O fungování kouzelnického světa jsem sice měla značně podrobnější informace, než průměrný mudla, ale nevěděla jsem zdaleka vše, co bych potřebovala. A zatím jsem se s žádným čarodějem nespřátelila natolik, abych se ho mohla jednoduše zeptat. Nezbývalo mi, než se zabořit do textů v Bradavické knihovně. Nevím, zda o mých nočních návštěvách Dumbledore či Madam Pinceová věděli nebo ne. V každém případě jsem za celý měsíc, kdy jsem několikrát týdně trávila noční hodiny nad grimoáry, na nikoho nenarazila. Respektive nikdo nenarazil na mě. Já jsem občas na chodbách ztichlého hradu zahlédla některé studenty (napadlo mě, že Fred a George Weasleyovi si snad vaří Spánkový lektvar, jinak nebylo možné, že jsou pořád tak čilí....), trochu jsem zmátla Paní Norrisovou a nevšiml si mě ani profesor Snape, bloudící často hradem ztracený v myšlenkách... Ptáte se, co jsem hledala? Třeba to, jak lze bojovat s Mozkomory. Kouzelníci používají na obranu proti nim Patrona. I já jsem je zatím dokázala nějakým způsobem odhánět, když se mě snažili zadržet na mých cestách do Bradavic. Ale musí existovat prostředek, jak je úplně zničit, ne jenom zahnat. Jsou to přece jen živí tvorové (nebo spíš netvorové) a jako takoví musejí být zničitelní. Tento úkol se mi podařilo splnit celkem snadno. Chápala jsem, že pro kouzelníky je tento způsob výrazně méně použitelný než Patronus, ale já jsem již věděla, čeho se ty stvůry bojí. O magické obraně Bradavic a jejích limitech jsem bohužel v knihách mnoho informací nenašla. Všichni se zjevně snažili tvářit, že obrana je pevná a zlo do Bradavic proniknou nemůže. Ještě je čas, zlo teprve sbírá sílu, ale později budu muset zajistit ochranu i vlastními prostředky. Velmi poučné bylo studium o Obracečích času. Tušila jsem, že Hermiona jeden má a potřebovala jsem si ujasnit, zda by byl využitelný i pro mé potřeby. Rozhodla jsem se, že k Obraceči bych se uchýlila jen opravdu v nejnutnějším případě, rizika byla příliš vysoká. Navíc jsem tušila, že by to mohlo být chápáno jako porušení pravidel naší organizace. Naše organizace.... Stále jsem nikomu neřekla, kam čas od času mizím. Jistě, byla jsem velitelka, ale nerada klamu své přátele. Asi jsem ještě pořád v hloubi duše naivně doufala, že se podaří celou věc s návratem Voldemorta utnout v samém zárodku, aniž by o tom kdokoli z mudlů věděl. Moji spolubojovníci, moji nejbližší už toho zažili mnoho a dávno věděli, že pod slupkou „normálního“ světa se skrývá řada překvapení. Snažila jsem se je chránit před dalším, ne zrovna příjemným, zjištěním. Možná to byla chyba.... Občas jsem v tomto období zašla do Bradavic i veřejně, ve dne. Studenti i profesoři znali „legendu“ odůvodňující mé návštěvy, a tak jsem se nemusela obávat nadměrné zvědavosti. Jak jsem říkala Dumbledorovi, legenda měla racionální jádro. Případů záhadných úmrtí přibývalo, zdálo se, že se nějaký Smrtijed zapojil do mudlovského organizovaného zločinu, kde mohl náležitě využít své kvality. Protože však stále chybělo jasné pojítko mezi jednotlivými případy, veřejnost nepropadala panice. Nikdo z mudlovských policistů zatím nepřišel s myšlenkou potřeby kooperace v mezinárodním měřítku. Moji lidé ale již začali pátrat, protože po prvních případech, kdy bych nad oběťmi slzu neuronila, začínali umírat i nevinní lidé. Předpokládala jsem, že toto zvládneme vyřešit, pokud se ve vhodném momentě zapojím, aniž bych musela prozradit své informace o kouzelnickém světě. Nakonec se nám (tj. mému bráškovi s Káčou a mně) skutečně podařilo skupinu pochytat a předat spravedlnosti. Smrtijed byl při zásahu zastřelen. K tomu došlo ale až v červnu toho roku, takže trochu předbíhám. V Bradavicích se do té doby ještě stalo několik důležitých událostí. Jednou, když jsem v noci procházela hradem a mířila ke knihovně, upoutal mě tichý zvuk na schodišti. Nikoho jsem ale neviděla. Málem jsem si začala myslet, že mám halucinace, ale pak mi to došlo. „Harry! Co tu vyvádíš?