IV. Poprask

Lucius Malfoy, rozhořčen neúctou k hostiteli a netrpěliv, vydal se
mladému páru naproti do haly.
Teď tu stál před svým synem, který se tvářil jako malý kluk, načapaný při
páchání nepravostí a za ním vykukovala další postava. Postava s vlasy
černými jako uhel a nápadně rozdrbaným účesem.
Začalo se ho zmocňovat velmi, velmi neblahé tušení. Vyčítal si své zbrklé
jednání – „U Merlina, od kdy Malfoyové jednají zbrkle? Co to je vůbec za
výraz?“ – že nezůstal s Narcisou v přijímacím salónku v bezpečí
pohodlného křesla. Cítil, že se potřebuje posadit.
„A zatraceně, od kdy Malfoyové něco neustáli?!”

Ale nebyl by to Lucius Malfoy, aby si neudržel neutrální výraz.
„Zdá se, myslel jsi vážně své prohlášení, Draco,“ sklouzl pohledem na
Harryho, který vyšel z přítelova stínu a postavil se mu po boku.
„Jistěže ano, otče. O tak vážných věcech přeci nelze žertovat,“ odpověděl
Draco chladně a vzal Harryho za ruku.

Lucius se mírně napjal, ale navenek, na jeho hladké tváři se nepohnul
jediný sval.

„Tak tedy, dovol, abych přivítal Harryho Pottera v rodinném sídle
Malfoyů,“ pronesl zlehka, ale mrazivá ocel jeho očí drtivě svírala jasné
smaragdy.

„Děkuji za pozvání, milé, Lucie,“ opětoval Harry pohled a nebelvírova
vůle, v tu chvíli zpět v plné síle, byla rovným soupeřem nebezpečné šedi.
„Nevezmeš mi ho, Lucie, já to nedovolím. Nedovolím, aby’s nás rozdělil.“

Lucius přerušil jejich tichou válku první a mírně se pousmál. „Následujte
mne,“ pokynul rukou.

Draco neměl z otcovy reakce nijak dobrý pocit, vůbec se mu nezamlouvala.
Čekal spíše, že se rozzuří, bude chtít útočit, ale rozhodně ne, že
Harryho přivitá, ač mrazivě.
Znaj jej moc dobře aby vytušil, že za chladnou zdvořilostí se skrývá jeho
vlastní intrika, triumf, který odnikud a z ničehož nic vytáhne na světlo.
O to více zbystřil smysly a rozhodl se nespustil Lucia z očí.

*********

„Draco!“ vyskočila Narcisa nadšeně z křesla, jakmile se mladý Malfoy
objevil. Chtěla se k němu rozeběhnout aby jej mohla obejmout, ale
zarazila se, když spatřila velmi hezkého černovlasého mladíka, který ruku
v ruce vstoupil do salónku s jejím synem.
V jeho tváři rozpoznala ostražitost, nervozitu ale také odhodlání. A v
jasně zelených očích, schovaných za skly brýlí, něhu, s níž se na Draca
díval, když těkal očima z matky na syna.
Byla velmi dobrým pozorovatelem, po letech soužití s Luciem, dokázala z
jakéhokoli výrazu, i manželova kamenného, vyčíst sebemenší nuance.
Líbil se jí.

„Matko,“ usmál se Draco a vyšel ji vstříc. Ač nebyl nijak rozložitý,
přesto se v jeho náruči téměř ztrácela. „Rád tě vidím,“ zašeptal jí do
ucha a na tvář vtiskl lehký polibek.

Lucius si odkašlal, aby dal najevo svou nespokojenost nad jejich
prohřeškem, a to projevům tak očitých citů.
Ale oba, Draco i Narcisa jej ignorovali. Mladý Malfoy vzal matku kolem
ramen a dovedl ji k Harrymu, jež byl očividně nesvůj.
„Dovol, abych ti představil Harryho,“ pokynul jeho směrem a povzbudivě na
něj mrknul.
„Paní Malfoyová,“ usmál se Harry.
„Narciso, prosím,“ opětovala stejnou grimasu.
„Narciso,“ lehce kývl hlavou. „Velmi mě těší, že… tě mohu poznat blížeji.
Tuším, již jednou jsme měli čest se setkat, ale bohužel ne za tak
příjemných okolností jako nyní.“

Draco se na mladého nebelvíra překvapeně podíval. „No hleďme, co náš
zachránce neumí.“ Nečekal, že by dokázal tak zdvořile připomenout jejich
přiostřené setkání v době, kdy by nikoho ani v nejšílenějším snu
nenapadlo, v jaké pozici se ocitnou o tři čtvrtě roku později a zároveň
vyjádřit nelíčené sympatie.

Harrymu se ta drobná bledá žena zalíbila na první pohled. Sice každý její
pohyb v sobě nesl aristokratickou rezervovanost a zaznamenal ji i v
chování k Dracovi, ale důvod přikládal přítomnosti Lucia. Nepochyboval,
že v soukromí ráda nucenou masku odloží a ulehčeně přijme roli pečující
matky. Ostatně, Draco o ni vždy v této souvislosti hezky mluvil.
Navíc, teplo a vřelost pomněnkových očí, které jej pátravě pozorovaly,
mluvili sami za sebe.

Draco jí byl hodně podobný. Nesl, na muže až přílišnou, jemnost matčiných
rysů. Tedy kromě ostřeji řezaného nosu a brady, které rozbíjely téměř
dívčí vzhled a poukazovaly na otce.
Jen Dracovy oči byly rovným dílem stvořitelů v němž se mísily bouřková
mračna Lucia, ale i klidný blankyt darovaný Narcisou.
Pod sluneční září soupeřily s průzračnou oblohou, v měsíčním svitu zase
zachytávaly jeho stříbrné nitky.
Tedy, pokud se zrovna nevztekal, to byly slunce a měsíc málo platné a
ztemnělé duhovky hostily běsnící bouřkový živel.

