Ahoj všem, kdo na mě nezapomněli:) Jsem zpět a dnes společně s Epilogem
vkládám novou a závěrečnou kapitolu:) Takže, užijte si to!!! Ale budou
tam chyby, počítejte s tím. Opravovala jsem ji ještě včera do půl druhé v
noci a už se mi klížila očka:)
Omlouvám se za velmi dlouhou odmlku, ale bohužel nebylo možné vkládat a
ani opravovat kapitoly, byla jsem bez internetu i svého počítače… A na
cizím to dost dobře nejde, obzvláště, když je majitel poněkud nerudný a
ještě k tomu nemá českou klávesnici:)))) Ale teď už je vše při starém,
tedy až na to, že se na net dostanu jen jednou týdně:((( Avšak… alespoň
něco:)))
Tak tedy, přeji ještě jednou dobré počtení, chyby pokud možno přejděte a
za komentáře budu nesmírně ráda!
Jo, ale varuji předem: je to celkem naivní slátanina… :)
Vaše, MtF Elinor


VI. Odpuštění?/ Zatracení?

„Draco, já… já…“ začal koktal Harry.
„Nechci nic slyšet!“ zvedl blonďák ruku. Rázně tak uťal Harryho pokus o
vysvětlení a aniž by jednomu z nich věnoval další pohled, s nečitelným
výrazem opustil pokoj.
Harry se za ním rozeběhl. „Draco! Draco! Počkej!“
Ale mladý Malfoy neměl nic podobného v úmyslu. Harrymu se povedlo jej
dostihnout až v úpatí schodiště na konci chodby. Chytl blonďatého mladíka
za ruku a poměrně hrubě k sobě otočil.
„To byl omyl, Draco, musíš mi věřit! Slyšíš? Omyl!“ začal zoufale. „Už je
to tady, teď ho ztratím, řekne, že už mě nikdy nechce vidět… Merline
pomoz mi, prosím, to ne!“ Harry se viditelně roztřásl, ruka, pevně držící
Dracovu paži byla najednou ledová obavou… „Ať mě neopouští, prosím, to
ne!“
Harryho oči naplněné nezměrným zoufalstvím tklivě prosili o odpuštění a
Draco se díval. Do těch bojácných tůněk bolavých ze samoty a opuštění…
„Pojď se mnou,“ pronesl chladně a vykročil do schodů.
Harry se zajíkl, slzy měl na krajíčku, téměř neviděl na cestu před sebou
a táhl se za Dracem jako spráskaný pes.

Prošli několika rozlehlými chodbami v prvním patře, než se ocitli před
vysokými bílými dveřmi se zelenými obrubněmi. Za celou dobu nepromluvili.
Draco vešel dovnitř a nebevír se neslyšně proplížil za ním.
„Posaď se,“ ukázal mu blonďák na umělecké dílo řezbářské práce - ebenovou
postel se zelenými nebesy a závěsy vyšívanými stříbrnou nití. A Harry by
zcela jistě přepychovou nádheru okomentoval, kdyby neměl hlavu úplně
něčeho jiného.

„Draco, já ti musím…“ začal ale zmlkl, když jej blonďák, aniž by mu
věnoval pohled, zarazil zamítavým gestem ruky. Stál k němu zády, dívajíc
se z okna, ramena poklesá tíhou pravdy, dlaněmi už zase objímajíc paže.

Harry svěsil hlavu. „To ne, prosím, to ne…“ opakoval, zatímco statečně
máčel Dracův sametový přehoz - nebránil se už ani slzám. Obrovské kanuly
ze smutných očí, ze strachujícího se srdce…
Byl sám…
Opět…

Než ucítil letmý dotyk na rameni. Myslel, že se mu to zdá… Ale pak jemná
ruka pozvedla jeho ztrhanou tvář a sama otřela vlhké stopy zármutku.
Několikrát zamrkal, aby vyhnal z očí přebytečné slzy a mohl zaměřit
pohled na Draca sedícího vedle něj.

