A/N: Opět, ano, zas a znovu, opěvuji úžasnou Kaldoru a děkuji jí, že mi opět, ano, zas a znovu, opravila další kapitolu. A ano, opět, zas a znovu, všechny chyby, které by nějakým nedopatřením byly přehlédnuty, jsou moje. Nebojte, už moc dlouho otravovat nebudu, za chvíli se budete moct dát konečně do čtení, já jen - máte rádi čísla? Nebo aspoň datumy? Já je upřímně nesnáším, ale pár jich vám dám. Věřte, že pouze z čistoty srdce… 27. 8. 2006 mi uveřejnili první kapitolu s názvem I. Dům aneb z(a)tracená cesta. 10. 9. 2006 byla Kaldora tak hodná a poprvé se mých povídek zhostila jako beta-reader. Předposlední kapitolu (IX. Bouře nepřejí šťastnou cestu) mi uveřejnili 24. 1. 2007. A až teď 15. května 2007 vám poslední kapitolu předávám … X. Vrátit se domů Nic se neozvalo, proto vykoukla zpoza dveří. Lekla se, když jen pár centimetrů před sebou uviděla špičky dvou hůlek. Zavřela a následně se na dveře přitiskla zády. Váhavě se usmála. „Ahoj.“ Julianna se zmohla jen na němé zalapání po dechu, Ron dokonce vyjekl. Možná ani jeden nenacházel správných slov nebo možná… zapomněli mluvit. Počínající rozpačité ticho přerušilo až dopadnutí Ronovy hůlky na zem. Nevypadalo však, že by se pro ni její majitel chtěl sehnout. Naopak se zdálo, že dokonce nedokáže nataženou ruku vrátit zpět k tělu. Jeho oči, které kvůli zděšení působily jako velké modré míčky, se podivně třásly a s každým novým nadechnutím se čím dál tím víc leskly. Julianna zas svoje hnědé oči přímo třeštila - což jejímu unavenému vzhledu dávalo věrohodné vzezření blázna, který opět vidí svoje nikdy neexistující zelené kamarády. „Mohli byste mě taky pustit ke slovu, bývá to slušností.“ ( „Víš, že ti sarkasmus nesluší?“ pousmál se. Věděla to, ale nejspíš u něj strávila až moc času.) Snad se nenakazila Malfoyovštinou… „No tak,“ zazoufala, protože se šok z jejich tváří ne a ne vytratit. „Co aspoň takhle: Vítej doma, Hermiono. Rádi tě zas vidíme, Hermiono. Stýskalo se nám po tobě, Hermiono… nic?“ zakroutila hlavou. V očích jí zajiskřila naděje, když Ron naprázdno polkl, spustil ruku k tělu a nepatrně si odkašlal. „Um…“ začal. A taky současně i skončil. Hermiona si s nechápavým výrazem svlékla rukavice a až s přehnanou pečlivostí je složila do kapes svého kabátu. Naposledy si Rona s Juliannou prohlédla a odešla do kuchyně. xOx Přejížděl bříšky prstů po zemi a dával bedlivý pozor, aby mu neuniklo třeba jen sebemenší smítko. I to by mohlo být poslední ztracený kousek Černého zrcadla. Když ho včera večer Hermiona upustila, ihned se vrhla Dracovi do náruče. Ten tedy neměl možnost okamžitě zrcadlo opravit kouzlem a jelikož tu ráno koště zametalo (bez jeho příkazu, což je prostě nepřípustné!), nemohl teď najít tu zbylou poslední část. Potřebuje mít ale všechny, aby je Reparo pak opět dalo dohromady. Špičkou ukazováčku mu projela nepatrná bolest. Draco se usmál a s malým sklíčkem v dlani se postavil. xOx Naštěstí se na takové věci, jako kde přátelé skladují čaj a v kterém šuplíku mají lžičky, nezapomíná – nebo alespoň Hermiona na takové věci nezapomíná. Proto se už za několik minut na plotně vařila voda a na stole byly připraveny čtyři hrníčky. Bohužel ale nenašla žádné puntíkované. (Leda tak kostkované, ale to by zdaleka nemělo ten efekt.) „I know now…“ pobrukovala si. Bylo neuvěřitelné, že ji ta písnička pořád ještě neomrzela. Jedním skokem se posadila na kuchyňskou linku a začala otevírat čerstvě nalezený pytlík sušenek. „You're my only hope…“ Do kuchyně náhle vrazil rozčilený Ron. „Tak hele!