XII. Bíločerná poprvé AN: Mimochodem … přiznávám se k inspiraci jednou zahraniční povídkou … je to slash LM/HP od mistryně tohohle páru (i když ne vždycky mi sedí, jakého dělá z Luciuse v některých povídkách slaďouška) Keikokin – Comfortably Numb – najdete na jejích stránkách - http://www.squidge.org/keikokin/ Poslední dobou už čtu povídky jen v AJ a to hlavně snarry, ale sem tam taky HP/LM a právě tahle autorka mě k tomuhle páru přivedla. P.S.: Opět se ukázalo, jak velký pozitivní přínos mají vaše komenty. Jinak by mě asi nenapadlo zkoušet nějaký slash s Ebonyiným nevlastním bratrem Evanem v hlavní roli. Hm… Díky, Eternity! 23. květen 1995 „Opravdu nečekaná odvaha, od slizkého hada, jakým jsi, Luciusi, přijít zrovna za mnou,“ poznamenal Severus chladně tváří v tvář lordu Malfoyovi … který měl v tu chvíli hodně daleko do muže svého postavení. Byl špinavý a potrhaný plášť na něm jemně povlával v nočním větru. Na tváři a v dlouhých vlasech měl zaschlou krev z rány, která se táhla po pravé straně jeho tváře od čela až k bradě. Lucius mlčel a jeho oči se propalovaly do Severusových. „Náš pán po tobě momentálně touží snad ještě víc než po Potterovi nebo té jeho sestře.“ „Uspořádal na mě hon …“ zabručel Lucius vztekle. „Jako bych byl nějaké podřadné zvíře! Poslal Fenrira se dvěma dalšími vlkodlaky, aby mě vystopovali. A s nimi pár starých známých. McNair mě málem dostal.“ „Čekal jsem, že touhle dobou už budeš posílat pozdravy odněkud z Francie.“ „Díky mé mizerné ženě ví o každém mém útočišti. Navíc, jak sám víš, netrvá mu dlouho, aby mě našel kdekoliv.“ „A přesto si přišel za mnou? Kde máš tu jistotu, že tě nepošlu přímo k Pánovi zla? Je za tebe jistě slušná odměna.“ „Vím, že si to užíváš, Severusi,“ pokýval hlavou Lucius. „Poprvé máš nade mnou navrch - po všech těch letech. Ale já opravdu potřebuju tvou pomoc. Považuji tě … za přítele.“ Snape se téměř rozesmál. „Nemáš ani tušení, co to slovo znamená, ale řekl bys cokoliv, abys unikl smrti, co? A navíc, ty sám jsi mi před lety říkal, že žádné přátele nemám,“ připomněl mu. Lucius vypadal na okamžik zaraženě a pak neochotně řekl: „Kromě … ní.“ A oba věděli, o kom mluví. „A jsem si jistý, že ona by si nepřála, abys mě nechal-“ „Neviděl jsi ji skoro pětadvacet let,“ podotkl Snape. „Jak můžeš vědět, co by si přála?“ Bylo to skoro k smíchu, že měl Lucius tu drzost ohánět se Ebony. Kdyby jen tušil … Lucius chtěl něco říct, ale nakonec svou poznámku spolkl. Snape na to pozvedl obočí, ale nic neřekl. „Prosím,“ zašeptal sotva slyšitelně Malfoy, ale Severus to zachytil. Kdyby měl víc času a trpělivosti, nechal by toho arogantního bastarda zopakovat tu prosbu ještě několikrát … a nahlas. Ale museli si pospíšit. Škoda … Snape si povzdechl a s nečitelným výrazem na tváři poodstoupil od dveří, aby nechal Malfoye vstoupit. „Jsem ti vděčný, za pomoc, Severusi, věděl jsem, že mě nezklameš,“ nechal se slyšet „jeho host“ a něco z jeho obvyklé arogance a sebedůvěry se vrátilo do jeho tónu i výrazu, jakmile přešel práh. Snape se na něj zašklebil. „Nedělám to ani pro tebe, ani pro ni.