Začalo to nevinně. Kdokoliv vám bude tvrdit něco jiného, ten lže. Vždycky
to totiž začne nevinně. Následky…o těch si popovídáme nad sklenkou whisky
jindy. Ačkoliv, nevinnost se k němu nikdy nehodila. Prohnil až do těch
nejtemnějších zákoutí své duše. Nejlepší na tom bylo, že i já vedle něj
vypadal jako krystalicky vybroušený diamant. Ale to byla mýlka. Lidé
obvykle moc často myslí očima. Když jim do zorného úhlu postavíte
odhalenou, vysvlečenou temnost, už je jim jedno, jestli se blízko žeber
blýskne kudla. Stejně za to může tma. Jenže já…propadl jejímu kouzlu.
Jeho kouzlu, ať už bylo jakékoliv. Zní to lacině, ale je to fakt.
Nemyslitelně, nepřípustně, fatálně jsem se oddával jen jemu. Co na tom,
že v duchu? Neměl jsem odvahu jít a vmést mu to do obličeje. Navíc jsem
to, čemu on posměšně říká ženáč. Věřte nebo ne, přes své malé posedlosti
jsem to rád.
Ta nevinná hádka byla ovšem moc.

*-*-*-*

Pán Zla málokdy pořádal schůze. Kvůli němu zorganizoval ale takovou, že
jsem nestačil zadržovat úžas, ani zděšení. Museli jsme tam být všichni.
Všichni, kdož jsme jen částečně znali pravidla – totiž, že Pánu Zla se
neodporuje, nenechává se čekat a za žádnou cenu se s ním nediskutuje o
absencích. Smrtijedem jste buď byli na plný úvazek, nebo jste byli
mrtvola. Miloval jsem to tak. Riskovali jste všechno; o to víc konejšil
pocit, že jste tak dobří a pořád to dokážete. A když jste k tomu ještě
věděli, jak využívat nově získávaných a přisuzovaných vlastností, mohli
jste kohokoli přehlížet jako vzduch. Museli vám, ti pod vámi, být cele
oddaní, protože jste měl moc. Moc, prachy a služebníci, celý svět –
potentia, pecuniae et servi, orbis totum. Pro Malfoye rozhodně.
Proto si mne Pán Zla získal. Usiloval o to samé, přitom jste s ním
nemohli soupeřit. Já, pomyslně vzato, válčil s každým, protože to bylo
zábavné. Ale s ním to prostě nešlo. Můj Pán vás předčil, v čemkoliv si
umanul. Takový člověk je hoden následovnictví.
Jenomže tahle oslava byla šaškárna. Vy-víte-koho graciézní proslov o tom,
že mezi námi Severuse Snapea zase vítá, byl završen tím, že oslavenec
dorazil pozdě. My jsme smrtijedi – je samozřejmé, že dort sníme a necháme
svíčky. A to nejspíš jen proto, že nám vosk nechutná. Nikdo nevynechal
příležitost, aby na Snapea něco nehodil. Tu jsem zaslechl tohle, tetka
povídala ono… Belatrix mlčela. Pro někoho, kdo nevysedával v první válce
pod namířenou hůlkou Pána Zla a nechvěl se strachem, kdo by mu náhodou
mohl z legrace přijít na mysl, se zdál ten rudě planoucí pohled
povzbudivý. Nám už ne.
Když však Severus konečně vstoupil, překonával očekávání. Byl si sebou
tak zatraceně jistý, až to děsilo. Za naprostého ticha obřadně políbil
lem Pánova roucha. Půlkroužek smrtijedů vyčkával, jestli přijde nějaká
kletba, jestli padne jakýkoliv trest, protože bychom se všichni vznášeli
na křídlech arogance, že spravedlnosti bylo principielně učiněno za dost.
Ne, jen si stoicky hleděli do očí, pak se Severus uklonil a zařadil mezi
nás. Jakoby nikdy nevystoupil a nikdy nestál jinde.
Celý humbuk se rychle skončil a všichni vymizeli, až jsme zůstali já,
Belatrix a Rudolfus, Pettigrew a Severus. Vy-víte-kdo se malinko samolibě
ušklíbnul.
„Moji nejlepší…“ oslovil nás klidně a se zadostiučiněním sledoval, jak
jsme se všichni náznakem poklonili. „dnes jste byli neobvykle tišší. I
vás chci slyšet.“
„Pane?“ začala netrpělivě Belatrix, „mám jistá…čistě osobní podezření, co
se týče Severuse…“
„Skvěle,“ odpověděl Pán Zla. Když mluvil s Belou, vypadal vždy nadmíru
zaujatě. Dával jí tím najevo, že její názor je nějakým způsobem důležitý
– což byl, podle mého, výtečný tah, jelikož to u ní zaručovalo naprostou
poslušnost. Nadmula se odvahou.
