„Harry, to bylo od Tebe ale strašně nezodpovědné! Je div, že jsi se tolika Mozkomorům dokázal ubránit. A mohl Tě přepadnout i Black, určitě pořád slídí někde kolem.“ Harry si líčení svého nočního dobrodružství nechal až na večer do společenské místnosti a zjevně udělal dobře, protože Hermiona měla jako obvykle potřebu všechno do detailu rozpitvávat a kritizovat. „Nenapadlo mě, že by se Mozkomoři znova odvážili na pozemky. Vždyť víš, jak Dumbledore minule zuřil.“ „Ale jít za Smrtonošem .... nerad to říkám, Harry, ale tentokrát má Hermiona pravdu, to bylo od Tebe vážně šílené,“ ozval se Ron a vypadalo to, že sám nevěří, co právě vypustil z úst. Hermiona se jen ušklíbla, patrně váhala, zda má být polichocená nebo spíš naštvaná tím „tentokrát“. „Prostě jsem chtěl zjistit, co je to zvíře zač. Může to být obyčejný toulavý pes. A pokud jde o Blacka, řekl bych, že nebude tak nebezpečný, jak si všichni myslí.“ Neobvyklá svornost mezi Ronem a Hermionou pokračovala, teď se oba podívali na svého kamaráda, jestli se náhodou úplně nezbláznil. „Jak můžeš říct, že Sirius Black není nebezpečný? Vždyť zabil tolik mudlů. A zavinil smrt Tvých rodičů, pamatuješ?“ horlila Hermiona. „Já, nevím ... zdá se mi, že Dana o tom něco ví. Minule když jsem s ní mluvil, vypadala, jako kdyby mi chtěla o Blackovi něco říct, ale pak si to rozmyslela. Třeba je nevinný, i to by se mohlo stát,“ soukal ze sebe Harry, možná tak trochu přesvědčoval i sám sebe. „Je pravda, že kdyby chtěl Black Harryho zabít, asi už by si býval našel příležitost,“ byl najednou nahlodaný i Ron. „V každém případě bys ale měl být opatrnější, Harry. Nemáš jediný důkaz, že by Ti Black nechtěl ublížit. Třeba, třeba Tě nechce přímo zabít. Třeba Tě chce vydat Vy-víte-komu,“ nevzdávala se tak snadno Hermiona. I když na ni to byl nezvykle nekategorický proslov... „Vy-víte-kdo ale přece není naživu. Byl zničen! Nebo, vy myslíte, že se vrátí?“ ptal se Ron a vypadal přitom velmi znepokojeně. Hermiona si pomyslela, že to možná přepískla. Bylo to jen takové tušení, nic jistého. A ona měla ráda vždy všechno důkladně prozkoumané a ověřené. Jenže se jí prostě nezdála ta historka o důvodu Daniných návštěv v Bradavicích. Jistě, v jejich městě se v červenci stala vražda, která nebyla dosud objasněna. Rodiče se divili, když se jich na to o Vánocích ptala, ale nakonec jí řekli, co se o případu povídalo – že je policie zcela bezradná, naprosto žádné stopy, vrah se snad vypařil... Hermiona se modlila, aby její rodiče nenapadlo, co může neexistence stop rozpoznatelných mudlovskou policií znamenat. Ale Dana se zajímala i o spoustu jiných věcí, které s těmi vraždami neměly žádnou souvislost. Co když ... Hermioně se příliš nechtělo ani tu možnost zformulovat ... Co když Dana přišla do Bradavic, protože se Vy-víte-kdo vrací? „Nevím, jestli se někdy vrátí,“ odpověděl na kamarádovu poněkud zoufalou otázku Harry, protože Hermiona se zdála být ztracena v myšlenkách. „Ale jsem si jistý, že se ještě nevrací. To by o tom Dumbledore něco věděl.“ Ron nevypadal příliš uklidněný. V ten okamžik ale k jejich trojici zamířila Weasleyovic dvojčata a bylo jasné, že tato debata je prozatím ukončena. I Remus Lupin byl myšlenkami daleko. K řadě dobrých až vynikajících vlastností toho muže bohužel nepatřila rozhodnost. Váhal .... a nebyl nikdo, s kým by se mohl poradit. Jak mu chyběli jeho přátelé! S nimi bylo vše tak jednoduché a nekomplikované. Jenže oni už tu nebyli. Nebo ano? Vskutku, jeho přátelé byli tématem, nad kterým už několik večerů bádal, aniž by zatím dospěl k jakémukoli rozhodnutí. Nedávné události s ním otřásly a vzaly mu klid. Věděl, jak se Sirius Black dokázal dostat do hradu. Jistě, jejich malé tajemství... Tolikrát