Kapitola osmá
U JEZERA

Harry netrpělivě poklepával prsty do učebnice bylinkářství a čekal v rohu
vstupní síně. Asi před pěti minutami do sebe co nejrychleji naházel oběd
a nechal udiveného Rona a Hermionu u stolu samotné. Teď pohledem
hypnotizoval otevřené dveře Velké síně a pořád si v hlavě přehrával, co
chce Angele říct.
Zvonění na další hodinu se kvapem blížilo, když Angela konečně vyšla sama
ze síně a nabrala směr k velkému schodišti. Harry se nadechl a vstoupil
jí do cesty. Angela se zarazila a překvapeně zvedla hlavu.
„Ahoj,“ vydechl Harry po chvíli.
Angela se jemně usmála.
„Ahoj.“
Harrymu se nacvičené věty vypařily z hlavy. Po chvíli ze sebe něco dostal.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
Angela si trochu posunula dvě tlusté knihy v náručí. Na vrchní z nich si
Harry všiml nápisu Základy zaklínačství.
„Na co?“
„Proč jsi mi pomohla v lektvarech?“
Angela se moment mlčela a upřeně Harryho pozorovala.
„Protože jsem chtěla.“
Harry nervózně přešlápl. Z pohledu Angely měl dost zvláštní pocit.
„Ehm... Tak... Díky.“
„Nemáš za co. Stálo to zato, vidět zklamaný Snapeův ksicht,“ ušklíbla se
Angela spokojeně a chystala se k odchodu.
„Počkej!“
Angela se k němu znovu otočila.
„A jak jsi to udělala?“ zeptal se Harry a ztišil hlas. „Jak to, že jsem
tě slyšel ve svojí hlavě?“
„To je na dlouho,“ odpověděla Angela tiše.
„Já si rád udělám čas,“ zakřenil se Harry.
Angela se na něj chvíli nerozhodně dívala, ale pak přikývla.
„Dobře, když to chceš opravdu vědět,“ Angela pohlédla z okna na
prosluněné školní pozemky. „Co dneska před večeří? U jezera.“
Harry měl pocit, že se snad zadusí, jak se mu radostí zrychlil tep a
rozbušilo srdce.
„Jasně. To bude fajn,“ odvětil jedním dechem.
Nedaleko nich se rozeřval školní zvonek, ale oba se na sebe stále
nerozhodně dívali. Harry se k ní o něco přiblížil a přesvědčoval sám
sebe, že by snad mohl-
„Pottere! Rosierová!“ ozvalo se náhle těsně za nimi.
Oba sebou škubli a ohlédli se po hlase.
Snape je spaloval pohledem, jako by je přistihl při krádeži.
„Nemáte být náhodou už dávno na svých hodinách!?“ syčel chladně s
úsměškem na rtech.
„Ano, samozřejmě,“ odsekla Angela. „Už jdu, pane profesore.“
Mrkla nenápadně na Harryho, obešla ho a vydala se svižně vzhůru po
schodech.
„Vám to musím opakovat, Pottere?“ ozval se Snape ledově.
„Ne, pane,“ odfrkl si Harry a zamířil k východu na školní pozemky.
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů!“ neodpustil si Snape.
„Jak jinak,“ zamumlal si pro sebe Harry a zrychlil krok směrem ke
skleníkům.

Po dvouhodinovce bylinkářství, která se Harrymu přímo neskutečně vlekla,
málem v běhu oznámil Hermioně a Ronovi, že se uvidí při večeři a spěchal
do ložnice, aby se zbavil obvyklé školní zátěže.
Odhodil knížky na postel a strhal ze sebe protivný hábit. Navlékl si
džíny, tričko a bezvadnou riflovou bundu, kterou si nedávno pořídil v
jednom z mudlovských obchodů. Samozřejmě až poté, co si vyměnil
kouzelnické peníze a pod dohledem.
Upravil si na nose brýle a vrhl rychlý pohled do zrcadla. Zarazil se nad
svými neskutečně rozcuchanými vlasy, ale pak nad tím mávl rukou. Předtím
než vyšel z ložnice, se přinutil zhluboka nadechnout a uklidnit se.
Stále si opakoval, že nemá důvod být nervózní, ale příliš to nepomáhalo.
Seběhl ze schodů do společenky a narazil na Rona s Hermionou. Stáli u
okna, Ron držel Hermy za paži a o něčem se tiše bavili. Když
zaregistrovali Harryho přítomnost, odstoupili od sebe.
„Kam jdeš?“ zeptal se Ron hlasitě.
Harry se ani nezastavil.
„Ále, jdu se projít,“ zamumlal v odpověď a vyklouzl otvorem dřív, než mu
mohli pokládat další otázky.
Obraz se za ním zaklapl a Ron se otočil zpátky k Hermioně.
„Proč mi najednou nevěříš?“ zeptal se smutně.
Hermy si povzdychla a odpověděla s pohledem upřeným ven.
„Nechci se už o tom dál bavit.“
„Proč?“
„Protože už na to nemám sílu,“ řekla Hermiona tiše, obrátila se a
zamířila k dívčím ložnicím.
Ron se za ní zklamaně díval. Ve chvíli, kdy mu zmizela z očí, vztekle
kopl do nejbližšího křesla.