„Vůbec nejsem přesvědčená, že Severus není zrádce. Vynechal dvě poslední
schůze,“ žalovala zaníceně. Věděla, že tímhle v očích svého Pána na
důstojnosti neztratí. Pro její ukřivděnost jsem měl pochopení. Severus se
těšil některých privilegií, která pro nás byla naprosto nemyslitelná.
Pán Zla se na něj pronikavě podíval, čímž mu dal slovo.
„Myslím, Belatrix, že se ti nemusím zpovídat,“ nadhodil potichu.
Ušklíbnul jsem se. Jen co je pravda, nemusel. Ale mohl by. Všichni jsme
chtěli nějaké vysvětlení toho, že Severus zůstává u Brumbála. Jak je
vůbec možné, že ho ten dědek ještě nevykopnul ze školy. Samozřejmě, že
jsme věděli, že v tom hraje roli Snapeova úžasná výmluvnost a dokonalé
sebeovládání. Jenže já už znal Severuse příliš dlouho. Odhalili jsme si
svá vlastní utajovaná zla a nechali je mezi námi viset – byly to visuté
provazové žebříky nad velmi, velmi hlubokou propastí. Tím, že nás pojily,
nás vlastně oddalovaly od sebe, protože čím zřetelnější dostávaly obrysy,
tím vratší se zdály. Pro mne bylo výhodné mít Severuse jako spojku v
Bradavicích a pro něj bylo výhodné mít po ruce nějaký smyšlený vzor a
hlavně dokonale egocentrického známého. Tak nějak jsem předpokládal, že
jsem vlastně jediný jeho důvěrník. A ta skutečnost mne na dlouhá léta
blažila, protože být důvěrníkem Snapea…to byla jednoznačná výhra. Když už
nic, tak to bylo lepší než stát proti jeho hůlce.
„Navíc jsem již před měsícem vysvětlil Pánovi všechny své kroky a
důvody,“ pokračoval Severus nevzrušeně, „je tedy jen a pouze na něm, aby
rozhodl, zda je nutný nějaký důkaz,“ dokončil a vrhnul na Pána Zla uctivý
pohled. Já se očima vpíjel do jeho celé postavy. Vždycky mi připomínal
pružinu. Neustále připravený se vymrštit a udělat cokoliv, avšak pokaždé
ve stavu naprostého klidu. Nikdy, pomyslně vzato, neprasknul. Občas se
zdál být příliš stlačený – to pak vzýval mne a pomalu uvolňoval
nahromaděnou energii. Miloval jsem to, že jsem nezažil jeho jediné
zkratování nervů. Je fakt, že si nacházel ne zrovna…normální způsoby,
kterými se udržoval v chodu. Ale já ho v nich podporoval. Nikdy nevíte,
co se stane se strojem, když pružinka praskne. Zas tolik riskovat, že si
to vyzkouším a dozvím se to, jsem nechtěl.
Pán Zla pomalu přikývnul a hladově se usmál. Všichni jsme fascinovaně
zírali, jak si Severus pomalu vyhrnuje levý rukáv. V mém případě už to
nebyla obyčejná zvědavost. Od jisté doby mne jenom fascinoval a ten
hlupák si to ani nedokázal uvědomit. Nějakým záhadným způsobem mu
nedocházelo, že ze sebe dělám před ním blbce, protože chci, aby mne k
čemukoliv přinutil a abych mu musel být odevzdaný.
Přestože jsme o podobných věcech mluvili v jednom kuse, jakmile jsem
viděl, že přikládá hrot hůlky k bělostné kůži nad Znamením, musel jsem
ten hypnotický výjev zastavit.
„Můj Pane, jsem ochoten přisvědčit, že Severus nikdy neudělal nic, co by
bylo proti nám. Vždycky byl spolehlivý a věrný. A naprosto oddaný,“
vypravil jsem ze sebe pomalu, k hrané klidnosti jsem přidal i několik
významných gest. Dobrá, to vyšlo – o dvě minuty později už bych to asi
nedokázal a plazil bych se Severusovi u nohou, schopný rozbít hubu i
vy-víte-komu.
„No, když to říká Lucius,“ ušklíbnul se Pán Zla a kynul rukou. Černý
rukáv se shrnul zpět a Severus se na mne ostražitě podíval.
„Ale Pane –“ ozvala se dotčeně Bella. Šestery oči se na ni pronikavě
upřely. Mé výhružné, Severovy zvědavé a vy-víte-koho stejné jako vždycky,
když ztrácel trpělivost.
„Jděte už,“ vykázal nás.
Odešli jsme bránou ze sálu a mířili chodbou k velkému východu. Severus se
trochu opožďoval v chůzi za ostatními. Zvolnil jsem krok a sladil ho s
ním. Když byli všichni mimo doslech, zastoupil mi cestu.
„Nepotřebuju, aby se za mne přimlouval ženáč, jako jsi ty,“ ucedil rádoby
tvrdě. Usmál jsem se. Nenávidí mne za to, jelikož sám se nesměje.
