Harry spal. Harry měl moc rád spánek. Zrovna teď spal a měl dokonce krásný sen. Bohužel měl také sestru. A jeho sestra jeho spánek tak ráda neměla. TŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮT! uslyšel Harry nepříjemný zvuk vedle svého ucha. Probudil ho a zároveň vyděsil tak, že spadl z postele. Bez brýlí viděl rozmazaně, takže spatřil jen flek, zřejmě sedícím na fleku, jež měl být jeho postel. Nahmatal na nočním stolku své brýle a nasadil si je. Ten flek byla jeho sestra. Seděla na kraji jeho postele a zářivě se usmívala. Jak ta dokázala člověku zkazit den. ,,Dobré ráno,“ usmála se na bratra. ,,Já ještě spal,“ vyčetl jí. ,,Já vím, proto jsem použila tu trubku,“ znovu se zářivě usmála. ,,Ale já ještě chtěl spát.“ ,,Blázníš? To by jsi zaspal svoje velkolepé číslo.“ ,,Prosím?“ ,,Už je po deváté. Všichni jsou na snídani. Jestli si stále pamatuješ, máš něco předvést.“ ,,Po deváté? Kde jsou všichni?“ ,,No na snídani. Kde jsi je čekal? Ty jsi po probuzení ještě hloupější než obvykle.“ ,,Tak jak to mám udělat?“ ,,Zvláštní, že se ptáš. Mám i radost, že se ptáš. Celé jsem to vymyslela, aby tě nechytili. Dojdeme do šatny, kde se převlékáte na famfrpál. Tam se vysvlečeš. Neboj, tvoje věci ti dopravím do ložnice. To problém nebude. Vyběhneš z šaten a dáš si kolečko kolem školy, vběhneš do Vstupní síně a pěkně po schodech až do Nebelvíru. Pamatuj, že musíš doběhnout až do ložnice, aby to platilo. Jinak to buď musíš dělat znovu, nebo máš dvě jiné možnosti. Ty víš jaké.“ ,,A jak poznáš, že jsem doběhl až do ložnice? Můžu tě nějak podfouknout,“ zeptal se jí podezřívavě. ,,Věř mi, nemůžeš. To mám vymyšlené. Dobře vymyšlené.“ ,,No já se jen ptám. A pak mi řekneš všechno,“ ujišťoval se. ,,To bylo ošklivé,“ zadívala se na něj škaredě. ,,Já nepodvádím.“ ,,Chci si být jen jistý. Ty totiž nepodvádíš, ty ve věcech hledáš skulinky.“ ,,No když už se ptáš, tak mě napadlo, že bys u toho mohl ještě zpívat nějakou veselou písničku,“ podívala se na něj nadšeně. Nadšeně bylo slabé slovo. Zářila jako vánoční stromeček. ,,Tak na to zapomeň, to nebylo předmětem dohody,“ odmítl ji sladce. ,,Bručoune,“ špitla, zatímco se šel Harry umýt a obléct. Ven šel Harry společně s Lizzie a Ronem. Ron měl za úkol nenápadně odnést jeho šaty. Sice mudroval, že přijde o začátek, ale nakonec stejně souhlasil. ,,Tak příjemný běh,“ popřála mu škodolibě Lizzie. ,,Příště to budeš ty,“ sykl na ni Harry. Měl počkat deset minut a vyběhnout, takže pozorně sledoval hodinky. Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp. Lizzie se usadila k ostatním ke stolu. Brzo přiběhl i Ron. Musel si opravdu pohnout. Nechtěli se hned dívat, aby to nebylo podezřelé. Museli počkat, až si ho někdo všimne a dá vědět i ostatním, co se děje. A opravdu. Sotva Harry vyběhl, nějaký druhák zařval na celý hrad: ,,POJĎTE K OKNU! NĚKDO TAM BĚŽÍ SKORO NAHÝ!“ Ti, kdož věděli, o co jde, vybuchli smíchy. Celá Velká síň se zvedla. Každý se pokoušel najít si co nejlepší místo u nějakého okna. Ti, kteří se nechytili dole, běželi i do horních pater. Když Harry běžel, skoro v každém okně byl někdo. Občas se uklonil, aby ukázal, že jde o srandu. Lizzie, Fred, George, Lee, Ginny a Ron si zabrali jedno velké okno ve Vstupní síni a sledovali jeho běh. Ostatní se pokoušeli uhodnout, kdo to je. ,,Není to Longbottom?