Čtrnáctého října se na kolejních nástěnkách objevil nový plakát. Stálo v
něm, že delegace z Krásnohůlek i Kruvalu dorazí přesně za sedm dní.
Odpolední vyučování proto končí o hodinu dřív.
Harry a Ron naštěstí už vypadli z Lizzieiny nemilosti, takže se na
příjezd ,,těšili“ společně. Hermiona pořád hledala knihu, kde četla o
profesorce. Stále nenašla ani náznak, a tak ji napadlo vyzkoušet zaručený
zdroj.
,,Vy dva,“ přisedla si k nim ve společenské místnosti.
Zrovna hráli společně proti Ronovi šachy. Jako obvykle bylo jasné, že o
vítězství není třeba uvažovat.
,,Co potřebuješ?“ zeptala se jí Harry. Lizzie totiž právě táhla na Ronovu
věž.
,,Vy jdete zítra večer za Siriusem, že?“
,,Jo, máme naši každotýdenní seanci s těma dvěma,“ vysvětlil jí. Neviděl
nic divného na tom, že se ptá.
Lizzie ale ano. ,,Proč?“ zeptala se jí podezřívavě.
,,Mohla bych s vámi? Potřebuju se Siriuse na něco zeptat.“
,,Na co?!“ vykřikl Ron v euforii. Právě totiž opět vyhrál.
,,Pořád totiž nemůžu najít tu knížku, kde se psalo o profesorce
Hustlerové. Jako člen profesorského sboru o ní určitě něco ví. Mohl by mě
nasměrovat správným směrem. Lépe by se hledalo,“ vysvětlila.
,,To tě to pořád ještě nepustilo?“ divil se Harry.
,,Ne. Kdo má takovou čest, že je učí někdo, o kom se psalo v nějaké
knize? Měla bych o tom vědět víc,“ nedala si to vymluvit.
,,Asi se tam nepsalo nic tak důležitého, když si to nepamatuješ,“ namítl
Harry.
,,Dobře,“ souhlasila nakonec Lizzie, ,,když se na zítřejší hodině nedovíš
nic nového, vezmeme tě tam. Platí? Máš s ní přece zítra hodinu, ne?“
,,Platí,“ souhlasila Hermiona.

Následující hodina věštění z čísel nepřinesla žádné nové poznatky a
spoustě žáků způsobila zklamání.
Profesorka rázně nakráčela do třídy. Opět ve své, poslední dobou obvyklé,
kombinaci černé a červené. Vypadala dost naštvaně.
,,Naprosto jste mě zklamali. Pozorovala jsem vás jako jednu z nejlepších
tříd a vy mi pokazíte tak jednoduchý úkol. Slečno Abbottová, co jste
dostali za úkol?“ zeptala se Hannah, která se po vyslovení svého jména
zatvářila zděšeně.
Profesorka měla nebezpečný pohled, takže se jí nikdo nedivil.
,,M-měli jsme na-napsat, co-co zji-zjistíme o-o-o He-hermíně
He-he-heroldsonové,“ vykoktala ze sebe strachy.
,,Správně. A naprostá většina třídy mi z knihy opsala její životopis.
Sice jsem se dověděla vzrušující příběh o této lovkyni upírů, ale to, co
jsem po vás chtěla, neměl nikdo. Tedy skoro. Pouze dva studenty napadlo,
že když jsme ve věštění z čísel, že mě asi zajímá, co díky tomuto
zjistíte. Tahle práce by byla perfektní pro profesora Lupina, ale pro mě
je naprosto zbytečná. Za každou takovou práci odečítám příslušné koleji
deset bodů a za ty dvě povedené dvacet přičítám. Každý, kdo práci napsal
špatně, mi ji udělá na příště znovu.“
Celou hodinu pak byla profesorka naštvaná. Hermiona byla v klidu. Věděla,
že práci napsala správně. Vrtalo jí ale hlavou, kdo byl ten druhý. A
opravdu. Když ke konci hodiny profesorka práce rozdala, na té Hermiony
bylo napsáno velkým písmem plus deset. Na tváři se jí objevil široký
úsměv, čehož si ostatní všimli a došlo jim proč.
Po zazvonění se Hermiona zvedla, aby byla co nejrychleji pryč. Stejně
jako ostatní nechtěla být poblíž navztekané profesorky moc dlouho. Těsně
za dveřmi jí prasklo ucho brašny a Hermiona musela posbírat vše, co jí
vypadlo.
