Kapitola sedmá
PODIVNÉ LEKTVARY

Když se Harry nazítří brzy ráno vyklonil z otevřeného okna ložnice,
usoudil, že je čeká další dusný den. Mohutně zívl a otočil se zpátky k
postelím. Jeho spolužáci včetně Rona ještě spokojeně vyspávali. Harry jim
to klidné spaní začínal pořádně závidět. Jeho samotného dneska vytrhla ze
spánku další noční můra.
Zamračeně si přejel rukou po čele. Jeho jizva ho mírně svědila, nebylo to
ale nic neobvyklého.
Šel se převlíknout a mrkl na rozvrh.
No jo. První dvouhodinovka lektvarů. Skvělý., pomyslel si cynicky.
Sebou si však vzal jen věci na obranu, včetně zaschlého eseje. Čtyři
pergameny o všech třech zakázaných kletbách založil do učebnice a vydal
se dolů po schodech. Samotného ho udivilo, že bez nějakého velkého
přemýšlení, toho včera sepsal tolik. Nevěděl, kterou z nich si vybrat,
tak je tam dal všechny.
„No co. Lepší než nic,“ řekl si sám pro sebe a vyšel ze společenky.

Na snídani dorazil mezi prvními. Zatím bylo ve Velké síni jen několik
snaživých prváků, prefekti jednotlivých kolejí a u zmijozelského stolu se
střetl s temnýma očima Angely. Vypadala nějak unaveně, ale když spatřila
Harryho, vykouzlila na tváři jemný úsměv, který jí s chutí oplatil.
Harry si kecnul ke stolu a začal si dávat na talíř velkou porci topinek a
uzenek. U profesorského stolu koutkem oka postřehl jedinou sedící
postavu. Nenápadně se tam zadíval.
Seděla tam Shiernová v bílém tílku, úzké černé sukni a s ležérně
sepnutými vlasy. Popíjela kávu a zírala nepřítomně někam do vzduchu, jako
by byla někde úplně jinde.
Zanedlouho se to v Síni začínalo jako obvykle hemžit černými hábity,
takže bylo po nějakém nenápadném pozorování veta.
Ron došel zároveň s Hermionou. Harry zvedl hlavu a hned poznal, že se
něco stalo.
Hermiona byla nějaká pobledlá a měla pevné sevřené rty, zato Ron byl celý
rudý a neustále těkal očima všude možně jen ne na Hermionu.
Harry si je oba pozorně prohlédl, odložil svůj džus a založil si ruce.
„Vy jste se zase pohádali?“ zeptal se uštěpačně.
Hermiona sebou škubla a Ron zrudl ještě víc.
„Ne, proč,“ zavrtěla hlavou Hermiona a začala se věnovat snídani.
„Jasně že nepohádali. Co tě to zas napadlo,“ podpořil ji Ron a natáhl se
pro čaj.
Harry si všiml, jak se mu třese ruka, ale neřekl nic.

O dvacet minut později už byl usazený ve třídě spolu s ostatními a čekali
na Shiernovou. Angela před ním si popaměti splétala dlouhý cop, Malfoy
hleděl do prázdna se založenýma rukama a nohama na lavici a Harry si
podpíral unaveně bradu.
Z hodiny uběhlo deset minut a profesorka nikde. Studenti se začali mezi
sebou dohadovat, jestli se něco nestalo, ale o chvíli později už
Shiernová svižně nakráčela před katedru. Třída ztichla.
Usmívala se sice, ale Harry si všiml zvláštního smutného výrazu, který
měla v očích.
„Dobré ráno,“ oslovila je Shiernová. „Omlouvám se za zpoždění, ale musela
jsem si něco zařídit... Tak, máte pro mě úkoly?“
Třída nadzvedla popsané pergameny.
„Výborně,“ Shiernová si vytáhla z kapsy hůlku a mávnutím si je všechny
naložila do náruče.
Hromádku srovnala a založila do složky.
„Podívám se na ně a buď vám je vrátím zítra, nebo až příští týden.“
Poté vytáhla štos jiných pergamenů a švihnutím je rozdala. Před každým
studentem přistály tři.
„Jelikož jsme si včera všechno pěkně zopakovali, nachystala jsem si pro
vás malý test...“
Třída zahučela údivem a prvními protesty.
„Je pro vás až příliš jednoduchý,“ zvýšila hlas Shiernová a trochu se
zamračila. „A proto, že jste si vybrali těžké obory, nehlášené písemky
nebudou nic neobvyklého.“
Studenti se snažili ještě něco namítnout, ale profesorka je rázně
zarazila.
„Máte na to dvacet minut, tak raději začněte.“
Třída konečně ztichla a všichni se poslušně sklonili nad papíry.

