Draco se svíjel na zemi, úplně pohlcený kletbou, která jakoby spalovala samotné jeho nervy, trhala je a obracela naruby a sypala na ně pepř a sůl. Bolest během okamžiku vyplnila celou jeho mysl, nezbylo tam místo vůbec na nic. Nenávist, lásku... na sebemenší čin. Náhle se jeho vědomí projasnilo. Bylo to jako když dostal svou odpověď. A najednou, jako by s myšlenkou na zasvěcení, bylo veškeré utrpení náhle pryč. Jeho mysl byla dokonale svobodná, nezávislá na jeho zmučeném těle. Věděl, že na jeho těle, hůlce, na ničem už nezávisí. Neměl tělo a tak nepotřeboval hůlku. Soustředil se tak, jako ještě nikdy v životě, a v tu chvíli ucítil, jak se kolem něj koncentruje energie ostatních. Všichni už překročili bolest, hledali v náhle jasnosti své mysli pevný bod a čerpali sílu ze zaklínadla, které je mělo zničit. Jako jediná bytost vystřelili všechnu svou sílu na Voldemorta. Postava v černé kápi se zapotácela, jak jí hůlka vystřelila z ruky a nechala jí spálenou na uhel. Čaroděj zařval vzteky a bolestí, nemohl prohrát, prostě nemohl! Byl nejmocnějším čarodějem na celém světě. On, Lord Voldemort nemohl prohrát. Dopadl jen malý kousek od Harryho Pottera, který na něj schoulený v polosedě upíral zrak. Tělu i mysl mu drtil obraz černého kvítku, snad lilie, snad... v hrůze rozeznal černý ocún a srdce v jeho hrudi vybuchlo. Ztratil vědomí téměř okamžitě, ale přesto ještě stihl udělat pohyb, který předtím nedokončil. Dýka opsala krátký oblouk a zanořila se Harrymu do hrudi. Voldemort vydechl naposledy. Harry Potter vytřeštil oči, jak čepel pronikla jeho srdcem. Ani řádová magie jej nemohla ochránit před neodvratnou smrtí. V posledním pohledu, než se mu zkalil zrak, upřel zrak k Hermioně a zašeptal: „Miluju tě.“. Pak jeho tělo ztuhlo. Ostatní, spojení v ten okamžik s jeho myslí, stanuli na samé hranici smrti, jak se jim srdce sevřela a pohltila je síla bodnutí, jako by bylo cílené přímo na jejich srdce. Když se probrali, Harryho oči už byly matné a přivřené, krev přestávala prýštit a tělo pozvolna chladlo. Hermiona zakřičela. Rezonující hlubiny jejího zoufalství rozechvěly masivní stěny tohoto místa. Padla na Harryho hruď a objala ho. Z očí se jí valily slzy. Kdyby mohla, kdyby to bylo alespoň trochu možné, nikdy by si to nepřipustila, nikdy by neuvěřila. Ale chladné tělo v jejím náručí bylo příliš hmatatelným důkazem, že je to pravda. Harry je mrtvý. Už jí nikdy nepolíbí, nepohladí... Nikdy se jí nepodívá svým okouzlujícím, mrazivě pevným pohledem do očí. Je pryč. Všichni ještě chvíli leželi, příliš vysílení a ochromení žalem na to, aby mohli něco dělat. Pak Draco vstal. Pomohl na nohy Ginny a položil Hermioně ruku na rameno. „Musíme pryč. No tak, Hermiono. Musíme jít, než sem přijdou další Smrtijedi. Harry do posledního okamžiku dělal vše pro to, aby tě zachránil. Přece se teď nenecháš zabít. To mu nemůžeš udělat. Pojď!