XVII. Když tma může být cestou AN: Dracova písnička - Roulette by System of a Down. /I have a problem that I can not explain I have no reason why it should've been so plain I have no questions but I sure have excuse I lack the reason why I should be so confused I know, how I feel when I'm around you I don't know, how I feel when I'm around you/ Slyšel ho zpívat jen jednou, ale ten hlas znal dokonale. Věděl, že je to on. Našel ho. A najednou si nebyl jistý, jestli je to dobře. Měl strach. Ano, ztratil Draca, ale teď by ho mohl ztratit definitivně. Doposud mu ještě zbývala naděje, že až ho najde, všechno se vyřeší. Mohl si ještě dovolit doufat, ale to byl přepych, který se mohl rozplynout s Dracovým odmítnutím. Ale byla jen jedna cesta zjistit, jestli má ještě šanci. Nebyl v Nebelvíru pro nic. Porazil přece Voldemorta a čelil mu jen s malým strachem. Teď se přece nebude bát Draca. Jenže jedna zrádná zbabělá část jeho mysli, ta Zmijozelská, která mu pořád našeptávala hrát bezpečně a na jistotu, mu teď říkala, že Draco mu může ublížit víc než sám Voldemort. Toho hadího bastarda totiž nemiloval, a tak mu ani nemohl zlomit srdce. Harry si povzdechl. Vybral si Nebelvír už v jedenácti letech a většina činů, které do té doby udělal, byla jen potvrzením. Nebyla cesta ven. Posbíral svou odvahu a vyrazil ... /Left a message, but it ain't a bit of use I have some pictures but what might be the deuce Today you saw, you saw me, you explained playing the show when running down the plane/ Bylo to jako volání. Harry is nemohl pomoct, ale cítil neovladatelnou touhu nutící ho vejít. Byla v tom hlase, plném emocí, které Draco většinou projevoval jen v těch nejintimnějších chvílích, které spolu sdíleli. Harry se trácel v té melodické hudbě, Dracově zpěvu a především v poheldu na Dracovu tvář osvícenou jemnými světly klubu. Na jeho tvář, která mu v ten okamžik připomínala anděla - temného anděla vyvrženého z nebe, anděla trápícího se ve vězení pozemské existence. Harry věděl, že on je hlavní příčinou té bolesti. A doufal, že ji ještě dokáže vyléčit a utišit. Protože jenom tak se mohl zbavit té vlastní. /I know, how I feel when I'm around you I don't know, how I feel when I'm around you I, I know, how I feel when I'm around you I, don't know, how i feel when I'm around you Around you.../ Neexistoval způsob, jak by mohl žít bez nej. Bez jeho lásky. Nechápal, proč to neviděl dřív. Jak mohl váhat? Teď viděl, že neexistuje nic, co by neudělal, aby bylo všechno zase v pořádku. Cokoliv. Všechno. Bez váhání. Byla to poslední šance. Nehodlal ji promrhat. Draco dozpíval a za hlasitého spokojeného potlesku přítomných hostů zamířil pryč z pódia. Chtěl odejít. Ale jeho pohled náhodou zabloudil do sálu a zarazil se na Harrym. Oči se rozšířily překvapením jen na okamžik. Pak je naplnil chlad, který zmrazil Harryho srdce v ledovou kouli. Než stihl cokoliv udělat, Draco zmizel ze sálu. Toho večera už ho Harry neviděl. Ebony se přemístila přímo před dům na Grimmauldově náměstí. Pomalu a nejistě se vydala ke dveřím. Když stiskla kliku, zarazila se. Musela se několikrát nadechnout, aby zastavila všechny ty emoce, které ji hrozily zahltit. Neměla chodit. Chtěla se jen pobavit, ale místo zábavy se noc změnila v noční můru. Neměla ani čas se řádně vzpamatovat z toho málem setkání s Harrym. A pak