„Co vás dva svedlo dohromady?“ zaútočil Lucius, který si přišel trochu
navíc, což se mu společně s ignorací obou členů rodiny, a ze všeho
nejvíce Potterovou, pramálo zamlouvalo.
„Však dlouho nezapomeneš na dnešní den,“ sliboval mu v duchu. „Ono tě
přejde, špinit jméno Malfoyů svou přítomností! A navíc, Pottere, máme
nevyřízené účty.“

„Myslím, drahý, že Draco a pan Potter…“
„Harry, říkej mi Harry,“ přerušil ji jemně.
„Tedy Harry,“ přikývla Narcisa s úsměvem a otočila se zpět na manžela,
„by se určitě nejdříve rádi navečeřeli. Jistě za sebou mají náročný den a
navíc je poměrně dost hodin. Musí už být hladoví, viď Draco?“

Narcisa bez zaváhání přebila manželův pokus o rozhovor, který by se zcela
jistě neobešel bez jeho šlehavých připomínek. Chtěla toho ještě na
chvilku oba mladé muže ušetřit. Alespoň do času po večeři.
Zajistila na dnešní den výtečné meny, které snad svou skvostnou kombinací
otupí rýpavé chutě Malfoye staršího.

„Ano, máš pravdu, máti. Rádi bychom se navečeřeli,“ přitakal Draco.
„Lásko?“ otočil se na Harryho a zcela ho zaskočil tak otevřeným oslovením.

Luciovi se zvedl žaludek. „Tohle už je příliš!“

„Ehm, proč ne?“ pokrčil nebelvířan rameny, na více se nezmohl.

„Pojďme tedy do jídelny,“ vyzvala je Narcisa gestem, když Lucius zdál se
být lehce duševně indisponovaný, a vykročila za nimi. Manžel ji ale
zadržel pevným stiskem kolem zápěstí.
Pomalu sklonila pohled k uvězněné ruce, pak jej beze spěchu zvedla ke
svému muži.
„Drahý?“ otázala se s lehkým nechápavým úsměvem.
Roky strávené po boku Lucia Malfoye ji naučili nejen číst v jeho tváři,
ale také kontrolovat svou a hlavně s ním podle momentální nálady i jednat.

„Co si myslíš, že děláš?“ zasyčel jí do obličeje.
Hrát dál nechápavou by tentokrát nebylo moudré. „Starám se o našeho
hosta, jako vždy, drahý,“ odpověděla, nevinnost sama.
„Ale tentokrát to není jako vždy!“ zavrčel blizoučko ní. Neuhnula. „Vždyť
je to zatracený Potter zjizvená hlava!“ vyplivl znechuceně nenáviděné
jméno.
„Je to především přítel tvého syna, drahý,“ zavrněla sladce. „A navíc, je
to velmi bystrý a přitažlivý mladý muž. Schvaluji Dracův výběr,“ přivřela
lehce oči, zatímco Lucius je doširoka otevřel.
„To snad nemyslíš vážně, Narciso?!“ zhrozil se.
„Ale jistěže ano, nepochybuji o Dracově vkusu,“ odtušila.
„Nezešílela jsi, náhodou?“ zalapal Lucius po dechu.
„Proč, drahý?“
„Proč?“ zopakoval, nějak se mu v návalu zlosti nedostávalo slov. „A
přestaň mi zatraceně říkat drahý!“ zařval nakonec, ale s Narcisou to ani
nehnulo.
„Půjdeme?“ otázala se s úsměvem a aniž by čekala na odpověď, zamířila do
jídelny.

„Merline, začíná se mi to tady vymykat. Kde je má autorita? Alespoň, že
na ministerstvu zůstalo vše při starém!“ mručel Lucuis a znechuceně se
vydal za Narcisou. Nějak si ten dnešek přestával užívat.

*********

Narcisa si hedvábným ubrouskem zlehka otřela imaginární drobeček v koutku
úst a několika, jí vlastními, graciézními pohyby jej úhledně seskládala
vedle talíře.
„Chutnalo ti, Harry?“ otočila se na hosta.
„Bylo to výtečné, nikdy jsem nic tak dobrého nejedl,“ odpověděl po pravdě
nebelvířan.
„Nepochybně,“ zamručel Lucius, ale nikdo se ho nevšímal. „No to se mi
snad zdá! Však to nebude dlouho trvat a zúčtujeme, Pottere!“

„Mohu ti nyní nabídnout čaj?“
„Rád, děkuji,“ souhlasil Harry.
„Tedy, odebereme se do salónku,“ zvedla se Narcisa od stolu následována
všemi muži. „Tudy,“ pokynula a zamířila k dvoukřídlým dveřím vedoucím z
jídelny hlouběji do domu.

Lucius si v obavě, aby náhodou nezůstal s oběma mladíky o samotě,
pospíšil za Narcisou, krom toho ji chtěl ještě jednou pohrozit, že jestli
nedá pokoj s tím povídáním s Pottrem, tak…
Tak asi nic. Cruciatus nepoužil už merlinví jak dlouho, krom toho na
Narcisu vůbec nikdy a navíc už z milované kletby neměl takový požitek
jako dříve. Ten skřek kolem ho začal rozptyloval a tak od ní upustil. Ale
při pohledu na Pottera tušil, že by mohl opět mít chuť si ji procvičit.
Jen tak z plezíru, aby se neřeklo. Však důvod má a příležitost také, jen
vyčkat na vhodný okamžik, který si co nevidět zařídí, pokud se nenaskytne
sám. Spokojeně se nad sebou usmál a požitkářsky zapadl do křesla naproti
způsobně usazené Narcise.