“ Z chodby sem dolehly kroky, a Hermiona na okamžik probrala. Mystérium bolesti. Myslela, že nic víc se o něm už během svého života naučit nechtěla. Její srdce bylo jako sevřené, jakoby tlouklo jenom napůl. Prudce vystřelili ze dveří, jen o pár vteřin dříve, než z druhé strany chodby přiběhli ostatní Smrtijedi. Běželi chodbami, ve zběsilé snaze zachránit si život. Běželi a běželi, jako v podivném snu. Místa se začala slévat, chodby rozmazávat. Uvědomovali si, že neví, kam běží, že se v tomhle temném labyrintu vůbec nevyznají. Bylo jen otázkou času, kdy vrazí do některého ze zuřících příslušníků bývalé stráže Pána zla. Světlo jasně planoucího krbu v jinak téměř jednolitém, temném šeru sklepení je téměř oslnilo. Vběhli do něčeho, co dost dobře mohla být přijímací síň. Mísa letaxu vedle krbu byla skoro plná. Draco napřed popohnal Hermionu. „Grimauldovo náměstí je jediná možnost, budou tam už čekat přátelé. Do Bradavic se přemístit nelze.“ Hermiona upustila zelený prach a rozechvělým hlasem zadala místo určení, pak zmizela v zelených plamenech. Harry letax nesnášel, napadlo jí. Pak, napůl po pohrůžkou, odcestovala Ginny, a Draco hned vzápětí za ní, jak jí musel slíbit, aby ho poslechla a nechala ho posledního na tom strašném místě. Na Grimauldově náměstí na ně již čekal Brumbál, Tonksová, Remus i další. Byli v bezpečí. Všichni byli zamlklí a jen stěží byli schopni vypovědět, co se vlastně v sídle Pána zla odehrálo. Madam Pomfreyová, která se sem přemístila z Prasinek, jim ošetřila rány a dala jim napít posilující šťávy. Byla překvapená, že nezávisle na sobě všichni odmítli jakékoliv tišící prostředky. Oni ale věděli proč. Jejich šrámy a palčivý pocit táhnoucí se z nich tělem a zažírající se svíravě až do morku kostí, to bylo jejich jediné, poslední spojení s nejlepším přítelem, s tím, který bojoval do poslední chvíle, a zemřel jako vítěz, byť rukou svého nepřítele. Dny se vlekly jako šedá, pošmourná čára. Draco a Ginny se rozhodli, že jim nejlépe bude spolu, a tak jim Brumbál vyhradil pokoj v Bradavicích, aby se z prodělaného šoku a ztráty mohli vzpamatovat společně. Hermiona se však nebyla schopná vrátit se do Bradavic. Výuka, knihy, čáry... jako by to najednou nic neznamenalo. Zůstala do Vánoc a přes celé svátky doma u rodičů, kteří se o ní postarali, ale s jejím trápením jí pomoci nedokázali. Hermiona si připadala zlomená a opuštěná. Přesto se rozhodla vrátit se po Vánocích do školy a pokračovat ve studiu. Něco dělat musela, a školní rutina jí docela dobře pomáhala žít ze dne na den. Po večerech sedávala v sovinci, v astronomické věži a na dalších místech s výhledem do zasněžené krajiny, kam dřív chodívali s Harrym. Sedávala sama, schoulená, a většinou upíjela horkou čokoládu s kapkou brandy nebo silné svařené víno. Postupně v ní rostlo přesvědčení, že Harry nezemřel nadarmo. Viděla jeho živoucí odkaz všude kolem. Každý z bývalých Smrtijedů, kteří byli ještě chyceni na živu, byl zatčen. Někteří Smrtijedi se raději hlásili přímo na ministerstvu. Případy nehod a nezbytných zabití kvůli kladení odporu při zatýkání byli až příliš časté. Několik sídel starých rodů bylo vyrabováno a stoupenci padlého pána zla zlynčováni. Lidé v likvidaci čekoholi, co jim připomínalo, jak blízko byli opět temným časům a jak slepí k tomu dokázali bát, byli téměř fanatičtí. Hermiona jejich zuřivost chápala. Sama byla odhodlaná stát se tou nejobávanější bystrozorkou a zabránit jakémukoliv seskupení černokněžníků po celý