“ křičela jedna holka. ,,Ne, to je Potter!“ křikl nějaký vysoký kluk. Bohužel právě vešel za hlukem Snape. ,,Kdo je Potter?!“ dorazil na toho chlapce. Chlapec z něj měl očividně v tuto chvíli poněkud strach, takže ukázal na naháče venku. ,,Co?!“ zařval nepříčetný Snape. Zrovna v tu chvíli Harry vběhl do Vstupní síně. Udělal další úklonu a při zvedání si všiml Snapea. Na okamžik oba jako by zmrzli. Pár vteřin se si dívali do očí. Pak se Harry bleskově zvedl a rozutíkal se po schodech. ,,Pottere!“ zařval za ním. Vzhledem k tomu, že ho Harry neposlouchal, rozběhl se, spolu s povzbuzujícími výkřiky na Harryho adresu, za ním. Pokaždé ho zahlédl jen utíkat za roh. Harry jako střela doběhl k Buclaté dámě. ,,Hordubal!“ křikl na ni heslo. ,,Co to rozčilení a ten spěch? Lidi jsou dneska hrozně uspěchaní, všiml sis?“ vyptávala se ho klidně. ,,Hned!“ zařval na ni. ,,Jde to i bez toho křiku,“ urazila se Buclatá dáma, zatímco se předklonila. Harry stihl jen tak tak projít dovnitř a uniknout Snapeovi. Rychle utíkal až do ložnice. Chtěl to mít co nejdřív za sebou. Na jeho posteli stálo jeho dvojsměrné zrcátko. Vedle něj byl lístek, na kterém stálo: Můj milý bratře, pokud tohle čteš, tak jsi úspěšně zvládl svůj úkol. Ale pamatuj! Abych si mohla být jistá, musíš mi dát nezvratný důkaz, že to tak opravdu je. Použij toto zrcátko. Tvá milovaná sestra Lizzie čekala s ostatními ve Vstupní síni, která byla stále plná. Všichni chtěli vědět, jak to dopadlo. Už nějakou chvíli zírala na zrcátko. Že by to nestihl? napadlo ji. Jisté výhody by to mělo. Pak se ale v zrcátku objevila Harryho tvář. Lizzie se usmála a vykřikla na celou Vstupní síň: ,,Stihl to!“ Všichni studenti začali jásat. Rozdíl mezi oblíbeností Harryho a Snapea byl velký. ,,Nazdar můj bratře. Splněno?“ zeptala se Lizzie bratra. ,,Samozřejmě. Snape zůstal trčet u Buclaté dámy. Mám před sebou Pobertův plánek. Pořád tam je.“ ,,Zřejmě se ji snaží ukecat, aby ho pustila bez hesla,“ zamyslela se spokojeně Lizzie. Celý víkend se Snape snažil prosadit Harryho tvrdé potrestání. Harry sám však jeho obvinění popřel a všichni studenti, jakmile vstoupili do kabinetu profesorky McGonagallové, která celý incident vyšetřovala, rázem ztratili paměť. V kabinetu nikdo nedokázal s určitostí říct, kdo ten nahý běžec byl. Venku si ale všichni rázem vzpomněli. Všude se o tom běhu mluvilo. Nebyl nikdo, kdo by o incidentu neprohodil pár slov s kamarády. Zvlášť dívky debatovaly o tom, že měl běžet nahý úplně. Profesorka se tedy rozhodla, že se zas tolik nestane, když si Harry jeden trest odpyká. Zakázala však Snapeovi, aby trest udělil on. Byl na Harryho naštvaný více než obvykle a profesorka nechtěla riskovat, že by se na trestu přihodilo něco mnohem horšího. Trest Harrymu nevadil, ale fakt, že stále neví, na co Lizzie přišla, ano. Všichni čtyři usoudili, že by u toho neměl být nikdo jiný. Riziko, že by je uslyšel, bylo velké. A každý přece nemusí vědět, co ví oni. Právě z tohoto důvodu se to za celý víkend nepodařilo. Pořád všude někdo byl. Draco měl toho sám plné zuby. Zrovna včera mu dokonce Pansy Parkinsonová navrhla, jestli by to nechtěl udělat taky. Obličej přitom dala do takového znechuťujícího šklebu, který nejspíš považovala za svůdný úsměv. Draco raději co nejrychleji opustil její přítomnost. Poslední dobou se po