„Vedeš si skvěle,“ přitočil se Draco k Harrymu, když osaměli. „Jen tak
dál,“ vtiskl mu lehký polibek na čelo a povzbudivě se usmál.
„Myslíš?“ pochyboval zachránce světa.
„Rozhodně, s matkou to bylo excelentní přivítání,“ zubil se Draco.
„Netušil jsem, že máš chování na tak vysoké úrovni.“
„Malfoyi!“ šeptl Harry varovně.
„Klid, jen vtip, musím tě trochu rozptýlit, ne?“ zafuněl mu blonďák do
ucha a nepatrně se o něj otřel.
„Malfoyi, přestaň mě dráždit. Ať tak či tak. V obou případech by to tvoji
rodiče nemuseli psychicky zvládnout.“
„To zní zajímavě,“ zavrněl Draco.
„Jdi ode mě, ty šílenče,“ odstrčil jej Harry, ale Malfoy byl v mžiku zpět
a laskal jej na uchu.
„Draco, nech toho…“ ošil se Harry.
„Ani náhodou,“ kousl ho Draco do ucha.
„Vedle jsou tvoji rodiče,“ namítl nebelvír.
„No a?“

„No a? Tak takhle by to asi nešlo…“

„Draco?“
„Hm…?“
„Měl už bych docela chuť…“
„Hm… Na copak?“
„Na ten čaj…“
Draco se odklonil. „Ty všechno zkazíš Pottere!“ zamručel rozmrzele.
Harry se rozesmál. „Pojď už, však ti to vynahradím,“ vzal Draca za ruku a
vešel do dalšího salónku.

První si příliš nemohl, vlivem okolností a také nedostatkem času, pořádně
prohlédnout, stihl jen zaznamenat, že byl přepychově zařízen. A jídelna
také. Sladěna do zelenostříbrných barev nepostrádala ve své umělecké
dokonalosti účelnost.

Trůnil jí masivní, bíle natřený stůj s precizní řezbou hádků po obvodu.
Jejich očka byly ze stejného lehce zeleně žíhaného kamene, jako celá
deska stolu. Stejně dobře byly propracované i židle. S naducanými sedátky
a opěradly potaženými lesklou látkou odstínu tmavě zelené barvy
vzorovanou znakem Malfoyů.
Podlaha z bílého kamene posetá mnoha šedými cestičkami...
Harry se podivoval nad detaily. Dům byl zevnitř, alespoň co mohl za tu
chvilku posoudit, stejně perfektně propracovaný jako zvenku.
V jídelně mezi četnými portréty a obrazy viselo i několik velkých
zrcadel. Posílali si mezi sebou plamínky svíček a několikrát tak
zesilovaly osvětlení v místnosti.
Přestože postrádala krb, bylo Harrymu příjemně. Zcela jistě magicky
udržovaná teplota.
Trochu se uklidnil a pokusil si vychutnat výtečné chody, kterými je
Eresta na Naricisin pokyn zásobovala. Všechny byly výborné a pomohly mu,
společně s Narcisiou vřelostí, zastínit hlodající obavy.

Salónek, kde se podával čaj, nebyl nikterak velký, na rozdíl od prvního
pokoje, ale vešlo se do něj vše potřebné a i něco navíc. Vázy, zdobící
volná místa, květiny... A také v sobě nesl daleko více útulnosti.
Především díky plápolajícímu ohni v rozložitém krbu naproti dveřím, tmavě
rudému koberci posetého cizokrajnými ornamenty a množstvím kožených
křesílek rozestavěných dle potřeby po místnosti.
Dvě trpělivě čekala, skromně se lepící ke stěně, na své hosty, až přijdou
na chuť partii šachů, jež rozehraná ležela na malinkém stolečku s
vysokými úzkými nožkami, který stál mezi nimi jako rozhodčí rozběsněných
protivníků.
Nalevo, proti oknu, odpočívala komoda a na ní několik broušených těžkých
sklínek a karafa se zlatohnědou tekutinou uvnitř.
Další křesílko se choulilo vedle širokého okna, taktéž jako v jídelně
protáhlého až na zem. Jediným jeho společníkem byl stoleček, ne nepodobný
šachovému a na něm klidně spočívající kniha ve světlé vazbě.
Zbývajících pět křesel trůnících poblíž krbu se přetahovalo o pozornost
dalšího nízkého stolku, tak jako jeho bratři, vypracovaného z tmavého
dřeva. Z časti jej zakrýval bílý ubrus zatížený křišťálovou vázou plnou
svěžích růží.
Stěny, překryté tapetami v jemných odstínech podzimní hnědi zasazených do
slabých svislých proužků, u stropu a v necelé půli stěny přerušeny pásem
čárek stejné barvy, kroutících se do vodorovně položených spirál, vějířků
a dalších oblých motivů opakujících se v pravidelních intervalech, šířily
uklidňující atmosféru.
Stejně jako důstojné obrazy a portréty významných kouzelníků nebo
krajinové malby zvoucí k cestě do tajemných končin.

