A/N: Neskonalé díky Lauře za betaread! Kde bych jen bez Tebe byla?! Hradní chodby byly vždycky studené, ale teď se Harrymu zdá, že vyzařují přímo mrazivý chlad. Mimoděk si začne třít paže, ale zima neustupuje. Vlastně je mu zima stále, nezahřál se pořádně od té doby, co odešel z jedné tajné místnosti… Jakoby všechno svoje teplo a snad i celý svůj život zanechal tam, s ním… Přechází po chodbě sem a zase zpět, lépe se mu tak přemýšlí. Společenská místnost je příliš rušná a příliš veselá, než aby se tam mohl pořádně soustředit. Ostatní snad raději probírají události společně, snad se tak cítí bezpečněji, ale Harry dává přednost tichu a klidu, kde si sám může přečíst Denního věštce a jeho bombastické titulky. Znamení zla se objevilo nad Prasinkami! Přeživší azkabanský stážce vypovídá! Velká mlha přikryla mudlovský Londýn – dílo mozkomorů? Smrtijedi prozatím mlčí, kdy chystají další útok? Škola čar a kouzel v Bradavicích stále otevřena… a desítky dalších, které se Harry ani neobtěžuje číst. Nemusí, protože všechny vypovídají o jediném – o strachu. Harry rozumí, chápe to a vážně všechny ty rozčilené články nemusí číst. Žije se strachem už tak dlouho, že ho přestal vnímat. Denního věštce bere pouze jako zdroj informací. Sice chabý, ale přece jen se v něm dají nalézt zprávy, které, když se zbaví senzací a okolního balastu, mohou napovědět, co se skutečně děje. Harry se znovu zachvěje zimou a snaží se zklidnit splašeně pádící srdce i svůj nervózní pochod chodbou sem a tam. Cítí strach. Ten strach, o kterém si myslel, že už dávno přestal vnímat. To je sice pravda, ale také je pravda, že Denní věštec má na zadní straně rubriku zajímavostí. Přitáhla jeho pohled okamžitě, jako magnet, ani nemusel začít novinami listovat. Nenápadný titulek hlásal: Podivné úmrtí sokolů v Zapovězeném lese. A Harry okamžitě pocítil hrůzu. Jako kdyby byl vzkaz určený přímo pro něj… a co víc, především pro…Draca. Nemluvili spolu od té doby, co Harry odešel z Dracova pokoje. Vídali se ve Velké síni, vídali se v hodinách, ale vlastně se jeden na druhého nepodívali. Míjeli se tiše a opatrně, jakoby ani jeden z nich nechtěl riskovat další zranění. Ale Harry si všiml, že se Draco začal izolovat ještě víc, než dřív. Snad se styděl za jizvu na tváři, která způsobila hotové pozdvižení, když se s ní poprvé objevil ve Velké síni. Ticho, které se tam rozhostilo, zvonilo Harrymu v uších ještě celý následující den. A jaké to muselo být pro Draca… Všechny ty oči a potom následný šepot, který byl snad ještě horší, protože Dracovi muselo být jasné, že všichni mluví jen o něm… Ale vydržel to. Hrdě zvedl hlavu, pak pohodil vlasy a usadil se na své obvyklé místo. Ale nesnědl nic. Toho si Harry dobře všiml. I toho, že Draco nevzhlédl, ani jedinkrát. Nepodíval se na něj. Harry čekal výčitky, prosby o vysvětlení, útok, cokoli… Cokoli, jen ne mlčení. Draco ho dokonale ignoroval, chodil kolem něj, jakoby vůbec neexistoval. Harry to nemohl pochopit. To pro něj znamenal tak málo? Ne, tomu nevěřil, vždyť proč by ho jinak zachraňoval? A Harry přece odešel. Opustil Draca bez slůvka vysvětlení, tak co ještě čekal? Harry netušil co, ale čekal prostě… něco. Bohužel, Draco byl především