ještě hádka s Oliverem. Tentokrát to nebyla její chyba. Snažila se. Opravdu se chtěla pobavit a zapomenout. Ale všechno se dělo tak rychle a k tomu srážka s Harrym ... Trochu se jí ulevilo, když se potom Oliverovi svěřila, i když to nechtěla udělat. Jenže ... vyvolal v ní pocit, že mu to dluží. Snažil se a měla dojem, že by se i ona měla snažit, aby ten večer dobře dopadl. Potřebovala přítele. Tak moc potřebovala někoho, o koho by se mohla opřít. Byl tu sice Sirius, ale s ním měla pořád pocit viny ... jako by ho kradla Harrymu. Dovolila si doufat a to byla chyba, která se jí vymstila, když zjistila, o co Oliverovi jde. Zničehonic všechny ty náznaky zájmu a starosti a ta snaha o pochopení a vyslechnutí z jeho strany ztratily svou cenu, když zjistila jejich důvod. Teď si byla jistá, že mezi nimi němůže nic být ... nikdy. Protože Oliver nedokázal čekat a ona potřebovala čas víc než cokoliv jiného. Vzala za kliku a tiše vstoupila do domu. Byla už u schodiště, když vycítila cizí přítomnost za sebou. „Ebony?“ Otočila se po zvuku Siriusova hlasu. Přitom si bolestivě narazila loket o zábradlí. Zaklela, ale zároveň byla za tu bolest vděčná. Odvedla její pozornost od jiné ... silnější. „Jsi sama?“ divil se Sirius a vzal ji jemně za nadloktí. Bylo to obyčejné gesto, ale pro ni ten kontakt znamenal jistotu. Něco pevného a solidního ... lidského ... čeho se mohla chytit ve tmě kolem. „Zjevně,“ odtušila suše. „Takže schůzka nedopadla podle tvých představ?“ vyptával se dál Sirius. Jeho tón nebyl nijak naléhavý nebo dotěrný. Naopak v něm zaznívala čirá nesobecká pravá starost. Něco v její hrudi se ponulo s tím poznáním. Pořád ještě měla nějakou rodinu. Možná ne podle krve, ale podle srdce - a to bylo mnohem významnější. Byl tu její nevlasní bratr Evan a taky Sirius. „Zjevně,“ řekla znovu méně krátce. Sirius si povzdechl. „Přestaň s tím a řekni mi, co se stalo,“ ztratil trpělivost. Také si povzdechla. „Kde mám začít?" zeptalal se unaveně. „Tím, jak jsem se málem srazila s Harrym? Nebo tím, jak se nám povedlo utéct a já našemu drahému Kapitánovi pověděla všechno o tom, co se mezi mnou a mým bratrem stalo? Nebo mych mohla mluvit o tom, jak mi vybalil svůj dojemný příběh a myslel si, že mě to tak odrovná, že mu padnu okamžitě do náruče?“ Spíš vycítila, než slyšela, jak Sirius něco zavrčel. „Nebo stačí, když ti řeknu, že se moje představy o té večerní zábavě zjevně víc než lišily od těch jeho?“ „Zkusil na tebe něco?“ zeptal se Sirius kontrolovaným tónem, který naznačoval, že potlačuje vztek. „Ani se nedostal tak daleko. Spíš mě ... zklamal.“ Sirius ji vzal kolem ramen. „Potřebuješ se uklidnit. Co takhle hrnek horké čokolády v kuchyni? Krátura bude nadšením bez sebe, že ti ho může připravit,“ dodal s úšklebkem a hned přivolal domácího skřítka. „Je to pitomec, Siriusi," ulevila si Ebony a Sirius věděl, že nemá na mysli domácího skřítka jeho rodiny, který teď stál kousek od nich a nerudně na ně zahlížel, zatímco si polohlasně mumlal urážky nenadšený tím probuzením. „Já vím, právě proto si myslím, že ti nechtěl ublížit,“ prohlásil opatrně Sirius. „Jo. Jasně. Stejně jako všichni ostatní. Nikdo neměl v úmyslu mi ublížit, ale to je nezastavilo, že ne?