XVIII. Když je tma opojnou hudbou Oliverovi trvalo několik dní, než se odvážil promluvit s Ebony. Nebyly to příjemné dny. Většinou je trávil mimo dům. Sirius k němu byl chladný a sotva s ním promluvil, i když přijal jeho poněkud nesouvislou zahanbenou omluvu ráno po tom katastrofálním večeru. Ebony se mu vyhýbala, i když se ani příliš nesnažil s ní setkat. A k tomu všemu ho po domě zničehonic začal pronásledovat ten odporný skřítek Krátura. Oliver to stvoření nikdy neměl rád, ale dosud si ho skřítek příliš nevšímal a choval se k němu stejně jako ke každému. Oliver usuzoval, že za jeho nyní zvýšenou pozorností nějak stojí Kráturovy nečekaně dobré vztahy s Ebony. A když už je řeč o Ebony ... Všechno se k ní vracelo. Jeho myšlenky, obavy, sny ... I jeho momentální situace. Věděl, že Krátura mu nedá pokoj, dokud to s Ebony alespoň trochu neurovná. věděl, že stejná věc může alespoň trochu vyléčit pokažené přátelství se Siriusem. A byla to asi jediná věc, která mohla ulevit té tíze, kterou cítil v srdci. Blížil se konec jeho volna ... už se pomalu chystal na předsezónní přípravu s týmem. Věděl, že nemůže odjet dokud se tohle nevyřeší. Přesto váhal a odkládal to. V sázce bylo hodně a on prostě nevěděl, jak na to. Nakonec sebral nějaké zbytky nebelvírské odvahy a rozhodl se, že se pokusí o kontakt s rozzlobenou tmavovláskou. Příležitost se mu naskytla, když na ni ráno narazil ráno v kuchyni. Většinou snídala dřív, než se vůbec probudil, a mizela do laboratoře, kde pracovala s bradavickým profesorem lektvarů Snapem. Dnes ji zastihl jen proto, že vstal o něco dřív. Právě dopíjela kávu a viditelně ztuhla, když vycítila, že není sama. Ten její šestý smysl, nebo co to bylo, ho opravdu fascinoval. Teď ale měl myšlenky jinde. Odkašlal si. „Dobré ráno, Ebony,“ začal. Nic neřekla, dokonce se zase tvářila, jako by tam nebyl. Povzdechl si a cítil zoufalství. Nevypadalo to dobře. „To už se mnou nikdy nepromluvíš?“ zeptal se jí tiše. „Třeba ti jen nemám už co říct,“ odvětila pomalu a zvedla se. „Tak .. mohla bys mě aspoň vyslechnout?“ zaprosil. Nedala nijak najevo souhlas, ale zůstala stát na místě. Mohl si ji tak konečně chvíli prohlédnout a všiml si, že vypadá unaveně a nevyspale. Ale drahocenný čas, kdy s ním měla ještě zbytek trpělivost, mu utíkal a musel toho využít. „Jen jsem chtěl abys věděla… Já vím, že jsem to zvoral. Vím, že jsem ti ublížil a udělal jsem ze sebe idiota. A nevím, jestli to něco dokáže omluvit, ale … Sakra! Je tak těžký po tobě netoužit.“ „Jsem ráda, že jsme si to ujasnili,“ ušklíbla se chladně. „Až budeš mít příště zase hormonální záchvat, drž se ode mě dál a najdi si jiný terč.“ Oliver na ni jen zíral. Proč to sakra zase pochopila špatně? „Myslím, že tě miluju,“ vyhrkl, když viděl, že už je na cestě ke dveřím. Zarazila s jen na zlomek vteřiny. „Myslím, že potřebuju na vzduch." Udělal pár kroků za ní. „Ebony," zkusil to zoufale a chytil ji za ruku. „Pusť ji, Olivere," ozval se ode dveří Sirius. Výraz na jeho tváři nebyl zrovna přívětivý - byla v něm jasná výhružka. Bolelo to, když si Sírius myslel, že s musí uchýlit k tomuhle. „Ebony,“ obrátil se na svou skorokmotřenku, „je tu Snape. Čeká na tebe v jídelně." Ebony přikývla a pomalu vyšla ze dveří kuchyně. Sírius se obrátil zpět na Olivera a jeho hlas neztratil nic z předešlého ostří. „Poslední varování, Olivere. Nevím, jestli