Kvítí divoké vázat v kytice, dát se na lukách v záři měsíce, vázat je stuhami, láskou a snem... pod nebem nad námi, zmámení hvězdami jdem. Mladík okolo pětadvaceti let s černými vlasy seděl shrbený na zelené louce a nepřítomně hleděl do nebe, v ruce drže nějaké květy, které v šeru nešly ani rozpoznat. Ve tváři neměl „žádný“ výraz. Držení jeho těla dávalo znát, že vnější skořápka zažila konfrontaci s tou vnitřní… „Líbí se ti hvězdy, Harry?“ Ozval se sametový hlas vedle něj. Ptal se ho rok co rok, ale o tom jmenovaný vůbec netušil. Netušil, že zde není poprvé. V ovzduší čnělo… prázdno. „Hvězdy?“ „Ta malá světélka, která tam nahoře pozoruješ…vidíš,“ ukázal prstem nahoru k obloze, „zrovna jedna spadla dolů. Měl by sis něco přát!“ Ozval se znovu hlas a jeho původce se na mladíka usmál. „Proč bych si měl něco přát?“ otázal se Harry a tvářil se přitom dost zmateně jako malé dítě, jemuž nevysvětlíte, proč si nemůže hrát se sirkami, poněvadž jsou pro něj příliš nebezpečné. Vždyť oheň je tak vzrušujícím elementem… „Říká se, že když si něco přeješ a padá hvězda, tak se to splní,“ zašveholil Harryho společník a mírně se na něj usmál. „A ty sis něco přál?“ opáčil zvesela obrýlený hoch a zazubil se na muže vedle sebe. „Samozřejmě.“ „A co sis přál?“ „Milý Harry, ale to se neříká, jinak by se to potom nesplnilo,“ zazněl tajemně muž a blonďatý pramen jeho vlasů mu sjel po obličeji až ke kořeni nosu. S elegancí jeho vlastní si jej zastrčil zpět za ucho a svou ruku položil na tvář Vyvoleného chlapce. „Ale pokud se to splní, slibuji, že budeš první, kdo se to dozví.“ Tato slova stačila mladíkovi s duší mrňavého chlapečka, aby utichnul. Obrátil zpátky svůj zelený zrak a utápěl ho nadále v černočerných hlubinách noci a v zajetí miliónů světlušek vzdálených několik světelných let. V rukách pevněji sevřel trs květin a začal sebou houpat zepředu dozadu. Draco Malfoy se smutně usmál. Šedivé hladiny dříve žíznící po životě a toužící po radosti byly nyní plné smutku a obav. Nejen dnešní noc umírala ve jménu melancholie. Dál v záhadách, bloudíš rád, v ledech co tají, záhadný obraz krajin, chceš znát svítání, lán v rozhraní tím kouzlo končí. +++ „Je mi líto, pane Malfoyi, ale nemám pro vás dobré zprávy,“ postarší muž s šedivou bradkou si sbalil svou brašnu a pokynul blonďákovi, aby se usadil ke stolu, „myslím, že bude lepší, když se posadíte, pane.“ „Děje se něco s Harrym?“ Muž přikývnul. „Jak jistě víte, jeho stav se vůbec nelepší. Stále je uzavřen v tom svém mentálně zaostalém světě plném dětských hraček a otázek začínajících na slovo `proč´. Mám jisté obavy, že rány na jeho hlavě nepoškodily jen jeho mysl, ale taky jisté důležité orgány a jejich pro život důležité funkce.“ „Co mi tím chcete naznačit, pane lékouzelníku?“ Nadnesl zkroušeně Draco a jeho ledový pohled se střetl s oříškově hnědým. „Že Harry umře?“ Stařík mlčel. Sklopil zrak k zemi. „Bohužel, pane. Nedá se to nijak vyléčit. Rány způsobily trvalé nenávratné poškození. Jistě víte, že mozek je centrum, ovládá celé lidské tělo, funkce orgánů a způsobilost člověka. Musel jste si všimnout, že pan Potter už nějakou dobu chodí shrbený, že má potíže s chůzí nebo že třeba špatně doslýchá. Na něčem už se to muselo podepsat a bude hůř, pane Malfoyi.“ Viděl ten bezradný výraz na té aristokratické tváři, ten děs v ocelových očích a hrůzu, která toho mladého muže jímala, což prokazoval divokým prohrabováním se platinově bílými vlasy. Ale nemohl mu lhát. Byla jeho povinnost říci mu pravdu. „Nemohu pro něj už nic víc udělat. U Svatého Munga by mu už také nepomohli. Ale pokud chcete, mohu ho tam…“ „Ne,“ přerušil jej mladý Malfoy, „pokud má Harry umřít, chci, aby umřel doma, abych byl s ním. On by si to tak jistě taky přál,“ prohlásil až nepřirozeně tvrdě. „Můžete jít, vaše služby jsou zde už k ničemu.“ Kdysi zmijozelský princ šel potichu po schodech rovnou do parta, v němž měl jeho přítel své komnaty. Jakmile vstoupil, uviděl Harryho, jak sedí na zemi a v ruce drží dětské počítadlo a třepe s ním do všech stran, přičemž vzteky házel hlavou, jako to kdysi dělával, když ho Draco něčím naštval. Draco si vzpomněl na dobu, kdy se dali dohromady a stal se z nich pár. V té zlé době byl Voldemort na vrcholu moci, přesto neobstál. Všechny jeho viteály byly zničeny a v ten osudný den, kdy se střetnul v přímém souboji s Harrym, se Dracův život od základu změnil. Poslední duše, žijící skořápka Temného pána, byla zničena a spolu s ní svět opustilo i vědomí slavného zachránce světa, Harryho Pottera. Jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Věštba byla naplněna, ale za jakou cenu? Chtěl to tak osud? Proč! „Zatracená válka, zatracený lord Voldemort a zatracený hrdinský komplex, Pottere, ty idiote!