Komentáře více než potěší… Kdo je tvé děvče, Draco? I. Oznámení „Tak, náš malý Draco je zamilovaný,“ komentovala slavnostním tónem Narcisa synovu už několikátou duchanepřítomnost během večeře. Malý Draco, který měl letos slavit už osmnácté narozeniny ji obdařil nesmlouvavým pohledem typu to-sis-to-nemohla-odpustit-alespoň-před-otcem-když-už-o-to-chceš-mluvit? Matka mu oplatila a-co-je-na-tom-špatného a s úsměvem se otočila na manžela, který překvapeně vzhlédl od talíře. „Zamilovaný?“ zopakoval udiveně. „Ani jsem si nevšiml,“ dodal pobaveně nad synovým pokrouceným obličejem. „Vždyť už nešly přehlédnout ty jeho nepřítomné pohledy a zasněné vzdechy,“ rýpala dál Narcisa. „Hmm,“ protáhl Lucius ležérně a zúčastněně si Draca prohlédl. „A která vyhrála pro tentokrát?“ „Ale drahý,“ napomenula manžela Narcisa a jemně, na znamení výtky, mu položila svou dlaň na ruku. „Pro tentokrát,“ významně loupla po mladém blonďákovi okem „to rozhodně vypadá vážněji, než kdy předtím,“ dokončila a obdařila každého z mužů jedním ze svých vědoucích pohledů. „Skutečně?“ nelíčeně se podivil Lucius. „Prozraď mám tedy její jméno. O koho se jedná?“ Malfoy starší začínal být nesmírně zvědavý, už z důvodu, že se Draco celou dobu ošívavě vrtěl na židli. „Ne.“ „Ne?“ ozvalo se dvojhlasně na protest. „Ne, neřeknu, nechci, aby jste rozpitvávali moje soukromé záležitosti,“ vrčel mladý Malfoy. „Nechápu, proč ti to vadí, vždyť jsme rodina, nám přeci můžeš říci své osobní věci,“ divila se Narcisa posmutněle. Synova reakce ji zaskočila. Nikoli však Lucia… a ten nebyl zrovna shovívavý k jeho momentální náladě. „Nebuď drzý!“ štěkl na něj. „A už s námi tímto tónem nemluv! Nejsi mezi svými kumpány na škole, ale s rodiči doma, zasloužíme si snad trochu úcty!“ „Jistě!“ zasyčel Draco skrz zuby nakvašeně. „Co jsi říkal?“ natočil Lucius k synovi hlavu a varovně zvedl obočí. „Jistě,“ zopakoval mladý Malfoy hlasitěji a sklonil svraštělé čelo k talíři. „Matka má pravdu, jsme rodičové, není důvod mít před námi tajemství,“ pronesl Lucius smířlivým tónem a povzbudivě se usmál na zaraženou Narcisu. „Hmm…“ zahučel Draco, stále podrobně zkoumající zdobný porcelán před sebou. Nechtěl takhle vyletět, ale matka si opravdu mohla odpustit podobné narážky. Sám se ještě s novým vztahem nesrovnal, bylo to pro něj těžké a nechtěl, aby se v jeho „problému“ hrabal někdo jiný, dokud si oba nebudou jisti, že veřejně svůj vztah oznámí. Zatím se snažili udržet vše pod pokličkou a co nejlépe zvládnout novou, nezvyklou a pro ně samotné značně překvapivou situaci. Inu, kdo by to byl do nich řekl. Oni sami rozhodně ne. „Mohl by jsi nám už tedy prozradit její totožnost?“ zašťoural znovu Lucius a vysloužil si nesmlouvavý pohled Narcisy a opět nastartovaný Dracův. Narcisa nechtěla už dál syna trápit, přeci jen, neměla s tím začínat u večeře, ale počkat do soukromí, jistě by jí toho řekl víc. Před otcem byl odjakživa zdrženlivější a uzavřenější. Mělo ji to napadnout, ale když ona byla tak ráda, že vidí Draca šťastného, i přes chvilky, kdy mu tvář zahalil stín smutku. Všimla si, jistěže si všimla, matka si přeci musí všimnout, a chtěla mu pomoci. Hrozně moc, ale tohle skutečně nebyl dobrý začátek. „Tak oni nedají pokoj!“ vztekal se Draco v duchu a propíchl otce očima. Ale jen na chvilku, aby ho náhodou delší čas nesváděl použít nitrozpit. „No jak chcete,“ ušklíbl se. „Fajn, tak jo, ostatně, proč ne…“ v očích mu nebezpečně zajiskřilo. Narcisa to postřehla. „Nemusíš nám to říci hned teď, třeba zítra nebo až sám budeš chtít,“ snažila se zachránit, co se dalo. Ne tak Lucius. „Ale ne, jen ať nám to poví,“ přisadil si nanovo. „No dobrá… Tak tedy, je to…“ Draco vsadil na dramatizující odmlku, aby mohl lépe vychutnal napjaté obličeje rodičů. „Harry Potter,“ dokončil a zářivě se na oba usmál. „Tak, tady to máte a myslete si o tom, co chcete, třeba i, že je to pravda!