Ale potřebuješ, ani nevíš, jak moc. Dělá ti dobře, když se za tebe opře
kdokoliv, ne že ne. A ještě víc dobře ti dělá, když pak řeší malé
nesrovnalosti ve tvém dokonale zorganizovaném životě. Nemá cenu teď
předstírat toho siláka Severa Snapea – i když vím, že to uděláš. Pro mne
jsi nikdy nemusel ze dna své duše vypustit ono věčně připravené a
nastartované zlo, abych si tě určitým způsobem zamiloval. Jenže za tu
dobu, co se známe, už taky moc dobře vím, že je to tak jednoduché, že?
Dát tomu průchod. Pomstít se všem za to, co ti udělali. Vztekat se,
namísto odpuštění a pochopení. A přesto…přesto jsi pořád tak dokonale
klidný, tak výjimečně šílený… Ne, moc často potřebuješ někoho, kdo by ti
ukázal, že za tebou stojí a vemlouvá se do tvé hlavy, protože tak můžeš
vytlačit to, co tam dávno je, a taky získat pocit, že stále ještě nejsi
šílenec, jinak by ti věřitelé nevěřili. A jestlipak si to všechno čteš v
mých očích tou svou nitrozpytnou technikou?
„Nejsem žádné malé dítě, abys mne musel…ochraňovat, nebo co jsi se to tam
pokoušel dělat! Pro příště se zdrž komentáře!“ řekl, vzhlížeje mi pevně
do očí. Určitě chtěl něco dodat, ale spolkl to.
„Přijď o víkendu na sídlo,“ opáčil jsem a bezděčně nahnul hlavu.
„Potřebujeme si po dlouhé době promluvit.“
„Ani za nic,“ odtušil rozhodně.
„Fajn! Tak mi ale uhni z cesty!“ Vytáčí mne, že se dokáže okamžitě
uklidnit a nemusí zvednout hlas. Že se mi může vysmát a říct cokoliv, za
co ho budu chtít zmrzačit dokonce života, aby si užil, jaké to je potkat
se s ním!
Skutečně se zasmál. Pohrdlivě mne vzýval, abych ho obešel. Moc často
zapomíná na to, že i já mám své malé zbraně. Sáhnul jsem pro hůlku a
namířil s ní do míst, kde lidé mívají srdce a on tlukoucí ledový balvan.
„To neuděláš,“ vysmíval se dál.
„O co jsi ochotný se vsadit? O tu tvoji živoucí touhu všechny pokořit? O
svoje těžce vybudované místo pod sluncem? O teplé místečko u Brumbála? A
co třeba o sebe? Vsadil bys na to život? Mám tě plný zuby, ty chcípáku, a
udělal bych teď skoro cokoliv! A ještě bych tě donutil odpřísáhnout, že
je to polehčující okolnost! Teď sakra uhni nebo si cestu udělám!“ zařval
jsem a pro důraz hůlku přitiskl na látku jeho hábitu. Sklonil k ní hlavu.
Když zvedl po chvilince oči, tvářil se ublíženě. Ano, i to umí, ale vidím
to jen já. Tvář pokřivená a zohavená vnitřním bojem, kdy se pořád snaží
být silný, být hrozivě racionální. Tak už ustup, není třeba, aby ses víc
trápil a moc dobře to víš. Nech mne vyhrát a všechno bude v pořádku.
Zůstane to při starém. Nic se neděje, stejně si každý budeme myslet něco
jiného, jako pokaždé. Jsme smrtijedi a žijeme tou přetvářkou, nemůžeme ji
jen tak smazat. Tak se s tím teď a tady konečně smiř!
Pochopil to, udělal krok do strany a výhružně zaťal pěsti.
„Přijdu,“ řekl úsečně, obrátil se a rychle mne opustil. Byl jsem rád.
Kdykoliv mi říká, že může ovládnout každého, koho si umane, protože jsou
všichni tak strašlivě hloupí, má pravdu. On je bezejmenná touha po
definitivním konci, která číhá uvnitř každého jen trochu soudnějšího
člověka. Jednou jsem mu to řekl. Nemohl se vynachválit. Dělal to, aniž by
pochopil, že mu do ruky házím trumfy. A jestli si to uvědomil, uložil si
to hodně hluboko, aby to někdy mohl vytáhnout a použít.
Sakra! Už zase vyhrál! Můžu být jakkoliv hnusný, nikdy ho nepokořím. Ať
dělám cokoliv, Severus mne ovládá každým svým nádechem! Chci ho zabít,
zatraceného parchanta! Zabít a ve smrti, kdy už mi nebude moc odporovat,
polaskat to jeho tělo, na které mne podvědomě on sám naučil myslet mnoha
jinými způsoby, než všechny ostatní. Je to nástroj, sousoší, obyčejná
účelná schránka.
