Harrymu bylo jasné, že už nesmí ztrácet ani minutu.
V hlavě mu vířilo plno znepokojivých otázek a hlavně měl o Ginny hrozný
strach.
Nikdy jí doopravdy nechtěl ztratit a byl připraven jí pomoci, ať už ji k
tomu lékaři přivedlo cokoliv.
Jen se bál, jestli s ním bude po tom všem, co se mezi nimi stalo, ještě
chtít mluvit.
Posadil se tedy na cestičku před domem a modlil se, aby autobus co
nejrychleji přijel, jako tenkrát, když utíkal od Durslayových.
Za chvíli se zvedl silný vítr a Harry uviděl, jak se po cestě řítí něco
modrého.
Chlapec si s úlevou vydechl. Byl to opravdu Záchranný autobus a s ním i
oblíbený průvodčí Stan Silnička, kterého před třemi lety konečně
propustili z Azkabanu.
Nutno dodat, že když se Harry postavil vedle něj, bylo dost těžké
rozlišit, kdo z nich v tom vězení vlastně byl.
Chlapec se přes dva měsíce pořádně nevyspal a vypadal, jako když po něm
přeběhlo stádo hipogryfů.
"Nazdárek Harry, tak kam to bude?" zeptal se průvodčí a znepokojeně na
něj pohlédl.
"Hrušková ulice 21, Zahradní Čtvrť, Jižní Wales," odpověděl a nervozně
žmoulal papírek s adresou.
"Pane jo, to je pěkná dálka. Já to tam znám. Podle toho, jak divně tam ty
baráky vypadají bych řekl, že tam asi moc kouzelníků nebydlí, že jo
Ernnie?"
Řidič přikývl a kousl si do okurkového sendviče.
"Tak se usaď a jedem," odpověděl Ernnie.
"Máme teď nový vylepšení - ohnivý kola. Objednal jsem je z časopisu Magic
a Tuning.
S tímhle tam budeme co by dup."
"A proč tam vůbec jedeš?" zeptal se Silnička ze zájmem.
"Za svojí dívkou," odpověděl Harry, "je to pro mě opravdu moc důležitý."
Stan si nemohl nevšimnout, jak je chlapec nervozní a bledý.
Měl pro tyhle věci maximální pochopení. Sám měl také přítelkyni a věděl,
jak dokáže láska s člověkem zamávat.
Pocítil tedy povinnost pomoct mladšímu kamarádovi a řekl: "Víš co, mi ti
pomůžeme. Vypadáš trochu zničeně, asi jako já ráno, po mejdanu
autodopravců, spal jsi teď někdy vůbec?"
"No, abych řekl pravdu, tak poslední dobou skoro ne," odvětil Harry.
"Neboj se, tady se dáš trochu do kupy."
Tou poslední větou si Harry nebyl moc jistý, neboť během cest už třikrát
vyletěl ze sedačky, postarší čarodějce spadl na mopslíka a v jedné prudké
zatáčce málem prorazil hlavou okénko.
"Napij se, to tě postaví na nohy," řekl Stan a nalil Harrymu kávu z
Ernnieho automatu.
Chlapec se napil a trochu se mu zvedl žaludek a před očima se mu
roztančila hnědá kolečka. Ale když se uklidnil, tak průvodčímu poděkoval.
Najednou si s hrůzou uvědomil, že zapomněl na jednu důležitou věc.
"Stane, mohli byste mi, prosím, zastavit u nějakého květinářství?"
"Ale samozřejmě," odpověděl řidič a ztrhnul volant do jedné z postranních
uliček.
Výraz zastavit nebyl nejpřesnější, neboť zbývalo tak deset centimetrů a
proletěli by výlohou.
Protože měl obchod těsně před zavírací hodinou, koupil Harry poslední
gerberu, co tam byla a s úlevou vycházel ven.
Když nastoupil zpátky do autobusu, Silnička se zarazil.
"Ty Harry, nedávej jí tu kytku. Ještě si bude myslet, že jsi něco
provedl."
(Znáte seriál Taková normální rodinka? :))) pozn.)
"Ale já jsem opravdu něco provedl."
"Copak, copak?" podivil se průvodčí.
