Stojím před ní a přemýšlím, jak mi mohla věřit. Byla tak naivní, zoufalá nebo jen vyčerpaná? Třese se a vidím, jak se její kůže napíná pod hrudním košem. Mlčí, ale dýchá tak hlasitě, až se každičký tón toho náhle zhrublého hlasu pospojuje v jednoduchou melodii. Ale já chci víc! No tak, Pottere… lákám ho v duchu. Vím, že i ty chceš víc. Necítíš šíp v zádech. Ten, co jsi sám vystřelil. Ale tentokrát to bude bolet. Znovu fascinovaně sleduji, jak se tenká kůže div neroztrhne pod tvrdě vystupujícími a ostrými kostmi. Třas a chlad jejího těla se stupňuje. Jen… ještě… trochu… víc… …… . Byla to jedna z dalších nocí, kterých jsem zažil bezpočet. Chladná a suchá. Listopad je skutečně podivný měsíc. Přitáhl jsem si tedy černou šálu víc ke krku, už začíná být skutečně zima, a přivřel jsem oči proti krutému mrazu, který mě bodal na tváři jako tisíce jehel. Pomalu na sobě cítím zpět tu tíhu. Tlačí do prsou se stejnou intenzitou jako silné poryvy větru. Jakoby mě chtěla obrátit na druhou stranu a přimět udělat pár kroků zpět. Zpět, zpět, zpět… Co se to se mnou stalo? Jak jsem jí dokázal takhle ublížit… jak?! Na tohle nikdy nedokážu zapomenout… Jak jsem mohl? Dlouho jsem neviděl Ginny brečet. Ale dneska měla přímo hysterický záchvat. Když jsem přišel domů, seděla na jedné z kuchyňských židlí a naproti ní zpola dopitý šálek čaje. „Někdo tady byl, Ginny?“ zeptal jsem se neutrálně místo pozdravu a pohledem ani nezavadil o světlo, které unikalo pod dveřmi do koupelny. Neodpovídala. Už jsem se chtěl zeptat znovu, když z koupelny vyšla Luna Lovegoodová. Neviděl jsem ji tak dlouho, až jsem nejdřív netušil, zda je to skutečně ona. „Ehm… Ahoj Luno, co tady,“ zarazil jsem se. „Tedy… Proč jsi přišla?“ zeptal jsem se nakonec a prohlížel si její podivný hábit. Netušil jsem, co se děje. Luna si otírala zarudlé oči a Ginny uraženě seděla a nestočila pohled jinam než na stůl. Navíc jsem vždy myslel, že Luna ani neví, kde bydlíme. „Jsi sobec, Harry. Podívej, jak je dnes hezky! Jaký je dnes den!“ řekla přímočaře a já si musel zopakovat, že vždy bude trochu jiná. „Cože?“ nechápal jsem a jen bezděčně jsem se podíval z okna na tmavnoucí nebe. „Ginny je nešťastná a tebe to vůbec nezajímá! I Neville o tobě mluví špatně!“ křikla na mě a Ginny se jen trochu víc odvrátila, aby se nemusela setkat s mým šokovaným pohledem – cože? „Nechápu, proč mi tohle říkáš. Jsem unavený a myslím, že už bys měla jít,“ odpověděl jsem po krátké chvíli naštvaně, ale celkem zbytečně. Luna si už přehodila přes ramena tyrkysový plášť a vyšla ven. S Ginny jsme se pohádali. Už zase… Stále mi vyčítala, že musím s Řádem řešit takové nechutnosti. Brečela a křičela, že jí nejsem hoden. Mohla přeci kdykoliv vypadnout ke svojí matce. Nepotřebuji ji! Tedy… nejspíš bych neměl teplé jídlo, ale…? Sakra… Pak jsem to ucítil. Tu tíhu v hlavě. Jako když se opiješ a všechny myšlenky jsou tak těžké a bolavé. Bolelo to. Zarazil jsem se a nehty v okamžení vryl do kůže na dlaních. Ne! křičel jsem v duchu, ne! Sledoval jsem své nohy, jak udělaly pár krátkých a těžkých kroků přímo k ní. Opřela se o zeď. Opřela… „Ne!