Teprve když se Harry ocitl na západním břehu jezera, uvědomil si, že si s
Angelou nedomluvili přesné místo. Okamžitě ho polil studený pot. To se
taky můžou hledat věky a vůbec na sebe nenarazí.
Nikde poblíž ji neviděl a když se otočil neviděl ani na východ z hradu.
Začal zcela vážně uvažovat o tom, že půjde zpátky a počká na ni ve
vstupní síni, když ho najednou znovu začalo šimrat vzadu na krku.
V hlavě ucítil mírný tlak a hned poté uslyšel její hlas.
„Jsem napravo od tebe.“
Harry sebou překvapeně škubl, ale hned popošel kus vpravo a rozhlédl se.
Nedaleko v trávě, napůl schovaná za hustými keři, skutečně Angela seděla.
Dívala se jeho směrem a usmívala se.
Harry polkl knedlík, který se mu utvořil v krku a s mírně klepajícími se
koleny zamířil k ní.
Když se k ní přiblížil na doslech, překonal sám sebe, usmál se a posadil
se blízko ní.
„Vždycky tady bylo nádherně,“ zamumlal tiše při pohledu na jezero zářící
v zapadajícím slunci za jejich zády
„Ano, to máš pravdu. A to ticho,“ přivřela Angela spokojeně oči.
„Žádní studenti,“ přitakal Harry.
„A žádný protivný Snape,“ dodala Angela a společně se zasmáli.
Harry si lehl na bok a podepřel si hlavu.
„Takže,“ začal pomalu. „Teď už mi prozradíš to své tajemství?“
„Jaké?“ podivila se naoko Angela.
„Dělám si legraci,“ řekla rychle, když viděla Harryho zamračený obličej.
„Vím, co chceš vědět a vlastně na to máš právo.“
Opřela se rukama za sebe do trávy a neslyšně si povzdychla.
„Slyšel jsi někdy o nitrobraně?“ začala konečně otázkou.
„Jasně,“ přisvědčil Harry. „Loni mě ji ...“ rychle se zarazil.
„Co loni?“ přimhouřila oči Angela.
„Ehm, no ... Říkala mi o ní loni Hermiona,“ vykoktal Harry.
„Aha, to je ta chytrá zrzavá holka, co ji Malfoy nesnáší, ne?“ zeptala se
Angela.
Harry se ušklíbl.
„Jo přesně ta. Je to moje nejlepší kamarádka,“ dodal pomalu.
„To, že se s Malfoyem bavím, neznamená, že já na ni mám stejný názor jako
on,“ poznamenala Angela.
„To je dobře,“ zakřenil se Harry.
„No, když znáš nitrobranu, logicky ti něco říká i nitrozpyt, že jo?“
vrátila se Angela k tématu.
„Snad tím nechceš říct, že ...“
„Ne,“ zarazila ho Angela. „To, že k tobě v duchu promlouvám, není
nitrozpyt, tedy čtení myšlenek. Já umím myšlenky pouze přenášet. Samotnou
mě udivilo, že jsi schopný moje myšlenky přijímat. Jen jsem to vlastně
zkoušela.“
„Kde ses to naučila?“ zeptal se Harry zvědavě.
Angela chvíli neodpovídala.
„Od mojí matky.“
Najednou vypadala smutně.
„A když můžu tvoje myšlenky přijímat, nemohl bych to umět také vysílat?“
Angela pokrčila rameny.
„Ta možnost tu je. Není to těžké, když k tomu máš určité vlohy a
trpělivost.“
„Není to vlastně něco jako telepatie?“
„Něco podobného. Velký rozdíl je však v tom, že já myšlenky nečtu. Podle
mého názoru je to hnusné neoprávněné přehrabování v soukromí.“
„Naprosto s tebou souhlasím,“ Harry se zachmuřil při vzpomínce na loňské
hodiny doučování se Snapem.
„Kdybys chtěl, mohla bych tě to naučit.“
„Opravdu?“
Angela vážně přikývla.
„I když si myslím, že tobě by se víc hodila nitrobrana.“
„Co?“ podíval se na ni šokovaně Harry.
„Ale nic,“ odmávla Angela tu větu rukou, jako by to byla moucha. „Tak co?
Chtěl bys to zkusit?“
V Harrym se znovu ozvala stará nedůvěřivost.
„A proč mě to chceš učit? Tobě z toho přece žádný užitek nevyplyne.“
Angela trochu zčervenala a rozpačitě se usmála.
„Ale vyplyne,“ zamumlala tiše a dívala se Harrymu do očí.
Harry raději změnil téma hovoru.
„Mohl bych se tě zeptat, odkud se znáš s Malfoyem?“ zeptal se zvědavě a
díval se přitom jinam.
„Jsem přece ze stejné koleje,“ odvětila Angela.
„Ale Malfoy se nebaví jen tak s každým,“ namítl Harry.
„To je fakt,“ přikývla Angela. „No, moje teta byla vzdálená příbuzná
Malfoyovy matky. Po její smrti se uvolila postarat se o mě než budu
plnoletá.“
„A co tvoji rodiče?“ zeptal se Harry zvědavě.
Angela mlčela a dívala se na hladinu jezera.
„Jestli nechceš, nemusíš mi odpovídat,“ řekl Harry tiše.
„Ne, to je dobrý. Já jen... Otce jsem nikdy nepoznala a matka ...“ Angele
ztvrdl výraz tváře. „Ta je pro mě mrtvá.“
Harry se nepídil po významu jejích slov. Viděl, že jí to hodně bolí.
„Jestli jsem ti tou otázkou ublížil, omlouvám se ti.“
„Nic se nestalo,“ odvětila Angela, ale vypadala smutně.
Slunce už se schovalo za kopce a začínalo být chladno.
„Ani bych neřekl, že mi s tebou bude čas tak utíkat. Nepůjdeme se
najíst?“ navrhl Harry už v sedě.
Angela se usmála a přikývla.
Harry jí pomohl vstát, ale její ruku už nepustil. Společně se vydali k
hradu.
„Kdy bychom mohli začít s tím přenosem myšlenek?“ zeptal se Harry s
úsměvem.
Angela se zamyslela.
„Možná už o víkendu. Kdybys chtěl.“
„Určitě chtěl.“
Angela se usmála a uhnula pohledem.
„Tak já ti dám vědět.“
„Dobře.“
Došli k bráně a zastavili se. Předtím než vešli dovnitř se oba najednou
pustili a Harry jí otevřel.
„Bylo mi s tebou moc fajn,“ řekla Angela tiše.
„Nápodobně,“ odvětil Harry.
Angela u něj chvíli nerozhodně postávala, jako by mu chtěla ještě něco
říct, ale pak se otočila a rychle odkráčela do Velké síně, ze které se
linula vůně večeře.
Harry se nejdřív párkrát nadechl, aby uklidnil bušící srdce a vydal se
stejným směrem.