Celá místnost poukazovala na přítomnost života, sálala, na rozdíl do
prvních dvou, lidskostí. Tedy jestli se ten výraz dá použít zrovna ve
spojení se jménem Malfoy, zapochyboval Harry a skutečně se s jednou, v
přívětivé atmosféře, rušivou výjimkou setkal. Byl jím portrét nad krbem.
I když pohled na vyobrazeného muže překrývaly hřejivé plameny kmitající v
pod ním, nepřebily nepřátelské ostří šedých očí a ani nezjemnily mrazivé
rysy. Vystihnut byl skutečně věrně.
Luthien Malfoy.
Dracův děd, otec Luciuse.

„Koukám, že se u nás dobře bavíš, Pottere,“ šlehla je Luciova poznámka
aniž se stačili posadit. Draco chtěl odpovědět, ale Harry byl rychlejší.
Stočil pohled z obrazu na Lucia. Věrná podoba, téměř nebylo rozdílu mezi
otcem a jeho synem.
„Vítečně, děkuji za optání,“ zazářil nebelvír úsměvem a rysy Malfoye
staršího ztuhly. „Chceš si hrát, Pottere? Proč ne, ale počítej s prohrou,
se mnou nemůžeš soupeřit.“

„Za chvilku nás Eresta obslouží,“ vmísila se mezi ně Narcisa. „Harry,
ochutnáš můj vlastní čaj nebo dáš přednost staroanglické jistotě?“
„Váš?“ podivil se Harry.
„Ano, matka má svou vlastní odrůdu, věnuje se jí už přes deset let. Viď
máti?“ pyšnil se Draco.
Narcisa se zatvářila skromně. „Přesněji deset a půl,“ drobně syna
opravila. „Pokud bys měl zájem, ráda tě já nebo Draco skelníkem
provedeme.“
„Skutečně, nech si prohlídku utéct,“ přikyvoval mladý Malfoy hlavou a
stoupl si za opěradlo Narcisina křesla. „Matčiny skleníky jsou skvostné a
hned tam jen tak nikoho nepustí,“ položil drobné ženě ruku na rameno.
Seděla vzpřímeně, ruce volně složené v klíně, nohy pokrčené na stranu.
Vděčně pohladila synovu ruku. „Děkuji Draco.“
„Dostalo se ti velkého privilegia,“ pokračoval blonďák na přítelovu
adresu.
„Tedy nemohu odmítnout, velmi rád je navštívím,“ projevil Harry nelíčený
zájem.

„Dokonalé divadlo, lépe ani zahrát nejde!“ mumlal Lucius v duchu.

Vzápětí se objevila skřítka a začala plnit šálky.
„Posaď se,“ vyzvala Narcisa hosta.
Vybral si jedno z křesel, pohodlně se v něm uvelebil a převzal nabízený
hrníček. „Děkuji Eresto.“
Malá bytůstka potěšena přívětivostí návštěvníka zastříhla ušima.
I Narcisa a Draco od ní přebrali své šálky naplněné kouřící tekutinou
líbezné vůně, jen Lucius švihem hůky přivolal tác s karafou a jednou
sklínkou, která se sama naplnila a připlachtila před něj. Uvolnil spjaté
ruce a obtočil kolem ní své dlouhé štíhlé prsty.
Chvilku jeho pohled hodnotil zlatavý moke, než se krátce napil.
„Čemu se hodláš věnovat po skončení školy Pottere? Tedy, pokud ji
dokončíš?“ zajímal se odměřenou zdvořilostí, kamennou tvář rušil ironicky
protažený koutek úst.
„Bystrozorská akademie,“ odtušil Harry stručně.
„Bystrozor,“ odfrkl Lucius znechuceně. „Ale jistě, svůj ke svému, tam
patříš, mezi odpad.“ Narcisa poděšeně zalapala po dechu nad tak otevřenou
urážkou, ale nedostala příležitost jakkoli zasáhnout.
K Luciovu nemalému podivu se Potter usmál a vypadal celkem pobaveně. Ale
nejvíce jej zaskočila jeho odpověď.
„Máš pravdu Lucie, ta první část sedí,“ kývl nebelvír hlavou a mrkl na
Draca, který ještě postával za matčiným křeslem.
„Draco půjde na přední lektvarovou akademii do Států,“ přednesl Lucius
tónem, který jasně naznačoval na-to-ty-nemáš. „Už jsi obdržel pozvánku ke
zkouškám?“ zaměřil pozornost na syna. „Nebo tě snad přijali bez?“
„Nepřijali otče, zkoušky budu muset podstoupit. Nemám bohužel tak oslnivé
znalosti jako Harry, který je jich zproštěn,“ odpověděl Draco neutrálním
tónem.
„Prosím?“
„Harry nemusí dělat zkoušky, já ano,“ zopakoval Draco trpělivě.
„To už jsem slyšel, proč sem taháš Pottera? Co ten má s tebou společného?“
„Myslíš kromě toho, že je již půl roku mým přítelem?“ nadhodil Draco
provokativní poznámku. „Tak i to, že se hlásíme na stejnou školu.
Bystrozorskou akademii.“

Lucius vypadal, že pustí páru z uší a Harry schovával pobavený výraz za
bílým porcelánem hrníčku.

