V chodbě dozněl odraz Dracových spěšných kroků. Harry sedí u stolu, sám… Oči má naprosto průhledné… netečné… Ruce se mu chvějí jako stařečkovi… Co jsem to udělal? Nebo spíš… proč jsem to udělal? Copak už takhle nemáme oba dost problémů? Bylo to ode mě hloupé… Ale vždyť… přeci jsme lidé… potřebujeme lidské teplo… jinak se zblázníme… Draco asi ne… Nebo ho to prostě vyděsilo… koho ne… Harry složí hlavu do dlaní… je mu smutno a… cítí se zvláštně prázdný… Ale před tím… Na chviličku se v něm začalo rozprostírat zvláštní teplo… takové příjemné teplo… A už si myslel, že to Draco cítí stejně… že mu to objetí dává taky ten kouzelný pocit… Asi se zmýlil… A nebo… Třeba ano, třeba Draco cítil to samé… Cožpak ho taky neobjal? Třeba má jen strach… ano, to nejspíš… Čemu se divit? Vždyť on sám se bojí… bojí se, že by… možná… mohl se… znovu… z.. zklamat… Položil se na stůl… Cítí se náhle tak… oh, tak moc… nemilován… Ať už se mezi ním a Ginny stalo cokoliv, teď s jistotou ví, že to nebylo nic dobrého… Je to někde v něm… Střípek toho je zarytý hluboko v srdci a nyní se hlásí o slovo… Zničeně si povzdychne… Po chvíli černovlasý muž s pololehu na stole usnul… * Draco utíká… utíká pryč… pryč od toho neznámého klidu, který mu na tu drobnou chvíli nabídla lidská náruč… jeho náruč… Harryho… Doběhne až k zaprášeným schodům ústícím na půdu. Bezmyšlenkovitě po nich vystoupá až nahoru, kde na něj čekají ztrouchnivělé dveře… Poznává je… Za nimi se totiž nachází nejvyšší teráska Malfoy Manor. Odtud je vidět na celé sídlo a zahrady… Draco sem vždycky tajně chodil, když nebyli rodiče doma a podařilo se mu zmizet z dohledu přísné chůvy… Byl schopen zde strávit hodiny… Je to tak dávno… vše tak dávno… Dnes už je stejný jen ten vítr, který mu pokaždé při vstupu na volný prostor pročísne vlasy... Přejde doprostřed terasy. Rozhlédne se kolem… Malfoy Manor se na něj dívá, jako životem ošlehaný stařec, který však má stále svá mladistvá tajemství a vitalitu… Oh ano, toto sídlo má dost energie na to, aby mladému dědicovi znepříjemňovalo každou noc… a často i den… Ale snad už brzy… už brzy… Skončí to, teď už to ví… Jasně přeci cítil, že v Harryho objetí, je to něco… Když se ho dotýkal, černá magie kolem nich slábla… pomalu, ale opravdu slábla… Je tu zima… Choulí se sám do sebe ve snaze zahřát se alespoň fyzicky… Možná by se měl vrátit… vysvětlit… snad pochopí, že… Snad… Ach, ale je to těžké… tolik těžké… Jak má Harrymu vysvětlit, že to co udělal… že se mu to… prostě… Jak to říci? Copak ví, co Harry cítí? Jak ho bere a jaký je on sám… uvnitř…? Copak ví, jestli se mu Harry nevysměje, až se dozví, že Draco Malfoy, jeho odvěký rival, je… je smířený s tím, že… že se mu prostě jeho objetí dávalo snad víc, než určitě bylo zamýšleno… Ale nejspíš by to měl udělat… jinak to nezjistí… jinak… jinak nebude moci volně dýchat… Pomalu se vrací zpět… * Tichými krůčky vstoupí do místnosti. Harry Potter spí… Neví, jestli je to dobře, nebo ne… Takhle má ještě dost času na rozmyšlenou… Ale na druhou stranu… když to nevysvětlí nyní, tak kdy se zase odhodlá? Ach, je to tolik těžké… Přistoupí blíž… Je to tak zvláštní, takhle někoho sledovat… Jak pravidelně dýchá… bez jakéhokoliv jiného pohybu… klidný… Pohled mu sklouzl na zářivě bílou květinu vedle. O ano… ta lilie… Tak krásná a nevinná… a tak moc