„Draco, to… to byl omyl, já… už to bylo dávno, nepokračovalo to, není…
není mezi námi nic…“ vydával ze sebe trhaně. „Draco, já tě milu…“
„Pšt…“ překryl mu blonďák ústa prsty. „Já vím,“ zašeptal a usmál se.
„Ale já ti to chci…“ zamumlal Harry přes prsty, ale Draco tlak zesílil a
přinutil tak nebelvíra opět ztichnout.
„Já vím…“ zopakoval znovu a silně k sobě rudozlatého lva přitiskl.
Harry vděčně obětí opětoval.

„Nemáš důvod plakat…“ pohladil jej po havraních vlasech.
„Ale to, co´s viděl… to nic nebylo… Já… víš tenkrát, jak jsem na podzim
na pár dní zmizel, tak…“
„Vím,“ kývl Draco hlavou.
„Víš?“ zajíkl se Harry.
„Ano,“ Draco se odtáhl a položil mu ruce na ramena. „Ne podrobnosti, ale
měl jsem podezření a dnes jsem si se mi vše vyjasnilo.“
„Jak…?“ zakroutil Harry nechápavě hlavou a s očima vyděšené laně plaše
ledoval svého životního soudce.


Draco se vrátil o čtvrt roku nazpět, oči překryla vzpomínka.

„Když jsi se vzpamatovával z poslední bitvy, pár dní jsi blouznil v
horečkách. Ač si pravděpodobně nepamatuješ, byl jsem u tebe a… slyšel
tvé, tehdy nesmyslné, výkřiky. Byly o Luciovi, proklínal jsi jej, šeptal,
prosil, ať tě nechá, jen takové útržky… Tehdy mi nic z toho nedávalo
smysl, ale čím více jsem nad tím přemýšlel, nenapadlo mě jiné vysvětlení,
než spojení s tvým zmizením na konci října. A o několik týdnů později se
začal Lucius obracet na stranu Řádu – pamatuješ, zmínil jsem se před
tebou, ale nechtěl jsi mi věřit… Ani já téměř ne, ale vycítil jsem jeho
mizící přesvědčení o Voldemortově cestě… Další nepravděpodobná indicie.
Navíc, nikomu jsi nechtěl říci, kde jsi byl, s kým, proč… Ani mě ne, ale
já tušil. Nějakou otcovu nekalou praktiku. Dosud jsi se nezmínil a já
nenaléhal, viděl jsem na tobě, jak tu vzpomínku pohřbíváš a nechtěl ji
zbytečně jitřit. Předpokládal jsem, že jednou nastane ten správný čas -
až se s ní sám vyrovnáš a třeba mi vypovíš, co se během těch pár dní
stalo. Ale bál jsem se a doufal, že to bude za dlouho, ale zároveň jsem
chtěl vědět, co se přesně seběhlo… Doufal jsem, že se mýlím a otce
podezírám neprávem, ale dnes už vím, že byla má domněnka správná….“
„Draco já…“ vypálil Harry, ale blonďák ho přerušil.
„Ne, poslouchej… Záměrně jsem nedovřel dveře a slyšel, co Lucius říkal.
Vím, co se dole stalo… Přesto, když jsem vstoupil a viděl vás v obětí,
viděl ty zhmotněné obavy, bylo to… no trochu šok. Ale ani na moment jsem
nepochyboval, Harry, že by jsi mu z vlastní vůle podlehl. Věřím ti,
mnohokrát jsi mě přesvědčil, nebyl důvod myslet si něco jiného.“ Blonďák
vzal nebelvíra za ruku a přitiskl si ji, uvězněnou ve svých dlaní, na
hruď.