“ Zřejmě se mu oči předtím neleskly díky návalu štěstí, ale kvůli nahromaděnému vzteku. „Mluví, doktore, mluví,“ poznamenala. Nejspíš se vážně nakazila Malfoyovštinou. Ron se k ní důrazně naklonil. Přestože bylo jasné, že se tímto od Hermiony domáhá pozornosti, ona mu ji nebyla ochotná poskytnout. Úporně se snažila otevřít Čokoládové Londýnské a jelikož byl sáček z opravdu kvalitního materiálu, veškeré svoje soustředění v tu chvíli vkládala jen do svých prstů. „Nemyslíš, že bys nám měla náhodou něco vysvětlit? Já nevím, třeba něco jako proč jsi byla několik měsíců pryč a nedala nám o sobě vědět? Nebo proč jsme našli tvoji hůlku ležet někde v lese nebo kdes byla celou tu dobu nebo – zatraceně, proč máš na tváři deseticentimetrovou jizvu?!“ Hermiona neodpovídala. Mezi obočím se jí tvořily vrásky, jak horlivě usilovala o natržení pytlíku. „Znovu odejdeš? Přišla ses snad s námi jen rozloučit?“ Ptal se dál. „Sakra, co?! Odpověz!“ Naposled trhla rukama, načež se všechny sušenky rozsypaly kolem nich. Odložila prázdný obal a vzhlédla k Ronovi. „Říkals hůlku?“ xOx Místností se rozlehlo hlasité zahoukání. Draco nebezpečně švihl očima po dřevěné kleci, kde se snažil osvobodit černobílý Kalous pustovka. Nikdy tady sovu nepotřeboval, nikomu stejně nepsal, a proto tu taky žádnou nikdy neměl. Tuhle chytil před slabou hodinou v okolním lese - tím pádem na zajetí nebyla zvyklá a dělala celou dobu randál. „Ještě jednou, ty potvoro, jen ještě jednou…“ zavrčel spíš pro sebe a opět sklonil pohled nad pergamen. Zažmoulal špičku brku v ústech a namočil ho do kalamáře. Nadechl se. Drahá Hermiono, Zamračil se a větu přeškrtl. Psát dopis! Nevidí ji jen pár hodin a už jí píše dopis! Jak poblázněný maniak. A to ji ještě oslovuje Drahá! Tohle je pro něj TAK strašně atypické! -- Nemalfoyovské, jak by řekla. Jenomže to je i vyznání lásky, že… A co jí chce vlastně říct? Zřejmě to pak bude muset přepsat. xOx Nejmenší pokoj tu dříve sloužil jako ubytování pro hosty, nyní ho však využíval pouze Harry. Hermiona si moc dobře vzpomínala, že když v ní byla tenkrát naposled, měla ložnice vymalované stěny do oranžova, tedy do barvy, kvůli které měla neustále neuvěřitelnou chuť k jídlu. Nejspíš právě proto držela v rukou tác s dvěma hrníčky ovocného čaje a s miskou sušenek. (Případná zásoba. A ne, nebyly to ty Čokoládové Londýnské, které spadly na zem.) A navíc to bylo nejlepší k přivítání s Harrym, co ji napadlo. Protože neměla čím zaklepat, rovnou si dveře od jeho pokoje otevřela loktem. Spatřila ho hned, jak vešla. Otočený zády k ní se opíral o římsu u okna a na zmrzlém skle dechem tvořil nesouměrné obrazce. Hermiona odložila tác na postel a, aby na sebe nějak upozornila, odkašlala si. „Rone, už mě sakra konečně nech být,“ řekl třaslavě, aniž by se otočil. „Aspoň pro dnešek. Je mi dobře. Všechno je dobrý. V pořádku. Jsem v pořádku, slyšíš? V naprostém…“ Nohy