“ Draco už ten nával nevydržel. Schoulil obličej do dlaní a snažil se zakrýt všechnu tu snůšku pocitů, která jím od nepaměti cloumala a s níž si nikdy nevěděl jako Malfoy rady. Hlavně žádný pláč, jen ne pláč, protože on je Malfoy a Malfoyové neznají pláč! Harry Potter se na něj ani jednou neohlédl, přestože bylo nahlas vyřčeno jeho jméno. Ve váze na stole stály uschlé květy. Kvítí čarovné vázat v kytice můžeš na kopcích láskou posvícen, vázat je sametkou, láskou a snem, spálení hledáním v rubáši poznání jdem. +++ „A jednu za Draca… no tak, Harry, musíš jíst,“ bylo to už třetí den, co se Draco snažil do černovláska dostat byť jen jediné soustíčko. Bezvýsledně. Harry se sice bránil na úrovni ročního dítěte pláčem a mácháním rukou, ale vcelku obratně. Byl bílý jako stěna a pohublý jako nikdy. Draco už moc dobře věděl, co to znamená. „Bolí mě hlavička,“ řekl měkce chlapec, jehož čelo už nezdobila jizva ve tvaru klikatého blesku od chvíle, kdy přišel o to nejcennější, o vlastní já. „Já vím, Harry, bolí tě pořád. Dám ti na to nějaký lektvar, souhlasíš?“ Harry sotvaže rozuměl, přesto důvěřivě pokývnul, přičemž si hlasitě odfňuknul. „Neboj,“ usmál se na něj přívětivě Draco, „zase bude dobře,“ odložil lžičku s kaší, kterou chtěl Harryho „nakrmit“ a objal svého kdysi racionálně uvažujícího milence do náručí a přitiskl ho k sobě. „Důvěřuj mi, můj Harry, já se vždycky o tebe postarám,“ na krajíčku očních víček se pomalinku začala tvořit lesklá kapička. Malfoyové nebrečí! Kvítí čarovné vázat v kytice můžeš na kopcích láskou posvícen, vázat je sametkou, láskou a snem, spálení hledáním v rubáši poznání jdem. +++ „Bolí mě…bolí…“ Harryho nevinné rty byly zkroucené do nepěkné grimasy a jeho řasy dávno promáčely slzy bolesti. Už několik týdnů se mu snažil Draco všechno ulehčit, ale už ani lektvary nepomáhaly. Harry byl den ode dne unavenější, laxnější a hubenější. Ztrácel se před očima jako duch. „Neboj, můj Harry,“ pohladil ho Draco po uhlově černých vlasech, „všechno bude dobré, důvěřuj mi, hlavně mi důvěřuj.“ Už nemohl jinak. Tohle bylo jediné řešení. Sám měl co dělat, aby se také nerozplakal. Ale Malfoyové přece nikdy nebrečí! Ani když… „Na, vezmi si tohle,“ ke rtům mu přisunul misku, jejíž obsah znamenal pro jeho zatrápenou dětskou dušičku vysvobození, jejíž obsah byl řešením na veškerou bolest… jak tu Harryho, tak tu Dracovu… Harry se důvěřivě naklonil nad mističku a opatrně z ní usrknul, načež do sebe vlil celý její obsah. Unaveně se uložil zpět do postele a svým brčálově zeleným zrakem pohlédl do roztálých očí Malfoye. „Draco,“ špitl tiše… „Spinkej, můj Harry, teď už bude jenom dobře, zavři oči,“ usmál se na něj hraně a v očích zadržoval ty neposlušné nevděčnice, které se draly ven skrze slzní kanálky. Pohladil ho znovu po vlasech a vlepil mu na čelo letmý polibek, tam, kde kdysi míval tu hrozivou jizvu. Harry poslušně zavřel víčka… „Sbohem, můj malý Harry,“ popotáhl nešťastně „ten“ Malfoy a ze tváře si setřel několik horkých skrz. „Promiň mi,“ dotknul se jeho tváře, která pozbyla už definitivně na barvě. „Nebylo jiné řešení.“ +++ Mladík okolo pětadvaceti let s plavými vlasy seděl shrbený na zelené louce a nepřítomně hleděl do nebe, v ruce drže nějaké květy, které v šeru nešly ani rozpoznat. Ve tváři neměl „žádný“ výraz. Držení jeho těla dávalo znát, že vnější skořápka zažila konfrontaci s tou vnitřní… Hleděl na ty nevinné vzdálené hvězdy, na tu moc, která jim byla díky pověrám přisuzována. „Víš, co jsem si tehdy přál, Harry?“ vysloví tiše do šera, dívaje se po svém boku, jako by tam snad někdo seděl, „Aby ses uzdravil a my dva zase spolu byli šťastní. Hvězdy jsou možná krásné, ale neplní přání.“ Hlesl bez zabarvení v hlase. Obrátil zpátky svůj šedý zrak a utápěl ho nadále v černočerných hlubinách noci a v zajetí miliónů světlušek vzdálených několik světelných let. V rukách pevněji sevřel trs květin a začal sebou houpat zepředu dozadu. Draco Malfoy se smutně usmál. Šedivé hladiny dříve žíznící po životě a toužící po radosti byly nyní plné zármutku a prázdnoty. Nejen dnešní noc umírala ve jménu melancholie. Kvítí tajemné vážu v kytice, z lásky nešťastné, z tajné nejvíce vážu je s nadějí, s touhou a snem. V rubáši poznání, spálenou hledáním pod nebem nad námi, zmámenou hvězdami, snem.