,,Grangerová, Grangerová. Co my provedeme s tím volným časem, který, na
rozdíl od ostatních, budeme mít,“ ozval se nad ní jízlivý hlas.
Hermiona s trhnutím zvedla hlavu. Nad ní nestál nikdo jiný než Draco
Malfoy.
,,Neříkej, že to ty jsi měl tu práci taky dobře?“ nevěřila tomu, co ji
právě napadlo. Malfoy? To není možné.
Draco ji obdařil zářivým úsměvem. ,,Skutečně chytrá,“ řekl rádoby
udiveným hlasem.
,,Sice nevím jak ty, ale já ho využiju k tomu, abych se dokázala více
vyhýbat takovým zmetkům, jako jsi ty,“ smazala mu úsměv z obličeje.
Netrvalo však dlouho a byl tam znovu. Hermiona už si představovala, jak
mu ten namyšlený ksicht seškrabuje nožem, když si uvědomila, že už by
měla jít na další hodinu. Malfoy už tam naštěstí nestál.
V šest večer se podle domluvy sešli všichni čtyři ve společenské
místnosti. Ron totiž trval, že když už ten rodinný večer poruší Hermiona,
tak on může taky.
Sirius na ně čekal ve své kanceláři.
,,Kde je Náměsíčník?“ divil se Harry.
,,Je přece úplněk,“ vysvětlil Sirius. ,,A co vy tu?“ podíval se na Rona a
Hermionu.
,,Hermiona má dotaz a Ron aby taky neoxidoval,“ odpověděla mu Lizzie.
Sirius se jen ušklíbl. Když se všichni usadili ke stolu, na kterém byla
sousta jídla, zeptal se Hermiony: ,,Tak co bys chtěla vědět?“
,,Jde o profesorku Hustlerovou. Něco jsem o ní četla, ale nemůžu si
vzpomenout, co to bylo. Ty jistě víš, co dělala předtím. Mohlo by mě to
nasměrovat,“ vysvětlovala.
,,Co dělala, než se stala místní profesorkou, ti neřeknu, protože to
nevím. Ale mohl bych ti ukázat něco, co udělala kdysi.“
,,To vážně uděláš?“ divil se Harry. ,,Nám jste zakázali o tom mluvit.
Říkali jste, že se to nesmí vůbec nikdo dovědět.“
,,Tohle je taková výjimka,“ řekl Sirius.
,,Takže jeho kamarádi o ní můžou vědět a ti mí ne?“ čertila se Lizzie.
,,Jsme taky i tví kamarádi,“ připomněl jí Ron.
,,Nemluv za Hermionu, ale za sebe!“ okřikla ho Lizzie.
,,Ale no tak! To přežiješ, Lizzie,“ rozhodl Sirius a šel do své skříně,
kterou kouzlem otevřel. Vytáhl z ní myslánku. Ron a Hermiona na ni
hleděli s údivem. Sirius si z hlavy vytáhl vzpomínku. myslánka se po
jejím přijmutí zavlnila a naskytla jim pohled na nebelvírskou
společenskou místnost.
,,Lizzie, prosím tě, ukaž jim, jak se to dělá,“ poprosil ji Tichošlápek.
Lizzie se zašklebila a strčila do myslánky ruku. Ta jako by začala vřít a
vtáhla Lizzie Potterovou do sebe. Hermiona vyjekla.
,,Neboj, nic se nestane. Jen uvidíš, cos chtěla,“ uklidňoval ji Harry.
Hermiona nervózně strčila ruku do myslánky a také vklouzla dovnitř. Po ní
Harry, bledý Ron a nakonec Sirius.

Hermiona si stoupla před dívku, která seděla v křesle a četla si, a
oslovila ji: ,,Hm…Ahoj! Jsem Hermiona Grangerová a-“
,,Oni tě neslyší. My tu vlastně nejsme,“ vysvětlil Hermioně Sirius. ,,Jen
pozorně sledujte,“ poradil jim.
V jednom z křesel u krbu seděl mnohem mladší Sirius a očividně na někoho
čekal. Neustále totiž pokukoval po zadní straně portrétu Buclaté dámy.
Asi po pěti minutách se konečně dočkal. Portrétem prošli Remus a Petr.
,,Co vám tak dlouho trvalo? Dvanácterák je za chvilku tu,“ vyptával se.
,,Měl jsi si tam zajít sám,“ urazil se Remus.
,,Mám přece zákaz vzdálit se z věže,“ připomněl mu.
,,Ale ty by sis poradil. No nic. Tomu Dvanácterákovi to ale trvá,“ divil
se mladý Náměsíčník.