jsi pochytil něco z toho, co jsem říkal před pár dny, takže ti to zopakuju. Nech Ebony v klidu. To, co jsi před chvílí předvedl, je to poslední, co zrovna teď potřebuje." Oliverovi se sevřelo srdce ještě víc, při chladném pohledu Siriusových tmavěšedých očí. Jejich přátelství bylo zjevně nenávratně pryč. V tu chvíli si nebyl jistý, co ho mrzí a bolí víc. Jestli tahle ztráta nebo neúspěch s Ebony. Ebony chvíli trvalo, než dorazila do jídelny. Hádka s Oliverem ji rozrušila a navíc ji už několik dní nebylo dobře. „Profesore?" zeptala se nejistě, i když cítila Snapeovu přítomnost v místnosti. „Stihla jste to ještě v tomto roce, to jsem nečekal. Výborná práce, Potterová," zavrčel na ni místo pozdravu. „Mohl jste se ohlásit dopředu," namítla. „Velice mě mrzí, pokud jsem narušil váš zjevně nabitý rozvrh," odvětil sarkasticky. Ebony na to nic neřekla, jen mírně zavrávorala. Snape se pohyboval jako blesk. Než se nadála, svíral i za předloktí a tlačil ji směrem k nejbližší židli. Posadila se a mírná závrať, která ji přepadla před chvíli, pominula. „Musím říct, že to s vámi jde s kopce, když už se ani nedokážete udržet na nohou," poznamenal Snape po chvíli nepříjemného ticha. „Děkuji za vaši starost, ale jsem v pořádku, jen se necítím dobře." Mohla by přísahat, že ji právě propaloval pronikavým pohledem. „A proto právě zapomínáte, s kým mluvíte?“ zeptal se jí zvýšeným hlasem, který dával jasně najevo jeho rozčilení. „Myslíte si, že nepoznám příčinu tohohle malého dramatu?" Popravdě v to doufala. „Není to vaše věc," pokusila se ho odbýt i když věděla, že to bude marné. „Vzhledem k důvodu, proč jsem dnes zde a plýtvám svým drahocenným časem na rozhovor s vámi, bych si dovolil tvrdit, že to je moje věc. Nebo jste zapomněla, že již brzy se z vás stane moje učednice? Nebude to procházka růžovým sadem a vzhledem k vaší momentální inkompetenci budete muset pracovat ještě mnohem tvrději. Nejsem zvědavý na to, až mi omdlíte během rozdělané práce. Takže mi řekněte, jak dlouho už užíváte lektvar pro bezesný spánek." „Nejsem hloupá,“ bránila se Ebony a Snape si nevěřícně odfrkl, „a vím, že je návykový a vím jaké má vedlejší účinky, takže ho užívám jen výjimečně. Možná jsem ho posledních pár dní brala častěji, ale mám to pod kontrolou." Otřásla se, protože když Snape vstal a přiblížil se k ní, jeho hlas zněl ještě rozčileněji než dosud. „Vy, Potterová, nemáte pod kontrolou nic. Rozhodně ne vlastní emoce, problémy a život. Je na čase, abyste se vzpamatovala," doporučil jí ostře. „Víte proč jsem přišel?“ Zavrtěla hlavou. „Ještě neproběhl ani přijímací obřad a vám už se nějakým zázrakem, který stále uniká mému chápaní, povedlo získat hlas dvou členů Rady. Ten váš elementální lektvar, který mění skupenství lidského těla, byl pro ně dostatečným přesvědčovacím argumentem.“ Ebony zamrkala. Skoro na něj zapomněla … tehdy to byla jen taková hříčka, proměnit se na pár okamžiků ve vodu nebo v oheň. Ten lektvar byl pro ni byl vlastně trochu zklamání, jelikož nenašla způsob, jak jeho účinky prodloužit na déle pět sekund. „Dnes ráno dorazila oficiální pozvánka k vaší imatrikulaci,“ pokračoval Snape a pak vztekle praštil pěstí do stolu. „A já mám zrovna teď sto chutí všechno zrušit a zapomenout, že jsem se vůbec kdy pokoušel vám dát šanci. Doufal jsem, že byste alespoň mohla odložit stranou vaši aroganci a