29. kapitola - Šíp


„To nemůžeš myslet vážně, Harry!“ vykřikl James a přinutil ho podívat se
mu přímo do očí, „tak mi odpověz!“
„Ale ano, myslím to smrtelně vážně,“ zazubil se. Promiň mi to, tati!
„Proč chceš, aby tě Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu? A chci pravdu!“
dorážel na něj.
„Jak můžeš vědět, že mě tam pošle?“ zeptal se s zdvihnutým obočím.
„Harry, oba víme, že pokud nebudeš v Nebelvíru, tak se ocitneš ve
Zmijozelu! Tak už přestaň blbnout a řekni mi, proč tam chceš!“ ztrácel
trpělivost.
„Už jsem přece říkal, že si myslím, že mě nezařadil správně!“ vykřikl
Harry, „Tak povolíte mi to?“ otočil se na Brumbála.
Ten se na něj zamyšleně podíval, ale po chvíli přikývl.
„Já proti tomu protestuji!“ vyštěkl James rozzuřeně, „nedovolím, aby můj
syn chodil do Zmijozelu!“
„Jamesi, jako student má právo požádat o znovu zařazení,“ oznámil mu
klidně Brumbál, „a jestli to bude Zmijozel, tak s tím nic neuděláš,“
upozornil ho.
James si naštvaně odfrkl a podíval se na Moudrý klobouk.
„Mě by spíš zajímalo,“ ozval se Sirius, „proč si myslíš, že tě nezařadil
správně?“ pozvedl obočí.
„Není to snad jasné?“ zasmál se Harry chladně, „Svou povahou tam rozhodně
nepatřím, ale rodem ano. Podle toho se totiž Moudrý klobouk předtím
rozhodl!“ oznámil jim. A já jsem mu za to vděčný! Kdybych se původně
dostal do Zmijozelu, tak jsem si stoprocentně jistý, že do měsíce bych se
přidal k Voldemortovi!
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvíli prolomil James dívající
se stále na Moudrý klobouk.
„Víš co, Harry?“ otočil se na něj, „pokud to chceš vážně udělat, tak
jedině před zraky všech studentů dnes večer ve Velké síni,“ sdělil mu s
kamenným výrazem ve tváři, který Harry u něj nikdy neviděl.
„Díky,“ ušklíbl se, kývl Brumbálovi a Siriusovi a odešel.
Jakmile sjel po točitých schodech, vydal se do Společenské místnosti
Nebelvíru. Skvělé! Vážně skvělé! Voldemort bude určitě potěšený tím, jak
pilně plním jeho podmínky! Sakra! Ale počkej, ty hajzle! Já přijdu na to,
jak tě sprovodit z tohohle světa a budu mít od tebe konečně- Zarazil se,
protože si všiml, jak k němu míří Ron s Hermionou. Ale ne! Povzdechl si a
snažil se je ignorovat, ale právě když kolem nich procházel, ho Ron
chytnul za paži.
„Co chcete?“ zavrčel na něho.
„Promluvit si s tebou,“ odpověděl mu a stále ho držel, „a tentokrát nám
neutečeš!“
„A proč bych měl s vámi mluvit?“ ušklíbl se nebezpečně.
„Nejspíš proto, že jsme přátelé, ne?“ podotkla Hermiona.
„My a přátelé?“ rozesmál se, „myslíte si, že bych se mohl bavit s
krvezrádcem a mudlovskou šmejdkou?“
„Už s tím laskavě přestaň!“ okřikl ho Ron.
„S čím, Weasley?“ zatvářil se nechápavě, „a pusť mi tu ruku!“ zavrčel
vzápětí.
Ron mu po chvíli vyhověl, ale stále ho bedlivě pozoroval.
„Harry,“ oslovila ho Hermiona šeptem a naklonila se k němu, „ať už se
chystáš udělat cokoliv pro záchranu svého táty, tak si pamatuj, že s námi
i s Ginny můžeš stále počítat,“ ujistila ho.
Harry se na ni překvapeně podíval, ale poté nasadil chladný výraz.
„Grangerová, co to meleš za blbosti? To učení ti už vážně leze na mozek,“
prohlásil jízlivě.
Než stačila Hermiona cokoliv říct, tak se Harry raději přemístil do svého
a Ronova pokoje. Jak to mohli zjistit? Vždyť jediní, kdo o tom tady ví,
jsem já a Malfoy! A ten jim to určitě neřekl! Nechápal to. No, možná že
si to Hermiona odvodila z toho článku a mého chování, i když- Ušklíbl se.