mu však náhle selhaly a on si tak samovolně klekl na podlahu. „…pořádku,“ procedil skrz zuby. Vypadal opravdu špatně. Zdrceně. Ach, Harry! Klekla si vedle něj a zezadu ho objala. Tak láskyplně, jak jen mohla. Harry si pořád myslel, že se jedná o Rona (který se jen jednoduše zbláznil), a proto ji od sebe chtěl odstrčit. Když ji však vzal za ruku, zarazil se. Tohle totiž rozhodně byly ženské ruce. A Julianna by se ho nikdy neodvážila obejmout. Hermiona toho využila a jeho dlaň stiskla. „Harry, já…“ Vidět ji tak Draco, smál by se. Hlavně nebýt banální! „Harry - to jsem já.“ Více než banální. xOx „Blbej ptáku!“ Podíval se na krvácející prst a už poněkolikáté stáhl obočí k sobě. Jak měl tušit, že ho ta sova klovne? Kalous spokojeně zahoukal. Draco dvířka klece zavřel a s nasupeným výrazem balíček pro Hermionu odhodil na stůl. Zřejmě chvíli potrvá, než to kouzlo na rychlé vycvičení poštovních sov začne působit. Nejdřív Draco na sovu rozzlobeně koukal a čekal, kdy dojde k nějakým výraznějším změnám, ale nakonec si povzdechl. „Dobře, pošlu to až ráno!“ xOx … o den později … xOx Další den Hermioně přišla malá krabice zabalená v bílém papíru, omotaná provázkem, s navrchu připevněnou lilií. Všichni se divili, jen Hermiona s tajemným úsměvem zalezla do pokoje a teprve až tam si poštu v soukromí otevřela. Byl to dárek. Sice v něm neviděla Dracovu tvář, ale přesto si byla bezpochyby jistá, že v rukou opět drží Černé zrcadlo. Tentokrát v ní však zanechalo pocit radosti mnohem déle, než minule. Je pravda, šmírovat ostatní (a zvláště Draca) jí přišlo více než neetické a přestože jí k tomu dal tímhle vlastně svolení, ba ji tím dokonce vybízel, nevyužila toho. (Snažila se přitom nemyslet, že jednou ho už bez jakéhokoliv rozmyslu nebo studu použila. To přece byla úplně jiná situace. ) xOx Seděla v rohu místnosti a se soustředěným výrazem listovala v malé ohmatané knížečce. („Někdo umřel?“ pozvedl Ron obočí. Hermiona se na něj nechápavě otočila. Ukázal na květinu, jejíž stonek svírala v dlani. „To je pohřební kytka, ne?“) Nemohl mít pravdu! Prostě nemohl! Lilie je krásná, nemůže jí být dán takový úděl! Určitě ji chtěl jen naštvat, ano, to určitě chtěl. Konečně objevila stránku, kterou hledala. Díky polednímu světlu se navrchu zdobným písmem zlatavě lesklo velké tiskací L. „Laskavičník, Lebeda, Leknín, Len setý, Lesknice, Levandule lékařská, Lilek, Lilie longiflorum, Lilie bílá – tady to je - skromnost a nevinnost zdobí tebe. Aha!“ Slavnostně se usmála. „Ronalde?!“ xOx … o týden později … xOx „A možná jsem se neměla vracet!“ křičela. Chtěla brečet, ale nemohla. Vlasy jí divoce poletovaly, jak se rozčílením celá třásla. Bylo to zvláštní - jako kdyby snad všechny svoje slzy vypotřebovala u Draca a teď už jí žádné nezbyly. „Ne, to neměla!“ Taky křičel. Křičel v podstatě vždy, co byla v jeho přítomnosti. Pokaždé si našel nějaký malicherný důvod, proč se s ní hádat. A pokaždé to nakonec završil stejným - nebyla tu, nedala o sobě vědět, nepřemožitelný-chlapec kvůli ní onemocněl. Hermiona to nechápala. Nechápala, proč jí dokola předhazoval Harryho stav a nutil ji cítit pocit viny. Proč, když to samotný Harry za celou dobu ani jednou neřešil a proč, když už se tolikrát omluvila. „Věř, že bych byla mnohem raději tam, než tady!