Malfoy, hrdý, rezervovaný, upjatý. A neudělal nic. A Draco je… jedinečný. Harry nedokáže najít jiné slovo, které by ho dokázalo vystihnout lépe. Protože nikdo další nemůže mít takové oči, takové vlasy, úsměv, rty. Nikdo další ho nedokáže tak rozzlobit, tak vyburcovat, že se cítí naživu, nikdo jiný ho nedokáže tak obejmout, pohladit a zašeptat mu do ucha nějaký sladký nesmysl. Nikdo. Nikdo nemůže být druhý Draco. A proto mu dnes poslal vzkaz s prosbou o setkání. Protože ho musel znovu vidět. Doopravdy, ne jen tu bezduchou loutku z posledních dní, ale Draca, který by se na něj podíval. Musel ho varovat, musel mu říct, aby na sebe dával pozor, musel... Prostě musel. A teď jen bláhově doufá, že se Draco objeví. „Ať už chceš cokoli, Pottere, mluv rychle. Nehodlám tě poslouchat dlouho.“ Harry se při zvuku známého hlasu rychle otočí. Draco... Stojí tam, ležérně opřený o stěnu, ruce založené před sebou v ochranném gestu, téměř jakoby se tak chtěl od Harryho oddělit. Pečlivě učesané vlasy, na tváři vyrovnaný výraz, neuhýbavé oči. Harry ho obejme pohledem, když nesmí jinak, a snaží se zahnat bolest v pažích, kde měl Draca svírat. Život prostě není fér. „Draco... já... díky, že jsi přišel.“ Harry se zajíkne. Náhle neví, co chtěl vlastně říct. Teď, když Draca vidí před sebou, přestává být všechno ostatní důležité. „Zkrať to, Pottere. Nejsi přece výřečný. To už jsi mi dokázal.“ „Draco, prosím...“ Harry na okamžik zavře oči. Hořkost v Dracově hlase se zabodává přímo do něj, dovnitř. Sice ji čekal, ale nikdy by nevěřil, že ji může cítit tak silně. A bolestivě. „Nepros mě. Nemáš na to právo. Co chceš? Vlastně mi vůbec není jasné, proč jsem přišel.“ Draco se narovná a pokročí dopředu. Pomalu začíná ztrácet trpělivost. „Četl jsi Denního věštce?“ „Ne. Ale jelikož ten plátek čtou všichni okolo, vím, co se píše.“ „Hm...“ Harry sklopí hlavu. Jak jen Draco může být tak klidný? „A co tomu říkáš?“ „Čemu, Pottere? Na co si teď hrajeme? Co chceš slyšet? Jestli mě kontaktoval otec? Nebo sám Pán zla?“ Z Dracových krásných šedých očí teď šlehají plameny, až Harry mimoděk ustoupí. Proč je to tak těžké? „Ne, to jsem nechtěl říct. Draco, prosím, vyslechni mě,“ Harry se zoufale snaží blonďáka přesvědčit, „víš o těch sokolech?“ vyhrkne. „Sokolech?“ „Ano, píšou, že Hagrid našel několik mrtvých sokolů v Zapovězeném lese. Na jednom místě. To není normální. A je to blízko, Draco.“ Draco jen nonšalantně pokrčí rameny: „Přehánějí, jako obvykle. A pro tenhle nesmysl jsi mě sem vytáhnul?“ Harry se na něj zmateně podívá. „Chtěl jsem tě varovat, tobě to nepřipadá divné? Zvlášť po tom, co...“ mávne neurčitě rukou, „to všechno s tím zvěromágstvím... Je to příliš velká náhoda. Musíš si teď dávat pozor.“ „Ach u Merlina, Pottere, ty jsi doopravdy patetický. Myslím, že podobný rozhovor jsme už jednou vedli a stejně to nebylo nic platné. Stejně jsi mě neposlechl, a že jsem měl lepší informace. Proč bych tě měl teď poslouchat já? A obávat se nějakých hloupých pisálků, co hledají senzace?“ Draco se jen pohrdlivě ušklíbne a obrátí se k odchodu. Tohle poslouchat nebude. A ani necítí podivné mrazení, které mu působí kapka potu stékající mezi lopatkami. To je jen chlad z téhle zpropadené chodby, kde táhne snad už celá staletí. „Počkej Draco,“ snaží se ho Harry výkřikem zastavit, „tohle nesmíš brát na lehkou váhu. Musíš být opatrný!