Omlouvám se ( tedy, pokud tohle vůbec někdo čte a je vůbec komu:) ), za dlouhou odmlku, ale jak jsem ji psala, odcházela jsem z dosud stávajícího zaměstnání. Moje nová situace je poměrně dost velký časožrout a nic nestíhám…:) Proto alespoň přicházím se dvěma kapitolami najednou, jelikož nevím, kdy se mi opět povede opravit zbývající a dostat se k internetu. Předem se omlouvám za chyby, vím, že i drobná nesrovnalost velmi kazí dojem, ale bohužel, mé unavené oko určitě nějakou přehlédlo. A pokud na žádnou nenarazíte, jedině dobře:) III. Malfoy Manor Podvečerně ztemnělou oblohou se divoce proháněla šedivá mračna zahalená v mozkomorských pláštích. Rozervané okraje se co moment měnily v samostatné cáry, chvilku povlávající za hlavním chuchvalcem ve snaze držet krok, ale nakonec se v nenávratnu rozplývaly. Stromy v nedalekém lese nespoutaně vířily v rytmu větru a ohýbaly své špice pod nápory partnerova nesmlouvavého vedení. To jarní vichřice řádila ve ztmavlém hvozdu místního panství. Lascivně se svíjela po každém kmeni a nestoudně vydávala spokojené vzdechy. Hukot a svistot, hlučné a ostré zvuky tuto noc obestírající široké okolí děsily i pár místních usedlíků na druhém konci jehličnatého oceánu. Nikoli však Malfoy Manor. Magická ochrana sídla mimo jiné nedovolovala přírodním živlům pustošit přilehlou zahradu. Tady se téměř ani nepohnul lístek. Prodlužující se stíny líně došívaly hábit na dnešní noc pro honosné Malfoy Manor. Nespočetně oken, všechna zářící, zdobila roucho tu třpytivými vzory odrážejícími se na hladině jezírka a tu jiskřivými na perličkách vody u několika fontánek. Vykouzlila tak šat daleko slavnostnější než jiné, prosté a běžněji užívané. A pro dnešní den i příhodnější. Jindy tiché a téměř mrtvé sídlo dnes žilo, dýchalo a zářilo v prostoru jako jasná perla na dně moře. Lákalo a vábilo, chtělo zjitřit smysly návštěvníků úžasem, podmanit si je. A to vše dnes pouze pro jedinou bytost, člověka. Malfoy Manor, stejně jako jeho majitelé umělo být trpělivé, čekalo na svého hosta, ale vzduchem se vlnilo jasné napětí. Napětí živené zvědavostí a očekáváním. Malfoy Manor vyzařovalo pocity vlastníků. * * * * * Ozvalo se tiché lupnutí a vzápětí se objevily dvě siluety před masivními dveřmi z tmavého dřeva, zesílené kováním a ozdobené těžkým klepátkem ve tvaru dvou hadů vinoucích se proti sobě do kruhu. Jedna z postav, černovlasý chlapec, překvapeně vydechl a začal se zvědavě točil jako korouhvička na věži, smaragdově zelená očka užasle těkala všude kolem. Čekal něco velkého, ale rozhodně ne takovýhle palác. Nakonec jeho pohled na chvilku upoutaly dvě sochy, jak jinak než hadů. Vztyčené kobry s otevřenou tlamou, ostrými zuby a rozeklaným jazykem vypadaly skutečně hrozivě a jemu bylo jasné, že zde nejsou jen pro okrasu jako kdekoli jinde, a dokázal si živě představit, jak svůj úkol, ochranu vchodu, důkladně plní. Ale teď nehybná těla v něm budila jen obdiv nad dokonale odvedenou prací řemeslníků. Zblízka se dokonce daly ocenit detaily šupinaté kůže a očka plazů, ostražitě upřená před sebe, vyzařovala i přes svou chladnou strukturu respekt a obezřetnost. Sochy, vytesány ze stejného kamene jako byl postaven celý dům, se svíjely vpředu na vyvýšených krajích schodiště, sestupně rozšiřujícího každý nižší stupínek do stran. Plošky, na kterých se tyčily, byly v jedné rovině s podlahou přede dveřmi. A na té, u kraje prvního schodu stále přešlapoval černovlasý mladík a očima hltal hadí hlídače. A když konečně odtrhl zrak od nich, namotal se na vysoké antické sloupy podpírající vstupní průčelí domu s trojúhelníkovým čelem. Pomalu po nich klouzal pohledem Musel značně zaklonit hlavu, aby dohlédl až na strop. A pak, kam až viděl, zmapoval území po pravé i levé straně celé délky rezidence. Přední nádvoří bylo vystaveno do „účkového“ tvaru. Za normálních okolností by v tuto dobu, kdy se kolem pomalu šinul podvečerní stín, sotva dohlédl na konce křídel, ale snad téměř milióny svíček zapálených vně komnat prosvětlovaly „malý“, v Malfoyovském podání, parčík mezi