už byl odhodlán oznámit ho řediteli. Sirius je neregistrovaný zvěromág... Jenže prozrazení této informace by znamenalo spoustu vysvětlování, možná ztrátu Dumbledorovy důvěry. A Siriuse by patrně snadno chytli a musel by se vrátit do Azkabanu. Pokud by ho rovnou neodsoudili k polibku Mozkomora... Děsivá představa. Sirius, jeho kamarád Tichošlápek, tak veselý, plný energie. Nechápal, jak to mohl v Azkabanu vydržet. Zdálo by se, že Remus musí Siriuse nenávidět. To on přece všechno zkazil. Zrádce, vrah. Jenže Remusova nerozhodnost byla někdy i přínosem. Málokdy se mu stalo, že by se unáhlil ve svých názorech. A Siriuse znal osm let. Nikdy nedokázal úplně uvěřit oficiální verzi. A nedávno absolvoval dva zajímavé rozhovory... Harry mu řekl o údajném Smrtonoši. Člověk nemusel být zrovna génius, aby vydedukoval, že ve skutečnosti se jednalo o Tichošlápka. Harry prchá ze Zobí a velký černý pes ho sleduje opuštěnou noční ulicí. Harry hraje famfrfál a velký černý pes sedí na nejhořejší tribuně a pozoruje ho. Nezdálo se, že by měl Sirius v úmyslu Harrymu ublížit. A pak Dana... Ta debata byla trochu o něčem jiném, ale jedna věta mu utkvěla v paměti a stále se mu vracela, i když byla poměrně banální: „Všechno nemusí být tak, jak se na první pohled jeví a moudrý člověk počká s úsudkem, až když zná všechna fakta.“ Dana se na něj dívala a on měl pocit, že ta zatracená ženská ví o všem, co se mu honí hlavou. A pak ... Pobertův plánek přece nikdy nelže! A Harry si byl jistý, že na něm viděl Petera. To by znamenalo.... Remus nevěděl, ne, neodvažoval se dovozovat, co by to mohlo znamenat. Když začnu pátrat, přitáhnu na sebe akorát pozornost toho slídila Snapa, řekl si nakonec. Stačí, když budu dávat pozor na Harryho, ostatní se časem nějak vysvětlí. Severus Snape, ač by ho z toho málokdo podezíral, se obstojně vyznal v mudlovské literatuře. Pojem hlavologie mu byl povědomý, ale potřeboval se ujistit. Listoval Čaroprávností od Terryho Pratchetta a uvažoval. No, abychom byli úplně přesní, teď listoval a uvažoval. Nejprve celou knihu během jednoho večera přečetl a několikrát se přitom, věřte nevěřte, zasmál! (A/N: Tím se nám i z této povídky rázem stává sci-fi...) Svojí otázkou chtěl Danu vyprovokovat, ale to se mu nepodařilo. Svým způsobem dokázala víc než průměrný čaroděj. Dokonce ho napadlo, jestli není ve skutečnosti čarodějka a mudlu jen hraje. Jenže to nesedělo. Severus pochopitelně věděl, co dokáže pevná vůle a odhodlání. Tohle bylo ale až ... děsivé. Přišla na to, jak lze Mozkomory zničit bez použití magie. Dobrá, to si ověřil v knihách a dal jí v duchu za pravdu. Bylo to možné, jen se o tom běžně nevědělo. Ale ten Potterův Patron... Mozkomorů bylo i po té střelbě minimálně dvacet, což je množství, s kterým by měl problémy i velmi mocný čaroděj. A ten kluk nevypadal ani vyčerpaně! Severus si dobře vybavoval, jaká únava na něho padla vždy, když on musel bojovat proti Mozkomorům. Je pravda, že měl jisté potíže s nalézáním šťastných vzpomínek... Ale přesto. Nepochyboval ani okamžik, že to byla Danina síla, která držela Mozkomory dál a dokonce umožnila Potterovi vytvořit i jakéhosi hmotného Patrona. Byl odjakživa podezřívavý až paranoidní. A tak si pochopitelně položil i otázku, zda Dana skutečně stojí na jejich straně. Ta žena ho fascinovala, dalo by se říci. Pravděpodobně i proto toto téma uzavřel takto – hraje svoji hru, ale nebude stát proti nám. To samozřejmě neznamená, že bude vždy a ve všem s námi. Možná by pomohlo, kdyby jí Dumbledore trochu víc důvěřoval. Je to paradoxní, ve dvojici ředitel a jeho profesor lektvarů by každý svéprávný člověk označil za důvěřivějšího prvního jmenovaného. V případě Dany ale byla situace odlišná.