“ V jediném rychlém pohybu se Draco obrátí, zlostí zkřivenou tvář přiblíží těsně k Harrymu a zasyčí: „Kdo si zatraceně myslíš, že jsi, Pottere? Jak si dovoluješ mi cokoli nakazovat, jakým právem?“ Šedý a zelený pohled se střetnou, přetlačují se jako dva zápasníci v ringu, oba stejně planoucí, nesmlouvaví. Ale Harry v sobě už dál nedokáže dusit zlost a frustraci z minulých dnů. Už prostě nemůže. Prudce od sebe Draca odstrčí, popadne ho za ramena, a přestože je menší a vypadá to dost směšně, zběsile blonďákem zacloumá. „Jakým právem? Jakým právem, ty idiote?“ K odpovědi se Draco nikdy nedostane. „Tímhle právem!“ A Harry Draca tvrdě přirazí ke stěně, aby ho stejně tvrdě políbil. A ach... Draco se snaží vzdorovat, odmítnout, protože tohle si k němu nikdo nesmí dovolit, tohle je šílenství a on nechce, ale... Harrymu se z hrdla ozve zoufalý sten a jeho ruce jsou všude na Dracově těle, ne něžné, ale majetnické, téměř hrubé, jak se ho snaží přitisknout blíž k sobě. A Draco… odpoví. Sevře Harryho ze všech sil. Téměř jako by se ho snažil vtisknout do sebe, aby mu už tentokrát neutekl a nezanechal ho ležet rozbitého na koberci. Ani on nechce něžnost, ne, chce ujištění, že tohle je skutečné, že neobjímá noční sen nebo polštář, který ráno vztekle zahodí. Ano, má vztek, takový, který ho nutí zatnout zuby do Harryho krku, aby mu něco oplatil, aby ho nechal pocítit taky trochu bolesti. A vůbec to není o tom, že zarudlé rozzlobené znamení na Harryho jemné kůži zůstane viditelné a citlivé po několik dnů. Jako neodvolatelná pečeť Malfoyova vlastnictví. Tak to vůbec není. Tedy… téměř. Ale nic není jednoduché. Přes všechnu vášeň, touhu a drásající potřebu mít Harryho u sebe, se Draco nakonec odtáhne. Opět na sebe hledí, horkým dechem si omývají rty a opět beze slov bojují. Jak jsi mi to mohl udělat? Musel jsem. Výmluvy. Ne, chci tě chránit. Nerozumím tomu. Prosím, pochop mě. Proč mi nic neřekneš? Musím to udělat sám, já, nikdo jiný. Mluv se mnou, já to unesu. Tak rád bych… Harry pomalu zvedne ruku a jemně přejede prsty Dracovu rozpálenou tvář. „Draco, prosím…“ Blonďák ho chvíli tiše pozoruje. Pak oči zavře. Tohle už mi nikdy nedělej, Harry, málem jsem znovu začal doufat. Zachvěje se. „Pokud mě chceš, musíš dát a přijmout i zlé.“ Draco ani neví, zda slova tentokrát přešla přes jeho rty. Ale nejspíš ano, protože Harrymu se do očí vkrade výraz, pro který ani žal není to správné slovo. Je v nich směs smutného smíchu a pláče, strážená strachem, prosbou o odpuštění, vědomím povinnosti, citem a něhou, co obaluje ostré hrany roztřeseného odmítnutí. V těch očích je Harry. Ale jako by to byla Avada Kedavra. Dracova malá zelená smrt. Ale Draco přece mrtev není, ani Harry. Oba musí znovu dýchat. I když ne společný vzduch. A přestože si to Draco nechce přiznat, pod vším tím vztekem a smutkem z dalšího odmítnutí, vnímá někde hluboko v chlapci, co ho svírá v náručí, téměř neznatelné chvění, váhání, zradu těla, která Draca plní dávno zapomenutým pocitem. Rozmarná víla, co ji Malfoyové dávno vykázali do lesů, rychle proběhla chodbou a schovala se