Tak chytrá přece nemůže být! Budu na to muset co nejdřív přijít! Rozhodl
se a zadíval se z okna na bradavické pozemky. Už jsem dlouho nebyl u
Hagrida. Měl bych za ním zajít. Přešel ke kufru, vytáhl z něj svetr,
který si oblékl, a kolem krku si obmotal nebelvírskou šálu.
Byl už u východu ze Společenky, když se najednou obraz odklopil a někdo
do něj narazil, až spadl na zem. Tohle se mi už dlouho nestalo. Usmál se
a vzhlédl, aby zjistil, kdo to byl tentokrát. Historie se opakuje!
„Weasleyová, to nemůžeš dávat pozor!“ zavrčel naštvaně, až se na něj
všichni podívali Doufám, že se jí nic nestalo.
„Já a dávat pozor?“ zasmála se, „to spíš ty bys měl dělat a nevykračovat
si tu jako páv!“ okřikla ho.
„Já jsem šel prostě jenom ven. To tys do mě narazila, a dokonce se do mě
teď ještě nevážíš!“ bránil se, „ještě že jsem byl tak chytrý a rozešel
jsem se s tebou!“ dodal.
„Prý chytrý!“ ušklíbla se.
„Přestaň mě už laskavě chytat za slovo!“ vykřikl.
„Já si můžu dělat, co chci, narozdíl od tebe!“ vmetla mu do tváře s
úsměvem.
„Díky, že jsi mi to připomněla!“ procedil mezi zuby rozzuřeně.
„Není zač,“ usmála se sladce.
„To by, myslím, stačilo!“ vmísil se do jejich hádky najednou Dean Thomas,
a tak zabránil Harrymu jí na to něco „milého“ odpovědět.
„Ty jsi tady vážně chyběl!“ prohlásil znechuceně.
„Nech si ty poznámky, Pottere!“ okřikl ho, „Ginny, jsi v pořádku?“
„Jistěže jsem!“ prohlásila naštvaně, „Deane, jestli si myslíš, že teď,
když už spolu s Potterem nejsme, se k tobě vrátím, tak se šeredně mýlíš!
Takže si přestaň hrát na hrdinu a zmizni!“ odpálkovala ho.
Harry se snažil tvářit chladně, ale přesto to nevydržel a rozesmál se.
Jak já ji miluji!
„Jak chceš,“ ušklíbl se Thomas, „vidím, že já a ostatní jsme už pro tebe
jen póvl! Jak by taky ne, když jsi dokázala svést samotného dědice
Nebelvíra! Kdo bude následovat po něm? Ty-víš-kdo?“ zeptal se pohrdavě.
Harry se na něj rozzuřeně podíval, až se kolem Deana utvořil ohnivý kruh,
který se začal pomalu zmenšovat.
Nebelvírští se na to vyděšeně dívali.
„Jak jsi se opovážil něco takového říct!“ vykřikl mrazivě, „za to
zaplatíš, můj milý!“ dodal vražedně.
Dean se na něj s hrůzou podíval.
„Nezabíjej ho!“ prosila ho Ginny.
„Proč ne?“ usmál se nebezpečně, „i přesto, že už nejsi moje snoubenka, tě
nenechám urážet!“ prohlásil.
Ginny se zoufale rozhlédla po Společenské místnosti. Jak ho jen zastavím?
Podívala se zpátky a v tu chvíli ji konečně napadlo, jak může Deana
zachránit. Chytila Harryho za ruku a vášnivě ho políbila. Nebelvírský
chytač překvapeně zamrkal, čímž nechtěně zrušil ohnivý kruh, ale
nevěnoval tomu sebemenší pozornost, neboť se oddával jejím polibkům,
které vzápětí vracel, i když jeho rozum křičel, ať toho okamžitě nechá.
Ron s Hermionu, kteří vzápětí vstoupili do Společenky, překvapeně
pozorovali celou místnost. Od vyděšených studentů, přes bledého Deana, až
k líbající se dvojici.
„Můžete mi někdo říct, co se to tady děje?“ zeptal se udiveně Ron.
Jedna studentka jim to po chvíli se strachem v očích vysvětlila.
„Odveďte Deana na ošetřovnu,“ pokynula Hermiona dvěma studentům, kteří ji
hned poslechli. Poté, následována Ronem, zamířila k Harrymu a Ginny.
„Mohli byste toho laskavě už nechat?“ zeptala se naštvaně.
Harry se zarazil a ustoupil od Ginny.
„Už to víckrát nedělej!“ zavrčel na ni, podíval se na Rona s Hermionou a
přemístil se na bradavické pozemky.
Ginny se zamračeně dívala na místo, odkud zmizel. Co se to s tebou jen
děje? Povzdechla si.