"No, v podstatě šlo o to, že jsem si ji nechtěl vzít a mít s ní děti, ale
je to trochu složitější."
Silnička se vyděsil: "A to chceš zachraňovat jednou gerberou?! Teda,
ještě, že jsi to řekl včas."
Potom zašátral v prostoru, kam se ukládají zavazadla a vytáhl krásnou
kytici růží.
"Tohle jsem měl původně na dnešní rande, ale ty jí teď rozhodně
potřebuješ víc. Hlavně doufej, že ti ji po tom všem neomlátí o hlavu."
"Ani nevím, jak bych ti poděkoval," šeptl provinile Harry.
"Stačí, když to s ní dáš do pořádku. A nazpátek můžeš jet zase s námi, je
to jinak hrozná dálka."
Když přijeli na místo, chlapec se rozloučil a vyrazil přes zastávku
směrem k Zahradní Čtvrti.
Stan nelhal, bylo to opravdu zvláštní místo. Nicméně Harry nemohl říct,
že by se mu vysloveně nelíbilo.
Byly zde řady vysokých domů, které hráli všemi barvami, modrá, žlutá,
oranžová, zelená a všechny zářily v odpoledním slunci.
Harry se podle plánku, který mu dala dvojčata, moc nevyznal, směrovky
ukazovaly názvy ulic jako Jahodová, Meruňková, Jablečná a mladý kouzelník
se brzy v tom kompotu začínal ztrácet. Rozhodl se tedy, že se někoho
zeptá.
Štěstí mu přálo, neboť zrovna v té chvíli šla po jedné z cestiček mladá
poněkud neduživě vypadající dívka. Z toho, jak se kochá pohledem na
okolní domy předpokládal, že sem asi chodí často.
Zeptal se jí tedy, kde najde Hruškovou ulici a dívka ho ochotně
nasměrovala.
Harry prošel mezi několika vysokými domy a kolem šedivé budovy jakési
školy. Pak se dostal až k malé silnici, která ho zavedla k dvěma řadám
rodinných domků. Na plotě jednoho z nich byla cedulka "Hrušková ulice".
Když se Harry dostal až k domku číslo 21, cítil se, jako by měl v žaludku
kámen.
Odložil kytici na zídku a zazvonil na zvonek.
Chvíli se nic nedělo, ale potom si Harry všiml, že se za oknem něco mihlo.
Otevřeli se dveře a v nich stál menší podsaditý muž ve středních letech.
Harry ho slušně pozdravil: "Dobrý den, já jsem…"
"Já vím," přerušil ho, "vy jste ten Ginnin přítel, co s ní chodil do těch
Zarděnek."
"Bradavic," opravil ho Harry.
"Ach tak, jistě. To víte, já jsem se v těchto věcech nikdy moc nevyznal.
No pojďte tedy dál, pane Rottere."
"Já jsem Potter."
"Proboha, omlouvám se! Těším mě, já jsem Harold Bill, účetní a bratranec
Molly Weasleyové. Pojďte, půjdeme támhle do kuchyně."
Potom se s Harrym posadil ke stolu a řekl: "Ginny za chvíli přijde domů.
Sice mi říkala, že jste se rozešli, ale já myslím, že byste si spolu měli
vážně promluvit."
"Kvůli tomu jsem přijel," odvětil Harry.
"Hledal jsem ji přes dva měsíce a vůbec mi nechtěla říct, kde je."
"No, víte... moje neteř je teď v tak trochu složité situaci. Ale jsem
přesvědčený o tom, že vás pořád miluje pane Lutter. Jinak by o vás stále
nemluvila."
Než stačil kouzelník na cokoliv zareagovat, zarachotily klíče v zámku.
Pan Bill se rychle zvedl a řekl: "Nechám vás tady, ať si to v klidu
vyřešíte. A přeji vám hodně štěstí. Z toho, co Ginny vyprávěla, jste mi
docela sympatický, tak to zase nepokazte."
Dveře se otevřely, do pokoje vešla Ginny a sundávala si kabát. Harry
okamžitě vyskočil a šel jí naproti.
Když ho dívka uviděla, zůstala stát jako solný sloup.