,,Musí se prokousat davem fanoušků,“ pípl Červíček.
,,Famfrpálový pohár přece pro kolej nevyhrává každý den,“ prohlásil Remus
slavnostně a usadil se do dalšího křesla. Teprve teď šlo vidět, že s
sebou dotáhli několik beden pití.
,,To ne, jen pravidelně jednou ročně,“ usmál se Tichošlápek.
Najednou se otevřel portrét a do minuty se společenská místnost zaplnila
studenty. Nad hlavou nesli famfrpálový tým.
,,Jo jo, Dvanácterák vždycky ovládal dramatický příchod,“ ušklíbl se
dnešní Sirius.
,,Ale co má tohle společného s profesorkou Hustlerovou?“ nechápala
Hermiona.
,,Pojďte se na něco podívat,“ vyzval je Sirius a přešel k dívce, kterou
předtím Hermiona oslovila. ,,Prohlédněte si, co dělá,“ poradil jim.
,,To je profesorka?“ zeptala se Hermiona.
,,Nepřerušovat. Jen se podívejte, co přesně dělá. A ano, je to Isabela
Hustlerová.“
Mladá profesorka Hustlerová si četla nějakou knihu.
,,A teď…“

Všechno se zavlnilo a všichni se ocitli opět na tom samém místě.
Tentokrát však byla skoro prázdná.
,,Je to opět hodin později,“ vysvětlil jim Sirius.
Isabela Hustlerová stále seděla a četla tutéž knihu.
,,Ona tu seděla celou dobu?“ nevěřil Harry.
Sirius přikývl.
Na druhé straně společenské místnosti sedělo jeho mladší vydání se svými
třemi kamarády a jako poslední slavili nebelvírské vítězství. Byli dost
podnapilí.
,,Ne, aby jste si z toho brali příklad,“ varoval je Sirius. Následně jim
naznačil, aby s ním šli ke slavící skupince.
,,Chtělo by to nějakého zábavu,“ prohlásil naprosto opilý Sirius.
,,To je sice pakt, ale zábava se špatně hlídá,“ souhlasil stejně opilý
James.
,,Vy už mluvíte úplně ze silnice,“ posmíval se jim Remus. Opilý však byli
všichni čtyři stejně. ,,Ještě ohínekovou whisky!“ zařval zplna hrdla.
,,Mám zábava,“ ušklíbl se Sirius.
Všichni dnešní se podívali stejným směrem jako on. Hleděl na Isabelu,
která si stále četla.
,,To jste neudělali, že ne?“ řekla smutně Lizzie.
,,Hej klukové, neblbněte,“ prosil je Remus. V hlase byl sice stále poznat
tón opilého člověka, ale už mluvil naprosto vážně jako vždy.
,,Ale no tak, bude to sranda,“ ušklíbl se James.
,,Nechte toho,“ protestoval Náměsíčník.
Bohužel však zbytečně, ostatní už vstali a mířili si to k nevnímající
dívce. Remus šel rezignovaně za nimi.
,,Ahoj Hustlerová,“ usmál se na ni Sirius svým okouzlujícím úsměvem,
který přes opilost neztrácel účinek.
Isabela, aniž by vzhlédla od knihy, řekla znuděným hlasem: ,,Jděte spát.
Ráno musíte brzy vstávat, aby jste mohli ukázat, jací jste velcí kluci,
kteří už umí používat hůlku.“
Remus se začal smát.
,,Co?!“ vyjel po něm James.
,,No co? Je vtipná,“ bránil se nevinně.
,,Co to čteš?“ zeptal se Remus, zatímco bral Isabele knihu z ruky. I on
už se poddal alkoholu a rozum poslal pryč.
,,Vrať mi to,“ řekla naprosto klidně.
,,A když nevrátím?“ ušklíbl se Remus.
,,Tak tě uřknu. Vrátíš mi už konečně tu knížku?!“
,,Hmmm, ne,“ tipnul si Petr.
,,Ty se do toho nepleť, ty jedna malá kryso!“ štěkla po něm.
,,Ale ale. Tady má někdo kuráž,“ posmíval se jí James.
,,Ani se nedivím, že tě Lily nechce. Kdo by chtěl takového přiblblého
jelena,“ vrátila mu.
,,Tak tos přehnala ty malá-“
,,Nerozčiluj se, Dvanácteráku.“ uklidňoval ho Sirius. ,,Jde to i v
klidu,“ dořekl a mávl hůlkou.
