Zase se mu zdál ten sen. Šel studenou kamennou chodbou a v ruce držel dlouhou dýku. Před ním se v nepravidelných intervalech zjevovali stíny postav – starý bělovlasý muž... bledá dlouhovláska... mladík s oříškovýma očima... hubený muž se strhaným výrazem ve tváři... A on – on k nim přistupoval a vrážel dýku do jejich prsou. Znovu a znovu je zabíjel, ačkoliv byli už dávno mrtví. Pokaždé se vzbudil zmáčený potem a s obličejem pokrytým slzami. Ti všichni byli jeho oběti, za smrt všech se cítil odpovědný. I když nezemřeli jeho rukou, on sám si připadal jako jejich vrah. Bylo to úděsné. Příšerná noční můra... Ne, vzpomínky. Stalo se to kdesi mimo čas a prostor. On a Voldemort, dva sokové předurčení věštbou ke vzájemné zkáze, jeden druhého pronásledující osmnáct let. V poslední době už nezáleželo na okolnostech, vině a trestu, byla je touha, touha po pomstě. Nakonec k tomu došlo. Ta chvíle musela jednou přijít a on byl opět tím, který přežil. Druzí ale tolik štěstí neměli. Cedrik, Brumbál, Sirius ... a Ron s Hermionou. Dodnes cítil vlhkost a pach jejich krve na svých šatech. Chladnoucí Ronovu ruku, kterou naposled vložil do Hermioniny dlaně. Pak ho Ginny odvedla. Kamsi se přemístili, snad do Doupěte. Nevěděl. Všechno mu splývalo v jakémsi bílém mlžném oparu – vyptávající se Fred (nebo George?), pláč, pan Weasley nesoucí v náručí Ronovo tělo, Mollyin výkřik... A mělo být ještě hůř. Kouzelnická veřejnost nechtěla truchlit, toužila oslavovat. Nenáviděný nepřítel byl poražen. Ještě k tomu vyvoleným. Ano, chudáček, ztratil opět své blízké. Jak šťavnaté sousto pro novinářské supy Denního věštce. Tragický osud chlapce s jizvou... Vyvolený zvítězil za cenu velké osobní oběti... Stateční přátelé položili život pro dobro kouzelnického světa... Pro Merlina, copak někdo z nich chtěl zemřít?! Brumbál mohl ještě dnes sedět na svém zlatém křesle ve Velké bradavické síni, Sirius by měl možná ženu a děti a dům na Grimauldově náměstí by už nebyl plný stínů minulosti. A Hermiona? Je tolik knih, které ještě nestačila přečíst... Ale i ty největší oslavy jednou skončí a nahradí je obyčejné dny. Harry se odstěhoval do malého bytu na okraji Londýna. Podařilo se mu utajit své útočiště před zvědavými novináři i všetečnými fanynkami, před výčitkami svědomí dveře ale zavřít nedokázal. Proč tenkrát dovolil, aby šli s ním? Jeho přátelé, jediná rodina, kterou kdy měl... Uplynuly tři roky od rozhodujícího střetu a jemu se ten sen stále vracel. Nedokázal myslet na nic jiného, v poslední době se mu jejich tváře zjevovaly i ve bdění. Byly tu neustále. Jeho přízraky. A Ginny. Cítil k ní hlubokou vděčnost za to, co pro něj dělala. Tušil, že to láska k němu jí dává tolik síly, aby překonala bolest nad ztrátou bratra a přítelkyně, ale on sám jí to oplácet nedokázal. Navštěvovala ho tak často, jak jen to bylo možné. Harry věděl, že očekává nabídku, aby se k němu přestěhovala, nemohl se však k tomu odhodlat. Na jedné straně toužil držet ji neustále za ruku a doufat, že její přítomnost zaplaší zlé stíny, na druhé straně si ale nepřál, aby odešly. On přece nemá právo být šťastný, když oni nežijí. Jak on může milovat, když oni takovou šanci už nikdy nedostanou. Nemám na to právo, nemám na ni právo, opakoval si pořád dokola. Proboha, vždyť jsem zavinil smrt jejího bratra! Přitom viděl, jak se vytrácí smích z jejích očí, jak postupně šednou a nenáviděl se za to. Zabíjím i ji, říkal si v duchu nejméně po sté. Znovu pocítil hluboký svíravý pocit v hrudi někde tam, kde snad sídlí duše. Profesor Křiklan kdysi vyprávěl, že