Ušklíbnul jsem se a vydal za Narcisou. Té bych nikdy nedokázal vysvětlit,
jak může být pohled na rozkládající se mrtvoly, na tváře zkřivené děsem,
na miliardy kapesníčků potřísněných vlastní krví a spermatem fascinující…

*-*-*-*

Dostavil se včas. Přesně na vteřinu. Obdivoval jsem, jak všechno, co
dělá, je dokonalé a perfektní. On tuhle svoji vlastnost nenáviděl. Říkal,
že je to brutální pohnutka někde uvnitř. Byl schopný i třikrát denně
přerovnávat flaštičky s lektvary a uvádět se tak do stavu naprostého
bytostného vyčerpání. Jedině tak se vlastně dokázal vyčerpat, tou vnitřní
nutkavou potřebou. Všelicos muselo být dokonalé až se zvrácenou uměleckou
přesností. Kamkoliv šel, zanechával dojem. Cokoliv udělal, zanechalo
stopy.
Kdysi jsem se snažil to obsáhnout a porozumět tomu. Pokusil jsem se najít
v tom ctižádostivém a odhodlaném mladíkovi kousek lidskosti. Tenkrát
poprvé mne tituloval ženáčem, čímž chtěl vyjadřovat připitomělou snahu se
o něco, co miluji a uctívám, postarat až s nehoráznou marnivostí, a
vysmál se mi do obličeje. Jeden druhému jsme chtěli narvat do chřtánu
roubík napuštěný čpavkem, abychom se potrápili ještě o něco déle. Zašel
jsem dál než kdokoliv a našel jeho cestu.
Každý po nějaké cestě jdeme. Životní cestě. Nezáleží na tom, jak ji
nazvete. Musíme si jen každou vteřinou svého zbytečného bytí uvědomovat,
že neexistují kroky zpět. Když to umění ovládnete, je jednoduché svoji
cestu zneužít a přikázat jí, jak se má kroutit. A Severusovy kroky
skáčou, jak se jim zachce a nikde nesejdou ze stezky. Váš způsob, jak tu
cestu přežít, nebude nikdy správný nebo špatný. Bude jen a jen váš. Máte
dva základní směry: buď jste přirozeně čestní, nebo přirozeně sobečtí. Já
a Severus nedokážeme věřit v Boha nebo Ďábla, protože věříme jenom v
sebe. V těch důvěrných chvílích taky jeden druhému. A vůbec, ani k
jednomu bychom nemohli být dostatečně loajální. S Pánem Zla je to něco
jiného. Dokud nám dává, co potřebujeme, budeme sloužit. Ale až
přestane…věřím, že i on by dokázal odejít.
Chvíli mezi námi viselo napětí, ale po několika sklenkách, které jsme si
společně dali v salónku, vyprchalo a my se smáli svým oblíbeným
smrtijedským pravdám. On pil, aby zapomněl; já pil, abych si rozvázal
jazyk.
„Myslím, že to má Potter stejně marné,“ rozumoval a labužnicky točil
zápěstím, čímž víno ve sklence tančilo po malých nekonečných kolech.
„Máš na mysli něco, jakože i když svrhne vzor, nemůže udusat zlo v každém
z nás?“
„Přesně, Luci, přesně tak,“ ušklíbnul se vědoucně a usrknul. Omámeně jsem
sledoval postup krvavé tekutiny za jeho růžové rty. Bylo mi dobře,
částečně únavou a alkoholovým oparem. Oba jsme prahli po těch chvílích,
kdy vedle sebe konečně můžeme být sami sebou. Co na tom, že nevíme, kdo
jsme?! Prostě jsme – a to prozatím postačuje.
„Cos to tam chtěl udělat, Severusi?“
„Já? Kdy myslíš?“
„Před Pánem Zla, cos chtěl a jak´s chtěl dokazovat? A třebas ne ty – víš,
že na tom tolik nezáleží. Pro mne jsi to pořád ty,“ zamumlal jsem trochu
otráveně a pohlédl na jeho ruce. Žádný třas, tedy stále Severus Snape.
Ušklíbnul se. Všimnul si mého pohledu.
„Už jsi nervózní? A čehopak se bojíš, Luce?“ uculoval se. Dolil jsem mu
sklenku. „Podívej, nic jsem si nechtěl dokazovat. Chtěl jsem je ohromit a
obšťastnit malou ukázkou tvůrčí originality. Navíc bych to ani necítil…“
zamyšleně si vyhrnul levý rukáv. Předklonil jsem se v křesle a sledoval
Znamení. Tohle Pán Zla vtisknul oběma.