U Merlina! Nebýt Ginny, tak bych zavraždil úplně nevinného studenta. I
když- Usmál se. Thomas vlastně tak nevinný není! Urážel ji a musel za to
zaplatit! Každý, kdo se špatným slůvkem zmíní o mé rodině, bude za to
trpět! Zarazil se. Sakra! Vždyť už zase přemýšlím jako Dark! Naštvaně
kopl do dveří Hagridovy hájenky. Měl bych se už vážně začít krotit!
Napomenul se a zaklepal na dveře. Asi je v lese. Usoudil, když se zevnitř
neozval Tesákův obvyklý štěkot. Tak co teď budu dělat? Do hradu se mi
vracet ještě nechce, protože bych musel snášet ty jejich vyděšené
pohledy! Ušklíbl se. Co kdybych se zašel podívat na tu mýtinu, kde jsem
si procvičoval schopnosti? Napadlo ho. Hagrid ale říkal, že by se mnou
kentauři udělali krátký proces, kdybych se tam znovu ukázal. Vzpomněl si.
Těch se tak bojím! Zasmál se lehkovážně a vstoupil do Zapovězeného lesa.
Jakmile se ocitl na mýtině, sedl si na svůj oblíbený pařez a nasál
chladný zimní vzduch. Stalo se tolik věcí od té doby, co jsem tady
naposledy byl. Pokýval nevěřícně hlavou a zavřel oči.
Seděl na něm už skoro hodinu, když najednou uslyšel chroupání sněhu pod
něčími kroky. Poplašeně vstal a rozhlédl se. Vzápětí uviděl, jak se na
něj řítí několik šípů. Dříve, než stačil jakkoli zareagovat, se mu jeden
z nich zavrtal do ramene, až vyjekl bolestí, zatímco ostatní ho jen lehce
škrábly. Svezl se na zem a vyděšeně se díval na své rameno, z kterého
trčel šíp.
„To tě naučí nelézt tam, kam nemáš!“ zavrčel někdo naštvaně a poté
odcválal pryč.
Co teď budu jen dělat? Pomyslel si zoufale. Na ošetřovnu jít nemůžu,
protože by se to dozvěděl táta a v téhle situaci mu vážně nechci
vysvětlovat, kde jsem k tomu přišel! Potom mi zbývá už jen… Ušklíbl se a
přemístil se před dveře kabinetu profesora lektvarů- Snapea. Zdravou
rukou ještě stačil zaklepat, než se mu podlomily kolena. Chvíli poté se
otevřely dveře, z kterých vykoukl Snape a překvapeně se na Harryho díval.
„Pottere, proč se tu tak vá-“ zarazil se, když si konečně všiml jeho
zranění.
Vzal ho do náruče, zavřel dveře a položil ho na pohovku vedle stolu s
opravenými esejemi.
„Co jste to zase vyváděl?“ zeptal se naštvaně a kouzlem mu sundal hábit,
svetr a košili.
„To vás nemusí zajímat! Prostě mě ošetřete!“ přikázal mu chladně.
„Pottere,“ zavrčel Snape, „tady nikde není Pán zla ani Malfoy, takže se
přestaňte chovat jako Dark! Já totiž vím, že se jenom přetvařujete!“
„Voldemort vám to řekl?“
„Jistěže, přece si nemyslíte, že by to nechal jenom na Malfoyovi,“
ušklíbl se, „teď už mi konečně vysvětlíte, co se vám stalo?
„No, tak dobře,“ povzdechl si, „prostě jsem šel na jednu mýtinu v lese,
kde asi po hodině na mě zaútočil nějaký kentaur.“
Snape jenom nevěřícně pokýval hlavou, a poté se k němu naklonil, aby se
zblízka podíval na zabodnutý šíp.
„Budu vám ho muset vytrhnout,“ oznámil mu, „takže zatněte zuby a až řeknu
tři, tak to udělám. Je vám to jasné?“
Harry celý pobledlý přikývl a raději zavřel oči.
„Jedna,“ chytl ho levou rukou za rameno, „dvě,“ pravou uchopil šíp,
„tři!“ vykřikl a rychle mu ho vytáhl ven.
Harry pocítil úplně stejnou bolest, jako když ho Voldemort zasáhl ohnivým
bičem. Do očí mu vhrkly slzy, ale jinak nedal najevo, jak ho to bolí.
Nechtěl totiž před tátovým sokem ukazovat svou slabost.
„Accio obvazy, Ranhojící balzám, Posilňující a Jizvohladící lektvar,“
řekl Snape a mávl hůlkou.
Mladý Nebelvír pomalu otevřel oči a pozoroval Snapea při práci. Nejprve
mu ránu kouzlem vyčistil, pomalu vmasíroval balzám a nakonec mu ji
obvázal.