vraždou se duše rozpoltí a už nikdy nejde zcelit zpět. Co se s ní však stane v případě, že člověk nese tíhu viny za smrt všech svých nejbližších? Rozpadne se v prach? Proč ale i pak bolí? * * * Nemohla se dočkat, až ho dnes uvidí. V kapse hábitu svírala prsty kolem obálky se zeleným kouskem pergamenu, ke kterému upínala velké naděje. Snad by ho tohle mohlo alespoň trochu vytrhnout z té nesnesitelné letargie. Potřebuju, abys byl silný, lásko, potřebuju, abys teď podržel ty mne. Neštěstím ještě není konec … Přede dveřmi ale rychle nasadila veselý výraz a s úsměvem vstoupila dovnitř. „Harry, tomu nebudeš věřit, co ti nesu...“ Pak její pohled zavadil o netknuté hrnce na sporáku a ona si v duchu smutně povzdechla. Nahlas se ale snažila potlačit vyčítavý tón: „Tys zase nic nejedl. Dobře, navečeříme se spolu.“ Za poněkud hlasitějšího bouchání, než bylo nutné, začala připravovat jídlo a neustále něco švitořila. „Fred s Georgem měli teď hrozně velký úspěch s těmi mizícími klobouky... je to už sice staré, ale najednou jsou zase populární... a děsně jsme se dneska nasmáli, když si přišla jedna maminka stěžovat, že její synáček zmizí pokaždé, když si má jít uklízet svoje věci...“ Položila večeři na stůl a konečně vytáhla z kapsy svůj dárek. „Mám pro tebe překvapení. Lístky na semifinálový zápas ve famfrpálu Anglie – Řecko. Obstaral mi je George, jeden z hráčů je u nich v obchodě pravidelným zákazníkem...“ Dychtivě čekala, jak zareaguje. Předpokládaná radost se však nedostavovala. Mladík ukázal očima na psací stůl u okna, leželo na něm několik otevřených dopisů. Z většiny vykukoval jasně zelený lístek... Odvrátila se, aby neviděl její slzy. Ne, nedokážu to. Nemůžu mu to říct. * * * Ginniny návštěvy začaly řídnout a intervaly mezi nimi se prodlužovat. Jednoho dne už nepřišla. Od té doby začal usilovně přemýšlet, jak tomu všemu uniknout. Smrt nebo zapomnění se mu však zdály být příliš jednoduchým a snadným řešením. Nejlepší by bylo odejít někam daleko, kde ho nikdo nezná a začít znovu. Nepotkávat už nikoho z těch, kterým ublížil nebo hůř z těch, kteří v něm vidí hrdinu. Snad by to snášel lépe, kdyby ho pořád tak neoslavovali. Neviděl na tom nic hrdinského. Byla to prostě jen – vražda. A mrtvých už bylo dost. V duchu si maloval malé městečko někde na pobřeží, cihlový domek s výhledem na nedozírnou mořskou hladinu... Jenomže ministerstvo by ho tam stejně vyslídilo. Mají přece možnosti, jak odhalit sebenepatrnější záchvěv magie. Jedině, že by... Že by už nebyl kouzelníkem. Ta myšlenka mu nedávala spát. Od doby, kdy se v jeho mysli objevila, se mu ten nápad neustále vracel. Nejprve ho zavrhl jako naprostý nesmysl, ale postupně mu to začínalo připadat jako nejlepší řešení. Jako jediná šance. Jen nevěděl, jak ho uskutečnit. Třeba je na to nějaké kouzlo … Nebo lektvar. Měl pocit, že kdesi v paměti má zasunutou nějakou vzpomínku, informaci, že už o něčem takovém někdy slyšel. Snad na to narazil tenkrát, když pátral po viteálech. Přinutil se prohledat všechny svoje věci. S bolestným píchnutím v hrudi si vzpomněl na Hermionu – tohle byla vždycky její cesta. Staré učebnice a další knihy, ze kterých se společně učili během toho dlouhého roku před závěrečnou bitvou, štosy pergamenů, bez ladu a skladu naházených v objemném cestovním kufru. Jak se tak prohraboval těmi důvěrně známými věcmi, nemohl se těm myšlenkám ubránit. Poznámky psané úhledným dívčím písmem... Každá stránka nesla přehledný název, čeho se týká. Obranné kletby, Zaklínadla, Léčivé lektvary, Brumbál... Harry se zarazil. Brumbál? Co