“ odsekla. Pohled jí na pár vteřin sklouzl na Juliannu, která tiše usrkávala citrónový čaj a těkavě se rozhlížela po místnosti. Bylo vidět, že jako správný rodinný typ snáší hádky dost těžko a že se zřejmě hodně přemáhá, aby je už dávno oba neposlala spát. A za trest bez večeře. „A kdes teda vůbec, zatraceně, byla?!“ zuřil Ron. Mlčela, jak jinak. Poněkolikáté se jí na to ptal a ona poněkolikáté nic neřekla. Jenomže teď ji propaloval očima, vyčítal – a ona by mu nedokázala zalhat. „Sakra, odpověz!“ „Do toho ti nic není,“ zasyčela potichu. A odešla. Ačkoliv za sebou nezapomněla prásknout dveřmi, stihla ho ještě zaslechnout, jak řve: „Nezapomeň, že bydlíš v mém domě! “ Zakroutila hlavou. Zdá se, že ze všeho, u čeho si kdy byla jistá, se stává všechno, čemu nerozumí. A naopak. Musí se vrátit domů. xOx „Chováš se jak gamin de dix ans, Igore!“ Maurik se zatvářil nadmíru důležitě, zatímco se mu kratší ručička nepatrně otřásla. „Faire l'enfant.“ Dítěti se znenadání rozžehnul knot dvakrát tak víc, až trochu žhavého vosku steklo na podlahu. „Nesnaž se mluvit francouzsky! Akorát špiníš tento aristokratický jazyk!“ Hodiny si nakvašeně odfrkly a uraženě se k němu otočily zády. „A nebavím se s tebou,“ dodaly. „To kdyby ti to náhodou nebylo jasné!“ Igor se na ně chvíli rozladěně díval, než se k nim sám s překříženými svícemi otočil zády. Nejspíš by tam takhle oba stáli ještě hodně dlouho, kdyby nepřijela Barbara. Pobrukovala si nějakou veselou melodii a přestože si všimla jejich dotčených postojů, nijak jí to nerozhodilo. Poslední týden se hádali pořád. „Tak co je to dnes, pánové? Nebo bych se spíš měla zeptat zase? Vždyť ráno jste se pohádali už dvakrát!“ Maurik dal jasným trhnutím ručiček najevo, že on jí rozhodně nic říkat nebude. „Jako každý lichý den jsem si chtěl jít pustit Sinatru,“ spustil žalujícím tónem Igor, „ale on mi začal nadávat –“ „Já nikomu nenadával!“ ohradil se zuřivě Maurik. „– nadával mi,“ pokračoval, „že bych tam taky někdy mohl nechat jít někoho jiného, přitom jsem u něj za celý svůj život nikdy neviděl jediný náznak toho, že by měl třeba jen nepatrně dobrý vztah k hudbě! To já tam vždycky chodím a poslouchám všechny ty desky! Gramofon to potvrdí!“ Z pravé svíčky mu nebezpečně zajiskřilo. „A navíc - stačilo by slušně požádat a nechal by ho tam v klidu jít! Avšak to on ne, on raději obviňuje!“ „Ten on má své jméno!“ běsnily hodiny. „Ach jo,“ povzdechla si a pobaveně si je prohlédla. „Mně je to jedno, ať si je třeba uražený, aspoň už konečně bude mlčet,“ pokračoval mnohem klidněji Igor. „To je snad poprvé za celá ta století, co dobrovolně a bez přemlouvání dokáže držet jazyk za zuby.“ „Nemáš namysli spíš šroubky za dřevem?“ prohodila rozjařeně Barbara. „Copak vás to nenudí?“ ozvalo se najednou za nimi. Samozřejmě se všichni tři poplašeně otočili. Bezbarvý tón hlasu, a vlastně samotná přítomnost jejich pána, nevěštila nikdy nic dobrého. Obavy, že by se snad zlobil kvůli přílišnému hluku, se ale naštěstí rozplynuly hned, jak Draca uviděli s lehkým úsměvem. „Koneckonců, můžeme si poslechnout něco společně.