znovu do úkrytu v jeho srdci. Nechtěl ji uvítat, vlastně nesměl, ale nebyla před ní žádná obrana. Naděje. Že jednou…. „Harry, řekni mi, že jednou…“ Draco se odtáhne, aby mohl znovu zapátrat v rozbouřených vlnách zelené a vidí, jak se v Harryho očích zažíhá světlo podobné tomu, co se usadilo v Dracovi. A Dracovu tvář přeběhne letmý úsměv, protože, alespoň maličko, pochopil Harryho důvody. Že ho neodmítá proto, že by ho neměl… „Pane Pottere… Vaše vysvětlení bude muset být tak dobré, jako ještě nikdy v životě.“ Snape se neslyšně otočí, „a vaše zrovna tak, pane Malfoyi.“ Harry nikdy nepochopí, jak je možné, že se Snape pohybuje tak tiše. Jako velká nebezpečná černá kočka. Nechce si připustit, že se cítí jako v pasti. Pohled černých studených očí nic neprozrazuje, a to je snad ještě horší, než kdyby planul nenávistí. Strnulost a chlad jsou nejhorší. Připomínají hada před útokem. Harry se nehýbe. Had svou oběť dokonale zhypnotizoval. Ale Harry ví, že musí zareagovat. Musí něco udělat, něco říct. Prostě něco, cokoli. Nadechne se. „Ušetřete mě, Pottere. Varování jste dostal. Bylo první a také poslední. Neposlechl jste.“ Koutky Snapových úst se zvednou v ironickém úsměvu. „Školní trest. Na měsíc. A pokud se zpozdíte…“ Naposledy Harryho přejede pohrdavýma očima a pak se odvrátí; už nehodlá vzít jeho existenci znovu na vědomí. „Tak, pane Malfoyi, a nyní vy. Jak mi vysvětlíte, co v tuto dobu dělá zmijozelský prefekt na chodbě ve čtvrtém patře, velmi daleko od sklepení, kde by měl konat svou službu?“ Harry stojí na místě a zmateně hledí na černou hradbu pláště na Snapových ramenou. On se jednoduše otočil, jakoby Harry nebyl víc, než pouhý vzduch. Snape ho prostě neuznal za hodného soupeření. Jaká arogance a povýšenost. Jaká neslušnost, jaká… V Harrym se s každou další myšlenkou zvedá obrovská koule vzteku, jen jen vybuchnout. Celý se třese léty nashromážděnou, dobře spočítanou zlostí. Už téměř chutná na jazyku slova svého rozzuřeného výkřiku, svaly zaťaté napětím, když na okamžik zachytí Dracovy oči. Varují ho… Tiše prosí, aby nic nedělal. Aby pro jednou nechal bojovat Draca. Aby mu alespoň jednou… uvěřil. A Harry to… Vzdá. Smutně, rezignovaně se na Draca usměje, pak se pomalu otočí a odchází pryč. Jde mechanicky, nechce přemýšlet co, či spíš koho za sebou zanechává. Ale nedokáže si poručit. S každým dalším metrem, kterým se vzdaluje od dvou tiše rozmlouvajících postav cítí, jak mu srdce svírá stále těsnější obruč zklamání. Copak se jeho život bude neustále odehrávat na útěku nějakou nekonečnou, studenou chodbou? Jde sám k Nebelvírské věži, podivně prázdný a hluchý. A nevnímá nic, než ticho dunící ozvěnou jeho zhořklého srdce. Samota je někdy neuvěřitelně těžká. * „Pane Malfoyi,“ Snape se zhluboka nadechne, snad se chce uklidnit nebo jednoduše zdržovat, to Draco netuší. Nad slunce jasnější mu je pouze jediná věc - tady na odlehlé, studené hradní chodbě se necítí ve společnosti svého učitele lektvarů, svého kmotra, vůbec dobře. Chce pryč. „Ptal jsem se už jednou, ale zeptám se znovu. Draco, co jsi dělal tady a s ním?“ Snape vágně mávne rukou kamsi dozadu za sebe. Harryho kroky jsou už dávno pryč. „Mluvil.“ „Mluvil? Mluvil?!