si to tu psala? Začal ze zvědavosti číst. Během doby, kdy jeho oči letěli jako šíp po jednotlivých slovech a řádcích, jeho údiv stoupal. Ano, má to logiku, klidně by to tak mohlo být... Budu si to muset promyslet. Nakonec pergamen odložil s tím, že se k němu později ještě vrátí. Když mu bylo jasné, že doma odpověď na své otázky nenajde, strávil několik příštích dlouhých odpolední v příšeří Velké magické knihovny, přičemž byl nucen rozdat asi tucet autogramů. (Jé, mami, támhle je Harry Potter, můžu se na něj jít podívat zblízka? – Grr!) Prošel stovku knih, tisíce bílých stránek vonících tiskařskou barvou, až jednoho pošmourného odpoledne nalezl odpověď. V knize Lektváry nejtajnější nalistoval příslušnou stranu a dal se do čtení: Neutralizační lektvar patří k zakázaným lektvarům podléhajícím přísné kontrole ministerstva s maximálním utajením. V minulosti byl používán jako prostředek k provedení nejvyššího trestu, ale výnosem č. 125/18 z roku 1756 byl označen jako nebezpečný, při nesprávné přípravě se totiž mění v prudký jed. Jeho základním účinkem je naprosté a nevratné pozbytí všech magických schopností... Bude potřebovat pomoc. Příprava je moc složitá a on si byl dobře vědom, že lektvary nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Navíc se tenhle musí pít ve třech dávkách v hodinových intervalech. Co když toho pak nebudu schopen? Ještě to nakonec zpackám a umřu jako zbabělý sebevrah! To by si v novinách teprve smlsli. V duchu se ušklíbl, ale přece jen s jistým pocitem úlevy, že našel, co hledal, zavřel knihu a zamířil ven. Teď, když už věděl, jak to provede, bylo všechno jednodušší. Dokonce se i své noční můry snášel mnohem lépe. Tedy až do dne, kdy mu přišel dopis z Denního věštce, ve kterém ho žádali, jestli by jim neposkytl krátký rozhovor. Blížilo se výročí Voldemortova prvního pádu a tak „...by chtěli připomenout ten smutný předvečer svátku všech svatých...“ Ne, znovu ne! Pro Merlina, copak to nechápou? Už nechci žádné oslavy, žádné projevy. Znovu bych to neunesl, sám ne, když teď už u mě nestojí nikdo, ani Ginny. Poprvé bolestně pocítil její nepřítomnost. Se zaťatými zuby si stále dokola opakoval, že je to tak pro ni lepší. Ten dopis z redakce byla poslední kapka. Rozhodl se to dále neodkládat a vrhnul se na uskutečňování svého plánu. Při úklidu bytu narazil opět na pergameny s Hermioninými poznámkami a znovu se do nich začetl. Pochopil, proč mu tyhle myšlenky nikdy nesdělila. Věděl o nich Ron? Spíš se domníval, že ne. On sám se teprve s odstupem let dokázal podívat na celou záležitost s nadhledem. Hermiona byla vždy tak pragmatická, přece by si tohle nevymyslela... Její teorie byly obvykle správné. Vzpomněl si, s jakou bravurností objasnila většinu záhad, které jim během společných let přišly do cesty. Kámen mudrců, tajemnou komnatu, Siriusovo vysvobození, identitu prince dvojí krve, poslední viteál... Opravdu je možné, aby ten muž byl nevinný? Připadalo mu až zvláštní, jak moc tomu chtěl najednou věřit. Jako by mezi nimi existovalo jakési vzájemné pouto. Snad jsou si skutečně v něčem podobní. Navíc ho napadla ještě další myšlenka. Tohle by vyřešilo otázku, koho požádat o pomoc... S jeho schopnostmi... je přece logickým řešením... a jestli měla Hermiona pravdu, pak by to on dokázal pochopit... Uvědomil si, že své úvahy zaznamenává útržek pergamenu. Odhodil počmáraný cár papíru bezmyšlenkovitě do krbu a natáhl se na polici pro čistý arch. Ale neměl bych mu zůstat nic dlužen. S náhlým nápadem se posadil ke stolu a začal psát dlouhý dopis ministerstvu.