"Harry, co tady děláš?"
"Já, všude jsem tě hledal a…" potom mu oči sklouzly na její bříško. (Jeho
magická podstata vycítila, že se něco děje)
"To tričko je mi trochu menší," pípla do ticha.
Najednou to chlapci všechno došlo. Její obavy z budoucnosti, dopis co mu
napsala i utajená návštěva v nemocnici.
"G-Ginny, znamená to snad, že…"
Místo odpovědi jen kývla hlavou.
"Jak je to už dlouho?"
"Jsem v sedmnáctém týdnu."
Harry se chytil za hlavu.
"Ale, proč jsi mi nic neřekla?"
"Nechtěla jsem ti komplikovat život. Říkal jsi, že jen šílenec by v téhle
době měl děti. Já nevím, jak se to mohlo stát, brala jsem ten lektvar od
Snapea přes čtyři roky a najednou přestal působit.
Dlouho jsem si říkala, že to přece není možné, ale v únoru mi udělali
testy a…"
Harryho vzteky polilo horko.
"Udělal to schválně, aby se ti pomstil."
"To si nemyslím," namítla Ginny, "jednou Brumbálovi říkal, že jestli
někdy bude náš potomek v Bradavicích, dá výpověď.
Harry, chci ti říct, že jsem připravená to dítě vychovat sama. Nebudu po
tobě nic chtít."
"Proboha Ginny, to přece nemůžeš myslet vážně! Já tě miluju a nikdy jsem
tě nechtěl ztratit.
Hermiona našla v tvém diáři zápis o prohlídce u Svatého Munga. Báli jsme
se, že jsi vážně nemocná. Kdybych věděl jak to doopravdy je… nikdy bych
přece tebe a miminko neopustil!"
"Hermiona je chytrá holka, ale já nechci, abys kvůli mně byl nešťastný."
"Ginny, já tě miluju a ať už se stane cokoliv, vždycky budu tebe a dítě
chránit. Udělám všechno proto, aby jste byli šťastní. A jestli se k nám
Voldemort, nebo někdo ze smrtijedů, jenom přiblíží, přísahám, že toho
bude do smrti, a možná i po ní, litovat. Jestli se ovšem té smrti vůbec
dožije." ´A až příště na schůzi Řádu narazím na Snapea, tak tím hůř pro
něj.´
"Harry, moc mě mrzí, co se mezi námi stalo."
"Ne, mě to mrzí. Choval jsem se jako naprostý blbec.Můžeš mi někdy
odpustit?"
Potom si Harry klekl na kolena a podával Ginny kytici růží. Najednou mu z
kapsy u kalhot vypadla malá krabička.
"Harry, něco ti upadlo na zem," upozornila ho Ginny a v očích se jí mihly
malinké jiskřičky.
Chlapec zvedl krabičku a začervenal se: "No, ehm to je dávivý dortíček
Freda a George, dali mi ho pro štěstí."
Dívka se rozesmála, přitiskla k sobě Harryho i s kyticí a řekla:
"Na tebe se vážně nedá dlouho zlobit."
"Měl jsem o tebe takový strach, prosím, vrať se se mnou domů."
Ginny ho chytla kolem krku: "To víš, že ano."
Potom se usmála a řekla: "Harry, ty jsi stejně trotlík."
"Já vím," odvětil a v duchu se zastyděl.
Potom Ginny otevřela dveře a strýček účetní se tak nechtěně bouchl do
nosu.
"No, já... jen jsem se přišel zeptat, jestli si nedáte trochu čaje?"
zamumlal a schovával za zády kastrůlek, který měl celou dobu přitisknutý
ke dveřím.
Když viděl, jak spokojeně se oba tváří, říkal si, že by to asi chtělo
něco slavnostnějšího.
"Co vy tak u vás vlastně pijete, když je takováhle příležitost?"
"No, my s Harrym obvykle skřítčí víno, ale vzhledem k okolnostem bych
dala přednost dýňové šťávě," odpověděla Ginny a strýček Harold vykulil
oči hrůzou.
Nakonec si připili rajskou šťávou. Tentokrát se trochu vyděsil i Harry,
protože Ginny k ní přikousla povidlovou buchtu.