„Už přestáváš být vtipný, Draco,“ zavrčel Lucius temně a pomalu se zvedl
z křesla „Na poprvé jsem toleroval tvou snahu mě rozzlobit, ale nyní už
tak velkorysý nebudu.“
„Nežertuji,“ opětoval Draco vraždný pohled.
„Nedovolím, abys přinesl rodině ještě větší ostudu než je ta aférka s
Potterem. K těm zkouškám nepůjdeš.“
„Chceš mi v tom zabránit? Jak? Zabiješ mě snad?“ vysmíval se Draco.
„Nepokoušej mě!“ vrčel Lucius.
Ale Draco, ohlušen nenávistí, pokračoval. „V jednom máš však pravdu.
Ostudy už bylo dost. Ovšem jen tvou zásluhou a tvému podlézání
Voldemortovi,“ dořekl, ke svému překvapení, celkem klidně, obvinění, jež
mu již dlouho leželo na srdci, ale zatím se je neodvážil vyslovit. Možná
teď, kdy mohl spoléhat Harryho podporu, byla ta pravá chvíle.
„A kromě toho, nejde o žádnou aférku s Harrym. Miluji ho,“ zasadil
posední ránu.
„Jsi pomatený, to jediné tě omlouvá,“ kroutil Lucius hlavou přesvědčen o
psychické labilnosti syna a ušklíbl se. „Teď jdi do pokoje, zítra si
promluvíme o tvých prioritách, dnes už na tebe nemám náladu,“ mávl rukou
na znamení, aby zmizel.
Draco se ale ani nehnul.
„Už po druhé, otče. Já nežertuji,“ pronesl důrazně. „Nemáš mi co diktovat
a o svých prioritách rozhoduji sám.“
„Draco Malfoyi!“ zahřímal Lucius. „Já nepřipustím, abys prznil jméno,
rod, tradici ani řád svými stupidními výmysly!“
„Nebudu se řídit už žádnými pravidly naší rodiny, pokud budou v rozporu s
mým vědomím a přáním. Je na čase je změnit. Nejsme v době před pěti sty
lety. Žijeme v jednadvacátém století, pro Merlina a ať se ti to líbí nebo
ne, kouzelníků se věk týká také.“
„Draco!“
„A já si rozhodně nenechám sebestarším zkurveným kodexem připravit o co
jsem tak dlouho usiloval. Svobodu, vlastní vůli a především Harryho.“
„Dost už!“ zařval Lucius, až sebou Narcisa poděšeně cukla. Vůbec se jí
náplně dosud vedených konverzací nelíbily a byla připravena zasáhnout v
případě maximálního vyhrocení špatným směrem. A nyní nabyla silného
dojmu, že je ta pravá chvíle. Skutečně bylo na čase hádku ukončit.

„Drahý, jsem velmi unavena, mohl by jsi mě prosím doprovodit do komnaty?“
postavila se a přešla k manželovi. Zastínila mu tak výhled na syna a
přetáhla na sebe potřebnou pozornost.
„Je přeci jen už dost pozdě, nejsem zvyklá takto ponocovat,“ omluvně se
podívala na Harryho. „Ty zde samozřejmě zůstaň, jak dlouho budeš chtít,
Draco ti pak ukáže pokoj,“ usmála se na zelenookého mladíka a tázavě se
otočila k Luciovi.

Malfoy senior zatím získal zpět chladnou hlavu a kalkuloval.
„Tolik jsi se těšila na Draca, Narciso, určitě si máte mnoho co říci,
zajisté tě rád doprovodí on, není-liž pravda, Draco?“ otočil se na syna
„Já si dám ještě skleničku,“ pozvedl prázdnou číši.

Lucius opět dosáhl ve tváři vzhledu bezcitné skály ač ďábelskou
dychtivost v očích skrýt nedokázal.
Všimla si jak Narcisa, tak Draco. Ani jednomu se nelíbila, ale rozhodli
se přistoupit na stanovené podmínky. Momentálně ani jinou možnost neměli.

„Zajisté,“ odvětil chladně Draco a nabídl matce rámě.
Bez sebemenšího zaváhání přijala. „Budeš hodný, Draco.“

Mladý Malfoy jen lehce kývl, mírně se usmál na Harryho a vzápětí společně
s Narcisou opustili salónek.

*********

Lucius Malfoy, už zcela nečitelný, pozvolna dosedl zpět do křesla.
Pohodlně se zaklonil, dal nohu přes nohu a zlehka si opřel o ně svou hůl,
jíž hadí hlavu nepřestal svírat. Druhou rukou ležérně položil na vysokou
opěrku a upřeně se na Harryho, sedícího proti, podíval.

Ten ho za celou dobu nespustil z dohledu. Byl v pozoru, připraven
zaútočit nebo se bránit.

„Sami, Pottere. Opět…“ protáhl Lucius nenuceně.
„Bohužel,“ odvětil Harry neutrálně.
„Jak je to dlouho? Rok, dva, půl roku?“ lehce se ušklíbl blonďák.
„Třičtvrtě,“ pronesl nebelvír stručně, ve tváři nehnul ani svalem navíc.
„Vida, jak dobrá paměť…“ uznale kývl Malfoy hlavou. „Nebo si chceš
pamatovat?“ nadhodil provokativně.
„Není co.“ Harryho tvář byla stejně klidná jako jeho has, bez známky
emocí.
„Bojíš se, Pottere?“ zaútočil Lucius nanovo ve snaze nějak černovlasého
mladíka vyprovokovat.
Ale ten se nenechal. „Není čeho.“
„Jsi dnes velmi výřečný… Nemáš snad radost z mojí přítomnosti?“ rýpl
Malfoy.
„Uhodl´s.“
„Zaplatíš, řekl jsi tenkrát, jde ti to dobře, musím připustit, ale
nevyhraješ,“ přešel Lucius ke společnému tématu.
Harryho srdce se divoce rozbušilo, ale navenek si uchoval klidný výraz.
„Já nesoutěžím, Luciusi, a ta výhružka už dávno neplatí. Od té doby, co
jsem Draca poznal.“
„Nebuď směšný, snad si nemyslíš, že ti uvěřím,“ odfrkl si znechuceně
Malfoy.
„Mysli si co chceš,“ pokrčil Harry rameny.