nezapadající do sídla naplněného černou magií… Ale už jen to, že neuvadne, je zázrak… a ona neuvadne, ví to… Protože je od Harryho… a proto, že díky němu… snad už brzy… Černovlasý spáč se trochu zavrtěl. Asi se mu něco zdá… Draca to vyděsilo. Co když se probudí? Co když ho tu najde takhle stát? Když před tím utekl… ? Ale už je pozdě cokoliv udělat, zelené oči se pomalu otevírají… Harry se rozlámaně narovnal, kouká zmateně… Co? Kde? Co… jak? Ach… asi jsem usnul… Podívá se před sebe, vidí útlou vysokou postavu… Trošku si protře oči… Rozmazaný obrys před ním se pohnul kupředu, něco mu podává… Malátně po tom sáhne. Brýle? No jo vlastně… Zase ty hloupé… Blondýnův výraz je… jak to popsat… teskný, asi… a… neskutečně hluboký… Harry se nadechne, chce něco říct… ale Draco rychle zvedne dlaň: „Nic neříkej, prosím…“ Pomalu odchází ke dveřím. Těsně u nich se zastaví. Němou prosbou Harryho vyzívá, aby ho následoval… No… proč ne? Po chvíli už spolu mlčky prochází sídlem. Bezpochyby jdou k hlavním dveřím… Mladý šlechtic ho vede přímo do zahrady. Je to tak zvláštní… Kráčí cestičkami jako ve snu… Vše kolem jako by je sledovalo v tichém očekávání… Co se stane? Zastaví se u jedné lavičky, na kraji malého lesíku, který je součástí pozemků. Stojí tam naproti sobě… z pohledů toho druhého se snaží získat jeho myšlenky… Nic se ale stále neděje… Ani jeden z nic nechce protrhnout posvátné šumění, které naplňuje okolí… Ach… co? Co se stane? Kupodivu je to právě Harry, kdo se pohne první. Udělá krok vpřed, blíž k svému společníkovi… a ještě jeden… už stojí skoro u něj… Natáhne se a měkce sevře Dracovu dlaň v té své… Ten neucukne, jen slabě vydechne… Tak přeci? Přeci to snad nebude tak hrozné… zdá se že… „Draco?“ zašeptá Harry. To jméno… zní tak jinak… jako by mu Harry dodával jakýsi sametový nádech… „Harry?“ odpoví ve stejném stylu. „Víš… já… Dnes ráno, nechtěl jsem tě vyděsit… Nevím co jsem to…“ „Pšš,“ Draco položí Harrymu prst přes rty… To asi neměl dělat… někde hluboko uvnitř ho zalechtalo… omámen i vůní Harryho vlasů… při tom doteku málem… málem se mu zatočila hlava… Zelené oči se tázavě podívaly… co se v něm asi odehrává? Je tak tajemný… Mírně pohnul prstem, obkreslil jemnou konturu Harryho rtů… stále se propalovali pohledem… Draco si k sobě pomalu přitahuje druhé tělo… toužebně… Cítit se tak… ach, nebýt sám… nebýt sám… A Harry se malátně poddával té naléhavé prosbě, i když nechápal… Proč se taky snažit pochopit, když cítí… vnímá, že ta magie kolem je prostě to správné… ví to… Blondýn udělal další krok v před, takže spočinul svému druhovi téměř v náručí… ale nic se neděje… nic… Harry si jen z hrůzou uvědomuje, že jeho vlastní reakce je chladná, že by měl… Stříbrné oči totiž vyjadřují jakýsi stesk... únavu… a… bolest… Musí něco udělat, tohle přeci nejde. Na tohle se nemůže dívat… Opatrně, opravdu velmi opatrně, obtáčí své paže kolem štíhlé Dracovy postavy. Nechce udělat tu samou chybu, jako ráno, nechce ho vyděsit… Ani jeden nic neříká, ale to nevadí… Spočívají v objetí toho druhého… jakési zvláštní bezpečí v nebezpečí… A pomalinku, lehoučkými kroky, se přibližuje bělostný jednorožec… Pozn. aut.: Vím, že jsem se zase s touto kapitolkou hooodně moc zrdžela, a taky vím, že nepatří zrovna mezi nejdelší, ale věřím, že mi to odpustíte... Už se blížíme...;-)