Je jedno, jak to nazvete. Odborně by se tomu dalo říkat schizofrenie,
Severus to korunuje ten druhý. Umí to popsat tisíce výrazy, ale přiznává,
že ani jeden z nich není výstižný. Navíc se bojí. A bojí se, že kdyby
tomu vtisknul jméno, tak už to…neodvolá. Chtěl utéct před strachem a když
mu bylo devatenáct, tak objevil tuhle schůdnou stezku, jinou část své
cesty. Podvolil se tomu uvnitř a od té doby je z něj on sám. Obvykle za
něj jedná ten druhý. Chrání ho před světem, dodává mu podporu a
sebevědomí, protože není nic, co by jeho položilo. Ten, který dokáže
zabít bez mrknutí oka a Severuse to pak nechá vyžrat…

*-*-*-*

„Severusi?“ zeptal jsem se prudce dýchající postavy v chodbě, hlavou
opřené o stěnu. Devatenáctiletý skoro ještě kluk na mne vrhnul temný,
prázdný pohled.
„Je mi fajn, děkuju za optání,“ pronesl ostře. Zaujalo mne to, protože
byl vždycky tichý a podivným způsobem pokorný.
„Neříkej,“ odtušil jsem. „Odkud ses vrátil?“
Na vteřinu odvrátil hlavu. Pak byl jeho pohled ale ještě pronikavější.
„To ti nemusím říkat, že? Myslím, že tě to ostatně ani nezajímá…nikoho to
nezajímá…“ Bylo to čiročiré zkonstatování. Náhle se rozesmál. „Já toho
parchanta zabil! Konečně! Po tolika letech, kdy jsem ležel uvnitř!“ Tváří
mu zacukalo několik svalů. „Zasloužil si to! Zasloužil! Slabí prostě musí
zemřít kvůli silným, že ano?“ ujišťoval se, ale působilo to víc, jakoby
ze mne vymáhal doznání. Nevěděl jsem, jak mu odpovědět. Nikdy jsem nad
tím totiž nepřemýšlel. Buď jste byli připraveni zabít, nebo jste končili
v truhle.
Severus přitiskl ruce ke zdi, aby se pokusil neúspěšně zamaskovat
třesavku. Osmělil jsem se blíž. Z očí mu vytryskly slzy.
„Zasloužil si to…“ zašeptal plačtivě. Vzápětí mu rty opět zkřivil úsměv.
Smích, který pokrývaly závoje slzavého zoufalství.
„Kdo si to zasloužil?“ zeptal jsem se. Pevně vzhlédl.
„Můj otec…“

Zavedl jsem ho k nám na sídlo, protože nemělo cenu zůstávat v chladné
chodbě. Měl horečku i zimnici zároveň, sotva se držel na nohou a podle
všeho ho popadala hysterie. Chtěl jsem mu dát uklidňující lektvar, ale
prohlásil, že to bude dobré a ať se nesnažím chovat jako nějakej
zatracenej ženáč. Tak fajn, byla to jeho volba. Nechal jsem ho na gauči a
sám ho pozoroval z křesla naproti.
Za chvíli se skutečně uklidnil. Všechno vymizelo, jakákoliv stopa po
nedávném záchvatu byla pryč. Severus se posadil a zkoumavě si prohlížel
svoje ruce.
„Ještě se klepou?“ nadhodil jsem příliš posměšně. Vrhnul na mne vyděšený
pohled a horlivě přikývnul. „To se ti zdá,“ uklidňoval jsem ho.
„Ne! Pokaždé je to stejné!“
„Není se čeho bát – už můžeš přestat křičet,“ pokračoval jsem stále tiše.
Ve skutečnosti jsem byl zvědavý. Co asi rozhodí Severuse? Byl čas to
zjistit.
Naklonil jsem se v křesle blíž.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ předešel moji otázku a ušklíbnul se.
„Jenže já ne. Chci to zapomenout. Zdá se mi to tak odporné, že na to
potřebuju nemyslet. A věř nebo ne, Luciusi, všichni si lžeme. Snažíme se
v duchu udělat sami sebe lepšími. A já přišel na to jak…“ Neznělo to
vesele, nýbrž trpce, ale zároveň jaksi prapodivně hrdě. „Mohli bychom oba
dva jmenovat určitě tisíc důvodů, kterými bychom se přesvědčili o tom, že
je to dobré a správné. A víš co?“
„Vím – ono na tom nezáleží, Severusi,“ pronesl jsem takřka fascinovaně.
Překvapeně pozvedl obočí. „V tomhle světě už nezáleží na ničem, tak proč
by mělo záležet zrovna na nás?“ Sevřel jsem pevněji madlo, aby se teď
ruce neklepaly pro změnu mně.
„Ne, to není pravda, pleteš se,“ poučoval mne tónem světaznalce. „Právě
že záleží jenom na nás. Je to…je to náš způsob volby a cesty a proto nám
ho nikdo nemůže vzít. Luce, chceš tedy pravdu? Žádné tisíceré oblbování?“
„Když si sundáš masku, kterou nosíš ve smrtijedských kruzích, budu ti i
celkem vděčný. Netušíš, jak je únavné, když ti všichni kolem lžou. Lžou a
říkají, že je to pro dobro. Leda tak pro jejich.“ Chytil se toho jako
ryba háčku.