něm plazila ještě usilovněji než dřív. Byla neděle večer. Draco měl na vybranou ze dvou možností. Buď se mohl připravovat na zítra, nebo se mohl před večerkou proletět. Zvolil druhou možnost. Vzal si svůj Nimbus dva tisíce jedna a vydal se chodbou ven. Měl na to ještě hodinu a půl. Hermiona právě mířila ke vchodu do kuchyně. Ač se jí příliš nezamlouvalo jednání se skřítky, dostala hroznou chuť na nějaké maso. A kde jinde ho měla sehnat? Navíc se nemohla ubránit veselé náladě. Dneska ji jeden kluk z Krásnohůlek pozval na rande. Taktně ho sice odmítla, ale on to bral dobře a ještě jí dal květiny. Na něco takového by třeba Ron nikdy nepomyslel. Jak tak vesele šla, ve tváři přiblblý, zasněný výraz, zakopla o práh. Bác! Natáhla se přímo k Malfoyovým nohám. ,,To nebylo nutné, klanět se mi,“ usmíval se, zatímco se Hermiona sbírala na nohy. ,,Já se ti taky neklaněla,“ odsekla mu. ,,Ne? Tak proč ta poloha ležmo u mých nohou?“ Hermiona jen zakroutila hlavou. ,,Ale ten pohled, než jsi to udělala… Proč se tak nikdy nedíváš na mě?“ popichoval ji. ,,Proč jsi ty tak odporný hajzl? Na to je stejná odpověď. Prostě to tak je. Je to přirozené,“ umlčela ho a odešla. V pondělí měl Harry krásný den. Dokonce i holky z Krásnohůlek, které byly hodně namyšlené, se na něj usmívaly, kdykoliv ho potkaly. Harry a Ron šli z léčitelství. Stavovali se ještě pro Hermionu. Už si to mířili od učebny věštění z čísel, když Harry na konci chodby zahlédl Cedrika Diggoryho. Doprovázel ho houf nějakých kamarádů, asi z Mrzimoru. Harry se už připravil na ten jeho pohled, který tak nenávidí. Pohled jako by byli velcí kamarádi. Tentokrát to však bylo jiné. Cedrikovi kamarádi ho sjeli nenávistným pohledem a sám Cedrik se zatvářil zklamaně a pak se pokoušel vypadat, že Harryho ignoruje. Harry jen zíral. Zastavil se a Ron a Hermiona s ním. ,,Co to bylo?“ zeptal se pořád udivený s rukou nepřímo ukazující Cedrikovým směrem. ,,Cedrik je na tebe naštvaný?“ navrhl Ron. V hlasu byl náznak toho, že ví proč, ale nechce se mu to moc říkat. ,,To jsem si všiml. Proč?“ ,,Harry, nezlob se. Někteří, ne všichni, ale někteří lidi si myslí, že ten tvůj běh byl naschvál Cedrikovi,“ vysvětlila mu Hermiona a přiškňuřila oči, jako by se bála, že začne křičet. ,,Co?!“ vyjekl. ,,No říkají,“ pokračovala Hermiona ustrašeným hlasem, ,,že jsi proti němu zaujatý kvůli té prohře ve famfrpálu, že pořád nemůžeš přežít, že tě porazil Mrzimor, a že tě to, že se stal šampiónem právě Cedrik, tak štve, že jsi chtěl pozornost obrátit na sebe.“ ,,Ale já tohle přece nechtěl!“ ,,Já vím,“ snažili se ho Ron a Hermiona uklidnit. ,,My víme, že takový nejsi.“ ,,Bylo to buď tohle, nebo prosit na kolenou Lizzie.“ ,,To neřeš.“ ,,Za chvíli přestanou.“ ,,Prostě to utichne.“ ,,Já ji zabiju,“ prohlásil Harry rozhodně. ,,Koho?“ vyděsila se Hermiona. Harry ji ale už neposlouchal. Rozhodným krokem si to kráčel do Velké síně. Ron a Hermiona se vydali za ním, ač mu pomalu nestačili. Ve Velké síní seděla Lizzie s Fredem, Georgem a Ginny. Harry došel až k ní a bez jediného varování Lizzie chytil a dal si ji na záda. ,,Co to děláš?