Lucius se zatím nebavil tak, jak by od toho rozhovoru býval čekal. Zdálo
se, že se Potter nedá vytočit už tak snadno. Zkusil tedy znovu změnit
směr rozhovoru a najít jeho slabé místo. „Co tě k němu přivedlo?“
„Ty. Vlastně bych ti měl poděkovat. Nebýt tebe, díval bych se pořád
špatným směrem. Dobře sis to načasoval,“ kývl Harry lehce hlavou na
znamení díků.
Blonďák ztuhl a zdálo se, že nakonec černý bod cíle trefil Harry, ale byl
to jen mžik, Lucius vzápětí bez jakýchkoli pohnutek pokračoval.
„Když si tolik hrajete na vzájemnou lásku, co myslíš, jak přijme
skutečnost, že se jeho přítel, ctihodný pan Potter - velmi jemně řečno -
muchloval s jeho otcem?“
Malfoyova přesná střela rozštípla vedví nebelvírův šíp. Harry zalapal po
dechu, ale přinutil se odpovědět.
„Můžeme to zkusit.“
„Co třeba ještě dnes?“ blonďák se nebezpečně zašklebil, tušíc vítězství
nadosah.

Ale v Harrym se vzedmula odhodlanost, s níž čelil Voldemortovi a také cit
věnovaný Dracem, jež ho společně drželi celou tu bitvu na nohách a
přiměli ho i teď bojovně zvednout hlavu. „Nenechám tě vyhrát. Luciusi! I
kdyby to měla být moje poslední bitva, ty mi Draca nevezmeš! Ty nás
nerozdělíš!“

„Nejsem proti.“
„Překvapuješ mě, Pottere, nečekal bych od tebe tolik sebeovládání,“
přimhouřil Lucius oči a zkoumavě se na černovlasého mladíka zadíval.
„Mám dobrého učitele.“
„Och ano, Draco. Jsem skutečně zvědavý, jak naše zajímavé tajemství
pochopí,“ šlehl znovu Lucius.
Harry ale obratně uhnul. „A co třeba Narcisa?“
„Začínáš být podlý,“ zašklebil se blonďák pobaveně.
„Jsem schopným žákem,“ vrátil mu Harry pohled.
„To bys neudělal, přeci jen, tvá nebelvírská čest je příliš silná,“
snažil se Malfoy apelovat na kolejní heslo.
„Nebyl bych si tím už tak jistý, Lucie,“ odtušil Harry varovně. „I
vteřina je dlouhá na změnu života, natož půl roku.“
„Koukám, dokonce se z tebe stal filozof,“ protáhl Malfoy znechuceně.
Tahle hra se už dávno evidentně přestala řídit jeho scénářem. Byl čas
přejít k činům.

„Lidé se mění, Lucie. Nejžárnějším příkladem je Draco,“ rýpl Harry.

„Lehkomyslnost ti ale zůstala, jak vidím,“ pohodil Lucius hlavou a sjel
svého černovlasého protivníka od hlavy až k patě.

Harry jej sledoval neméně ostražitě. Ač blonďák vypadal velmi uvolněně a
zdálo se, že i celkem ospale, nemohl se Harry zbavit dojmu – na to znal
staršího Malfoye až moc dobře - že vidí nebezpečného hada číhajícího na
svou příští kořist.
Tiše klidný a zatraceně rychlý, napjatě slídící po sebemenším podnětu k
útoku.
Bylo mu jasné, že má Lucius něco v plánu a očekával jeho atak každým
okamžikem. Chtěl ho vyprovokovat. Čelit na smrt vytočenému Luciovi bylo
daleko jednodušší než chladnokrevně uvažujícímu. Už jedou měl tu čest a
neuspěl - a to odmítl opakovat. Zvláště, když bylo tolik v sázce.

„A tobě zase touha ovládat. Ale myslím, že je na čase s tím něco udělat,
co říkáš, Lucie?“
Malfoy se na něj zkoumavě zadíval. „Nemám námitek. Je i vhodná
příležitost.“
„Co tím myslíš?“
„A nechápavost také, jak vidím,“ prohodil blonďák pobaveně.
Harry se jen ušklíbl.
„Jsme tu sami, Pottere,“ máchl rukou kopírujíc prostor pokoje. „Více si
snad ani nelze přát,“ pronesl tiše.
Černovlasý mladík ho ale moc dobře slyšel a i s jistotou rozpoznal
Malfoyův nebezpečný tón. Nechtěně se zachvěl. Podobný výraz měl Lucius i
tenkrát, před několika měsíci… Ale teď byl Harry silnější, zkušenější.

„Ne na dlouho.“

„Vždyť jsi se vůbec nezměnil, pořád stejně naivní, Pottere,“ zasmál se
Lucius, až Harryho zamrazilo. „Stále nic nechápeš… Tak já to řeknu jinak,
aby hrdina pochopil,“ neodpustil si uštěpačný pleskanec. „Jistěže ne na
dlouho, ale jedině dobře… A přeci jen… na dost dlouho…“

Ne, že by to Harry tentokrát pochopil, nicméně získal velmi jistý pocit,
že se jejich přímá konfrontace blíží. Ještě více napjal smysly.
„Na co?“ otázal se prostě a bedlivě aristokrata sledoval.
„Co se nechat překvapit?“ protáhl Lucius ležérně a postavil se.
Harry byl na nohou o setinu vteřinu později, ruku připravenou na hůlce.