„A ty jim lžeš? Tak si představ, že to je ta moje cesta. Je to jeden
způsob, který můžu žít. Občas vlastně jediný způsob. Nejspíš všichni
napoprvé zalžeme, abychom ochránili. Sebe, naše milované, naše blízké…to
je vlastně taky jedno. A já lhal celý život poměrně dobře. Jenže teď,
když je…když je můj otec mrtvý…když teď vlastně nemám nic…“ malinko se
zadrhnul. Sledoval jsem, jak sám sebe nutí ke kázni a uhýbá mi očima.
„Prostě už lhát nemusím. Prohrál bych sám nad sebou, kdybych v tom
pokračoval. Ale jistě, samozřejmě, že zalžu, protože mi nic jiného
nezbude. Ale ne dnes, ne tobě. Pověz, Luciusi, dovedeš si představit, jak
může být nepříjemné bát se sám sebe? Děsit se toho, co je uvnitř?“
Bezelstné černé oči se upřely na dlaně. Tohle gesto bylo u něj elegantní,
téměř šlechtické.
„Ani nevíš, jak živě,“ řekl jsem. Pozvedl hlavu. Hleděl trochu odevzdaně,
jakoby to říkal nerad, ale přesto chtěl dokázat, že se tak pevně rozhodl.
„A máš alespoň přibližnou představu, co je to schizofrenie?“
Měl jsem. Nemusel by mi říkat víc. Neměl by jen tak začít mluvit o
stavech, kdy ho ovládá vnitřní šílenec. Svinstvo, které on sám nezvládá,
ovládne jeho. Je v tom jen skrytá úniková cesta. Ovšem svůj klad to mělo
– visel jsem mu na rtech. S drtícím účinkem jsem vnímal každé jeho slovo.
Každou nejtitěrnější intonaci, přesto jsem více rozuměl pojmům, které
pronášel. Mluvil o propasti, do které člověk skočí jenom proto, že chce
alespoň chviličku letět, vychutnat volnost a svištící vítr, když není
jiná možnost – nebo popřípadě někde nablízku jiná propast. A proč?
Protože i tohle je lidské. Je to jen prachobyčejná cesta za vzrušením a
nějakou novotou. A přece…přece se Severus bojí udělat ten definitivní
krok. Ví, že je to prchavá chvilka štěstí a že až dopadne, tak si
natluče. Ale jsou možnosti, jak toho zneužít. Stačí do propasti hodit
všechno ostatní. Ona to pohltí a Severus bude šťastný. Šťastný,
vyrovnaný, racionální a pohodlně sobecký člověk.
Nevěřil tenkrát, že to půjde udržet v mezích. Že se nezřítí. Když držel
hůlku proti svému otci, najednou mu došlo, že to nedokáže. On neumí
udělat poslední krok. On ale ano. Nikdy si ho tak jasně neuvědomoval,
jako v tu chvíli. Celá léta seděl v jeho mysli usazený parazit. Ta nutná
symbióza si teď vyžádala něco na oplátku. Tobias udělal chybu. Nazval
svého syna slabochem, posměšně ho oslovoval Sevíku, jako když ho deptal v
mládí. Nikdy neuměl uznat kouzelníka a aby to snad nebylo málo, neuměl
ani projevit důvěru ve svého syna. Nikdy nebyl to, čím se nazývají
rodiče. Severus spáchal nejlogičtější řešení, na které přišel. Stáhnul se
a nechal promluvit toho silnějšího. Toho, který je schopen zabít i pro
takovou banalitu, jakou je oslovení. Paradoxně řečeno: Tobiase zabilo to,
co sám stvořil.
Dvě slova. Jediný nádech. A pak úleva. Obrovská šílená úleva toho, který
měl zrovna navrch. Povedlo se jim to! Už žádná tyranie. Když to zvládneš
jednou, podruhé už to bude lehčí. Tohle je ta snadná cesta, jak čelit
ublížení. Ubliž! Ubliž první, jinak skončíš jako vždycky! Jako Sevík!
Jenže Severus byl dost chytrý, aby pochopil, že ty snadné způsoby mnohem
rychleji zabíjejí. Je to jen kratší cesta k cíli. A to, co mu jednou
rukou nabízelo smrt jeho osobnosti, mu druhou rukou podstrkovalo
dokonalý, neosobní život. Stačilo se jen přizpůsobit. A to už nebylo
těžké. Severus zahnal šílence zpět do tmy vlastní propasti. Dovolil jim
našeptávat, ale nic víc. Když si oni můžou klást podmínky, tak on taky.
Už nikdy žádný Sevík – byl čas vyrůst.
Vrátil se ke smrtijedům a poprvé ochutnal, co to je, když se musí tělo
vyrovnat s přetížením nervů. Měl možná štěstí, že jsem ho našel.