Harry celou dobu Dracova proslovu tajil dech. Neměl nejmenší ponětí o
jeho domněnkách. Pomalu se uklidňoval, Draco tedy neměl v úmyslu ho
opustit... A když dostal prostor něco říci, nevěděl, co.
A tak vykročil na nejjistější cestu a začal vyprávět od začátku…

„Narazil jsem na Lucia na tom nejméně pravděpodobném místě. Na Petticoat
Lane, když jsme byli s Ronem a Hermionou o víkendu v Londýně kvůli
záležitostem řádu.
„Předběžný bystrozorský výcvik, předpokládám?“ zajímal se Draco.
„Ano,“ přikývl Harry. „Jezdili jsme tam až do prosince každý týden.
Tenkrát jsem se chtěl na chvilku projít, vyčistit hlavu a ani nevím jak,
ale ocitl jsem se na Petticoat a Lucius stál přede mnou. Na tom rušeném
mudlovském tržišti… Skutečně netuším, co tam pohledával. Měl jsem v ten
moment zcela jiné starosti než nad tím přemýšlet. Bylo tam moc lidí,
nemohl jsem útočit, ale on ani nevypadal, že by měl něco podobného v
úmyslu. Nic neřekl, jen se díval… a já na něj. A pak udělal tu
nejšílenější věc, jakou bych od něj nikdy nečekal…“ Harry se na chvilku
odmlčel, bylo těžké o tom před Dracem mluvit, ale dlužil mu vysvětlení a
tak se zhluboka nadechl aby posbíral odvahu a vyprávění vůbec dokončil.
Draco mu povzbudivě stiskl ruku.

„On… on mě políbil,“ vyhrkl a rychle pokračoval aby nedal Dracovi
příležitost ho přerušit. „Dělil nás jen metr, nestihl jsem nijak
zareagovat…“
Harry sevřel volnou ruku v pěst, ještě po takové době se zlobil sám na
sebe, že nedokázal jednat, že se vůbec nic nenaučil, a že v praxi nebyl
schopen se o sebe postarat.
Postřehl, jak blonďák ztuhl.
„Několik následujících hodin si vybavuji jen matně. Odněkud z postranní
uličky jsme se přemístili sem, na Malfoy Manor, pak kletbu Imperio a
nakonec jsem usnul.“
Draco se zamračil. „Takže skutečně Imperio…“
„Ano, ale nechápu to… nedokázal jsem se bránit, nemohl mu vzorovat…
Přitom jsem kletbu už tolikrát prolomil…“
„Tobě se povedlo obejít Imperius?“ Draco pozvedl levé obočí.
„Hm… Trénink na Grimmauldově náměstí, už od prázdnin po šestém ročníku. A
rozhodně mě nešetřili… Ale Lucius… nevím, nerozumím, proč…“
„Lektvar,“ špitl Draco.
„Prosím?“ obrátil se na něj Harry.
„Podvolný lektvar, je zakázán. Dokonce i pouhá zmínka o něm, proto ho
Snape ve výuce neuvádí. Jeden z několika způsobů využití je ve spojení s
kletbou Imperio. Podává se před a zesiluje její účinek, pokud kouzelník,
na kterého - jakož na stvořitele - nepůsobí, není sám schopen si oběť
podrobit. Ta pak nemá sebemenší šanci ji zlomit,“ vysvětlil blonďák.
„Ale já nic nepil,“ divil se Harry.
„Nemusíš ho vypít, záleží na jeho síle, stačí jen pár kapek a navíc
působí okamžitě…“
„Ale stejně, vždyť…“ Harry se zarazil, najednou byla situace jasná.
„Ten…“ tázavě se na Draca zadíval.
„Ano, ten polibek,“ pokýval blonďák hlavou a odvrátil tvář.
Ale Harry si jej k sobě natočil zpět a pevně se mu zadíval do oči.
„Nenávidím ho, Draco, za to, kolikrát mě tehdy ponížil ať už duševně nebo
fyzicky, ale na druhou stranu jsem mu vděčný, protože díky němu mám tebe.“
Malfoy ho objal. „Já vím,“ zašeptal mu do ucha. „Proč tě vlastně pustil?
Tehdy, co vím, byl ještě zastánce Voldemorta…“ vrátil se Draco k tématu,
chtěl slyšet konec.
„Nevím. Ten posední den za mnou přišel a vedl monolog o tom, jaký jsem
ubožák a že mě Voldemort stejně zabije. A je vlastně jedno, kdy chcípnu,
ale teď se mu to prý nehodí a pustí mě, protože nemá náladu na bystrozory
- aby neustále dělali bordel v jeho domě.“ Harry pokrčil rameny a
nepřítomně se zadíval do vyhaslého krbu. „Sebral mě a pak nechal před
bránou Bradavic. A zbytek víš…“ otočil se zpět na Malfoye.