“ xOx … o dalších šest dní později … xOx Aby se Hermiona nějak odvděčila Julianně za ty neustálé hádky, společně s Harrym jí slíbila, že místo ní pojedou nakoupit. Nejbližší město bylo sice daleko, ale aspoň se tak nemusela dívat na Ronovy zarudlé tváře a vraždící oči. A stejně nerozumí tomu, proč je pořád naštvaný. Dlužila mu sice vysvětlení, jenže to neznamená, že… že mu ho dá… že nějaké má. A co by mu vlastně měla říct? „Omlouvám se, Hermi, ale zopakujeme si to znovu, ano? Už tři hodiny trčíme v autě proč?“ pokrčil Harry rameny a letmo se na ni podíval. Řídil totiž on. Omlouvám se, Rone, ale poslední půl rok jsem strávila jen pár kilometrů odsud a to ve velké krásné vile s mluvícím nábytkem. A že bys neuhodl s kým? „Nemusíš odpovídat, odpovím si sám. Protože máš strach z přemístění; fobii jak ty tomu říkáš,“ mluvil docela klidně, i když bylo jasné, že nejspíš každou chvíli vybuchne. Hermioně to bylo jedno, popravdě ho ani nevnímala. Nemusíš hádat, sama ti to řeknu. Náhoda tomu dala, že s Malfoyem. Ano, s Malfoyem, kterého už od svých jedenácti let z celého srdce nesnášíš a on nesnáší tebe. „Ale to nevadí, cesta potrvá už jen hodinu… jak skvělé. Byla bys tak hodná a podívala se aspoň do mapy, jestli vůbec jedem správně?“ Ale tím všechna šokující překvapení zdaleka nekončí, no není to skvělé? Víš, já mu teď klidně říkám Draco a tak nějak ho miluju - nevadí ti to, že ne? Bude z nás velká šťastná rodina! Mělo to vyznít hloupě, neznělo. Usmála se. Tohle by byla schopná říct jen kvůli tomu, aby následně viděla Ronův vyděšený výraz. …a tak nějak ho miluju? „Hermi? Hermiono, posloucháš mě vůbec?“ opět se na ni kradmo podíval. Ne, neposlouchala. Sundal tedy jednu ruku z volantu a začal s ní před jejím obličejem mávat. „Hermionó, slyšííš měé?“ A ne, on zas teď nedával pozor na řízení. Miluju ho… Šumivé ticho lesa prořízlo ostré zaskřípění brzd, jak se Harry snažil rychle vyhnout probíhajícímu zajíci. Následovala rachotivá rána… a pak se ticho ještě prohloubilo. xOx „Jak dlouho tu chceš, prosím tě, chodit? A jak vůbec víš, že jdeme dobře? No tak, Hermiono, musíš se mnou mluvit!“ Neodpověděla. Narazili sice do (opravdu statného) stromu, ale naštěstí se, kromě dočista rozbitého auta a pár pochroumaných končetin, nic vážného nestalo. Přesto Hermiona byla upřímně naštvaná a klidně by v tu chvíli i přísahala, že to Harry udělal naschvál. A to jen z toho důvodu, aby ji pak donutil přemístit se a zkrátil si tím pádem cestu. Což je neuvěřitelně sobecké! A proto šli pěšky. Neznámo jak dlouho a především neznámo kam. Hermiona šla nejmíň deset metrů před kulhajícím Harrym a za žádných okolností se s ním nehodlala bavit. Přinejmenším ne do té doby, dokud prostě Harry neuzná svou chybu. Sama si přitom mnula poraněné zápěstí, nespokojeně se mračila a sama sobě vyčítala, že nezná žádné kouzlo na opravování aut. Harry zoufale zaúpěl. „Potřebuju tvoje moudrý rady, Herm... co? Prosííím, tak aspoň jedno chytrý slovíčko!“ „Pitomče!“ odtušila rozlíceně a aniž by se na něj podívala, pokračovala v cestě. xOx Zdrceně se posadila na obrovský balvan a hlasitě zasténala. Přišla si jak děcko, které po vyčerpávajícím řevu nemá vůbec žádnou sílu na předešlý odpor. Vzhlédla k nebi; mraky dostávaly nafialovělý nádech. Stmívalo se. „Nejhorší ale je, že se teď nemůžu ani já přemístit, když nevím, kde jsem!