Liz s útrpným výrazem ve tváři zapálila oheň pod svým notně oprýskaným kotlíkem a jen tak tak se vyhnula přilétající vlaštovce, která přistála na její lavici. Severus jí papírové stvoření bez jediného slova podal. „Děkuju,“ pípla Liz a pomalu vlaštovku rozbalila. Na dost neuměle nakresleném obrázku vyvedeném Siriusovou rukou poznala sebe, jak vehementně lije Sevíkovi do pusy nápoj lásky a poté ho vášnivě líbá. Než stačila papír vztekle roztrhat na milion částí, Severus ji zarazil. „Počkej,“ ušklíbl se, švihl hůlkou a Liz na obrázku se rázem změnila na Siriuse, kdežto z nakresleného Snapea se stal naprosto objemově nepřehlédnutelný profesor Křiklan. Znovu zcelenou vlaštovku poté Severus poslal tak šikovně, že šťouchla chechtajícího se Tichošlápka přímo do oka. „Au!“ zařval Sirius toho dne už podruhé a svůj narůstající vztek si vybil na tom prvním, co uviděl - totiž na Petrovi. „Nečum tak na mě, je na mně snad něco k vidění?“ „No, já osobně si myslím, že ne,“ osopil se na něj James, „a přestaň si z nás laskavě dělat otloukánky! My nemůžem za to, že ty tvý ubohý metody na Liz nepůsoběj!“ Sirius si uraženě odfrknul a poznamenal: „Kdo řiká, že vůbec něco zkoušim?“ Jenže hned jak od něj všichni odvrátili hlavu, rychlostí blesku na lavici uhladil vlaštovku, nesmírně zvědavý na její obsah. Jeho nadšení však rychle opadlo a rozzuřeně se zadíval Liziným směrem. Objekt jeho zájmu právě něco tiše šeptal Snapeovi a ukazoval mu obsah svého kotlíku. Severus se k prudce bublající směsi opatrně naklonil a slabě přikývl. Poté Liz podal baňku plnou šťávy vymačkané z najemno nasekané dobromysli a letmo se přitom dotkl její ruky. Sirius zrudnul. Rozhodl se, že bude lepší, když se vrátí ke svému lektvaru a mrskl do kotlíku to první, co mu přišlo pod ruku. K jeho smůle to byl kořen šanty kočičí, na kterou byl už od dětství prudce alergický, takže když z kotlíku vyšplíchla sprška voda, měl rázem obsypanou nejen ruku, ale i celou levou půlku tváře obrovskými rudými boláky. Zavyl bolestí a upozornil tím na sebe celou třídu. Všichni na něj zvědavě civěli, někteří prostě zaujati zajímavou situací, jiní se starostmi a někteří s krajním pobavením. Zakryl si obličej a rozběhl se ke dveřím. „Siriusi!“ volal za ním James a po souhlasném zamručení profesora Křiklana ho následoval. „Siriusi, počkej!“ Tichošlápek se ale nezastavil. Běžel celou cestu až do pátého patra, kde se schoval do prázdné učebny, kterou někdy s ostatními Poberty využívali k pořádání půlnočních mejdanů. Tam se usadil do tmavého kouta a po tváři mu sklouzla jedna bolestná slza. James vždycky nesnášel hru na schovávanou. Navíc teď s hrůzou zjistil, že bradavický hrad je ke schovávání přímo ideálním místem, když bezvýsledně otevřel už asi třicáté dveře. Znechuceně si povzdechl a v duchu prohlásil, že tohle jsou prostě a jednoduše poslední, které vyzkouší bez Pobertova plánku, v té chvíli však jako napotvoru bezpečně ukrytého o dvě patra výš v nebelvírské chlapecké ložnici. Bez valné naděje na úspěch vzal za kliku. „Siriusi?“ Odpovědělo mu otrávené zamručení odkudsi z rohu místnosti. James tím směrem odhodlaně zamířil. „Proboha!“ vykřikl, „musíš jít na ošetřovnu!“ „Tak ti děkuju,“ zahuhlal Tichošlápek přes nateklou tvář. „Promiň,“ pousmál se James. Sirius byl podle všeho celkem v pořádku. „Teď už se mnou asi na ten ples žádná nepůjde, co?“ pronesl zkroušeně. „Jestli okamžitě nezamíříš směr ošetřovna, tak ne,“ ušklíbl se James. Tahle přesvědčovací metoda okamžitě zabrala. Sirius se už o něco veseleji zvedl a nechal se na ošetřovnu doslova odvést.