„Postřeh ti ale zůstal,“ uznale kývl Malfoy hlavou. „Uklidni se, nehodlám
na tebe útočit.“
„Snažíš se být vtipný?“ ušklíbl se Harry.
„Nebyl to vtip. A myslím, že bychom už konečně měli přejít od nesmyslného
popichování k podstatnějším věcem.“ Lucius přešel k baru a sám si dolil z
karafy, kterou před tím poslal zpět.
„Koňak?“ nabídl Harrymu zdvořile skleničku.
„Ne, díky,“ odmítl Harry příkře. „Jaké podstatné věci máš konkrétně na
mysli?“
„Tohle mlžení ti nepomůže, Pottere. Však sám moc dobře víš, o čem mluvím.
Stejně, jako ti může být jisté, že nepodporuji Dracovu momentální slabost
pro tvou osobu. Nevím, co jsi mu napovídal nebo čím jsi ho přesvědčil,
ale však já už mu domluvím.“
„A jsi přesvědčen, že se ti to povede? Neměl by sis tak být jistý. Mohl
by jsi narazit.“
„Stejně jako ty, Pottere. A věř, že mezi námi to budeš ty, kdo odleze po
čtyřech s prohrou na zádech.“
„Nevím, co přesně máš v úmyslu, Lucie, ale neuspěješ.“
„Nic menšího, než seznámit Draca s naším poměrem. Ale to už jsem
zmínil...“
„Ty slizký hade!“ zanadával Harry v duchu, našponované nervy začínaly
povolovat. „Naším poměrem? Nebuď směšný. Neuvěří ti. Od počátku se nás
snažíš rozeštvat!“ odfrkl si Harry posměšně. „Jestli to je jediný tvůj
triumf, Luciusi, klesá ti forma!“

„Tenkrát jsi řekl, že uděláš vše, abys rod Malfoyů zničil, pamatuješ?“

„No jistěže, ta protivně kompromitující věta. Ale ani to ti nebude věřit,
znám ho. A navíc, vše už je jinak, dávno jinak.“
Harry kývl na souhlas.
„A co bude říkat jí, troufneš si odhadnout? Předpokládám, bude považovat
tvůj zájem za jednu z cest, jak svého plánu dosáhnout.“
„Nic o nás nevíš, Lucie. Já důvěřuji jemu a on mě. To je něco, co ty
neznáš a proto se mylně domníváš, že ho dokážeš přinutit, aby mě zavrhl.
Nebude věřit tvým slovům.“
„S tím ani nepočítám,“ usmál se Lucius. „Ó Harry, Harry, pořád stejně
prostoduchý. Neznáš zmijozela, neznáš Mlafoye,“ zatřepal Lucius hlavou a
Harryho napadlo, jak to, že i takové obyčejné gesto může v podání toho
zmetka ožít graciézností. Draco rozhodně nemohl popřít příslušnost rodu
Malfoyů, stejné pohyby vídal i u něj.
Lucius se mezi tím přesunul zpět ke krbu, blížeji k Harrymu.

„Jednoho ano,“ odporoval mladík.
Lucius se zasmál. „Falešná představa. Jinak by ti muselo být jasné, že
není důležité, aby věřil mým slovům…“ decentně se napil a chvíli
nazlátlou tekutinu rozkošnicky převaloval na jazyku, než Harrymu opět
věnoval pozornost. Zadíval se na něj a chladná ocel šedých očí prorazila
hlubokou cestu dovnitř jeho protivníka.
„Je čas na konečné zúčtování, Pottere. Dost bylo řečí, Draco se za
chvilku vrátí, znám jeho podezřívavost.“
„Slovům ne, stačí vzpomínkám,“ lehce poklepal ukazováčkem na spánek a
věnoval Harrymu triumfální úšklebek.

Harry cítil, jak se mu pomalu podlamují kolena, nutně se potřeboval
posadit, ale odmítl nechat na povrch vyplavat slabost. Malfoy byl opravdu
schopný všeho. I počítal s možností dovolit synovi nahlédnut do jeho
mysli. A bylo na výsost jasné, že Draco uvidí jen co Lucius dovolí a
ještě navíc bezpochyby překroucené v Harryho jistý neprospěch.
A nakonec vše úplně převrátí a označí Harryho za původce toho životního
přehmatu a ze sebe udělá oběť!
Harrymu se začalo dělat mdlo, a nabízená sklenička koňaku by najednou
přišla velmi vhod, ale nechtěl dávat jakoukoli nejistotu na najevo. Ale
Lucius, který celou dobu pečlivě sledoval jeho reakci a spokojen na
nejvyšší míru, znovu přivolal stříbrný podnos s alkoholem a sklínku mu
sám naplnil.
„Koňak?“ nadhodil znovu a s mírným úšklebkem poslal pití k nebelvírovi.

Harry se snažil proniknout skrz Luciovu nečitelnou masku, ale neuspěl.
Beze slova tedy přijal nabízenou skleničku a naráz do sebe obrátil její
obsah. Vysloužil si tak blonďákův nesouhlasný pohled.
„Je vidět, Pottere, že kvalita ti nic neříká, plýtváš s ní jako s vodou.
A Draco je jako tenhle koňak,“ pozvedl křišťálovou číši proti ohni, a
Harry postřehl zlatavý odlesk, když plameny pronikly skrz tekutinu.
„Potřebuje někoho, kdo dokáže ocenit jeho hodnotu,“ pokračoval Lucius. „A
ty tím někým rozhodně nejsi.“

V Harrym se po tom vydatném loku rozproudila krev a přinesla novou
odhodlanost. „Měl bys to nechat posoudit jeho. Nemáš mu co mluvit do
života.“
„Ale Pottere, karta se už dávno obrátila, copak to nevidíš? Nemá cenu se
nadále zesměšňovat. Už nezachráníš, co je dávno ztraceno a vlastně ani
nikdy nebylo.“