hlavním vchodem a v dálce se rýsující černou pavučinou kované brány. Z lícové strany byla zdobená, jak mladý muž odhadoval, syčícím znakem rodiny Malfoyů. Celé sídlo vydávalo tolik žluté záře, že i bílé zdivo získalo zlatavý nádech. Svícemi se rozhodně nešetřilo. Ostatně, zdálo se, vůbec ničím. Jemným pískem sypaná cesta, pečlivě sekaný trávník, složité tvary okrasných keřů, množství záhonů ve výru exotických barev a cizokrajných druhů květin. Letmým okem zpozoroval minimálně tři kašny v barokně nařaseném stylu. Vodní kapky vznášející se nad každou z nich se ve svůj vrcholný debut zlatavě blýskly aby vzápětí ten zářivý moment proměnily v pád mezi sestrami rozvlněnou vodní plochu. „Heh,“ ujelo černovlasému chlapci mu nahlas nakonec. „Těší mě, že se ti u nás líbí,“ ozvalo se vzápětí pobaveně vedle něj. Mladík se pomalu, ještě z části v transu, po hlase otočil a střetl se zkoumavým pohledem šedých očí. Ve tmě zářily jako dva diamanty. Porcelánově dokonalou tvář rámovaly vlasy barvy bílého zlata. Vydávaly jemný ševel měkkého světla, téměř jako svatozář. „Heh,“ pronesl opět ten tmavovlasý naprosto dezorientován uchvacující silou, která tady všude kolem panovala. Měl pocit, že mladého Malfoye vidí snad poprvé v životě. „Harry?“ Draco jemně sevřel příteli rameno a pátravě se mu zadíval do očí. Černé zorničky byly rozšířené a naprosto fascinovaně jej pozorovaly. „Kýho čerta!“ trhnul sebou Harry po chvíli a zatřepal neustále rozčepýřenou kšticí. Světlé obočí jen tiše vylétlo vzhůru nad neznámým zaklením. „Co to tady máte za čáry? Takhle blbnout lidi!“ mračil se vzápětí. „Ale no tak, nesnaž se maskovat, vím, že se ti Manor líbí. Celou dobu jsem tě sledoval,“ tahal z něj Draco pravdivé přiznání a smál se od ucha k uchu. Harry byl zmatkař, ale vidět ho naprosto nevnímajícího v deliriu vjemů se opravdu často nestávalo a Malfoy byl pobaven a nejvyšší míru. „Přestaň se uculovat a řekni, co jste to tady kolem nasázeli za mizerná matoucí kouzla?“ prskal Harry dotčeně. Rozčilovalo ho, že se nechal tahle lacině obelhat a navíc, po přehodnocení všeho kolem, i když mu leccos přišlo doopravdy trochu zbytečně přehnané, prvotní dojem, který v něm rozlehlé sídlo zanechalo, byl veskrze nadšeně užaslý. Ale nepřiznal by se. Tohle rozhodně nebylo místo, kam by patřil, a kde by měl podlehnout podobným rozplývajícím se stavům. Majitele panství a nenáviděného člověka v jedné osobě, s nímž se měl za chvíli setkat, raději nepočítaje. Draco usoudil, že s Potterem nebude řeč, pokud jeho otázku přejde. „Žádná,“ pokrčil rameny v odpověď. „Určitě! A já jsem medvídek PÚ!“ štěkl nebelvírský jinoch popuzeně. Malfoy se jen ušklíbl. „Přestaň se vztekat, ty jeden nebelvírskej choleriku. Když říkám, že žádná, tak také myslím žádná.“ „Ty myslíš?“ chytl se Harry vzápětí jízlivě. „Pottere! Přestaň vrčet nebo tě otci představím a nechám s ním samotného.“ Harry věděl, že Dracovi může ve všem věřit, bohužel i těch výhrůžkách, raději tedy spolkl další provokativní poznámku a jen po blonďákovi hodil pohled říkající to-bys-neudělal. Ale Draco mu oplatil svým, odpovídajícím nebuď-si-tak-jistý a doladil vyzývavým úsměvem. Harry si povzdechl. Hlasitě a ublíženě. A Draco se opět usmál. Ale tentokrát jemně a povzbudivě. Chápal, jak Harrymu je. I on sám se bál. Bál? No, tohle se nadalo srovnávat s obavami, kterými procházel za války, kdy jeho nitro ničil sžíravý strach o Harryho. Tohle byl jiný druh obav, spíše takové nervózní vzrušení nad neodhadnutelným vývojem situace. Přeci jen, jeho rodiče čekají, že přivede svou vyvolenou – jak si ji sám Lucius označil. Čekají dívku… Co jiného také, že? A on vede chlapce. Svého přítele, milence, partnera. A ne ledajakého. Rovnou Harryho Pottera. To aby toho nebylo málo. Draco potlačil nutkání se zasmát, najednou mu přišlo všechno tak absurdní. Vnitřně se ale třásl rozčilením. Jaký paradox to všechno byl. Rodina nejstaršího šlechtického rodu v Anglii má za posledního a jediného pokračovatele rodu přihřátého syna. A jeho vyvoleným není nikdo jiný než letitý nepřítel, jeho