Po celkem náročné dvouhodinovce obrany čekalo Harryho něco mnohem horšího
než nečekaná písemka.
Silou vůle se musel donutit následovat Hermionu a doloudat se do Snapeovy
podzemní učebny. Jediné, co ho trochu utěšovalo, bylo to, že je měli zase
se Zmijozelem. Tudíž i s Angelou.
Znechuceně se usadil úplně vzadu do lavice vedle Hermiony a už předem se
snažil uklidnit a obrnit proti případné – tedy spíš skoro jisté –
buzeraci. Ani si přitom nevšiml Angely, která rovněž mířila k zadním
místům.
Zaregistroval ji až tehdy, když se ozvala hlasitá rána a k jeho lavici se
dokutálela lahvička inkoustu. Netušil, jak se to stalo, ale Angela
nejdřív pohrdavě pohlédla na Malfoye a pak se sklonila k rozsypaným věcem
na zemi.
Harry nezaváhal, vstal ze židle a poklekl vedle ní. Angela překvapeně
zvedla hlavu. Harry se mírně usmál a podával jí učebnice. Trochu se mu
přitom třásly ruce. Angele přejel přes tvář zvláštní výraz, ale pro
knížky se natáhla. Dívali se navzájem do oči a Harry se jemně dotkl
jejích prstů. Angela rychle ucukla a podívala se jinam.
„Díky,“ řekla tiše.
„Nemáš za co,“ odvětil Harry.
Pak oba naráz vstali a vrátili se rychle na svá místa.
Až teď postřehli, že na ně zírají skoro všichni ve třídě. Harry nepatrně
zrudl a Angela na ně vyštěkla:
„Co je?“
Dívky se otočily zpátky a skupinka kolem Pansy Parkinsonové si začala
něco špitat.
Hermiona se na ně dívala trochu udiveně a Malfoy Harryho upřeně
pozoroval. Odvrátil se až ve chvíli, kdy do třídy vešel Snape s ještě víc
nabroušeným výrazem než obvykle.
Ve sklepení se rozhostilo hrobové ticho.
„Nastoupili jste do šestého ročníku a tomu by měly odpovídat i vaše
znalosti,“ začal Snape nebezpečným hlasem. „I přes mé naděje, že zkoušky
NKÚ tuto třídu značně pročistí, se sem bohužel dostali i studenti s
nižším hodnocením než vynikající, což jsem ostatně předpokládal.“
Zmijozelští, kromě Malfoye a Angely, se na moment významně otočili na
Harryho s úsměšky na rtech.
Harry zaťal nehty do dlaní a upřeně Snapea sledoval.
„To ovšem neznamená, že na všechny z vás nebudu klást stejné nároky,“
syčel dál Snape.
„Dnešní dvouhodinovku máte na zhotovení lektvaru neviditelnosti. Kde jsou
přísady, to víte a předpokládám, že žádné návody nepotřebujete.“
Zmijozel se začal ošívat a Nebelvír sborově zasténal.
„Na konci hodiny mi odevzdáte výsledky své práce a budu je hodnotit
stejně přísně jako by se jednalo o zkoušky, takže raději začněte,“
zarazil je chladně Snape.
Všichni se spěšně pustili do přípravy.