Draco chvíli nic neříkal, ale pak pronesl, spíše pro sebe celkem
nenávazný fakt. „Dům tě vítal. Poznal tě…“
Něž se Harry ovšem stihl začít dožadovat vysvětlení, blonďák navázal
otázkou.
„Co se stalo během těch čtyř dnů, Harry?“ otočil se na přítele zamyšleně.
Harry ztuhl. „Draco, já…“ zajíkl se. „Raději bych se k tomu nevracel…“
„Promiň,“ podíval se na něj Draco omluvně. „Jen… jen by mě zajímalo, co
se přihodilo tak závažného, že Lucius změnil své přesvědčení…“
„Co tím myslíš?“ zamračil se Harry, zmínka o Malfoyovi starším se mu
nelíbila.
„Když se dívám zpětně, otcovu změnu pozoruji právě od té doby. A tedy
jsem chtěl vědět…“ vysvětloval blonďák. „Ale jestli o tom mluvit nechceš,
tak…“ loupl tázavým okem po nebelvířanovi.
„Stejně už znáš pravdu,“ vzdychl Harry. „Ovšem Lucia sem netahej,“
zavrčel rozmrzele. „Ať za jeho prospěchářským tahem stojí cokoli, mě s
jeho pravými důvody nespojuj,“ zašklebil se ještě, aby svému požadavku
dodal váhu, ale pak vstal z postele a nervózně si prohrábl rozcuchané
vlasy. „Doufal jsem, že už se k tomu nebudu muset nikdy vrátit…“

Harry pomalu přešel k oknu a chvilku stál zamyšlen, než pokračoval.
„Kromě toho, že se na mě nesčetněkrát vyřádil Cruciátem, bičem, mnoha
jinými způsoby mučení a následky vždy perfektně uzdravil aby mohl začít
znovu, tak…“
Na chlapcově tváři se promítly všechny pohřbené pocity natolik
intenzivně, že v ten moment zestárl o několik let a Draca tím řádně
vylekal.
Mladý Malfoy jej přispěchal sevřít do náručí a nadával si při tom do
horských trollů za svou nemístnou zvědavost. Co mu je mu do Luciových
důvodů, když si s Harrym vše vyříkali?
„Ššš, je to jen vzpomínka… Necháme to na jindy,“ konejšil a tiskl
roztřeseného chlapce k sobě.
Chlapce, který přežil smrtící kletbu jako jednoleté dítě i vítěznou bitvu
s Voldemortem, ale jež se na chvíli stal hračkou v Luciových krutých
rukách. A Draco moc dobře věděl, že jeho otec je mistr týrání.

„Už to musím doříct, Draco,“ oponoval Harry rozhodně. „A ještě vícekrát
něž… ponížil mě, přinutil s ním…“
Nakonec přeci jen nedokázal větu dokončit… ještě se nikomu nepřiznal.
Volně položené dlaně na Dracově hrudi pevně sevřel v pěst. „Nikdy jsem ho
nenáviděl víc!“ Oči mu potemněly. „A přísahal mu pomstu. Že ho zničím!“
zavrčel. „Ale nakonec jsem došel zcela jiného cíle a…“ významně se
podíval na Dracovu napjatou tvář, „daleko důležitějšího…“ dodal tiše.
„Našel jsem člověka, který se z pouhého nástroje stal odměnou a také tím
nejvýznamnějším bodem v mém životě…“ plaše uhnul pohledem. Když ale
blonďák nic neříkal, přinutil se k němu zvednout oči. Malfoyův výraz byl
nečitelný.
„Draco, já jsem tehdy chtěl prostřednictvím tebe přinutit Lucia pykat za
všechno, co kdy mě nebo komukoli jinému udělal,“ přiznal Harry poslední
věc, která sužovala jeho mysl. „Ale když jsme se vce poznali, nedokázal
jsem dokončit svůj plán,“ dodal rychle v naději, že by Draco přešel i
toto přiznání, a hledal odpověď v jeho neustále neproniknutelných šedých
hlubinách.
„Jestli narážíš na tu kompromitující větu, tak vím i o ní. Poměrně
nebezpečná přísaha pro náš nynější vztah…“ zamručel Draco. „Kdybych jí
věřil,“ dodal, když viděl, jak jeho rudozlatý lvíček ztuhl.
„Ale já jsem opravdu tenkrát s tím předsevzetím přišel na naši první
schůzku… Jen jsem nečekal, že mě tolik ovlivníš…“ přiznal Harry, už
trochu klidnější.
„A ty mě,“ utnul jeho výčitky Draco. „Už mnohokrát jsem ti děkoval za
možnost žít jiný život než jako služebník Voldemorta.