nezodpovědnost, ale zjevně jsem se ve vás zmýlil. Měl bych vás poslat k čertu!" „Tak to udělejte!" „Prosím?" zasupěl. „Udělejte to,“ vyzvala ho znovu. „Já ... máte pravdu. Nemám pod kontrolou vůbec nic. Snažím se, ale pořád to nejde. Myslela jsem, že se to lepší. Ta práce v laboratoři mi zase dala nějaký smysl a cíl. Ale zničehonic to není dost." Třásla se a Snape odolal touze ji utišit. „Mám strach, takový ten, o němž vím, že se mnou bude pořád. Dokážu ho většinou potlačit … ve dne. Ale v noci … mám noční můry. Ale ty nejsou až tak hrozné, horší to je, když se z nich probudím zmatená a dezorientovaná a všude kolem mě je tma. A kouzlo Lumos nefunguje, i když jo zkouším třeba pětkrát, a pak mi dojde, že jen nevidím to světlo … a je to stejně bezmocný pocit jako v těch snech, ale tohle už je skutečnost. Už to není sen … nemůžu se z toho probudit. Jsem už totiž vzhůru.“ Chvíli bylo ticho. „Vím, co si teď myslíte. A je to pravda … tohle je můj problém a jen já s ním můžu něco udělat. A vím, že jsem asi slaboch, když to nezvládám ani po tak dlouhé době.“ Snape měl sto chutí jí nafackovat, aby do ní vtloukl konečně trochu rozumu. Bylo by to všechno tak snadné, kdyby se prostě nestaral. Kdyby ji nezatáhl do svých plánů. Ale pravda byla, že Potterová byla všechno možné (nesnesitelný spratek a továrna na maléry byly jen některé popisy, které mu přišly na mysl), ale slaboch ne. Možná tu ještě byla nějaká naděje, že nakonec nedopadne jako její arogantní otec. Ebony tušila, že Snape o něčem přemýšlí a možná se rozhoduje o dalším osudu jejich spolupráce. Její tušení se potvrdilo, když ji zase chytil za loket. "Vstaňte!" vyzval ji ostře. Poslechla a nechala se poslušně vést chodbami domu až ke knihovně. Snape ji vstrčil dovnitř a pak ji pustil. "Accio!" Svištivý zvuk a pak další, dvě knihy vlétly do Snapeových čekajících rukou. „Jsou způsoby Potterová – jsem Mistr v oboru lektvarů, ale právě proto vím, že ne všemu pomůže lektvar. Jsou kouzla, která mohou pomoci při obraně i kouzelníkům handicapovaným stejným způsobem, jako vy. Kouzla, která vás mohou varovat v případě jakéhokoliv nebezpečí, nebo kouzla, která vám mohou pomoci zaměřit cíl, který nevidíte. Je jen na vás, jak bezbranná chcete být. Je jen váš problém, že jste je ještě nehledala.“ S tím jí vrazil do ruky první knihu. „Za druhé. Je mnoho způsobů, jak dosáhnout klidu mysli a ne všechny jsou čistě kouzelnické. Můžete zkoušet například meditaci. Meditace je cvičením a posilováním mysli a jako taková vám může pomoci překonat i vaše nepříjemné sny." Druhá kniha se ocitla v její volné ruce. „Za třetí - zkontaktuji vrchního ceremoniáře Společenstva a nechám vaši imatrikulaci odložit o dva týdny. Pokud se do té doby nedáte dohromady, tak jsme spolu skončili. Je to jasné?“ „Naprosto!" To zklamání a pohrdání v jeho hlase bylo nesnesitelné. Za dobu, co spolu pracovali, měla Ebony dojem, že si pomalu a pozvolna získávala po kousíčcích Snapeův respekt. Dařilo se jí mu dokazovat, že není jako její otec a že má nějaké schopnosti nejen v lektvarech. Až v těchto chvílích si uvědomila, jak moc pro ni ten respekt bylo důležitý. Nikdy by nevěřila, jak moc bude toužit po Snapeově uznání. Profesor byl Mistr ve svém oboru a byl nejmladším, kterého kdy Společenstvo přijalo. Uvědomila si to ve chvíli, kdy to zase ztratila. Bylo zřejmé, že Snape jí dává poslední šanci z jediného důvodu. Její selhání by před Společenstvem vrhlo špatný stín i na něj. Snape měl pravdu. Musela de dát dohromady. A musela zkusit získat ten respekt zpět. Ani se nerozloučil. Jen slyšela bouchnou dveře od knihovny. Přivolala Kráturu a usadila se ve svém oblíbeném křesle v rohu knihovny. Cítil na sobě Cameronův pohled. Zvedl oči. „Zavíráme,“ oznámil mu majitel a barman Mozkomorova polibku v jedné osobě. „Ten tvůj starý známý je tu zase.