Noha přešlapuje nohu,
následuje zjevnou stopu,
na truc nemilosrdnému Bohu
já, anděl pomsty jámu lvovou kopu…

Zápach z cigaret
a pachuť levné whisky,
pokrčený horní ret
zjizvená tvář a neforemné pysky.

Kapsu těžký kov zdobí,
na cestu ani lampa nesvítí
a pozdní podzimní období
doprovází kruté hromobití.

Plíží se blíž, plíží se pomalu,
v dlani s oním předmětem,
natáhne ji vzhůru a bez obalu,
tak, jak to dělá běžně obětem.

Kovová kulka vzduchem letí,
kolem střelný prach se nese,
drzý účel prostředky světí
a na obloze rozbřeskne se.

Při pádu sebou tělo trhne,
ocel si našla svůj cíl,
děsivá noc se takto zvrhne,
vydá na odiv oběti svůj díl.

Krvavá kaluž zemi smočí,
zrak sklání se k obloze,
slaná voda teče z očí,
život už teď vypadá uboze.

S růžovými sklíčky svět zatřásl,
chuť žít se smrtí zápolí,
vítr svíčku věčnosti uhasl,
teď už to však tolik nebolí.

Výdech zazní z plných plic,
další hřích si vrah na kabát přišil,
zbylo mu jen to, nic už víc,
svůj čin pak už jen pláčem tišil.

Proč jen tak nenávidí,
proč žije stále v chmuru,
proč zabil už tolik lidí
a proč světlo láká můru?

Rány vybírají si svou daň,
umíráčky tiše vyzvánějí,
na zem svalí se bledá dlaň,
rty se už nikdy neusmějí.

Je konec básní, konec dní,
nebožtíku už není do zpěvu,
hřbitovní kvítí v ovzduší zavoní,
neboť se smrtí dal si rande-vous.