“ Nicota přede mnou jakoby se snažila nenápadně přemístit.... „Sundej si ten neviditelný plášť. Jsi pod ním sice neviditelný, ale ne neslyšitelný, víš?“ Když se nicota zhmotnila, bylo jasné, že Harry se tu neprochází jen proto, že by nemohl usnout. Vypadal pořádně rozrušeně. „Před chvílí jsem viděl na louce u Hagridovy chýše toho psa – Smrtonoše... Šel směrem ke hradu!“ „Poslouchej mě! Počkáš tady, dokud se nevrátím. Nevycházej z hradu, ano?“ Měla jsem jisté důvodné pochyby, zda mě Harry skutečně poslechne, ale bylo důležité jednat rychle. Vyběhla jsem z hradu a zahlédla jsem velkého černého psa již velmi blízko u vchodu do hradu. Zapískala jsem a Ríh se objevil hned vzápětí. Pes nás již pochopitelně zpozoroval. Naskočila jsem na koně a vyrazila za psem, který se zjevně rozhodl vyklidit pole. Když jsem ho zahnala až do Zapovězeného lesa, mohla jsem se v klidu vrátit. Ale Ríh měl jiný názor a vedl mě podél lesa dál, jakoby mi chtěl něco ukázat. Z lesa vycházel Bane, toho času pravděpodobně „velitel“ zdejších kentaurů. Seskočila jsem na zem a vydala se k němu. Toto setkání se mi sice zrovna teď nehodilo, ale znala jsem kentauří povahu a věděla, že vyhnout se Banovi by mohlo napáchat velké škody na našem, teprve křehkém vztahu. „Zdravím Tě, Bane. Co Tě přivádí tak blízko k hradu?“ „I já Tě zdravím, „Ty, která nasloucháš.“ Ehmm, většina mých kamarádů by v případě potřeby nalézt nějakou podobně opisnou přezdívku použila spíš „Ta, která nikoho nepustí ke slovu“. Ale já se fakt snažila a kentauři to uměli ocenit... „Proč bráníš setkání Chlapce s jizvou a Muže-psa?“ ptal se Bane a zkoumavě mě pozoroval. „Cožpak to nejste právě vy, kentauři, kdo lidi obviňuje z netrpělivosti a znásilňování osudu? Setkají se, již brzy, ale dnes ještě nebyl ten pravý čas. Ani pravé místo.“ „Jsem rád, že to říkáš. Zkoušel jsem Tě, ale to jsi poznala. Tvůj příchod do našeho světa znamená velký zásah. My, kentauři, se pokoušíme vypátrat další směr. Ale je to komplikované, vše je v pohybu.“ „Já vím, Bane. Snažím se zasahovat jen v nezbytné míře, ale jak říkáš, je to komplikované.“ „Dobrá tedy. Pospícháš, nebudu Tě zdržovat. Ale rád bych, kdyby ses někdy zastavila na našem shromáždění.“ „Jistě, přijdu ráda. Dobrou noc.“ „Ještě chvilku. Možná budeš potřebovat tohle,“ podával mi Bane svůj luk a toulec s šípy. Hned poté zmizel v houští. Nemusela jsem dlouho přemýšlet o důvodech tohoto daru. Obloha, do té doby jasná (za pár dnů bude úplněk), potemněla a náhle se ochladilo. Mozkomoři!!! Harry, jak jsem předpokládala, nevydržel čekat v hradě a vydal se na pozemky. Ty stvůry se k němu blížily, bylo jich několik desítek. Naštěstí ho neobklíčily, všechny šly zepředu. Vyskočila jsem na Ríha a za okamžik byla u Harryho. Mohli bychom uprchnout, ale možná nastal čas, ověřit si poznatky získané v knihovně v praxi. „Harry, nasedni si za mě a buď připraven vykouzlit Patrona. Ale počkej, dokud Ti neřeknu. Neboj, vím, co dělám.“ Byl bledý, ale vypadal odhodlaně. „Tak co, obludy, co byste chtěli?“ oslovila jsem konverzačním tónem shluk Mozkomorů. Vypadali poněkud zaskočeně. „Moje šťastné vzpomínky nedostanete, to už jste mohli pochopit. Dnes mám pro vás ale něco speciálního.“ Vytáhla jsem z toulce první šíp a pozorně zamířila. Cítila jsem, jak se Harry za mnou nadechl, jako kdyby chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel. Když jsem zasáhla prvního Mozkomora přesně do špice jeho kápě, poznala jsem, že knihy nelhaly. Naštěstí. Kápě zmizela, stvoření se přestalo vznášet volně nad zemí. Na zemi stál místo Mozkomora obyčejný člověk. Druhá rána šla na srdce a osoba se skácela mrtvá k zemi. Ostatní Mozkomoři chvíli váhali mezi útokem a útěkem, ale pak se ke své smůle rozhodli pro první variantu. Jejich klouzavý pohyb vzduchem je možná efektní, ale rozhodně nikterak rychlý. Takže jsem jich stihla sestřelit ještě sedm, než se dostali na nebezpečnou vzdálenost. „Harry, teď!