“ Snapeův obvykle ledový hlas se pomalu začíná zahřívat zlobou. „Po tom, co ti provedl, co tě málem zabil?“ Draco se nadechne, aby protestoval, ale Snape ho nehodlá poslouchat. „Co si vlastně myslíš, Draco? Kde je tvoje loajalita k otci? Víš, co všechno pro tebe vytrpěl? Jak si vůbec dovoluješ takhle ho ponížit? Kde je tvá hrdost, copak ses nic nenaučil? Lucius mě prosil, tvá matka mě prosila, abych na tebe dohlédl. A já to slíbil. Plním své sliby, ještě nikdy jsem neselhal. Pokud se nedokážeš chovat tak, jak se Malfoy chovat má, dohlédnu na tebe sám. Třeba proti tvé vůli. Varoval jsem tě. Dvakrát.“ Draco na svého profesora lektvarů jen bez pohnutí zírá. Téměř jakoby na něj Snape mluvil hadím jazykem, Draco ho chápe jen s obtížemi. „Jak si dovolujete mi vyhrožovat? Kdo vám dal právo…“ Draco však nikdy nedopoví. Snape k němu v mžiknutí oka přistoupí a zablokuje svým tělem jedinou únikovou cestu. Draco má za zády zeď. A před sebou cizince. „Teď mě dobře poslouchej, Draco. Já mám největší právo. Jsem tvůj kmotr a Lucius mě o to poprosil. Zkoušel jsem tě varovat, ale neposlouchal jsi. Nyní jsem nucen ze svého varování vyvodit důsledky. Já, na rozdíl od tebe, hrdost neztratil a Luciusovi… hodně dlužím.“ Poslední slova Snape už jen šeptá. Než se však Draco nadechne k nějaké přiměřené odpovědi, Snape rychle mávne hůlkou, ze rtů mu splynu dvě slova a Dracovo tělo okamžitě ztuhne. „Mobilicorpus,“ zašeptá znovu Snape a přiblíží své rty k Dracovu uchu, téměř se jimi dotýká blonďatých vlasů. „Jsi Luciusovi tolik podobný, tak moc… ale nejsi jako on. Nemáš jeho sílu. Jeho hrdost.“ Pak si povzdychne a narovná se. Hůlkou před sebou diriguje Dracovo znehybnělé tělo pryč chodbou dolů. Snad směrem ke sklepení, to ale Draco nedokáže dobře odhadnout. Všechny chodby v Bradavicích jsou si až příliš podobné. Neumí si vůbec představit, co se s ním teď stane. Kam ho Snape odnáší a proč? Jak to chce vysvětlit? A také, Draco se za tuhle svou nepatřičnou myšlenku nedokáže napomenout, co pak udělá Harrymu? Hlavou mu probleskují desítky těch nejbizarnějších teorií, v nichž na konci figuruje sám Voldemort. Draco v duchu zasténá bezmocí a zlostí, která ho ve vlnách zaplavuje. Zkouší zlomit Petrificus, co ho poutá, i když je mu jasné, že se snaží marně. Snape je příliš dobrý kouzelník, příliš silný. A, až dosud si to Draco nikdy nepřipustil, velmi nebezpečný. Nyní už ale bolestně dobře ví, že neměl ignorovat své pocity, které mu hlásily nebezpečí. Snapea podcenil - teď za to zaplatí. V tichu hradní chodby se měkce ozývají osamocené kroky, které pak na okamžik přehluší Snapův hlas. Bez emocí, naprosto klidně spoutanému chlapci i celému světu oznámí: „Ne, nejsi jako můj Lucius. Ale buď si jist, že brzy budeš. Já se o to, o tebe postarám, Draco. Dal jsem mu přece svůj slib.