i otcův, Chlapec, který přežil – už dvakrát… a teď měl být opět vystaven další podstatné zkoušce. Oficiálnímu představení rodině Malfoyů coby vybraný partner pro společný život s jejich homosexuálním synem. Synem, o němž neměli Lucius ani Narcisa tušení, že je gay. Představil si otcův výraz, kdy se o něj v okamžiku pravdy bude pokoušet tetička smrt a zahihňal se. Znělo to trochu hystericky. Tentokrát vzhůru vylétlo černé obočí. Vzápětí se kolem Harryho obličeje roztančily havraní vlasy, jak zakroutil hlavou nad Malfoyovým náhlým projevem. Myslel si při tom něco ve smyslu „Jsem to dávno věděl…“ „Nechtěl by ses raději vrátit domů? Nerad bych, aby na tobě dnešní stres zanechal nějaké následky,“ pronesl Harry starostivě, ale pečovatelský tón poněkud podrývala pobavená maska, kterou před chvílí vyštrachal z náladového šuplíku. „Co?“ Draco spadl ze vzpomínek zpět. „Pottere, tak ty si nedáš pokoj?!“ zavrčel výhružně, když mu mozkové závity scvakly ve správném propojení. „Já jen ve tvém zájmu,“ dušoval Harry a koutky úst mu cukal úsměv. „U Merlina, tenhle bídák se skutečně hodí jen na hrdinu. Ve službách Pána zla by se sotva ohřál. Neudrží jednu grimasu ani dvě vteřiny! Draco v duchu protočil oči v sloup. „Ale jistě, čistě v mém zájmu,“ ušklíbl se. „Jak milé… kdybych tě neznal, drahý Harry, tvrdil bych, že chceš ze setkání s rodinou vycouvat,“ pronesl blonďák na oplátku a nadhodil vyzývavý škleb. Tak moc ho bavily ty jejich slovní potyčky… Tak o tomto výrazu Harry moc dobře věděl, že nevěstí v Dracově počínání nic dobrého. Evidentně přepískl a měl se na co těšit. Zmijozel s odplatou nikdy nechodil pozdě. „Nóó… eh… vždycky je pro mne tvé blaho nejdůležitější,“ sladil záchranu Harry. Marně. „Zná mě evidentně výtečně. Jak průhledné, když se snaží zachránit z hozené rukavice co se dá. Pozdě brouku, tuším příjemné zpestření.“ „Jo a jak je to vlastně s těmi kouzly tady okolo?“ dodal Potter vzápětí ve snaze změnit trasu směřující k tenkému ledu. „Tebe to ještě nepustilo?“ podivil se mladý blonďák naoko. „Naprosto zbytečné, Pottere…“ zašklebil se v duchu. „Mé pomstě neunikneš, nemáš být prostořeký.“ „Dům tě vítá, Harry,“ pronesl na hlas klidně. „Co?“ Harry nemohl skrýt překvapení. „Vítá každého člena rodiny,“ doplnil Draco. „Nechápu, nejsem člen rodiny, zakroutil Harry hlavou a tázavě se na mladého Malfoye díval. Ten jen pokrčil rameny a usmál se. „Podle něj evidentně ano. I když nejsme oddání, jsi se mnou spřízněn. Jen jsem nečekal, že to bude tak rychle. Většinou si dům musí na nového příslušníka zvyknout.“ V Harrym nepříjemně hrklo, ale Draco nic nepostřehl. „Jak to, že jsem to samé necítil tenkrát, když…“ „No, opět musíš mít něco extra Pottere, jak vidím,“ zazubil se na něj Malfoy a přetrhl tak Harryho neradostnou myšlenku. „Teď, pokud jsi se už dost vynadíval, měli bychom jít dovnitř,“ popostrčil nebelvíra ke dveřím. Mladík se ale viditelně ošil. „Copak, copak? Slavný Harry Potter, přemožitel Voldemorta a chtěl by prchnout před jedním smrtijedem?“ posmíval se Draco, ale skrýval tím svou vlastní nervozitu. Jak zmijozelské…. Harry se na Draca otočil a zelenými duhovkami problesk záchvěv smutku kryjící starou a tíživou vzpomínkou, díky které Draca našel. Paradoxně. Zachvěl se nad obavou přítelovy ztráty. On nevěděl, neměl tušení a Harry se dosud nepřiznal. Zprvu nebylo proč, pak příležitost, později se bál, a nakonec na ni docela i zapomněl – nebo spíše úmyslně pohřbil velmi hluboko. Ale teď se vrátila a zlomyslně tloukla na bránu svědomí. A čím více se blížilo setkání s Malfoyovými, s Luciusem, tím bušila intenzivněji. A Harry se začal bát. Že by o Draca přišel, protože by nedokázal pochopit… Strach jej téměř paralyzoval, nebyl s to se pohnout, když… Ucítil letmý dotyk v dlani. Odtrhl zamyšlený pohled od hadího klepátka, střetl se měkkým měsíčním světlem Dracových očí a povzbudivým úsměvem. Nechal rty odpovědět stejně a odhodlaně si oddychl. Chytil ruku mladého Malfoye a rázně vykročil ke dveřím. A/N:Pokud bude mít někdo chuť komentovat, budu jedině ráda!