zbytek svého života. Draco a Ginny spolu už zůstali. Jelikož po Dracově matce jako by se slehla zem, stačilo jim k tomu svolení Weasleyových, a ti proti jejich společnému bydlení nic nenamítali. Postupně, jak v nich pohasínal ten nejhorší požár smutku, se začínali chovat jako dřív. Škola, práce a společné žití jim zabíraly dost času na to, aby nemuseli příliš myslet na prožité zlo. Jen Hermiona se jim ještě dlouho vyhýbala, jako by prostě nenašla sílu podívat se jim a vzpomínce, kterou v ní vyvolávali, do očí. Draco už v sobě nikdy nenašel sílu pracovat s bolestí. Občas během milovaní převzal vládu nad situací a dal Ginny pocítit, že se mu může poddat, a nechat veškerou kontrolu, starosti a přemýšlení na něm, ale nikdy už nenašel sílu jí udeřit, nebo i jinak, byť symbolicky ublížit. Tenhle plamen jako by v něm vyhasl. Jako by toho dne ve Voldemortově sídle zaplanul tak žhavě, že spálil veškeré palivo, co pro něj v jeho srdci mohlo být... EPILOG V temnotě sklepení se cosi pohnulo. Zrůda protáhla svou ztuhlou páteř a napřímila se. Její síle už nemohlo nic odolat. Ozvala se mohutná, dunivá rána a kované dveře kobky se rozletěly na třísky. Zlověstná figura se po kopnutí napřímila a zbytky dřeva a kovu, visící z pantů z nich servala holýma rukama. Nic jí nemohlo zastavit. Stoupala po schodech a hlavní bránou věznice, kde Voldemort držel své nejzarytější nepřátele, kterým nechtěl dopřát smrt, prošla jako golem. Brána se zakřupáním dopadla na zem a zasténala pod těžkými koženými botami. Jeden se Smrtijedů, probíhající zrovna kolem, rozzuřený smrtí svého pána, rozběsněný ztrátou cíle a snad i smyslu života, na postavu zlověstně namířil hůlku. „Avada Kedavra!“ Mohutný zelený záblesk projel postavou, ta se ale ani neotřásla a pokračovala dál. Zrůda... zrůda, kterou připravili o myšlenky, o city, o to nejdražší, to jediné drahé, co jí drželo stranou od šílenství. Zrůda žíznící po krvi. Ozval se výkřik, zachropění a zvuk tlakem drcených kostí. Stěnu, osvícenou mihotajícím svitem pochodně, zalil cákanec krve. Druhý byl natolik mohutný, že pochodeň uhasil a místnost zalila tma. To už přibíhali i další Smrtijedi, jen aby jeden po druhém, ale někdy i dva nebo tři naráz umírali rozsápaní na kusy, ze zlámanými vazy a drcení silou padajícího meteoru. Kaluž krve se rozrůstala, až zaplavila skoro celou podlahu místnosti, která – jak příhodně – až dosud sloužila jako mučírna nevinných, a v čůrcích stékala po schodech dolů ke kobkám vězení. Sídlo Lorda Voldemorta bylo nalezeno až o několik měsíců později. Nalezli tam netknuté a díky mrazivé zimě zachovalé tělo Harryho Pottera. Na jeho pohřbu se Hermiona poprvé setkala se starými přáteli a nalezla v nich oporu a útěchu. Od té doby se jim nevyhýbala. Teď už skutečně věděla, že život musí jít dál. Když jí Ron ten večer váhavě pozval na skleničku, neodmítla ho. Nalezli také uřezanou hlavu Severuse Snapa a to, co kdysi bývalo jeho tělem. Všechna ostatní těla nalezená v sídle byla znetvořená natolik, že jejich identifikace byla zhola nemožná. Některá torza byla rozervaná vedví. Některé ruce, zpřerážené a odtržené od trupů, ještě pořád svíraly hůlky, v posmrtné ztuhlosti, kterou