“ křikla jsem a za mnou se okamžitě ozvalo: „Expecto Patronum!“ Z Harryho hůlky vyšlehl bílý plamen, který se zformoval do podoby vzdáleně připomínající jelena. Mozkomorů bylo ještě pořád velmi mnoho, takže se Patron držel u nás a pouze kryl náš ústup. Teprve když jsme se otočili a Ríh nás nesl ke hradu, zjistila jsem, že naše dobrodružství neproběhlo beze svědků. Na schodech stáli profesoři McGonagallová, Dumbledore a Snape. „Dobrý večer, bavíte se dobře?“ neodpustila jsem si trochu ironie. „Dobrý večer.... Harry, běž do své ložnice, promluvíme si zítra. Slečno, mohla byste jít s námi?“ požádal mě Dumbledore. Zdálo se, že Snape i McGonagallová chtěli směrem k Harrymu něco pronést, ale Dumbledore jim nedal šanci. Zatím žádné přípočty bodů za odvahu, umění či mimořádné štěstí, nebo naopak odpočty za opětovné porušení školního řádu.... Harry tedy odešel spát a mě zjevně čekalo vysvětlování. Usadili jsme se v Dumbledorově kanceláři, všichni jsme dostali obligátní přeslazený čaj a ředitel se na mě podíval, jako že mám spustit. „Chcete vědět, jak je možné, že jsem zabila několik Mozkomorů, obecně považovaných za nesmrtelné, protože nemrtvé?“ „Ano, to je jedna z otázek, která nás napadla,“ pousmál se Dumbledore. „Není to ale otázka hlavní. Myslíte si, že už i oni cítí, že se Voldemort vrací? Že proto se stávají nezvladatelní?“ Při těchto větách sebou druzí dva profesoři trhli. Přísahala bych, že každý z jiného důvodu – Snapovi prostě jen nebylo příjemné vyslovené jméno Temného pána, ovšem pro McGonagallovou byla asi novinkou i informace o jeho návratu. Oba však nadále mlčeli a čekali na moji odpověď. „Ano, je to možné,“ připustila jsem. „Ale Mozkomoři nebyli nikdy příliš kontrolovatelní. A zdá se, že Harry má pro ně zvláštní přitažlivost.“ „Při předchozích dvou setkáních s Mozkomory si pan Potter (jméno vyplivnuté jako nadávka) nepočínal příliš statečně. Jak je možné, že nyní byl schopen vyčarovat Patrona, a dokonce hmotného?“ nevydržel to Snape. Až jednou pochopím, do jaké míry Harryho opravdu nesnáší a do jaké se ho tím ponižováním a zesměšňováním jen snaží popíchnout k lepším výkonům, budu vážně ráda... „Předně Harry pilně trénuje, pod vedením Remuse Lupina (znechucený škleb) a výsledky se konečně dostavují. Za druhé, seděl na koni, za mnou. Můj kůň není obyčejné zvíře, to by nevydrželo stát klidně tváří v tvář těm stvůrám. Jeho a moje vůle Harryho ochránily, Mozkomoři nemohli ovládnout jeho mysl.“ Trochu jsem zveličila zásluhy Ríha, ale i přesto jsem to byla já, na kom spočívaly napůl obdivné, napůl zmatené pohledy. Nyní to byla McGonagallová, kdo mě oslovil. „Jak vlastně dokážete proti Mozkomorům bojovat bez hůlky? Tvrdí se, že mudlové jsou proti nim bezmocní.“ „Asi nejsem obyčejná mudla.... Je to hlavně věc vůle. Vaše hůlka je zosobněním vašich myšlenek, vašeho vědomí, znalostí, vůle. Je to nástroj. V rukou mudly to bude jen kus dřeva. A skutečně mocný kouzelník, pokud vím, dokáže čarovat i bez hůlky. Znáte teorii hlavologie?“ nemohla jsem odolat. „Takže Vy říkáte,“ začal váhavě Snape, „že dokážete stejné věci, jako my, ačkoli jste mudla? Jenom proto, že věříte, že je dokážete?“ No, to nebylo špatné. I když mě tím chtěl spíš vyprovokovat a ironie v jeho hlasu byla nepřeslechnutelná, měl větší pravdu, než tušil. Ale to jim nebudu říkat. „Jistěže ne. Nedokážu svou vůlí nadzvednout tento stůl nebo přivolat z rohu místnosti knihu. To jsou klasická kouzla. Ale řada věcí, považovaných za kouzla, je spíš záležitost psychologie. Nebo hlavologie... A další kouzla jsou nahraditelná běžnými mudlovskými prostředky. Jako například lukem a šípem při likvidaci Mozkomorů.“ Ještě chvíli jsme pokračovali, vlastně již začínalo svítat, když jsme se rozešli.