“ Křičel jsem já nebo ona? Jak… jak… Zničil jsem její oblíbené tričko. Zelené s límečkem a dvěmi knoflíčky, které šly urvat příliš rychle. Byla tak krásná, když se její vlasy slepily slzami a poletovaly kolem její hlavy jako divoké plameny. A ač mi chtěla pomoct, nemohl jsem přijmout. Sakra… Já jí ublížil. Pevně jsem sevřel její zápěstí až zaskučela bolestí. A prosila mě, abych ji pustil. Křičela a svíjela se pode mnou, ale neměla žádnou šanci. Nalehl jsem na ni. „Ne!“ A tvrdě ji znásilnil. „Ne!“ Proboha… Já jí ublížil! A ubohá omluva přišla… Příliš pozdě… Příliš pozdě… Příliš pozdě… Ještě teď mi v uších zní její kvílení, její ochraptělé prosby… Zranil jsem ji tím nejhorším způsobem… Příliš pozdě… Zavřel jsem oči, abych neviděl své ruce. Nejraději bych křičel, abych přerušil ten volný a klouzavý hlas v mé hlavě… Jsem blázen. Zešílel jsem… „Pottere!“ křikl na mě známý hlas a já se prudce otočil. Sakra, Malfoy. Vylekal mne. Přichází, jen když něco chce. Nebo když nese špatné zprávy. A alej za naším domem byla opět příliš malá pro nás pro oba. „Co chceš, Malfoyi?“ kývnul jsem na něj a počkal až přijde blíž. Prohlížel jsem si jeho trochu shrbenou postavu. I na něm se podepsala únava. „Našla se další zvrácenost do tvé sbírky,“ ušklíbnul se, ale já mu stejně bez brýlí příliš neviděl do tváře. Naznačil mi, abych ho následoval. Pomalu jsem se tedy rozešel za jeho tmavou siluetou – proč se nepřemístíme? uvažoval jsem v duchu. Když procházel kolem mého domu, vyděsil jsem se. Našel Ginny. Ví, kdo jí to udělal. Obviní mě. Bože! Hodí na mě i všechny ty ostatní vraždy. Udá mě a Starostolec mě bude soudit. Sakra… Já jí ublížil. Sakra! Žaludek se mi nechutně sevřel a dýchalo se mi o dost těžce. Chtěl jsem něco říct, cokoliv… Ale nedokázal jsem ani pootevřít rty. Strach se rozpínal v mém těle a já se téměř ochrnutě belhal za Malfoyem. Zahnul! Merline, on zahnul! Přešel kolem domu a zahnul na jednu z cest, která ve tmě nebyla téměř vidět. Hluboce jsem vydechl a můj dech mě zamrazil na tváři. Nenašel ji… nenašel, opakoval jsem si v duchu. „Proč… proč se nepřemístíme?“ zeptal jsem se pak zoufale. Stále byl blízko našeho domu… Tak co, zatraceně, chce kolem mého domu?! „Máš strach, Pottere?“ uslyšel jsem jen krátké zasmání z jeho úst. „Ne, na rozdíl od tebe,“ odvětil jsem naštvaně. „Neboj, není to daleko, bude se ti to líbit, uvidíš,“ řekl slabě ale škodolibě a pokračoval v chůzi. Slepě jsem ho následoval s důvěrou stejně v pozoru jako s hůlkou. Byla temná noc. Hvězdy ani měsíc nezářily na svých obvyklých poutích skrz černé moře mraků. Znervózňovala mě ta úplná temnota. A silueta Malfoyových zad kousek přede mnou. Zrychlil jsem, až jsem ho dohnal. „Co se stalo?