“ „Tak proč tedy?“ zajímal se Lucius. „Protože chci slyšet pravdu,“ zněla prostá odpověď. „Už jsem ti řekl všechno, co-“ začal Lucius, ale Snape ho přerušil. „Pořád chci slyšet PRAVDU.“ ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; Probrala se v neznámé posteli, v cizím pokoji. Strach a panika sevřely její vnitřnosti. Nebyla mrtvá? Znamenalo to snad, že ji dostal Voldemort? Pokud ano, její cela byla opravdu podezřele pohodlná a nikde v dohledu nebyly žádné mučící nástroje. Na druhou stranu, Voldemort dokázal přece to největší utrpení vyvolat jen mávnutím své hůlky. Hůlka! Chtěla zašátrat v hábitu … než si vzpomněla, že ji nechala ve starobylém sídle Blacků. Sakra! A navíc na sobě neměla ani ten zmiňovaný hábit. Někdo si dal tu práci - nebo snad potěšení? - a svlékl ji do trička a spodního prádla. Vyklouzla z postele. Její oblečení bohužel nebylo v dohledu a tak bosá a sotva oblečená přešla pokoj ke dveřím. Nebyly zamčené. Zalila ji úleva, která ale trvala jen několik vteřin, než ji předehnala myšlenka na to, co všechno na ni číhá za dveřmi. Nebo kdo? Mohla to být nějaká zvrácená Voldemortova hra. Představila si, jak ji teď pobaveně pozoruje v kruhu svých Smrtijedů (Lucius v jejich čele), a otřásla se. A cítila se ještě mnohem víc nahá než před chvílí. Pak vztekle zatnula zuby. Nebude sedět v neznámém pokoji a čekat, až se něco stane. Podle toho, co ji učil nevlastní otec, byla pasivita nejhorším možným způsobem obrany v nebezpečí. (Také ji učil, že i ona má své použití, zvlášť v situacích, kdy by jí akce mohla dostat ještě do většího nebezpečí, ale tu se pro teď rozhodla ignorovat.) Vyšla na chodbu a rozhlédla se oběma směry. Zahlédla schodiště a tak se vydala tím směrem. ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; Binky se přemístil do kuchyně přímo vedle židle svého pána. Severus se na to ušaté stvoření rozčileně zamračil, rozladěný vyrušením z rozhovoru s Malfoyem. „Binky se moc omlouvá že ruší, pane. Ale pán chtěl, aby Binky dohlédl na mladou paní v pokoji pro hosty. A tak Binky přišel pánovi oznámit, že paní je vzhůru a jde směrem sem za vámi, pane.“ To rozhodně nebyla dobrá zpráva. I když ... co se dalo od Potterové čekat jiného, než komplikace? „Výborně. Děkuji za upozornění. Teď zmiz!“ Skřítek uposlechl rozkaz ještě dříve, než ho pán domu dokončil. Severus zaklel a pohlédl na Luciuse, který díky jeho „jemné péči“ začínal zase trochu připomínat bezchybného hrdého lorda z Malfoy Manor. Hodil po něm další lahvičku s lektvarem na tišení bolesti, kterou Malfoy elegantně zachytil. „Neřekl jsi mi, že tu máš společnost,“ pozvedl Lucius obočí zvědavě. „Rozhodně jsem neměl v úmyslu vás seznámit a nehodlám měnit své záměry. Zůstaneš tady v tom křesle. Použiju na tebe lokální maskovací kouzlo - při troše štěstí bude tak nesoustředěná a rozespalá, že si ničeho nevšimne. A budeš mlčet,“ nakázal mu Severus spěšně a vytáhl svou hůlku. „Proč si myslíš, že budu poslouchat tvé rozkazy, jako bych byl nějaký tvůj sluha?