“ Draco ucítí v zádech prudké bodnutí strachu. * Harry stojí u okna v nebelvírské společenské místnosti. Shlíží do hlubiny pod sebou a připadá si neskutečně. Odsud seshora se věci zdají jiné a přitom tak stejné. Ať jsi ve věži nebo ve sklepení, samota je stále jen jedna. Přestože okolo pulsuje živý ruch, smích i občasný zlostný výkřik, Harry dobře ví, že on se vymyká, neúčastní se. Jistě že dokáže s úsměvem odpovědět na výzvu, zažertovat nebo přikývnout, ale vše dělá mechanicky, téměř o tom neví. Přemýšlí o sedmičkách. Už sedm dní se nedokáže soustředit. Už sedm dní zkouší zamaskovat rozčilení, které se ho zmocňuje, když ho někdo osloví. Už sedm dní počítá každou minutu, než udeří sedmá a on bude muset jít do sklepení. Už sedm dní si odpykává svůj školní trest u Snapea. Už sedm dní očima marně sleduje zmijozelský stůl ve Velké síni. Už sedm dní marně vyhlíží Draca. Sedm dní… Týden… Něco se stalo. Harry jasně vnímá zlou předtuchu, která se mu usadila na ramenech a studenýma rukama mu co chvíli přejíždí po zádech. Neklidně se pohne. Náhle mu vadí ruch okolo. Oni si žijí, jako by bylo všechno v pořádku. Nikdo si ani nevšiml, že Draco tu není, že chybí v hodinách i u stolu. Jsou spokojení, bezstarostní a Harry má zlost. Na ně, na sebe, na celý svět. A zároveň na nikoho. Proč nikdo nemá odpovědi? „Harry?“ Otočí se. Hermiona. Uzavřeli spolu křehké příměří a i když ještě stále tak trochu komunikují přes Rona, dokáží se spolu alespoň bavit. Přece jen je to… Hermiona. A Harry ji má rád. Odstoupí od okna, aby se k ní posadil. Zvláštní, Hermiona ani nečte knihu, přestože na stole jich má rozloženo hned několik. „Hm?“ tázavě k ní otočí oči. Dívka se zhluboka nadechne, snad se musí připravit na to, co chce říct. „Všimla jsem si, že Draco Malfoy… chybí na hodinách.“ Harry se okamžitě napne. Zase ona. Proč si všeho vždycky musí všimnout? Teď se zase znovu dostávají na nebezpečné území, kde se spolu předtím tvrdě střetli. A on neví, jestli dokáže snést další urážky. Od ní… od Hermiony. „A? Tím chceš říct co?“ „Harry, já… nevím, co si o mně myslíš, ale nedokážu…“ Harry jí rychle skočí do řeči. „Ne Hermiono, ušetři mě, prosím. Uzavřeli jsme spolu jisté příměří a já to nechci měnit. Co si myslíš o mé „nemoci“ mně nezajímá. Můžeme se spolu bavit o čemkoli, ale tahle věc je tabu. Nechci se už víc hádat, ne s tebou.“ „Ale Harry, já jsem přece nikdy nechtěla říct, že jsi nemocný! Tedy ano, ale v jiné…“ „Ne, nic už neříkej. Mysli si co chceš, ale potichu. Respektuji tvůj názor - jenom respektuji. Víc po mně nemůžeš chtít.“ Hermiona se zatváří zoufale. Tohle přece nikam nevede. Nakonec se odhodlá ke gestu, které neudělala od onoho osudného odpoledne. Popadne Harryho za ramena a natočí si jeho tvář k sobě. „Poslouchej mě už konečně, Harry, prosím. Nikdy jsem nechtěla říct, že by mi vadil tvůj vztah k chlapcům. K Malfoyovi… i když…“ Herminona těžce pokrčí rameny, „nerozuměli jsme si. Chtěla jsem ti pomoct, myslela jsem, že máš deprese. Byl jsi tak tichý, stranil ses nás a já… Harry, mluv s námi, prosím. Vždyť víš, že se na nás s Ronem můžeš spolehnout. Já tě nebudu soudit ani zatracovat, snažím se to pochopit. A ukázat, že stojím za tebou, že nejsi sám. Nikdy jsem tě nechtěla zranit.“ Harry se nejprve snaží otočit hlavu, uhnout pohledem, ale s každým dalším Hermioniným slovem v něm, kousek po kousku, zdvihá hlavu naděje. Že by se mýlil? Že by to celé bylo jen hloupé nedorozumění? „Vím, že máš starosti. Všichni jsou po útěku smrtijedů vystrašení. Jen to skrývají pod falešnou veselostí. Pak ten tvůj trest se Snapem, na měsíc, u Merlina! A nakonec Malfoy, co nechodí na hodiny. Harry, chci ti jen říct, že jsem tu pro tebe, že se mi můžeš svěřit. Něco společně vymyslíme…“ Harry cítí, jak se mu po dlouhé době tvář opět roztahuje do opravdového úsměvu. Nemůže si pomoci. Tohle je zase ta stará známá starostlivá Hermiona. Sám pro sebe se tiše zasměje. A připadá mu, že se malý kousek balvanu, co ho vláčí na zádech, odloupl. Břemeno je lehčí. „Takže ty… mě neodsuzuješ?