„Upřímnost za upřímnost,“ řekl jsem a přisednul k němu. A ukázal mu své
malé, drobné jizvičky. Můj způsob, jak vypreparovat svinstvo. Jestli se
lekl, zapřel to velmi pečlivě.
Vyslovil tehdy větší pravdu, než vůbec tušil. Je jedno, jestli je to
správné. Kdo si myslí, že může soudit, tak ať soudí. My ne. My budeme
jenom hrát na nitky cizích životů a trhat je podle libosti. Oni všichni
to kdykoliv můžou udělat taky. Jenomže my na své straně máme touhu
zůstat. Je nesmírně vzrušující, že jsme to pouze my sami, kdo koketuje s
každým milimetrem kůže. A ta pořád patří nám. Jdeme pouze cestou s naším
vlastním druhem naděje, že náš křik, oheň a sny něco změní.
Nemůže nás to zabít o nic rychleji než jiné vyumělkované posedlosti.
Alkohol, cigarety, drogy, sny, vztahy, lidé. V neposlední řadě život.

*-*-*-*

„Luciusi?“
„Promiň, asi jsem se zamyslel. Chtěl jsi něco?“
„Ano, to tedy chtěl…“ řekl podrážděně. Sledoval jsem Severuse, který se
naučil vidět v tom trápení druhých potěšení. I to byla…jedna část jeho
cesty. A já miloval tu skutečnost, že nade mnou nikdy nezlomil hůl. Mohl
by mne hodit do propasti jako mnoho jiných. Znal tu cestu a určitě v
duchu nahlížel na příležitosti, kdy jí zneužít. Ale na rozdíl od těch,
proti kterým jsem se snažil jít, to neudělal hned. Byla to jeho výhoda,
jenž jsem mu daroval sám. A v pořádku, on mi daroval svoji bolest, kterou
jsem mohl využívat a klidně ho v ní nechat už mockrát utopit.
„Proč mne sem pořád zveš? Na to jsem se ptal.“
„Proč sem pořád přicházíš?“ vrátil jsem mu s vypočítavým úsměvem.
„Protože…protože mne necháváš mluvit. Protože chápeš, Luciusi,“ odpověděl
a pronikavě vzýval mne, abych teď zase odrazil svoji odpověď.
„Protože tě potřebuju,“ odvětil jsem krátce. Pozvedl obočí. „Jelikož mne
týráš a tím udržuješ potřebu vlastního uvědomění. Žiješ v tom samém, v
čem já. Nechali nás v temnotě a my podlehli volání pudu sebezáchovy.
Naučili jsme se v té tmě žít.“ Upil jsem ze své sklenice. „Protože jsi
každým způsobem vzrušující, nedosažitelná kniha. Protože milujeme a
protože dovolíme, co jiní by nám zakázali. Co víc chceš slyšet, Severusi?
Dneska není čas bavit se o tom, jak jsem se naučil utíkat jen proto,
abych se mohl vracet, jak úchvatná je možnost, že vzrušení je vlastně jen
domněnka a nový druh skutečnosti. Ostatně na to dneska nemám sílu.“
„A co bys chtěl teď na oplátku?“ zeptal se. „Doznání? Řekl jsem ti, že ho
nedostaneš. Vždyť pomalu ani nevím, které myšlenky jsou moje. A proto
jsem u tebe. Poznáš, co si smím a nesmím dovolit. Vedeš, řídíš, miluješ.
Děláš to, čeho já nedosáhnu,“ Uhnul hlavou na stranu. „Tobě by bylo
jedno, že jsem slaboch, protože bys měl důvod, na kom si svůj vlastní
život vylít. Ale já jsem zatím silný. Někdy ovšem potřebuju…vypnout. Být
sám se sebou a slyšet, že je někdo, kdo mne potřebuje tak, jako nikdo na
světě. Přestože se můžeme zničit čímkoliv. Přestože mne může vrhnout
do…do vlastního srabu.“
„Oba můžeme,“ pronesl jsem měkce, „ale neuděláme to.“
„Samozřejmě, že ne, protože je pomýlené myslet si, že jsme zlí. Ne, jen
stojíme na opačné straně. A kdo může skutečně říct, co je správné? Kdo je
vážně tak čistý a dokonalý, že když mu bylo ublíženo, tak nikdy
nezatoužil po pomstě, nýbrž tu křivdu potichu snášel?“ krátce se zasmál a
opřel se hlavou o hranu opěradla pohovky. „Kdož jsi bez viny, první hoď
kamenem – a jakmile to uděláš, tak si vzpomeň, že nejsi o nic lepší právě
proto, že jsi vzal ten kámen a způsobil bolest, která ti páchána nebyla.