“ obořil jsem se na něj pevně. Musím vědět, co se děje. Neodpověděl. Jen ještě o něco zrychlil krok, až jsme téměř běželi. A pak mě to udeřilo do očí. Zelená zohavená lebka, která se vznášela jen kousek nad našimi hlavami. Osvětlila špinavou uličku, do které jsme vcházeli a prohloubila stín pod očima Malfoye. Když jsem zaostřil do dálky, viděl jsem, jak zelené mrtvolné světlo ozařuje i skupinku tří postav. Ulice končila vysokou a pevnou, kamennou zdí. Došli jsme až k nim a já rozeznal Lupina, jak s odvrácenou tváří hledí prázdným výrazem do země. Pastorka, který konsternovaně upíral pohled na konec ulice. Neville se dusil vzlyky a klečel u neidentifikovatelné hromady černých dek. Malfoy kývnul hlavou směrem k zničenému Nevillovi. Nebyl jsem schopen udělat jediný krok. Stál jsem jen kousek za Lupinem a Pastorkem a jen jsem poslouchal jejich tichou rozmluvu. „Nemůžeme nic dělat, Lupine, tak jako tak zemře.“ „To ano, ale… vždyť trpí.“ Tak zoufale jsem Lupina nikdy neslyšel mluvit, otřáslo to se mnou. „Harry!“ oslovil mě a jediným pohybem mi přičaroval brýle. „Co se děje?“ zeptal jsem se a neodvažoval s podívat na konec ulice. „Luna Lovegoodová,“ začal Pastorek, který se těsně vedle mě objevil tak rychle, že jsem si ho ani nevšiml. Zvedl jsme hlavu a zadíval se na vzlykajícího Nevilla a opodál se opírajícího Malfoye. „Co s ní je?“ zeptal jsem se s obavou a pak se znovu zahleděl na Malfoye, ztišil jsem hlas: „Co tady dělá on?“ „Malfoy ji našel, Harry,“ řekl mírně Lupin, „a taky nám to okamžitě řekl,“ dodal rychle, když viděl kruté žaloby v mých očích. O Luně neřekli ani slovo. A já jsem se jen nadechl a vydal k vysoké zdi. Ztichlá, asfaltová hrobka. Ležela zabalená v dekách a její světlé vlasy byly slepené krví a podivně vybledlé. Zčernalé ruce a nohy téměř splývaly s nazelenalým oparem temnoty. Vykřikl jsem. A pak ještě jednou. Oční bulvy mě tlačily a pálilo mě v očích. Ze zoufalství mi vhrkly do očí slzy a já jen znovu otevřel pusu k výkřiku. Malfoy stál vedle mě a nadále shlížel k Luně. Remus mě chytil za paži a odvrátil mne. Ležela tam… Tak nevinně, jako Ginny. Ležela tam a její kůže byla naprosto bílá a ostře kontrastovala s černými končetinami. Na tváři měla hluboký šrám, z kterého už jen kapala krev. Tak hluboký, že jsem… Merline! Že jsem viděl její rozdrásaný černý jazyk. Třásla se. Celé její tělo se nekontrolovatelně třáslo. Jako by měla nějaký šok! Nebo jakoby… ještě žila. „Co to je?“ chtěl jsem vykřiknout, ale spíš jsem jen ochraptěle vykašlal. „Hypotermie,“ odvětil Malfoy, ale i v jeho hlase jsem cítil špatně skrývaný strach. „A to je co?!“ vyštěkl jsem na něj nervózně. „Její tělesná teplota je nižší než 35 stupňů, jestli ještě klesne, zemře!“ „J-jasně…“ vykoktal jsem zmateně. „Použijeme zahřívací zaklínadla!“ rozhodl jsem a vytáhl hůlku, abych na Lunu seslal účinná kouzla. „Ne!“ zarazil mě rychle Malfoy, „když je tělo v takovém stavu, nesmí se přiblížit žádnému tepelnému zdroji, zemře, Pottere!“ „Ale to… Vždyť…“ nechápal jsem. „Jak o tom víš, Malfoyi?! Jak víš, že zemře, když se ji pokusíme zahřát kouzly?“ zeptal jsem se útočně. Ostatní kolem nás stáli a hůlkami mířili na její třesoucí se tělo, které zatím bylo zabalené jen do několika dek. „Nevím, Pottere, kdysi jsem o tom četl! Proč bych ti asi lhal?!“ ohradil se Malfoy a sám křečovitě svíral hůlku. „Ten hajzl… ten kurevskej hajzl!