O pět hodin později se Liz slavnostně zhroutila na lavici, opětovně
přistavenou k nebelvírskému stolu, mezi Remuse a Jamese a naložila si na
talíř hotový Mount Everest z bramborové kaše.
„Tak jak bylo se Sevíkem?“ ušklíbl se James.
„O nic líp než s tebou,“ odsekla a natáhla se pro sekanou. Brumbál po
nich chtěl neuvěřitelné věci. Museli po párech vstupovat do Velké síně,
rozpojovat se a zase spojovat do řetězů, které čítaly až dvaatřicet osob,
a když ředitel konečně usoudil, že už jim to začíná kapánek jít (Byl to
šestnáctý nebo sedmnáctý pokus? snažila se uvědomit si Liz.), rozhodl se
ještě ověřit jejich schopnosti ve společenských tancích. Severus, kterého
do té doby tahala zmoženého za sebou, náhle ožil a začal vykřikovat
nějaká hesla o tom, jak o letních prázdninách absolvoval taneční kurs a
jakej že je machr.
„Fajn,“ přikývla na to Liz, „aspoň mi nepošlapeš nohy.“ Zadíval se na ni
jako na cvoka a raději to dál nekomentoval. Zato Liz by byla schopna
velmi ostrého komentáře poté, co na ni při něčem, co Brumbál označil za
lázeňskou mazurku, vyšel jako partner profesor Křiklan. Po střetu s jeho
břichem a rádoby vtipnými poznámkami začala považovat Sevíkovy šílené
taneční kreace za celkem příjemné ozvláštnění pátečního odpoledne.
„Jo, málem bych zapomněl,“ vytrhl ji z chmurných myšlenek Remus,
„pozdravuje tě Tichošlápek.“
„Cože?“ zeptala se nepřítomně a na chvíli ze své kaše přestala vytvářet
lebku se zkříženými hnáty.
„Sirius-tě-pozdravuje,“ zopakoval Náměsíčník pomalu a zřetelně.
„A to jako proč?“ nadhodila další inteligentní otázku a nacpala si do
pusy snad polovinu své bramborové lebky.
„To kdybych věděl,“ povzdechl si. Vzápětí mu v obličeji přistála hrouda
Liziny dosud nezpracované kaše.

„Volba krále a královny plesu!“ odfrkla si Liz pohrdavě a hodila sebou na
postel v dívčí ložnici. Lily se ušklíbla.
„Jo, taky bych čekala nějakou větší trapárnu, když jde o maškarní.“
„Neni to jedno? Stejně to vyhrajou Andersonová a Black,“ zamračila se Liz
a protočila oči k nebi.
„Sirius?“ uchechtla se její kamarádka. „O tom teda těžce pochybuju.“ Liz
se na ní zvědavě podívala. „Copak ty jsi za ním nebyla na ošetřovně?
James mě tam teď vytáhnul.“
„Byla!“
„Takže jsi viděla, jak momentálně vypadá, no ne?“ Liz sklopila hlavu.
„Ani se neobtěžoval se ke mně otočit,“ špitla.
„Tak to se mu nedivím. Je z něj hotovej Frankensteinek.“
„Co...?
„No fakt!“ pokrčila Lily rameny. „Půlku tváře má obsypanou děsně
nechutnou vyrážkou a madam Pomfreyovou zjevně nenapadlo nic lepšího, než
potřít mu to páchnoucím zelenkavým slizem, který z něj při každém pohybu
odkapává. Jo, kde je konec tomu úžasnému lamači srdcí, jež ještě před
nedávnem motal hlavu všem holkám…“ pokračovala s úsměškem.
„Nech toho!“ utrhla se na ni Liz, i když koutky úst jí nebezpečně
poškubávaly směrem vzhůru. „A… co jinak? Jinak je v pořádku?“
„Ty se nějak staráš,“ pronesla Lily vědoucně a usmála se, když viděla,
jak Žlutoočko rudne. „Měl opravdu úžasnou náladu, chvilku jsem se dokonce
bála, že mě popadne a prohodí oknem. A otočit se ke mně taky nechtěl,
musela jsem pěkně poprosit, si z toho nic nedělej,“ nakrčila nos. „Co ti
budu povídat, děsně jsem se lekla a měla jsem zcela vážné obavy, že
zaječím a uteču. Už tak se ale tvářil jako mnohonásobnej vrah, takže jsem
se přemohla a začala plácat něco o sluníčku a o kytičkách… a taky o tobě,
Liz…“ zatvářila se nevinně. „To je zajímavý, teď máš úplně stejnej výraz
jako měl on…“ pípla nesměle.
„Cos-mu-proboha-řekla?“ odsekávala Liz.
„No… no jak jste se Sevíkem plachtili při majonéze… a jak vám to při
tancování slušelo… Jenže on pak děsně zrudnul a James mě celkem dost
nekompromisně odtáh pryč. Nevíš náhodou proč?“ nasadila Lily obličej
pětiletého děcka, které snědlo všechny bonbóny.
„No to teda nevim!“ škubla sebou Liz, jež až do té doby zasněně zírala na
nebesa své postele. „Nejspíš se bál, že by se Black moh umlátit smíchy
při představě mě a Severuse na jednom tanečním parketě! Bože, Lily, já tě
asi zabiju,“ prohlásila konverzačním tónem.
„Nemyslim si, že mu to přišlo k smíchu,“ podotkla Ta, jíž bylo
vyhrožováno. „Spíš viděl rudě.“
„Hmm… to nejspíš proto, že Andersonový prasknul silikon,“ odsekla Liz.
Lily vyprskla smíchy.
„Prosim tebe, Liz, běž za nim. Prosim!“ dusila se.
„Ani mě nehne,“ šklebila se Liz. „Ale napadá mě, že bych už konečně mohla
vrátit tu příšernou hromadu encyklopedií do knihovny,“ přejela rozmáchlým
gestem dvě tenké knížky, které ležely na jejím nočním stolku a urychleně
je popadla. „Za půl hoďky jsem zpátky,“ zamávala ještě předtím, než
zmizela na schodišti vedoucím do společenské místnosti.
„To vykládej holubům na střeše,“ usmála se vědoucně Lily a zavrtěla
hlavou nad tou do nebe volající ignorací.