V tom okamžiku se školní hábit, který na sobě Isabela měla, změnil v
nějakou sukni a dost odvážné tílko. Isabela vstala, aby se lépe prohlédla.
,,Nevím, jak jste to udělali, ale okamžitě mě vraťte!“ rozčilovala se.
Kluci na ni zvláštně hleděli, takže si před sebe dala jeden z polštářů,
co byli v křesle.
,,Pěkné,“ uznal James, ,,ale mně se víc líbí tohle,“ taky mávl hůlkou a
Isabela byla pro změnu v plavkách.
,,Wow!“ smál se Sirius. ,,Vidím, že jsem tě podcenil, kamaráde.“
,,Ale k ní se hodí spíš tohle,“ prohlásil Remus a oblékl ji do roucha
jeptišky.
,,To bylo trefné,“ souhlasil Tichošlápek.
,,Proč se raději nejdeš tulit k nějaké čoklici a mě nenecháš na pokoji?“
ptala se Isabela Siriuse. Byla už rudá vzteky.
Remus to už nevydržel a začal si zpívat.
,,Copak je úplněk, že tak vyješ?“ vyjela na něj. Následně se proměnila
zpátky do školního hábitu, sebrala své věci a vydala se do ložnice.
Kluci stáli jako opaření.
,,Vážně řekla všechno,“ řekl po chvíli překvapeně James.
,,Náhoda,“ snažil se říct Sirius sebevědomě. Moc přesvědčivě ale nezněl.

Najednou se všechno opět zavlnilo a skupina se ocitla zpět v Siriusově
kanceláři.
,,Vážně to věděla?“ zeptal se Harry.
,,To jsme se nikdy nedozvěděli. Nikdy o tom už nemluvila. Dokonce ani
nepoužila ty náznaky. Každopádně po škole odjela pryč a já netuším, co
celé ty roky dělala. Vrátila se až letos o prázdninách, kdy přišla se
skvělým doporučením na konkurz. Co dělala celé ty roky, neřekla. Myslím,
že jediný člověk, který to ví, je Brumbál. A ani ten podle mě o ní neví
všechno.“
,,Byli jste dost hnusní,“ prohlásil Ron.
,,Jo, byli a já ani ostatní na to dnes pyšní nejsme. Neomlouvá nás to,
ale byli jsme opilí, hloupí, přesvědčení o své dokonalosti a ona byla ta
nejvhodnější oběť. Nikdy nesledovala naše vtípky, souboje se Srabusem ani
hádky s Lily. Rozčilovalo nás, jak to všechno ignoruje, a proto jsme byli
k ní takoví.“
,,Ale stejně se mi to zdá moc,“ trvala na tomtéž Hermiona.
Ještě chvíli se Siriuse vyptávali na nedůležité otázky ohledně myslánky,
ale pak je poslal spát. Jen Lizzie celou dobu mlčela. Něco si totiž
uvědomila.

Ve dvě ráno se dveře knihovny otevřely. Jako by se ale otevřely samy. Na
pohled jimi nikdo neprošel. Stát však blízko, ucítili byste jemný poryv
větru. Neviděný návštěvník za sebou zavřel a vydal se do oddělení s
omezeným přístupem. Asi půl hodinky knihy samy vylétávaly z regálů, až
návštěvník konečně našel, co hledal. Vybranou knihu zastrčil zpět a
cestou ven za sebou zase pěkně zavřel.

Ozval se zvonek a profesor Lupin skončil svůj výklad. Zrovna s jednou
třídou druháků probíral bubáky.
,,Zítra díky příjezdu žáků z Kruvalu a Krásnohůlek hodinu nemáme, takže
máte dost času na napsání eseje na dnes probrané téma.“
Třída zaúpěla, ale s profesorem se nehádala.
,,Ahoj Remusi,“ ozvalo se za profesorovými zády.
Profesor se otočil, za ním stála jeho kmotřenka. ,,Jaké oslovení platí ve
škole,“ zeptal se jí s úsměvem.
,,Samozřejmě pane profesore, Remusi.“
,,No nic. Co potřebuješ?“
,,Tvůj autogram.“
Náměsíčník nadzvedl obočí. ,,Co?“
,,Chtěla bych si půjčit jednu knížku, ale tak nějak se stalo, že je v
oddělení s omezeným přístupem,“ zatvářila se prosebně.
,,Tak nějak se stalo?“ ušklíbl se Remus.