“ zařval jsem bezmocně. Vzhlédl jsem k šklebící se lebce těsně nad mou hlavou. „Dostanu tě ty prase! Já tě dostanu!“ křičel jsem směrem k sametově černému nebi. Pak jsem ztichl. A rychle se otočil na Lupina… jak. „Jak mu tohle, kurva, může procházet! Jak…“ řekl jsem naléhavě. Pastorek ode mne odvrátil pohled. Malfoy se opíral o kamennou zeď s hůlkou stále napřaženou. To kurevský ticho! „Takže… takže můžeme jen čekat až… až zemře?“ vyřkl Neville děsivý status, na který jsem se sám neodvážil. Šokovaně jsem se na něj otočil a panicky jsem očekával, co řekne Malfoy. „Podle všeho… ano,“ odpověděl. „Bude trpět?“ zašeptal jsem poraženecky a zoufale sledoval, jak Malfoy sklopil hůlku a sedl si k Luně, aby ji chytil za třesoucí se tmavou ruku. Neodpověděl přímo a přesto mě z jeho slov zamrazilo, když jsem slyšel, jak monotónně do ticha říká: „Nejdřív nastoupil třas a její pokožka začala blednout, protože tělo odvádí krev k životně důležitým orgánům. Pak… pak, jak se teplota těla snižuje, přestávají fungovat játra, ledviny… Začíná odumírat tkáň na nohou… rukou,“ stiskl její zčernalou třesoucí se ruku, „Špatně se jí dýchá, nastupuje vyšší… vyšší třas… a nakonec,“ odmlčel se těžce, „nakonec přestává bít srdce a odumírá mozková tkáň…“ Otřásl jsem se chladem a zoufale se rozhlédl po ostatních kouzelnících. Neville, pobledlý strachy a s nazelenalým odstínem od zářícího Znamení zla, seděl u Luny a teskným zvýšeným hlasem k ní mumlal stále stejná slova. Malfoy držel Luninu ruku a jeho pohled byl ukotven kdesi nad vrcholky vzdálených stromů. Celou osamělou ulicí vládlo ticho. Za sebou jsem slyšel snad jen nesrozumitelný šepot Lupina s Pastorkem. „Ještě ale máme nějakou naději, ještě tomu můžeme zabránit!“ řekl jsem po chvíli, když jsem viděl, jak všichni ostatní situaci vzdali. „Klíčovým slovem té věty je ještě,“ odpověděl Malfoy uštěpačně a podíval se na mne. V tu chvíli jsem netušil, co říct. Nevěděl jsem, jak dlouho Lunu ještě deky udrží při životě. A nikdo nic nedělal. Ticho mi křičelo do uší, ať ji zachráním. Ať ji raději zabijeme… ať netrpí. Remus se od toho distancoval, poodešel dál, do místa, kam se zelené světlo dostalo jen ve stínech. Pastorek neříkal nic, byl zticha a já slyšel jen jeho zrychlené dýchání. Neville seděl vedle Luny a držel ji za ruku. „Chceš ji zabít, Pottere?“ vyrušil mě Malfoyů hlas těsně za mými zády. Otočil jsem se k němu a podivil se, jak může být tak… nechutně klidný. To se ho to vůbec nedotýká?! „Kdy tady budou bystrozoři?“ zeptal jsem se naléhavě místo odpovědi. „Příliš pozdě,“ odvětil ke mně nezúčastněně a přešel zpět k Luně. Příliš pozdě… Příliš, příliš pozdě… Znělo mi to v hlavě tak bolestivě. Jako skučící hlas Ginny… Jako bezhlasá šeptání z Luniných odumřelých rtů. Říkal, že magie je jen jedna… jediná. Bože, kolikrát ten parchant bude mít ještě pravdu?! „Avada Kedavra,“ slyšel jsem, jak z Malfoyových rtů vyšlo poprvé v životě požehnání. Jen jedna jediná. „Příliš pozdě, Draco,“ zašeptal jsem poraženě a semknul jsem oči v návalu bolesti. Tentokrát to bolí. Potichu bolí. Příliš, příliš pozdě.