Možná, že je oko za oko nesprávný způsob, ale je jediný spravedlivý. A
nám se líbí. Hrajem si na pohledy bez růžových brýlí. A tím si vlastně
znovu lžeme. Protože my přeci nemůžeme vědět, co je pravda a co není…“
Dopil své víno a postavil sklenici na stůl mezi nás. Pohlédl přímo na mne.
„A to je ten důvod, proč se vždycky vrátím za tebou. Proč se my dva
nenecháme nikdy na holičkách, jak bychom to s radostí udělali každému. My
v jádru nejsme zlí.“ Střetával se s mýma očima s trochu perverzním
úsměvem. A já cítil, že mu ho vracím. Postavil se a protáhnul.
„Půjdu, Luciusi. Děkuji za…za večer úchvatný a vzrušující jako obvykle.“
„Bylo mi potěšením,“ ušklíbnul jsem se a vyprovodil ho.
Nejen večer, i půlka noci. To nevadí. Rozhodl jsem se osprchovat. Smýval
jsem ze sebe vlažnou vodou veškerou dnešní špínu. I Severuse. Pokaždé je
nutnost to ze sebe nějak odčerpat. Ale dneska tohle ani zdaleka
nestačilo. Obyčejné mycí prostředky byly přezoufale málo. Dostavila se
úzkost. Nevolnost. Odpor k sobě. Severus moc rád mluví o tom, že to není
řešení. Že je to nejhlubší dno zoufalství, na které jsme si ze zoufalství
sáhli. A protože je to jenom naše vina, musíme si to umět vyřešit v
opuštění. Sakra! Vůbec nechápe, že ho v takových chvílích potřebuju víc
než kdy dřív! I když mne nesmyslně uráží ten jeho postoj nad věcí!
Vypnul jsem vodu a vylezl ze sprchy. Nahý, umytý a jakoby znovuzrozený
jsem bez rozmyslu sáhl do skříňky nad umyvadlem. Vytáhl jsem odtamtud
žiletku. Žádné kouzlo, pěkně ruční práce. Nic jiného by si nikdo
nezasloužil. Na to, abych objevil to skryté uvnitř, to bohatě stačí.
Opatrně jsem jeden hrot zabořil do kůže na paži. Rudý, tenoulinký
pramínek vytryskl z bělosti. Na podlahu ze mne dopadaly kapky vody. S
úchylnou pedantickou přesností a účelností jsem táhnul hned sem, hned
tam. Vnímal jsem, jak se jazyky toho, co je uvnitř, plazí po mé ruce a
stékají pryč. Nejlepší bylo, že s sebou odváděly všechen hnus, který jsem
potřeboval dostat ven. Musel!
Další přesně vypočítaný škrt přes pokožku. Nebolí to. Ne o moc víc než
to, co se pod tím usadilo. Dodávalo mi sílu, že už to bude brzo pryč.
Navíc jsem vždycky mohl přesunout své vnímání jinam. Tři ostré řezy
vypustily usychající proužky červeně. Lechtala, jak se snažila uniknout
na podlahu. Dokončil jsem i poslední dva tahy. Žiletka mi vypadla z prstů
a já zvrátil hlavu.
Kolik toho jen člověk musí absolvovat pro takovéhle uvolnění a vzrušení?
Cítit, v tom byla ta síla. Rty mi zkřivil smích. Je v tom ironie, když se
uspokojení přelévá v bolesti. Tři rudě zářící písmena stále ještě
vydávala kapičky krve.
Sklonil jsem se a opět pozvedl žiletku. Že jsem se říznul, už ani tolik
nevadilo. Do každého již uskutečněného tahu jsem znovu vnořil chladivý
kov. Hlouběji! Vypustit něco mnohem víc ukrytého! Dostat ze sebe roky
toho, kdy jsme se s Severusem sebestředně tiše přebíjeli v tom, který z
nás je podivně šíleným způsobem šílenější.
Téměř vždycky jsem u toho vyvrcholil nejen myslí, ale i fyzicky. Cukavé a
horké uspokojení se svíjelo ve stejně cukavé a rozehřáté bolesti. Pak mám
chvilku jen pro sebe, sám pro sebe, než se vrátí pocit, že je mi zima,
jsem špinavý a rány se pálivě hojí. Vstal jsem, očistil jsem sebe i
koupelnu. Nad paží se má hůlka zarazila. Tentokrát ne. Tentokrát chci,
aby tam zůstal alespoň nějaký důkaz mého činu.
Zmírnil jsem účinek hojivého kouzla a oblékl se do pyžama. Došel jsem za
Narcisou do postele a opatrně k ní přilehl. V polospánku se přitočila a
přitiskla k mé hrudi.
Bylo mi dobře. Cítil jsem se milovaný. Cítil jsem se pro jednou
vynikající. A měl jsem ho pod kůží, doslova a do písmene. Moje ruka byla
důkaz. Nesla důkaz. Tři vyškrábaná písmena: SEV
Projev lásky, který můžete dát temnotám…