časem upevnil mráz, rozlézající se chodbami odlehlého sídla v dalekém severním cípu ostrova. Ty obličeje, na kterých šlo alespoň náznakem poznat nějaký výraz, byly zkroucené bezmeznou hrůzou a nelidskou bolestí. Když jeho běsnění pominulo a na chvíli v sobě zase ucítil lidskou bytost, Černý Ocún, dříve známý jako Sirius Black, poslední velmistr Řádu černého ocúnu, odešel do skalnatých hor, na které zrovna dopadaly první sněhové vločky toho roku. Daleko v horách, po mnoha hodinách chůze, našel jeskyni, dost velkou na to, aby v ní mohl vzpřímeně klečet na kolenou. Poklekl, a začal se modlit. Jaká slova se linula z jeho úst, věděl jen on sám. Jeho prsty, slepené zaschlou krví a jeho šaty potřísněné kusy nepřátel, zůstaly sepnuté v prosebné póze až do jara, než jeskyni a opuštěné tělo zavalila lavina tajícího sněhu. Snad to bylo jenom zdání, ale na tváři umrzlého těla, které celou zimu klečelo v póze prosebníka, jako by hrál sotva znatelný úsměv. Where there will be no more pain No more sorrow No more waiting For illusive tomorrows There will be no more pain No more dying No more striving or strain No more pain (Point Of Grace; Words & Music by Geoff Thurman & Becky Thurman) AUTORŮV DOSLOV Pokud se vám konec povídky nelíbí, je mi to líto, ale takhle to „muselo“ skončit. Vlastně celou druhou polovinu povídky (někdy od příjezdu do Bradavic) jsem psal s vágní vizí takovéhoto konce, i když jsem v rámci aktuálních prožitků a nových nápadů příběh natahoval stále novými prvky a konec váhavě oddaloval. Zklamaným a znechuceným věrným čtenářům se omlouvám. Snad v budoucnosti napíšu něco s opravdovým happyendem, já je jinak mám docela rád... V novější verzi povídky je jedna kapitola která tady chybí. Asi jí sem pro úplnost, nebo spíš pro zajímavost umístím. Patřila by před kapitolu Plány a Vzpomínky, a jelikož zde zveřejněná verze je bez úprav návaznosti, můžou některé informace v ní kolidovat s kapitolou, co přichází po ní, nebo možná i dvěma. Pokud vás zaráží, že povídka ignoruje viteály a některé další prvky používá dost alternativně, vězte, že celá navazuje na IV. díl a pátým už se jen místy lehce inspiruje, veškeré později vyjevené informace už bere jen jako vágní inspiraci a jako fakta je prostě ignoruje. Díky za všechny ohlasy, podporu ke psaní i úpěnlivé prosby a nadávky, které mě dokopaly povídku konečně dopsat. Díky za kritiku, které snad byla (je a bude) přínosem, pro mé další psaní. Chtěl bych poděkovat zejména Anette, za betaread některých kapitol, a vůbec celé skupině betareaders. Také A. (resp. T.H.) za zevrubnou a téměř profesionální kritiku povídky, bráškovi Z. (J.A.) za podporu, *všem* úchylným přátelům za inspiraci a též svojí milované drahé polovičce. Byť jsme se na začátku psaní téhle povídky ještě vůbec neznali, bez ní bych jí nikdy nedokončil. Speciální poděkování patří těm, kteří pamatují na moje schizofrenní oddělování identit a v rámci bezpečnosti mojí veřejné a pracovní existence nemíchají přezdívky, pod kterými se na různých místech vyskytuji, i když jich třeba znají víc. A pokud někdy budete zakoušet mystéria bolesti, doufám, že to nepovede k hořkým a fatálním koncům, jako u našich přátel.