“ ušklíbla se hořce. Usadili se v jídelně, zatímco Kátura připravoval čokoládu pro Ebony. Sirius věděl, že to skřítkovi trvá tak dlouho schválně ... zjevně se mu tím mstil za to, že ho probudil tak pozdě kvůli něčemu, co mohl klidně udělat sám. „Příště by sis mohl pospíšit!" zabručel na skřítka nespokojeně, když konečně přinesl kouřící šálek. Podal ho Ebony. „Tady. Dej pozor, je opravdu horká.“ „Díky, Kráturo. Tobě taky, Siri,“ dodala rychle, když slyšela Siriusovo bručení. Chápala sice Siriusovu nechuť k tomu nepříjemnému sotva snesitelnému stvoření, ale Ebony si Kráturu skoro oblíbila ... no, dobrá, to bylo silné slovo. Prostě jí nevadil tolik jako ostatním. Pomáhal jí ... sice neochotně a se spoustou polohlasných poznámek, ale ty jí vždy spíš pobavily, než rozčílily nebo urazily. Navíc se jí zdálo, že i on si na ni pomalu zvykal a začal být o malinko méně protivný než obvykle. Jeho vztah se Siriusem, jakožto jeho nenáviděným pánem, se však nezměnil ani o píď. Ne, že by to byla jen skřítkova vina. „Můžeš jít Kráturo. A omlouváme se, že jsme tě budili tak pozdě." „Jen mu to prospěje!" ušklíbl se Sirius, zatímco skřítek zmizel. Ebony to nijak nekomentovala. Na to znala svého hostitele příliš dobře. Vyrušení z předešlé debaty změnilo atmosféru a zdálo se, že se ani jeden z nich nechce vracet k tématu Oliverovy a Ebonyiny nevydařené noci. „Takže … co zítra? Jdeš za Snapem do laboratoře?“ zeptal se Sirius, aby udržel hovor. „Ano," přikývla Ebony. „Musím dát dohromady dosavadní průběh výzkumu a postup, protože to budu muset prezentovat při přijímání mezi adepty Společnosti.“ „Blíží se ti to, co?“ usmál se Sirius a nemohl zabránit pocitu pýchy nad tím připomenutím. Byl si jistý, že James a hlavně Lily, která byla v lektvarech také skvělá, by byli na dceru pyšní rovněž. „Ještě pořád nemáš konkrétní datum? Nechceš s něčím pomoct?“ nabídl. „Nemáš dost své práce? Zrovna včera sis stěžoval, že ještě musíš dohnat spoustu přípravy na nový školní rok.“ „Slyšela jsi mě?“ podivil se Sirius. „Ne, ale Krátura se zmínil.“ Tmavovlasý čaroděj zavrtěl hlavou. „Nemůžu uvěřit, jak dobře s tím skřítkem vycházíš. Já bych ho vždycky nejradši uškrtil.“ „Vím, že pro tebe je těžké nebrat ty jeho řeči vážně. Připomínají ti nepříjemnou minulost. Ale mě už to ani nepřijde. Spíš se bavím. I když je to i smutné. To, jak je na tom, je jeho vina jen částečně. Byl tu moc dlouho sám. Nenapadlo tě mu sem přivést nějakou spolěčnost?“ „Není trochu starý na dohazování?" ušklíbl se Sirius. „Tak jsem to nemyslela! Jen by tu nemusel být tak sám." „Má tebe." „Já mluvím vážně, Siriusi," zamračila se Ebony. Sirius se usmál. „To já taky. Víš, jak toho malýho neřáda nemůžu vystát, ale je těžký si nevšimnout, že tebe si oblíbil. Svým způsobem. Nevšimla sis, že už tě tolik neuráží a dokonce už ani ty jeho urážky nejsou tak zákeřné a tvrdé." Ebony pokrčila rameny. „To bude asi tím, že jsme oba tak osamělý zoufalý případy." Sirius si s ulehčením uvědomil, že Ebony jen vtipkuje. Oliver přemýšlel, jestli byly hvězdy vždycky tak zářivé a krásné. Chvíli na ně zíral a cítil, jak ho mokrá tráva příjemě chladí. Rozesmál se. Byl letec ... hráč famfrpálu ... brankář a kapitán. Vznášel se nad trávníkem několikrát denně a nikdy si nevšiml, jak příjemné je ležet v trávě. Teď už to věděl... tady v parku, kde už na trávu spadla rosa. Hlava už se mu tolik nemotala. Chtělo se mu smát. A vzápětí mu bylo do pláče. Alkohol si s ním ošklivě pohrával. A