Catherine opatrně zaklepala na dveře Severusova kabinetu. Ruka se jí
trochu chvěla a nohy se nejistě podlamovaly.
„Dále!“ ozval se zevnitř nezúčastněný hlas profesora Snapea.
Catherine vstoupila. Zarazila se těsně u dveří. Bojácným pohledem se
rozhlížela kolem. „Dobrý den!“ popřála mu tiše.
„Dobrý den!“ odpověděl jí na pozdrav a v očích se mu mihl náznak
zvědavosti. „Potřebujete něco?“
Němě zakroutila hlavou. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.
Vzpamatovala se. „Vlastně… jsem se přišla rozloučit,“ špitla.
Severus ztuhl uprostřed pohybu. Pohled mu zkameněl a znepřístupněl. „A
kdypak odjíždíte?“ V jeho hlase se neodrazil ani náznak emoce, citu,
prostě ničeho….
Catherine pocítila zoufalství. Donutila se čelit jeho pohledu. Tiše,
přesto pevně, mu odpověděla: „Dnes večer. Všechny potřebné materiály mám
a myslím, že není nutné, abych profesorům dále komplikovala život svou
přítomností.“ Po tomto prohlášení sklopila pohled.
Severus si podepřel bradu. S ironickým pobavením se na ni zadíval. Po
dlouhé době… ani nechtěl vědět, jak moc dlouhé, pozorně pohlédl na ženu.
Porozuměl narážce na svá vlastní slova. Jenže právě teď mu život
komplikovala jako nikdy za poslední dva měsíce. Připadala mu tak
bezbranná. Pocítil náhlou potřebu ji držet v náručí. To ho… vyvedlo z
konceptu.
V tom zachytil její myšlenku a z očí mu vyšlehl chladný plamen vzteku.
„Chtěla jste odejít bez rozloučení, nemýlím-li se?!“ podotkl. A v jeho
hlase náhle byla znát emoce - ztek!
Překvapeně na něj pohlédla a prudce zamrkala. Pochopila, že se jí dostal
do myšlenek. „Napadlo mě to,“ řekla nakonec nejistě.
Prudce vstal ze židle. Nervózně si prohrábl vlasy.
Fascinovaně sledovala jeho zmatek.
Ruka mu ztuhla uprostřed pohybu. Pomalým, unaveným krokem přešel ke krbu
a otočil se k ní zády. „Co vás přimělo změnit názor?“ Hlas měl ostrý jako
břitvu.
Poznala, jak mu tím přiznáním ublížila. Tohle jsem přece nechtěla!
Chvilku byla v pokušení mu říct, že přece nemohla jednat jinak. Že srdce
jí to nedovolilo. Jenže nesměla. Lhala by. Nechtěla mu znovu ublížit, ale
on si zasloužil znát pravdu. „Hermiona mi promluvila do duše,“ řekla
nakonec ironičtěji než chtěla.
Záda mu ztuhla a celý jeho postoj vyzařoval všechnu míru sebeovládání,
jež musel vynaložit.
„Pomohla mi uvědomit si, co je důležité a správné. A pak – nemohla jsem
od Tebe odejít, aniž bych Tě viděla,“ dodala tichounce.
Bylo to řečeno tak tiše, že si Severus chvilku myslel, že se mu to jen
zdá. Ze srdce mu spadl obrovský balvan. Vážně byla jiná než ostatní. Dala
mu naději, že… ještě žije. Pomalu se k ní obrátil. Zadíval se jí do očí.
Jeden se ztrácel v pohledu druhého. Přestali vnímat čas. Jen tak stáli a
koukali se.
Severus se pomalu, jakoby sám nevěřil, že to dokáže, usmál. Catherine mu
úsměv vrátila.
Už nemohl dál čekat. Přešel k ní a vzal její obličej do dlaní. Sklonil se
a jejich rty se setkaly. Líbali se dlouze a něžně. Jak se polibek
prodlužoval, stával se vášnivějším, hlubším.
Po chvíli, která se zdála nekonečná, se od sebe odtrhli. Severus se
zhluboka nadechl. Catherine sklonila hlavu a nejistě si olízla rty.
Severus se na ni usmál a něžně ji ukryl ve svém náručí. Těsně se k němu
přimkla. Hladil jí pomalými pohyby po zádech a zhluboka vdechoval její
vůni. Chtěl si zapamatovat každičký detail jejího půvabného těla.
„Vážně musíš odejít?“ zeptal se.
Zdvihla hlavu z jeho hrudi a podívala se mu do černých uhrančivých očí,
které jí učarovaly hned při prvním setkání. Vlastně to již bylo dávno,
kdy ho viděla prvně. Bylo to už čtrnáct let, co nastoupila do školy. Ale
jako muže ho začala vnímat teprve před dvěma měsíci po svém návratu do
školy. Jak byla celé ty roky slepá a bláhová! „Musím.“
„Ale…“ chystal se protestovat.
Položila mu prst na rty. „Už takhle to pro mě není lehké, tak mi to
neztěžuj, prosím!“
Vzdal se snah cokoli říct.
Catherine pokračovala. „Potřebuju čas, nic víc. Všechno se zamíchalo a já
potřebuju čas si vše srovnat v hlavě. Je to na mě rychlé. Moje city jsou
moc silné, ale o to víc zmatené. Prosím, dej mi čas!“
Severus se na ni mlčky díval. Chápal ji, ale představa, že ji kdoví jak
dlouho neuvidí, se mu nelíbila. Nakonec se rozhodl, že tlačit na ni by
nebylo fér. „Máš ho mít.“
„Děkuji!“ řekla vděčně a rychle ho políbila na bradu. Pak od něj
odstoupila. „Já už raději půjdu, jinak už nebudu mít sílu…“
Trošku smutně se ušklíbl. „Půjdeš ještě na večeři?“ zeptal se s nadějí.
Zavrtěla hlavou. „Zmizím před večeří. Tajně. Nechci se loučit…“ Hlas se
jí zlomil. Kousla se do jazyka. Usmála se na něj. „Ahoj!“ Na víc se
nezmohla, protože kdyby řekla něco víc, rozbrečela by se.
Přistoupila ke dveřím. Brala za kliku, když uslyšela slova, která jí
ještě dlouho zněla v uších. „Když mě budeš chtít, jsem tady. Nikam
neuteču.“
Dveře se otevřely a zavřely. Severus se za ní dlouho díval. Připadalo mu,
že mu právě dala sbohem. Ale tak krutá být nemůže! Nemůže mi dát naději,
a pak říct sbohem navždy. Nebo ano?