Harry byl asi v polovině lektvaru, který před ním nafialověle bublal.
Věnoval však víc pozornosti zádům a vlasům Angely, než lektvaru. Chystal
se do něj bezmyšlenkovitě nalít odvar z pelyňku, když se zprava ozvala
šeptem Hermiona.
„Chybí ti tam kopřivník, Harry.“
Na poslední chvíli se zarazil a uvědomil si, že má pravdu. Vývar položil
a vhodil do kotlíku rozdrcený kopřivník, na Hermionu se ani nepodíval.
„Pottere! Přesuňte si kotlík o dvě lavice dopředu na místo Finnigana!“
ozval se Snapeův rozkazovačný hlas.
„Ale proč pane-„ snažil se dotčeně ohradit Harry. Snape ho však přerušil.
„Řekl jsem, abyste si přesedl,“ řekl ledově.
Harry zaťal zuby, sesbíral si věci, kouzlem kotlík nadnesl a mlčky se
usadil na nové místo. Teď měl přímo před sebou Malfoye a Angelu za sebou.
Malfoy se na něj chvíli posměšně šklebil, ale pak se obrátil dopředu.
„Uvidíme, jak vám to půjde bez horoucí nápovědy třídní šprtky,“ uvedl
Snape konečně důvod přesazení.
Zmijozelští se zachechtali. Harry mlčel a snažil se, co nejvíc soustředit
na svůj lektvar. Pomalu se přibližoval konec hodiny, Snape plachtil po
třídě a s úšklebkem komentoval ubohé výtvory. Harry si byl skoro jistý,
že dal do kotlíku všechno, ale stále ho něco znervózňovalo a vytrhávalo
ze soustředění.
Hlavně viděl, jak ho Snape neustále bedlivě pozoruje, jako by ho
kontroloval. Ale také cítil zvláštní mravenčení vzadu na krku.
Snape se přiblížil k jeho lavici a naklonil svůj hákovitý nos nad kotlík.
Harry se snažil klidně dýchat a nevrle Snapea sledoval. Snape chvíli
poulil do kotlíku oči, jako by mu došla řeč, ale pak se k Harryho zděšení
spokojeně ušklíbl.
„Ale, ale, Pottere. Předpokládal jsem, že když jste NKÚ zázračně zvládl
nad očekávání, tak už jste se něco naučil,“ protáhl posměšně.
Zmijozelští se s pochechtáváním otočili, aby jim nic neuniklo.
„Že by přece jen protekce?“ pokračoval Snape jízlivě.
Harry mlčel a čekal, co z něj zase vyleze.
„Takže, podívejte se znovu na svůj lektvar a řekněte mi, co je v něm
špatně,“ založil si ruce za zády a čekal stejně jako zbytek třídy.
Harry mu bez mrknutí zíral do švábovitých očí a usilovně se snažil
vzpomenout si, na co zapomněl. Mravenčení vzadu na krku zesílilo.
Snapeovi se stáhly oči to jízlivých štěrbinek a pravděpodobně už v duchu
počítal, kolik bodů mu zase strhne, když se Harrymu v hlavě ozval
Angelinin hlas.
„Ještě tam nemáš šípkový květ. Nestihl jsi to,“ dodal hlas cynicky.
Harry překvapeně ztuhl, ale ovládl se, aby se neohlédl. Rozhodl se, že to
riskne.
„Už jsem si vzpomněl, pane,“ oznámil hlasitě.
„Opravdu?“ protáhl Snape. „Vy taky někdy myslíte?“
Zmijozel dostal záchvat smíchu. Harry na to nereagoval a pokračoval:
„Nestihl jsem tam přidat šípkový květ. Zrovna jsem se k tomu chystal,
když jste přišel,“ dodal Harry s úsměvem.
Snape ztuhl překvapením a chvíli nevěděl, co na to říct. Prohlédl
nejbližší Harryho okolí, ale nenašel nikoho, koho by mohl obvinit z
napovídání.
Pak se ovládl a ohrnul nespokojeně ret.
„No takže jste nám konečně podal důkaz, že někdy používáte to, co nosíte
v té své namyšlené hlavě. Příště si vzpomeňte dřív.“
Prudce se otočil a s povlávajícím hábitem oddusal nabroušeně ke katedře.
Dokud byl k němu zády, Harry se rychle otočil dozadu. Jeho pohled se
střetl s Angelininým. Usmála se na něj, a pak se zase rychle sklonila ke
své práci. Harry ji ještě moment udiveně pozoroval a odvrátil se dopředu.
Začínalo mu Angelinino chování vrtat hlavou. A jak to vůbec dokázala, že
k němu mluvila v duchu?