Harry vzdychl. Dlouze a znaveně. „Když pomyslím, jak jsem se bál, že nás
rozdělí, že mu uvěříš…“ zamumlal, s čelem opřeným o blonďákovo rameno, do
jeho hedvábné košile.
„Harry, myslím, že za ty společně strávené měsíce jsme oba měli možnost
se dobře poznat a já nemám důvod tě podezírat ze zrady,“ vyvracel Draco
přítelovy obavy. Už dávno se smířil s vědomím, za jakých okolností se
seznámili. „A navíc, Pottere však ono ti to neuškodí,“ pokusil se ještě
Draco trochu odlehčit situaci a Harry se k jeho nemalé radosti chytil.
„Nebuď zlomyslný!“
„Jsem Malfoy, Pottere,“ ušklíbl se Draco.
Harry se zatvářil značně otráveně. „Tak to se máš vážně čím chlubit… A
vůbec, vysvětlíš mi konečně termín „dům tě vítá“?“
Teď jeho výraz převzal i Draco. „Ještě se tím chceš zabývat?“
„Když už jsme jednou vytáhli na světlo moje omyly, tak téma dokončíme a
jestli tuším správně, tak tohle k němu zrovna patří.“
„No, dalo by se to tak brát… Ale ty stejně nedáš pokoj, dokud se
nedopátráš vysvětlení, že?“
„Trefa!“
„Ach jo… Dům je očarován aby vyjadřoval pocity vlastníků. Proto pokaždé
vítá mě, otce, matku. Či kohokoli s kým jsme v přátelském vztahu. A proto
sem bystrozoři a ostatní nevítaní hosté neradi jezdí, nemají z Malfoy
Manor dobrý pocit. Propadají úzkostem, nervozitě, obavám. Samozřejmě lze
působení domu zeslabit, zesílit nebo zcela záměrně změnit, ale…“
„Jak tak mohl působit zrovna na mě, pokud mě Lucius nenávidí, že?“
dokončil Harry, kterému konečně došlo, kam Draco míří.
„Přesně tak,“ přitakal blonďák. „A dnes bylo jeho působení zdvojnásobené.
Nejenže vítal hosta, ale zároveň tebe. Proto jsem se i divil, jak rychle
tě dům přijal za vlastního.“ Draco s na chvilku odmlčel, než pokračoval.
„No… je jasné, že za toliko ohromujícím přivítáním Manor stojí, ač se mi
příčí nadále přemýšlet nad důvody toho pitomého baráku, Luciova
spokojenost s hostem,“ zašklebil se poměrně otráveně.
Harry nahodil obličej, jako že netuší, na co Draco naráží a Malfoye tím
přese všechno docela pobavil. Tím ho ovšem blonďák přivedl zpět k
myšlence, která nebelvíra od začátku rozhovoru poměrně dost zaměstnávala.
„Ale… Když jsi přišel na to, že zrovna já a tvůj otec…“ testoval Harry
tenký led - ač nechtěl zbytečně dráždit, i když už zacelené, šrámy
dnešního přiznání, nutkání položit otázku bylo silnější.