Hermiona s Ronem po sobě neustále pokukovali, ale ani jednou se
nepodívali přímo. Harry mezi nimi vycítil zvláštní napětí, ale raději se
na nic neptal a hladově se pustil do krůtího steaku s hranolkama.
Hermiona se po chvíli zvedla.
„Půjdu si rovnou lehnout,“ zamumlala tiše. „Dobrou noc.“
Málem se slzami v očích rychle odešla.
Harry se otočil k Ronovi.
„Vy jste se zase pohádali?“
„Ale ne...“ zavrtěl hlavou nepřesvědčivě Ron.
Harry si povzdychl a zaletěl pohledem ke zmijozelskému stolu.

Angela zarytě hleděla jen do talíře, i když věděla, že ji Malfoy
přimhouřeně pozoruje.
„Kde jsi byla?“ zeptal se tiše po chvíli.
„Co je ti po tom?!“ odsekla Angela.
Malfoy se zakabonil.
„No, jak myslíš. Ale říkal jsem ti přece, že matka chce, abych tě
sledoval a o všem ohledně tebe informoval.“
„Ale neděláš to.“
„Ne. Je mi to odporné. Proto se tě ptám.“
„Svojí matince mě klidně můžeš vylíčit jako poslušnou holčičku. Lži ti
přece nedělají žádný problém.“
Malfoy neodpověděl.
Těsně před tím než odešel, ještě na ni zasyčel.
„Doufám, že máš pořád na paměti varování, kterého se nám milostivě
dostalo.“
Angela nabroušeně vzhlédla k jeho vzdalujícím se zádům.