Harryho impulsivní nátura začala přebírat kontrolu nad jeho dosud
racionálním uvažováním. „A já ti zase říkám, že se zatraceně mýlíš. Draco
a já…“
„No jistě, vaše společná láska, blablabla…“ skočil mu Lucius do řeči a
nepustil ho už ke slovu. „Seber se a zmiz, Pottere, než se Draco vrátí.
Nikdo tady o tebe nestojí. Zmiz a já se před Dracem nezmíním o našem
milém setkání před Vánoci.“
„To neudělám,“ odsekl Harry prudce.
„Pak se tedy Draco dozví, proč a kam jsi na těch pár dní zmizel.“
„Neuvěří ti!“
„Pottere, ty jsi vážně hlupák!“ zasmál se Lucius. „Znám svého syna déle
než ty.“
„Ale já lépe, změnil se.“
„A k tomu ještě směšný,“ odfrkl si blonďák znechuceně. „Špatná kombinace,
ale ve spojení s tvým jménem mě to ani nepřekvapuje. Říkám ti naposledy,
zmiz teď a bude tě nenávidět o to méně.“
„Ne!“
„Vypadni!“ zařval Lucius až broušené sklo nebezpečně poskočilo na
levitujícím tácu.
„Ne!“ rozhodnost s Harryho hlase jej samotného překvapila. Byl odhodlám
se bít do posledního dechu. Prsty pevně semknuté kolem hůlky, připraven
se bránit, čekal, že Lucius zaútočí, ale… Malfoy jen překvapivě uvolnil
napjatý výraz a usmál se.
Harry znervózněl, dlaně se mu zpotily.

„Ať je tedy o tvém…“ zavrněl sladce Lucius a pomalu vykročil k Harrymu.
Ten zareagoval o zlomek vteřiny později, ale i ten stačil k tomu, aby
Malfoy urazil větší číst vzdálenosti, která je dělila.
„Nepřibližuj se!“ vyštěkl Harry s namířil na něj hůlku.
„Ale no tak, klid,“ protáhl líně Lucius, jeho hlas hladil, byl sametový a
uklidňující… konejšící rozdivočeného koně.
Harry se zachvěl. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„Nehodlám na tebe útočit,“ pokračoval Lucius tiše.
„A to ti mám jako věřit?“ ušklíbl se Harry a dal si záležet na ironickém
tónu.
„Zkus to,“ zašeptal Lucius a malino přikročil.
„Nehýbej se!“ Harry teď mířil Luciovi přímo na hruď.
„Podívej, odložím svou hůlku.“
Lucius pomalu odděloval hadí hlavu od své hole a pozvolna ji pokládal na
stůl. Harry jej ostražitě sledoval. Teď už mu nebylo jasné vůbec nic.
Fascinovaně pozoroval blonďákovo chování, nemohl odtrhnout zrak od klidně
odpočívající Malfoyovy hůlky na ebenovém dřevě stolu.
A to byla chyba….

Luciovi stačil jediný delší krok, aby se ocitl těsně před svým
protivníkem a nepřipraveného jej uvěznil v náručí. Harry byl tak šokován,
že se v první chvíli ani nepohnul, a když se začal vztekle zmítat, nebylo
mu to už nic platné.

„Nemůžeš soupeřit se mnou, Pottere, aniž by ses vyhnul prohře,“ pronesl
Malfoy spokojeně, a odhodil Harryho hůlku, kterou mu vyrval ze zajatých
rukou.

Harry cítil Malfoyův dech prodchnutý koňakem na své tváři, lehce ovíval,
byl teplý a sametový. A Lucius byl blížeji a blížeji, až se téměř dotýkal
jeho rtů.

Harry naprosto paralyzovaný... Zajat v náručí, zajat pohledem šedé skály,
omotán vábivostí jemných úst… Nemohl odtrhnout zrak od dokonalé krásy
Lucia Malfoye, stříbrného jasu dychtivých očí…
Když se jejich rty střetly v letmém polibku, bylo to jako elektrický
výboj… Harry dostal pořádnou ránu a pěkně s ním šlehla o zem. Zorničky se
rozšířily zděšením, ale vzápětí si nenávistně změřily toho kluzkého hada,
co se na něj tak lepil.
Sesbíral v sobě veškerou sílu a odstrčil jej od sebe jak nejvíce dokázal.
Malfoyi nic podobného nečekal, a přestože silnější než Harry, ztratil
rovnováhu a klesl k zemi.

Právě v okamžiku, kdy se dveře do salónku otevřeli…

A právě v okamžiku, kdy nikdy neprohrávající Lucius Malfoy stihl
chňapnout Harryho za košili a stáhnout jej na sebe.
„Harry, tak dlouho jsem na tohle čekal,“ zašeptal, patřičně nahlas, do
nebelvírovy rozdrbané kštice.
Uběhly dvě, tři vteřiny, než se Harry vyškrabal na nohy a tolik vztekem
bez sebe, že ani nemohl mluvit. Když se za další dvě nadechl, aby
Malfoyovi staršímu pověděl jeden obzvláště peprný názor na něj, ani se k
tomu nedostal…

„Ehm, nechci rušit…“ ozvalo se ode dveří.
Nepříjemně klidný hlas se rozletěl místností a v Harrym by se krve
nedořezal. Pomalu se za tím zvukem otočil, bílý jako stěna s vyděšeným
výrazem na tváři.
A Lucius s uspokojeným… „A máš to! Poletíš odtud rychleji než to tvé
závodní koště!“


A/N Komentáře jako vždy potěší...