Draco se trochu ošil než odpověděl. A začal celkem nečekaně. „Můj otec
neměl jen milenky… A tobě rozhodně nemohu nic vyčítat, i když mi trvalo,
než jsem se smířil se skutečností, že můj otec a přítel… Ale to už je
pryč, navíc se to stalo dávno před tím, než jsme se poznali a jak jsi sám
řekl, paradoxně za naše seznámení vděčíme právě Luciovi. Stejně jako ty
jsi paradoxně Luciovi pomohl změnit strany.“
„Už sem zase taháš ten nesmysl! Myslím, že to není na místě,“ zamračil se
Harry. Jak bych mohl? Celou dobu jsem mu, pokud zrovna nepoužil Silenco,
vyhrožoval, proklínal ho. A i když se mě snažil potupit, nepovedlo se.
Nezlomil mě! Po tom mě přeci musí ještě více nenávidět!“ oponoval Harry,
ale tím jen Dracovi velmi dobře nahrál.
„Ale to je právě ono, Harry! Uvažuj! Můj otec je skutečně mistr v mučení.
A přesto tě nedokázal zlomit. Muselo mu dojít, že Voldemort nemůže
vyhrát. Proti tvému odhodlání a vůli - a to nezmiňuji magické schopnosti!
Neříkám, že jen díky tobě přešel k Řádu, ale rozhodně TY jsi mu otevřel
oči, i když by to za nic na světě nepřiznal. Proto tě pustil! Kdyby se mu
povedlo z tebe udělat trosku, expresně bys putoval rovnou k
Voldemortovi!“ Draco dokončil svůj výklad a vzrušeně se podíval na
nebelvířana, co tomu říká.
Harry hodnou chvíli neříkal nic. „No, dost odvážné tvrzení…“ zamumlal
nakonec. „Ale patrně nenajdu jiné, pravděpodobnější odůvodnění, proč mě
nechal jít…“ dodal ještě, smířen s myšlenkou, která před časem napadla i
jeho samotného.
Někde hluboko pod povrchem připustil možnost, že by Lucius skutečně mohl
přepracovat žebříček svých hodnot. Důkazů bylo docela dost. Pominul-li
jeho nadřazeně nenávistné chování a výhrůžky, musel se pozastavit nad
zdrženlivostí – a nejen dnešní, vůči přímému souboji na hůlky. Dříve by
se jej pokusil bez zaváhání zabít.

Ale Lucius byl tím posledním, čím se teď chtěl Harry zabývat. Navíc už
nutně potřeboval záplatu na prožitou psychickou újmu. A moc dobře věděl,
kde jí najít.

Přitáhl si Draca, který se zlehka opíral o parapet, k sobě a omotal mu
ruce kolem krku. „Už mě nebaví jen mluvit, Draco,“ zavrněl mu do ucha.
Blonďák jen pobaveně pozvedl jedno obočí. „A co bys chtěl dělat místo
toho?“ zeptal se nechápavě.
„Třeba bych rád dokončil, co jsi začal v jídelně,“ navrhl Harry.
„Copak sis ještě nedopil ten čaj?“ otázal se bezelstně blonďák.
„Malfoyi!“
„To máš za to, Pottere!“ smál se Draco.
„Ale to není vůbec vtipné,“ mručel Harry otráveně.
„Já bych řekl, že ano…“
Harrymu se nebezpečně blýsklo v oku. „Uvidíme, jak moc…“ zašeptal Dracovi
do ucha, nosem čechrající blonďatou hřívu, obratné prsty rozepínající už
posední knoflík značkové košile.

Jakmile začal mladý nebelvír postupně rozpálenými rty uchvacovat kousek
po kousku z bělostné pokožky, bylo Dracovi jasné, že nijak moc rozhodně
ne. Poslední, co si jeho racionální část mysli pamatovala, než předla
žezlo dámě vášně, bylo, jak jej Harry pokládal na postel a skláněl se nad
ním.

*********