu
to totiž seklo.
„Merline!“ vykřikl Draco, když mu došlo, co vidí. „Koho napadlo mi dát
jako spodek tanga?“
„Hehe, Brumbál projevil tu touhu,“ odpověděl Harry.
„Až se tohle dozví otec…“
„Jo? Co udělá? Přinese ti opalovací krém, aby ses nespálil?“
„Pottere, nesnaž se. Nemáš smysl pro humor.“
Chvíli mlčeli.
„Jak dlouho už tu jsme?“ Draco jako první prolomil ticho.
„Asi čtyři hodiny. To nejhorší jsi prospal.“
„Bylo to tak děsné?“ zeptal se blonďák s účastí.
„Nejhorší asi bylo, když nás fotil Colin. No a pak taky když se mě
Romilda Vaneová pokoušela svléct. Už mi rozvázala spodní díl, když mi na
pomoc přispěchala Hermiona.“
„To je ale mrcha ta Grangerová!“
„Myslíš Vaneovou,“ opravil ho Harry.
„Ehm, jo, jasně,“ vyhrkl Malfoy.
A opět bylo chvíli ticho. A opět ho porušil Draco.
„Jaké bylo rande se Snapem?“ ptal se.
„Ani se neptej.“
„Ne, vážně, povídej,“ řekl Draco a dychtivě se k němu natočil.
„Když jsem tam přišel, Snape měl na sobě jenom kožené kalhoty.“
Draco se otřásl.
„No a pak…“
Harry vyprávěl a vyprávěl. Draco ho zaujatě poslouchal. A mezitím…



Severus Snape se plížil nebelvírskou společenskou místností a snažil se
splynout se zdí. Moc se mu to ale nedařilo. V tuhle noční hodinu už ale
byli všichni obyvatelé věže zalezlí v postelích nebo se potulovali hradem
a koledovali si o trest, takže mu hrozilo jen nízké riziko odhalení.
Jindy by se Severus vydal na jejich lov, ale dnes měl důležitější věci na
práci. Dnes musel najít něco, co zkompromituje Harryho Pottera. Něco, co
mu pomůže zjistit, komu mělo být adresováno pozvání na rande, jenž omylem
přišlo na něj.
Nejdříve ze všeho si musel zjistit heslo. Překvapilo ho, jak to bylo
jednoduché. Stačilo jen pohrozit Longbottomovi smrtí. Pak si Severus
musel počkat na noc. A teď byl tady, plazil se kolem křesel a potlačoval
návaly zvracení z pestrobarevných stěn a dekorací.
Severus před sebou spatřil dvoje schody. Bylo jasné, že jedny vedou do
chlapeckých ložnic, zatímco ty druhé do dívčích, jenže které jsou ty
pravé? Tu se náhle po levé straně ozval dívčí smích. Severus se ušklíbl.
Štěstí mu přálo, vydal se tedy po pravém schodišti. Podle jmenovek na
dveřích pokojů si zjistil, ve kterém spí Potter.
Teď musel řešit další problém. Potterovy spolubydlící. Snape si sáhl do
hábitu a vytáhl hůlku. Pro jistotu.
Vešel a kromě Longbottoma tam nikdo nebyl. Neville zděšeně vyskočil z
postele, i když byl jen v pyžamu.
„Longbottome! Pojďte sem!“ zavrčel Snape.
Neville pomalu přicupital až k němu, bosé nohy tiše pleskaly o podlahu.
„Longbottome, jestli jenom ceknete o tom, že jste mě tady viděl,
předhodím vám tu vaši žábu k večeři, aniž byste o tom měl nějaké tušení.
Rozumíte mi?“
Neville jen přikyvoval, jako velice vyděšená loutka. Severus ho mávnutím
ruky propustil.
Pak přešel k Potterově posteli. Rozhlédl se na všechny strany a HUPS!
Skočil do ní. Vyválel se na místě, kde ten hříšně sexy student každou noc
spí. Zabořil hlavu do polštáře a zhluboka nasál vůni.
„Áááách!“ vdechoval a vydechoval. Pak se ale probudila k životu
Severusova racionální část.
Spustil nohy na zem a vytáhl z pod postele kufr. Otevřel ho. První, na co
narazil byly Harryho trenýrky. Opatrně, jako nějaký poklad, je vzal do
ruky. Pohladil je, přivoněl k nim a z náhlého popudu si je zastrčil do
hábitu. Hrabal dále. Odhrnul nějaké pergameny a obešel by je bez
povšimnutí, kdyby na jednom z nich nezahlédl své jméno. Zarazil se.
Sebral je a pozorně se do nich začetl. Brzy se na jeho tváři začal
formovat děsivý úšklebek. A v hlavě mu vyklíčil plán.



„… jsi úplně pitomej, Pottere!“
„A co ty? Nejdříve se mnou tady mluvíš jako normální člověk a pak je z
tebe zase ta obluda!“
„Jaká obluda? Jaká obluda, Pottere? Podíval ses někdy do zrcadla?“
Severus Snape přišel právě včas, aby zabránil Potterovi vrhnout se na
Malfoye.
„Odebírám Nebelvíru dvacet bodů, pane Pottere!“ řekl s gustem Snape.
„A ty už jdi konečně do prdele! Tím, že mi sebereš body, to mě sralo tak
možná v prváku, ale teď už fakt ne!“ zařval Harry.
Snape se zarazil. „Fakt?“ zeptal se opatrně.
„JO!“
„No, tak to pro příště vymyslím něco jiného. Teď jsem vám přišel jen
říct, že váš trest je u konce. Můžete jít.“
Harry mu z rukou vytrhl své oblečení, vrhl poslední zuřivý pohled na
blonďáka a vyběhl po schodech směrem do věže. Ještě před pár minutami
nemohl uvěřit, jak moc si s Malfoyem rozumí a pak ho najednou zase začne
urážet! Když Harry řekl, že je Seamus docela přitažlivý klučina, Draco
najednou vyletěl a začal plivat nějaké nesmyslné poznámky… Než se nadáli,
byli zabráni do další z jejich nekonečných hádek. Kdyby nedorazil Snape,
asi by se porvali.
Když tak Harry rychle kráčel do věže, blesklo mu hlavou, že s Malfoyem by
to nikdy neklapalo. Nikdy.