V půl druhé už čekala skoro celá škola ve vstupní síni. Akorát Pobertové
se ještě zastavili za Siriusem, aby se podívali, jak se mu daří. A i když
nikdo z nich neviděl žádnou změnu, všichni povinně prohlásili, že vypadá
o dost líp. Tichošlápek si je podezíravě změřil, ale nedali na sobě nic
znát, tak se zeptal na to, co ho žralo ze všeho nejvíc.
„Co Liz… a Severus?“ vyplivl doslova. Pobertové si vyměnili pobavené
pohledy.
„No…“ ošklíbal se Dvanácterák.
„Co no?“ vyjel na něj Sirius. To už se ošklíbali všichni tři.
„Víš, když jsme ho viděli, jak na ni čeká… ve vstupní síni…“ James s
potěšením sledoval, jak jeho kamarád rudne.
„Tak se nám na něm zdálo něco divnýho, moc divnýho,“ doplnil Remus.
„Vypadal nějak podežlele dobže,“ zahuhlal Petr s pusou plnou čokoládových
žabek od Liz. Sirius, který si to teprve teď uvědomil, se začal tvářit,
jako by ho bolely zuby.
„Srabus že vypadal dobře?“
„No jo… mátotižumytývlasy!“ vychrlil ze sebe Dvanácterák.
„Cože má?“
„Umytý vlasy!“ přeložil Remus.
„Proč?“
„No to já nevim, asi aby se líbil Liz…“ přilil James olej do ohně. Sirius
se zvednul z postele jako bůh pomsty.
„Já… omluvte mě na chvilku,“ řekl tiše a s bosýma nohama se vydal na
umývárnu. James a Remus jen pokrčili rameny, zato Petr se začal dusit
žabkou. Náměsíčník ho pořádně praštil do zad a znovu nastražil uši. Ani
nemusel. Z umývárny se ozval úděsný řev, až všichni nadskočili.
„SAKRA!!!!!“ bylo asi jediné artikulované a publikovatelné slovo, které
zaslechli. Chvíli jenom tak strnule seděli. Potom začaly Jamesovi škubat
koutky.
„Sirius a Liz? To je úděsná představa!“ zavrtěl hlavou, ale usmíval se u
toho jak měsíček na hnoji.
„Souhlasim,“ přikývl Remus. „Obzvlášť pro zastánce školního řádu.“
„A víš, co je divný?“ Remus přikývl.
„Takhle nikdy nevyváděl.“
„Přesně!“
„Kvůli Snapeovi…“
„Tomu se říká paradox…“
„O čem se to vy dva proboha bavíte?“ zeptal se Petr zmateně svých
uculujících se kamarádů.
„To nic, Červíčku, spi dál,“ usadil ho James, když se ve dveřích s už
celkem normálním výrazem objevil Sirius.
„Ehm… jsi OK?“ chtěl vědět Remus.
„Proč bych nebyl?“ odbyl ho Tichošlápek.
„No já nevím, třeba proto, že jsi právě řv… hmm…“ Červíčkova všetečná
pusa byla násilím ucpána. Sirius, aniž by na sobě dal cokoli znát, se
vrátil do postele. Ve zdravé půlce tváře byl pořád ještě rudý. Tu druhou
měl rudo-zelenou permanentně.
„No… my budeme muset jít,“ podotkl James. „Nechci nechat Lily čekat,“
zasnil se.
„A Amy,“ dodal Remus s neméně zasněným výrazem. Tichošlápek se
zachmuřeným úšklebkem přikývl.
„Hodně štěstí,“ zamručel. „A… a pozdravujte Liz!“ zaslechli ještě v půlce
mramorového schodiště. Vrhli po sobě vědoucné pohledy a rozesmáli se.

„Elizabeth?“ Liz se nejprve ani neohlédla; celým jménem jí totiž říkala
jen Lily, a to pouze v případech, kdy na ni byla naštvaná. „Elizabeth,“
ozvalo se znovu. Otočila se. Polkla.
„Severusi?“ Zamračil se o něco méně než obvykle a nabídl jí rámě. Liz
šrotoval mozek na plné obrátky. Jaktože vypadá tak… tak dobře? „Severusi!
Ty sis… umyl vlasy!“

„Lily?“
„Jamesi! Už jsem myslela, že nepřijdeš! Kdes byl?“ Usmál se.
„Copak bych tě mohl nechat jít samotnou? Ještě by mi tě někdo přebral.“
Ušklíbla se.
„Nedochází ti, že ty a Sirius jste z těch, kterým se nikdo přebrat
nenechá?“
„Myslíš?“ naklonil hlavu na stranu a gestem poukázal na smějící se Liz a
!usmívajícího se! Severuse.
„Neříkej, že Sirius…“
„Zázraky se dějí, Lily.“

Konečně se těžké dveře Velké síně otevřely a žáci mohli začít proudit
dovnitř. Udiveně se kolem sebe rozhlédli. Kolejní stoly zmizely;
nahradily je dlouhé řady židlí, táhnoucích se kolem zdí. Některé z nich
zabírali bradavičtí profesoři; většina z nich měla ve tváři výraz typu
‚co tady proboha dělám?‘ a na vyvýšeném stupni před ředitelským křeslem
stál Albus Brumbál. Pozvedl ruce a veškerý hovor okamžitě ustal. Odkašlal
si.
„Tak tedy,“ zamrkal neurčitě na celou síň, „dal jsem vás svolat, abych
vám poskytl některé doplňující informace o zítřejším plese, a také abyste
si vyzkoušeli pár věcí, které s každým plesem nezbytně souvisí.“
„A kvůli tomu jsem přišla o formule?“ zavrčela potichu Liz. Severus taky
nevypadal nějak zvlášť nadšeně, ale od něj by to ani nečekala. Být tu tak
Sirius… Tak co? okřikla se okamžitě v duchu. Tak by nejspíš o sto šest
balil Andersonovou, dodala a zlostně se zahleděla na prsatou blondýnu
stojící dvě řady před ní a vrhající po ní občasné pohledy typu ,ty
chudinko!‘ Než však Liz stačila vymyslet příhodnou kletbu, opět ji
vyrušil Brumbál.
„Vše začne zde, ve Velké síni, zítra 30. dubna 1977 v pět hodin
odpoledne.“
„Mluví o tom jako o nějaké významné historické události,“ podotkla Lily
směrem k Jamesovi.
„Však to taky je významná historická událost, Evansová,“ zareagoval,
„naše první rande. Ušklíbla se.
„Tak za prvé, Pottere, to není žádný rande a za druhé si to ještě můžu
nakrásně rozmyslet!“
„Vyvrcholením celého večera bude volba krále a královny plesu, které si
zvolíte vy sami,“ pokračoval Brumbál.
„Jasně, Filch a Paní Norrisová,“ zahuhlal James směrem k Lily, která
vyprskla smíchy.
„A nyní přejdeme k nácviku tzv. majonézy, jak se říká slavnostnímu
nástupu na ples.“
„Polonézy!“ opravila ředitele syčivě profesorka McGonagallová, tváříc se
přísněji než obvykle. Jeho protesty zanikly v salvě smíchu, která
následovala. Brzy ale smích všechny přešel.