“ bránila se Lizzie, když si to s ní mířil pryč. Lizzie kopala, ale Harry jako by to neděla. Ron a Hermiona šli pro jistotu za nimi. Šel s ní až do své ložnice. Tam ji hodil na postel a vypadal jak rozzuřený býk, který se dívá na červenou barvu. Hermiona, Lizzie a Ron na něj vyděšeně hleděli a čekali, co udělá. ,,Tak,“ začal, ,,teď mi vysvětlíš, co jsi zjistila! Ty se mnou totiž dobře ořeš a já už toho mám plné zuby! Mrzimorští jsou na mě naštvaní kvůli tvému pitomému nápadu a ty se pořád vyhýbáš svojí části dohody! Teď tu nikdo není, takže máš možnost!“ ,,Nemusel jsi na to jít tak hrubě,“ pípla Lizzie. ,,Prosím?!“ vykřikl tak děsivě, až se Lizzie přikrčila. ,,V té knize se píše o nějaké Isabele Hustlersové, Angličance. Ta ženská deset let zkoumala v jednom institutu v Albánii vlkodlaky. Byla celkem úspěšná. Chytila ty nejnebezpečnější vlkodlaky úplně sama. Pracovala na léku, který by naprosto v člověku, který je vlkodlak, umlčel vlčí sklony. Už ho měla skoro hotový. Byla fakt na dobré cestě. Jenže před rokem záhadně zmizela. Profesoři z toho institutu se za ní přišli jednou ráno podívat, ale ona byla pryč. S ní veškeré její poznámky, veškeré lektvary, zbylé z pokusů, veškeré subjekty, které zkoumala. Zůstala jen prázdná laboratoř. V ní jen nábytek a klece. V noci za ní ale byl hlídač. O půlnoci dělal obchůzku a stavil se za ní. Často dělala do noci. Chvíli s ní prý mluvil a pak odešel. Za celou noc nic neslyšel a to používají ty nejlepší bezpečnostní kouzla. Prostě se vypařila se vším. Dívala jsem se do seznamu žáků v Bradavicích. Jsou tam všichni, co v Bradavicích studovali. Ona ne. Věk odpovídá profesorce Hustlerové. Nenašla jsem ji ale ani v jiných ročnících. Isabela Hustlersová neexistovala, dokud nepřišla pracovat do toho institutu, a Isabela Hustlerová neexistovala celých těch deset let, plus pár let předtím a necelý rok potom. Objevila se až když v červenci přišla žádat o místo u Brumbála.“ ,,Pane bože,“ zalapala Hermiona tiše po dechu. ,,Hermiono, já vím, že je to tvoje oblíbená učitelka, ale-“ ,,Ne, to já nemyslím. Remus.“ ,,Co je s ním?“ nerozuměl Ron. ,,Remus stojí velmi často po hodině ve dveřích. Odhodlává se jít dovnitř, ale vždycky si to rozmyslí. On to určitě dělá, protože ví, že to věděla už ve škole. Jestli se nějak dověděl, co dělala, asi se bojí, co mu může udělat. Může to na něj všude prásknout. Nebo ještě hůř. Může ho potají zkoumat.“ ,,To by si přece nedovolila Brumbálovi přímo pod nosem,“ přesvědčoval ji Ron. ,,To nevím,“ přiznala Hermiona. ,,Co teď?“ promluvil poprvé Harry. ,,Chtělo by to ten dopis,“ řekla Lizzie nebezpečně rozhodnutým hlasem. ,,Na to zapomeň,“ zamítla to Hermiona, ,,má ho přece Brumbál.“ ,,To by nemusel být takový problém,“ přemýšlela Lizzie nahlas. ,,Blázníš? To chceš okrást ředitele?“ nevěřil svým uším Harry. ,,No sám nám ho určitě nedá.“ ,,Ty jsi blázen,“ prohlásil Harry. ,,Chvíli to sice potrvá, ale půjde to,“ snažila se je přesvědčit. ,,Ne, nebudeme se do toho plést,“ stál si Harry za svým. ,,Kvůli Quirellovi, co?“ vztekala se Lizzie. ,,Tys u toho nebyla! My se v tom vrtali a on pak napadl studenty! Ať si Brumbál zaměstnává, koho chce. A opovaž se o tom uvažovat dál. Jestli zjistím, že jsi se sama, nebo třeba s klukama do tohohle motala, uvidíš, jaký pedant umím být.“ Lizzie potlačovala slzy. Ona se ho o nic neprosila, sám se do toho zamotal a teď jí to zakazuje. Zvedla se a naštvaně odešla pryč. Cestou za sebou hlučně třískla dveřmi. ,,Harry?“ ,,Nebudu riskovat, že by se tentokrát stalo něco jí.“