“ zvedl se od stolu. Oba zůstali němě zírat a kdyby lidem překvapením mohla padat brada, jistě by se ozvalo dvakrát hlasité BUM. Nejprve od Lucia a pak Narcisy. Otec se zarazil v půli pohybu, doslova ztuhl, jak si chtěl urovnat jeden neposlušný pramen, a tváří se mu mihlo panické zděšení. Na chvilku, na setinu vteřiny, ale bylo tam. Draco čekal spíše údiv, šok, rozčarovaní, ale ani jeden z předpokládaných výrazů neměl pranic společného s Luciovým prvotním. Jako by mu ani nedošla souvislost sdělení a jeho první reakci naprosto ohraničilo vyřčené jméno. Ano, Draco si už byl jistý, že zareagoval právě jen na to jméno. Ale neměl čas nad tím přemýšlet, vtíravý pocit neurčitého podezření odvanul stejně rychle jako otcův úděs, hlavně proto, že i následně se zachoval zcela výlučně od Dracova očekávaní. Lucius, vida synův vyzývavý pohled prošpikovaný posměvačným úsměvem, vzpamatoval se první. Jednoznačně považoval odpověď za nejapnou pomstu, jak na něj před chvílí naléhali. „Tak ty takhle“ opětoval mu pohled. „Však si nemysli, že tě nechám jen tak vyklouznout.“ Ale ne Narcisa. Byla to žena, a jako každá jiná tedy i vnímavá, ale především matka, a kdo jiný by měl znát lépe syna, než jeho rodička? Jistěže slyšela Dracův pobavený hlas i viděla výsměšný výraz, ale postřehla i druhou stranu. Stranu, která jasně říkala, že o žádný žert nejde. Nebo ano? První moment byl šokující, zapomněla dýchat a téměř se jí zastavilo srdce. Na druhý už následoval pomalý nádech a myšlenka, ne zcela přijata „Tak můj syn miluje Harryho Pottera.“. A ve třetím již našla ztracenou sebekontrolu a dokonce i jisté sympatie k Chlapci, co přežil. Protože pokud něco dokázalo od základů člověka změnit nebo alespoň pomoci najít správnou cestu, nebylo to nic jiného, než láska. A právě ona tedy zapříčinila Dracovo odmítnutí Smrtijedské kariéry. Když jí tehdy pověděl o svém rozhodnutí odklonit se z předem nalajnované cesty, velmi si oddychla. Ani ona sama nesouhlasila a nechtěla, aby Draco šel ve stopách Lucia. Stačilo, že její manžel… A nakonec se stal zázrak, ve který se neodvažovala doufat. Lucius změnil stranu. Sice na poslední chvíli a dozajista s prospěchářským úmyslem, ale změnil. Díky tomu ho, i přes silné protesty některých jedinců, neodsoudili. Potter… Harry, zachránil jí syna, nenechal ho jít špatným směrem, měla by mu být vděčná. A byla. Uvědomila si to. Teď už ano. A ani jí to tolik nevadilo… jen když bude Draco šťastný. „Skutečně povedený vtip,“ protrhl Lucius několikavteřinové ticho a vyslal synovým směrem pohled říkající já-to-tak-nenechám, završený pyšným úsměvem. „Co kdybys tedy tu dotyčnou neznámou, když nám nechceš prozradit jméno, přivedl k…“ Narcisa chytla muže za rameno ve snaze upoutat jeho pozornost a odvrátit tak blížící se katastrofu. Bylo pozdě, bohužel, Lucius byl příliš rozjetý dokázat Dracovi svou moc. „Počkej Narciso, musím tady něco našemu mladému pánovi navrhnout,“ odbyl její ruku. „… přivedl k nám na večeři.“ Nevšímaje si poplašených tváří, dokončil bezohledný návrh. „Třeba pozítří?“ Narcisina snaha vyšla naprázdno. Těžko nyní něco měnit. A byla to její chyba, kdyby s tím tak bývala nezačínala. Vyčítala si své nedomyšlené počínání. Nic naplat… Mohla už jen doufat. Opět. Draco měl pocit jako by právě spolkl nekrájený brambor, srdce bilo na podlaze místo v hrudi a kolena mu někdo přečaroval na puding. Zatočila se mu hlava, musel se zachytit židle. Narcisa byla poděšená, zato Lucius potěšeně sledoval synovu reakci. „Snad sis nemyslel, že mě přechytračíš. Jistěže jsem si to mohl zjistit kdekoli jinde, ale připravil bych se o požitek nad tvou bezmocností, milé dítě,“ jízlivě se usmál. „Tak tedy v sobotu, ať je to kdokoli, nemám pochyb o tom, jak její rodiče budou na vrcholu blaha, ze zprávy, že dcerunka povečeří v našem rodinném kruhu,“ pronesl Lucius vznosně, elegantním pohybem naznačil dotyk ubrousku se rty a ladně opustil pohodlí židle. „Dobrý nápad, že?“ prohodil ještě přes rameno, než s tichým úsměvem opustil jídelnu na Malfoy Manor.