“ „Sedím tady teď s tebou. Co myslíš?“ Chvíli se vzájemně měří tvrdými neuhýbavými pohledy, než Harry konečně pochopí. „Díky Hermiono. Já si vážně myslel, že…“ Harry bezmocně pokrčí rameny. Ani nechce vzpomínat, na co myslel. „Nemohu si pomoct, ale spíš jsi moc nemyslel,“ ušklíbne se dívka. Pak na okamžik odvrátí pohled, aby si nemohl všimnout jejích vlhkých hnědých očí. Proč to stále bolí i když už si věci vyjasnili? „No, možná máš pravdu,“ souhlasí Harry váhavě. „Možná? Já jsem Hermiona, vzpomínáš? Kdy naposledy jsem ji neměla?“ Harry se na ni rozpustile zašklebí. Jistěže má pravdu. „Vidím, že jsi konečně pochopil,“ Hermiona spokojeně přikývne, ale pak zvážní. „Harry, s Malfoyem se něco stalo? Víš, proč nechodí na hodiny ani do Velké síně?“ Dřív, než Harry stačí odpovědět, je jejich rozhovor přerušen Ronem, který se vedle nich ztěžka uvelebí na pohovce, až nebohý nábytek zaprotestuje. Neville usedne mnohem opatrněji. „Hej, co probíráte? Zaslechl jsem cosi o mé oblíbené fretce.“ Ron se s výrazem, no co, nemůžu si pomoct, ohlédne po Harrym, a pak spokojeně natáhne své dlouhé nohy před sebe. Harry si ho znechuceně prohlédne. Ano, Ron už je zase zpátky. Záblesk dospělosti z knihovny ho neprovázel nijak dlouho. Pokrčí rameny. Ron je prostě Ron. „Jen jsme si říkali, co je s Dracem Malfoyem. Nikde není vidět, už hodně dlouho.“ Hermiona na Rona významně pohlédne. „Třeba jel domů na prázdniny, prý se s otcem dlouho neviděli,“ Ron se ostře zasměje, ale pak vážněji dodá, „neviděl bych to nijak černě. Prostě se rozhodl, že školu na pár dnů vysadí, aby mohl dokončit nějaký Snapeův lektvar.“ Než Harry stačí něco peprného odpovědět, Neville si nervózně poposedne a tiše zašeptá: „Já bych o Malfoyovi něco věděl.“ „Rone, ty zkrátka potřebuješ vyrůst, jak můžeš… Cože?“ Harry se na Nevilla nechápavě otočí. „Ty víš něco o Dracovi?“ Neville váhavě přikývne. „Tak nějak… ano.“ Ron s Hermionou a Harrym se po sobě podívají, až se nakonec dívka zeptá: „Jak? Od koho? Je to důvěryhodná informace?“ Neville přikývne. „Myslím, že ano. Řekl mi to Blaise Zabini.“ „Zabini?“ odfrkne si Ron, „odkdy věříš Zabinimu?“ „Nemyslím, že by lhal.“ „A já zas myslím, že úplně klidně,“ opáčí Ron. „A co ti řekl, Neve?“ přeruší je netrpělivě Harry. Neville k němu vzhlédne s pečlivě neutrálním výrazem. „Říkal, že Malfoy utekl pryč z Bradavic za svým otcem. Aby se stal smrtijedem a následoval Vy-víte-koho.“ * Zrrrsadlooo, zrsadlooo, řekni mi… Moje drahý zrrsaldo…řžekni mi….dáš sitaky Je to dobrý… Tobys teda vidělo věci…hih… Mám tě ´lastně docea rád. Mužu ti dát pusu? Jú, tý jo. So to je? Že bys mělo haluš…halu…hm, je to fak´ dobrý.. sinase? Si dám eště jednu… So to tam…dělaj? Neni to vobráseně? So to? Sity normání? Kuurva. Tos ně fak´dostao. TBC A/N: Pro Vás, co přijmete. Jako poděkování, které neumím jinak vyjádřit.