Liz se potichu plížila směrem k ošetřovně. Do večerky sice zbývala ještě
celá půlhodina, jenže Filch byl kvůli množství křivd, které na něm s
Poberty za všechna ta léta napáchala, schopen napařit jí školní trest i
za příliš hlasité dýchaní. Ani Paní Norrisová ji neměla zrovna v lásce,
představovala pro ni totiž nebezpečnou konkurenci, jak často podotýkal
Sirius. Na okamžik se zastavila. Bylo by opravdu možné, aby byl
Tichošlápek naštvaný jen proto, že na ten ples nejdu s ním? Vzápětí ale
potřásla hlavou. Mluvíme tady sakra o Siriusi Blackovi, tak proč si vůbec
něco namlouvám? Prostě mu donesu ty knihy, aby se mi… opravdu jsem
použila slovo mi?!... aby se ještě neunudil k smrti, prohodím s ním pár
slov… a všechno bude zase v pohodě. Smutně se usmála a s novým odhodláním
se vydala na ošetřovnu. Náhle se však zarazila. Asi deset metrů před
sebou zahlédla dvě havraspárské dívka a tak trochu nechtěně vyslechla
jejich rozhovor.
„A nebude to trapný?“ chichotala se protivně vysoká hnědovláska.
„Ale co máš?“ ponoukala ji její společnice, štíhlá černovláska navlečená
ve vyzývavě krátké minisukni. „Co ty víš? Třeba jednu z nás ještě pozve
na ples, prý je pořád sólo!“
„No jo, ale já se bojim, že až se na mě podívá, tak ze sebe nedostanu ani
slovo!“
„Neboj, dostaneš. Když on je tak sladkej!“
„No žejo! I to jeho jméno zní sladce… Sirius…“
„Tak vidíš…“
„Máš pravdu. Jdeme!“ zavelela hnědovláska a bez okolků vtrhla na
ošetřovnu. To Liz stačilo. Přece nebudu dolejzat! pomyslela si. Některé
věci opravdu nemám zapotřebí! Otočila se na podpatku a rozeběhla se
zpátky do nebelvírské věže. Možná, že kdyby vydržela ještě o setinu
sekundy déle, zaslechla by příšerný řev, který rozechvěl až do té chvíle
uklidňující ticho třetího patra.

Děvčata s jekotem vyběhla z ošetřovny.
„Proboha! Co to bylo?!“ oddechovala ztěžka černovláska.
„Já… já… Sirius?!“
„Co…? Nechápu, jak se mi kdy vůbec moh líbit!“ Její kamarádka jen
zavrtěla hlavou.
„To se ptal tebe nebo mě, jestli s ním půjdeme na ples?“
„Snad tebe, ne?“
„Ne, tebe!“
„Tebe!“
„Já s nim teda nejdu!“
„No já taky ne!“

Sirius se zdeptaně zadíval na to jediné od Liz, co Petr nestačil
zkonzumovat, totiž na hrst pomalu uvadajících sedmikrásek. Jednu z hrnku
vytáhl a jal se ji opatrně oškubávat. Za chvilku už měl celý polštář
pokrytý vrstvou okvětních plátků. Smetl je na podlahu, položil se do
horizontální polohy a s ne zrovna veselými myšlenkami zavřel oči.

„Tak jak bylo?“ zeptala se Lily vcházející Liz.
„Jak by bylo?“ odsekla. „Nuda jak v knihovně.“
„Takže tys…“
„Jo!“ zabručela Liz a nekompromisně zhasla lampičku. Lily zaslechla
klapnutí něčeho zatraceně knihovitě znějícího o dřevo.
„Dobrou, Liz,“ rozhodla se to raději nekomentovat.
„Dobrou,“ ozvalo se podivně zastřeně z vedlejší postele.