,,Já nemůžu za to, že všechny knížky v normální části, co za něco stojí,
jsem už přečetla. Tahle by ale měla být fakt dobrá,“ zaprosila a ještě
přidala psí oči.
,,Nemůžu tu přece pěstovat protekci,“ vysvětlil jí.
,,To žádná protekce není. Prostě jen dopomůžeš tomu, aby se mohla
studentka lépe vzdělávat.“
Remus si povzdechl: ,,Tak kde to mám podepsat?“

,,Tady to je,“ madame Pinceová podala Lizzie její knihu.
,,Děkuju.“
Lizzie si chtěla dát knihu do tašky až venku. Nebylo moc příjemné
setrvávat pod dohledem knihovnice dlouho. Hned za dveřmi jí ale někdo
knihu vytrhl z ruky.
,,No to se mi snad zdá! Zas ty?!“ nevěřila Lizzie svým očím, když se
otočila.
,,Copak to tu máme?“ ušklíbl se Malfoy, zatímco si prohlížel obálku knihy.
,,Vrať mi ji,“ vyzvala ho klidně.
,,Mmm…Ne.“
,,To chceš zase dostat přes ten svůj vybledlý ksichtík?“
,,Au, to bolelo,“ předstíral neštěstí.
,,Tak poslouchej. Já mám velmi málo času a ty mě zdržuješ.“
,,Tak ahoj,“ řekl Malfoy a s knihou v ruce zamířil do vedlejší učebny.
,,Mou knihu,“ připomněla mu.
,,Nech mi ji. Zajímá mě,“ zálibně si ji prohlížel.
,,Vrať mi tu knížku!“ zavrčela.
,,Zajímavý název, ale nebude to pro dvanáctiletou holčičku trochu
strašidelná četba? Nebudeš mít zlé sny?“
,,O mě se bát nemusíš. Já bych se spíš bála o tebe.“
,,Proč myslíš?“
Odpovědi se však nedočkal. Ohlédl se totiž po hlasité ráně z druhého
konce chodby, čehož využila Lizzie. Knihu mu vytrhla z ruky a co nejdřív
vypadla.

Večer si Lizzie chtěla na knihu podívat, měla ji dokonce ve společenské
místnosti, ale bylo kolem neustále moc lidí. Nedělala sice nic
zakázaného, ale stejně měla pocit, že by nebylo nejlepší, kdyby ji někdo
s knihou viděl. Ten večer se tedy ke knize nedostala.
Druhý den si vzala knihu s sebou. Doufala, že se najde vhodná
příležitost. Celý den však nic.
Stačilo by mi pro začátek jen deset minut. Co to je? říkala si v duchu.
Nevšimla si proto, že při prodírání se tlačenicí studentů na někoho míří.
Vrazilo si to přímo do jednoho zmijozelského studenta čtvrtého ročníku.
,,Ty jedna malá šmejdko! Dávej pozor na cestu!“ rozčílil se.
,,Trhni si, Goyle!“ vrátila mu.
Oba se vydali opačným směrem, dál ke svému cíli.
,,Co ti tak trvalo?“divil se Ron, když celá udýchaná dorazila před hrad.
,,Menší zdržení. Ta tlačenice byla hrozná,“ vysvětlila mu.
,,Vidíme,“ zašklebil se Harry.
,,Když sis ani nestihla odnést tašku do ložnice,“ doplnil ho Lee.
,,Seřadit se podle ročníků,“ slyšeli pokyny učitelů.
Po seřazení čekali několik minut, když jezero začalo vřít. Vynořila se z
něj loď, která vysunula můstek, a z lodi začali vystupovat studenti v
černých kožešinách.
V jejich čele byl zvláštní muž. Byl sice vyšší postavy a statné postavy,
ale byl plešatý a knírek měl na okrajích stočený do kudrlinek.
,,Profesore Emětine,“ přivítal se s ním vřele Brumbál.
,,Profesóre Brumbále. Jsém rad, žéi jsém zás v Anglíi.“
,,Co kdybyste se šli zatím dovnitř ohřát? My tu ještě musíme počkat na
madame Maxime a její žáky,“ navrhl řediteli ředitel.
,,Mý jsmé určítě pró,“ souhlasil.
Kruvalští se šli tedy ohřát a Bradavičtí čekali stále venku.
Po skoro čtvrt hodině se dočkali. Na obloze se objevil obrovský kočár,
tažený též obrovskými koňmi a vystoupila z něj společně se studenty ta
největší žena, jakou Harry viděl.
Po přivítání s Brumbálem se společně vydali do Velké síně.