„Děkuji,“ šeptl Harry.
„Zmijozelové přece nikdy neděkují,“ ušklíbl se.
„Nebelvírové ale vždycky,“ usmál se vděčně.
„Vypijte nejdříve Jizvohladící, a potom až Posilňující lektvar,“ pokynul
mu a podal mu je.
„Proč jste vlastně přišel za mnou a ne na ošetřovnu, či za vaším otcem?“
zeptal se ho, když je oba vypil.
„Kterým?“ zeptal se Harry bezmyšlenkovitě, ale poté se zarazil, „já…no,
víte-“
„Přesně jak předpovídal Pán zla,“ ušklíbl se, „jste víc zmatenější, než
jste kdy dříve byl.“
„Hmm,“ zamumlal a otřásl se zimou.
Snape vykouzlil deku a zabalil ho do ní.
„Není mi zima,“ zalhal a shodil ji ze sebe.
„Jak chcete,“ ušklíbl se, „tak proč jste přišel za mnou?“
„Nechtěl jsem, aby se táta o tom dozvěděl, zvláště ne v této situaci,“
vysvětlil mu.
„Pokud vím, tak vám Pán zla nenařídil, abyste se mu vyhýbal,“ podotkl
Snape.
„Já vím, ale bude to tak lepší,“ smutně se pousmál, „neřeknete nikomu,
ani Voldemortovi, co se mi stalo?“ zeptal se Harry.
„Ne, bude to jenom mezi námi,“ ujistil ho.
„Děkuji vám,“ řekl a vstal.
„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se se zdvihnutým obočím.
„Převléct se a zabalit si kufr,“ odpověděl mu a vzal si své věci.
„To jste si tak jistý, že vás Moudrý klobouk pošle do Zmijozelu?“
„Ano,“ přikývl Harry, „děkuji vám, pane profesore,“ dodal, a než stačil
Snape cokoliv říct, přemístil se do svého a Ronova pokoje. Ještě že je
Ron někde s Hermionou Oddychl si.
„Balit!“ zvolal s napřaženou hůlkou a všechny jeho věci se naskládaly do
kufru. Tak to bychom měli. Pousmál se, lehl si na postel a zatáhl kolem
sebe závěsy. Hned poté usnul vyčerpáním.
Asi za dvě hodiny se s trhnutím probudil. Sakra! Jak jsem mohl jen
usnout! Spěšně vyskočil z postele, až zakopl a spadl přímo na obvázané
rameno.
„Au!“ sykl a pomalu vstal.
Mávl rukou a vzápětí byl oblečený. Chtěl se přemístit, ale nepovedlo se
mu to. To se mi snad zdá! Zkusil to ještě jednou a konečně se ocitnul ve
Velké síni, kde se na něj všichni ihned podívali.
„Dobrý večer,“ pozdravil chladně.
„Vidím, že už jste konečně tady, pane Pottere,“ konstatoval Brumbál a
pokynul profesorce McGonagallové, která poté postavila židličku před
profesorský stůl, „jak jste si přál, dnes večer vás znovu zařadíme, nebo
jste si to snad rozmyslel?“
„Jistěže ne,“ ušklíbl se vražedně a ignoroval všechny šokované pohledy,
zvláště Ginnyin, Ronův a Hermionin.
Draco Malfoy, sedící za zmijozelským stolem, se vítězně usmíval.
Harry prošel uličkou mezi kolejními stoly a posadil se na připravenou
židličku. Podíval se na Jamese, který se tvářil, že za chvíli pukne
vzteky, zatímco Snape se jenom šklebil. Je mi to moc líto, tati, ale
musím to udělat! McGonagallová mu poté nasadila Moudrý klobouk a
ustoupila od něj.
„Vidím, že jsi se velmi změnil, mladý Nebelvíre, a proto se divím, že i
přesto všechno, co se ti stalo, jsi dokázal stále zůstat na straně dobra,
i když ti to činí obrovské potíže. Ale to, co po mě žádáš, není nic
jednoduchého, jak si zajisté uvědomuješ. Poslat tě tam, kam nepatříš, by
byla obrovská chyba, ale ty ji toužíš udělat. Není to jenom kvůli
záchraně tvého otce před Azkabanem, ale hlavně tvá zmijozelská část se
chce dostat do své rodné koleje k lidem stejně prohnaným a krvežíznivým,
jako jsi ty. Je to až zoufalé, jak jsi rozpolcený mezi dvěma znesvářenými
rody. Tak kam tě mám zařadit? Vím, že mé rozhodnutí ovlivní tvůj láskou a
nenávistí propletený osud, a proto si myslím, že pro tebe bude nejlepší…“

Děkuji Mission za beta-read. :)