byla to její vina. Před očima měl její tvář. Ebony ... Ebony Potterová ... Nepamatoval si, kdy naposledy dostal košem tak tvrdě. Myslel si, že jde všechno dobře. Nehledě na katastrofu s Potterem se mu Ebony otevřela a svěřila se mu. Zdálo se, že si rozumí. Ani ho neodsoudila kvůli jeho minuosti. Dokonce se na něj i usmívala. A žádná před ní, která se na něj tak usmívala, potom neudělala scénu kvůli polibku ... který jí ani nedal, u Merlina! Oliver znovu zaklel a smích ho přešel. Měl by se vrátit, ale při představě toho, co ho čeká na Grimmauldově náměstí si nebyl tak jistý, že je to dobrý nápad. Sirius už nejspíš všechno ví a bude vzteky bez sebe. Oliver se zamračil. Co bylo Blackovi do toho? Proč se tak staral a pletl do jeho vztahu s Ebony? Proč se pořád pokoušel ho přesvědčit, že má čekat? Možná ji chtěl pro sebe, napadlo ho najednou. Jeho celibát se zdál Oliverovi už delší dobu podezřelý. Nejspíš při tom celou dobu tajně toužil po dceři svého mrtvého nejlepšího přítele a čekal na první šanci. Zaťal ruce v pěst. Jestli ji Sirius bude chtít, bude o ní muset se mnou bojovat, rozhodl se Oliver okamžitě. Potom vstal a snažil se soustředit, aby se při přemisťování udržel v jednom kuse. Ani ho nepřekvapilo, když první, na co narazil po vstupu do domu, byla Siriusova postava v nočním úboru. Oliverovi to zničehonic přišlo k smíchu. Alkohol pořád korzoval jeho systémem a příjemně ho hřál v žadludku. A Sirius v pyžamu a županu najednou vypadal jako Brumbál, jediné co mu chybělo byla ta směšná čepice na spaní s bambulí. „Jsem rád, že jsi konečně zpátky. Čekal jsme na tebe,“ oznámil mu Sirius neutrálním tónem, který Olivera přece jen trochu probral. „Ebony už je zpátky?“ zeptal se, i když znal odpověď. „Jo, už šla spát. Neměla zrovna dobrou náladu. Vím, že jste se pohádali, takže ti prominu, že jsi nedohlédl na to, aby se dostala domů v pořádku.“ „Víš, co se stalo? Takže mi teď dáš jednu do zubů?“ Oliver si nemohl pomoct a rozhihňal se. „Mám si nachystat boxerský rukavice? A nebo mám vytáhnout hůlku?" Sirius mu vrhl nesouhlasný pohled. Zjevně byl zklamaný jeho chováním, ale Oliver se nedokázal přimět k tomu, aby ho to nějak trápilo. „Chtěl jsem si jen promluvit.“ „Nechceš mi naplácat, že jsem byl zlý na tvou milovanou skorokmotřenku? Měl bys být rád ... spokojený. Nechce mě. Máš volnou cestu. Asi má stejně radši starší," ušklíbl se Oliver. Vzápětí zavrávoral, když Siriusova ruka přistála na jeho tváři. „Doufám, že ti tohle pomůže vystřízlivět a vzpamatovat se Olivere. Už nidky tě nechci slyšet říkat takové nesmysly. Ebony je jako moje dcera, ty hlupáku!" Oliver však jeho vztek a rozhořčení ignoroval. „Tak tomu se pak říká incest," odtušil. Chvíli se zdálo, že ho Sirius znovu uhodí, ale ovládl se. „Dám ti jednu dobrou radu," zasyčel Oliverovi přímo do tváře. Oliver při pohledu do jeho tmavých vztekem naplněných očí trochu vystřízlivěl a Siriusova nebezpečná blízkost ho přiměla se otřást. „Zkus vystřízlivět. A pak přemýšlej o tom, co jsi dneska večer všechno dokázal." Než se Oliver vzpamatoval, Sirius byl pryč. Jako by s sebou odnesl velkou část alkoholového opojení. Zbyla jen chladná prázdnota a děsivé zjištění, že ve své nesmyslné žárlivosti právě hluboce ublížil nejlepšímu příteli, jakého kdy měl. Složil hlavu do dlaní a poprvé od smrti své rodiny se rozplakal.