“ přemítal Harry, který k ní zatím došel. No, jasně, horší už by to být nemohlo… SOBČE! „Horší by bylo,“ snažila se být klidná, „kdybychom s sebou neměli mapu.“ „Cože?“ pokýval Harry nechápavě hlavou. „A k čemu ti jako bude mapa, když nemáš tušení, kde bychom mohli být?“ „Něco mě totiž napadlo,“ pokusila se o úsměv. Bylo jí jasné, že jen ztrápeně zkřivila tvář. Neměla prostě náladu a ruka ji čím dál tím víc bolela. „Tak mi ji dej.“ „Co ti mám dát?“ „Tu mapu,“ protáhla, jako by nebylo nic jasnější. „Mapu? Jak jako mapu?“ Jedna ruka mu automaticky vyletěla k vlasům a pustila se do jejich cuchání. Tohle dělal vždy, když byl nervózní. „Já… já myslel, že ji vezmeš ty... proto jsem ji nechal… tam… v autě…“ Zadržela dech, zatímco se jí panenky nebezpečně zúžily. „Co, prosím?“ zasyčela. „Ty si ze mě děláš legraci!“ „Promiň -“ Harry začal koktat, ale zarudlá Hermiona ho mávnutím ruky zastavila. „To už je jedno,“ řekla přidušeně a znovu se dala do chůze. Tentokrát lesní klid proťal rozzuřený hlas, jak Bella hlasitě zanadávala. xOx Znenadání radostně vyjekla a vrhla se Harrymu do náruče. Nemůže tomu uvěřit! Vždyť je to dům! Dracův dům! A to znamená, že uvnitř je Draco a to taky znamená, že… „…jsme zachráněni,“ zamumlala potichu. Ona je zachráněna. Harrymu samo sebou nebyla jasná její nenadálá změna nálady. „Co tak najednou?“ „Ten dům! Já ho znám!“ šeptala rozrušeně. Nejdřív mlčel. „Říkáš dům, Hermiono?“ „Harry… hlavně mi teď neříkej,“ křečovitě mu zmáčkla rameno, „že ten dům nevidíš.“ Chvíli bylo ticho. „Jakej dům?“ On ho vážně nevidí? Ale… ale jak – nemůže ho vidět. Je na něm přece použito zastírací kouzlo… A proč ho tedy vidí ona? Další záhada, s kterou jí nezbývalo nic jiného, než se smířit. xOx Nemluvila dlouho. Stačilo pár vět, aby dokonale pochopil, co se za posledních pár měsíců přibližně stalo. A co se ještě stane. Políbila ho na tvář. „Budu v pořádku, slibuji,“ řekla a zářivě se usmála. Skutečný úsměv. Harry na ni třeštil oči. „Hermiono? Co-cože? Takže ty-“ „Samozřejmě, že ano,“ pokrčila ledabyle rameny. „Ráda bych ti o tom řekla všechno, a někdy ti to skutečně řeknu, ale teď jsem strašně moc unavená a chtěla bych jít spát… a ty seš jistě taky, měl by ses už přemístit k Weasleyům.“ Než stačil zareagovat, spěšně dodala: „Jsme na čtyřicátým šestým kilometru, severovýchodně od Ronova domu. To by ti jako informace, kde jsme, mělo stačit.“ „Hermiono?“ „Neboj, já se na vás zase přijdu podívat… jednou.“ Znovu ho políbila na tvář. „Pouze se vracím domů.“ A i on se usmál. xOx PRÁSK! „Harry!“ Julianna a Ron se k němu vrhli současně. Následovalo sáhodlouhé vyptání, kde byl, co se stalo, jestli mu nic není a hlavně, kde je Hermiona. „Je doma,“ odpověděl jednoduše. „Doma?“ divil se Ron. „Ale to nedává smysl, vždyť tu není!“ „Holt se zdá, že každý máme domov někde jinde, Rone.“ Harry vzal Julianně z ruky její hrníček s čajem a napil se z něj. Zašklebil se. „Ty si ho nesladíš?“ xOx „Vím, je to zcela neuvěřitelné a nelogické, ale chyběl jsi mi.“ Otočil se. Další úsměv a hravé přimhouření očí. … fin… A/N: A kdo napíše komentář, dostane sušenku. ;)