“ ohradil se Lucius uraženě a rozčileně. „To samozřejmě nemusíš,“ odtušil Snape chladně. „Vždycky máš na vybranou. Tvou druhou možností je vrátit se zpátky na ulici, odkud jsi přišel. A doufat, že tě ten krvelačný vlkodlačí poskok Temného pána nevyčmuchá.“ „Jsi pořád stejný bastard, Snape,“ neodpustil si Malfoy. Snapeův výraz se nezměnil. „Učil jsem se od tebe, nebo ne?“ Lucius na to nic neřekl, ale usadil se pohodlněji v křesle a dopil utišující lektvar. Poslední, co Severus viděl, než Malfoye skrylo maskovací kouzlo, byla jeho znechucená grimasa. Pak se profesor lektvarů usadil zpět na své místo a mávnutím hůlky odstranil všechnu evidenci Malfoyovy přítomnosti z místnosti. Chvíli na to zaslechl tiché sotva slyšitelné mírně pleskavé zvuky z chodby – kroky bosých nohou. Zarazily se před dveřmi salónku, jako by jejich majitel – v tomto případě majitelka váhala, zda může riskovat vstup do místnosti. „Hodláte tam stát celou noc, Potterová-“ Severus nemohl přeslechnout nepatrný šokovaný nádech z místa, kde byl skrytý Lucius- „nebo půjdete dovnitř a povíte mi, proč jste se odhodlala vylézt z postele?“ Ve dveřích se objevila Ebonyina hlava. „Seve?“ „Profesor Snape,“ připomněl jí chladně. „Jak jsi … jak jsem se sem dostala?“ zajímala se, zatímco se pomalu vploužila dovnitř. „Dobrá otázka. Chcete hádat? Možností není tolik,“ ušklíbl se na ni. „Ty jsi - vy jste mě zachránil?“ zkusila to a její hlas měl mírně nevěřící nádech. „Výborně, nakonec možná nejste až tak hloupá, jak jsem se domníval. A netvařte se tak udiveně. I když je pravdou, že i mě mírně překvapilo, že jsem se vůbec namáhal. Zvlášť, když se mi odvděčujete tím, že tu polonahá šmejdíte po mém domě.“ Ebony sice zrudla, ale její postoj nabyl na bojovnosti. „Což bych nemusela, kdyby mi někdo nevzal moje oblečení.“ „Pravděpodobně se o něj postaral můj domácí skřítek a najdete ho ráno čisté ve své ložnici. Ještě něco?“ zeptal se a nepovedlo se mu úplně skrýt netrpělivost ze svého hlasu. Ebony se zamračila a potřásla hlavou. Něco jí tu nesedělo. Něco v tomhle pokoji se jí prostě nezdálo. Severus tu byl sám, ale křesla u stolku byla nastavená tak, jako by měl společnost, která se usadila naproti němu. Zmateně pohlédla na druhé prázdné křeslo a pak zpět na Severuse. Sledoval ji nečitelným pohledem. „Měla byste jít spát. Ráno můžeme-“ začal. Ebony zaváhala jen na okamžik a pak popadla ze stolku u dveří knihu a vhrla ji proti prázdnému křeslu. Křeslo zaklelo a pak se pohnulo dozadu … a vzápětí Lucius prolomil maskovací kouzlo a vstal. AN: Jsem to ale mrcha, co? Takový pěkný cliffhanger na konec kapitoly. Ale nejsem zase taková mrcha, protože další kapitolu budete mít s největší pravděpodobností ještě dnes večer … nejpozději zítra. Sama se divím, jak se mi to teď rozjelo. A tuhle kapitolu jsem si docela užila, opravdu se mi líbila převaha, do které se mi povedlo Severuse oproti Luciusovi dostat. Já vím, že bych SS měla nenávidět za to, co provedl v originále (a taky jsem ho asi týden nenáviděla – přece jen zneškodnil mou druhou nejoblíbenější postavu), ale vy to dokážete?