“ Cameron kývl hlavou ke konci baru, kde osaměle s hlavou v dlaních seděl tmavovlasý mladík. Asi by ses o něj měl postarat.“ „Já vím,“ povzdechl si Draco. Problém byl, že by teď raději stanul tváří v tvář třeba i Pánovi zla, než znovu čelit … jemu. Sevřel se mu žaludek. Pevný stisk na rameni ho přiměl se otočit. „Pořád u propasti?“ zazubil se na něj Clint. Draco se zamračil. Jednou Clintovi řekl, že je Potter jeho bývalý přítel. A že pokračování nebo nový začátek jsou nemožné. „Každý stojíme na opačné straně propasti,“ zamumlal tehdy. „A pořád stejně hloupý. Mě by nevadilo dostat s tomuhle hřebečkovi do kalhot. Ale po mě sem vzdychat nechodí.“ „Neopovažuj se ho dotknout,“ zavrčel než se stačil zarazit a žárlivost v jeho hlase byla nepřeslechnutelná. „Proč, když ho nechceš pro sebe?“ ušklíbl se Clint a vydal se po své práci. Draco ho sledoval, jak sklízí prázdné a nedopité sklenky a otírá stoly. Měl pravdu. Mělo by mu být jedno s kým Potter … Ale představa, že se někdo jiný dotýká jeho Harryho tak, jak se ho měl dotýkat on. Že si bere polibky, které měly být jeho, že slyší slova lásky, která měl Harry říkat jemu … Zaťal ruce v pěst. Takhle už to nemohlo pokračovat. Musel dostat Pottera dostat z baru … nejlépe navždy a hlavně … definitivně ho vymazat ze svého života. Když k němu došel, Potter ani nezvedl oči, ale Draco věděl, že si je Potter vědomý, kdo nad ním stojí. „Jsi jako Siréna,“ řekl mu Potter tiše s pohledem stále upřeným na dno své prázdné sklenice. „Přišel jsem si sem urážet můj zpěv? To sis mohl ušetřit cestu,“ zavrčel Draco nepřátelsky a tak chladně, jak to jen dokázal, zatímco všechno, po čem toužil bylo sklonit, vzít jeho hlavu do dlaní a… U Salazara! Proč to muselo bolet tak moc?! „Ne … je to moc krásný. Jako ta m-mýmic – mytická siréna, jak při-vlo-vlávala ty námořníky.“ Potter měl dnes očividně v sobě víc než jednu sklenku whisky, která mu jindy vydržela na celý večer, kdy dělal Dracovi svou přítomností z vystupování peklo. „Ty jsi mě sem taky přivolal.“ „Měl bys jít. Zavíráme, Pottere. Už jsi měl dneska dost“ „Nechtěl jsem aby to mezi náma skončilo takhle,“ nevzdával se Potter a konečně zvedl oči. „Jo … to je tvůj problém, Pottere. Myslel jsi na to, co jsi ty chtěl nebo nechtěl,“ připomněl mu Draco. V Potterových očích bylo nekonečné moře osamělosti. „Viděl jsem ji. Ebony.“ Při zmínce toho jména Draco ztuhl ještě víc. „Utekla přede mnou. Nenávidí mě stejně jako ty. A poprvé si za to můžu sám. Není to jako předtím. Drslyovi mě nenávidili kůli magii. Snape kůli mému otci. Voldy kůli věšbě - věšť - bě. Ale vy mě nenávidíte, protože jsem vám ublížil.“ „Musíš odejít a najít si jiné místo, kde se budeš utápět v sebelítosti,“ poradil mu Draco, který si byl vědom Cameronových nespokojených vrásek. Postarší barman očividně ztrácel trpělivost s nimi oběma. K jeho úlevě se Potter konečně zvedl. Dracovo uspokojení však nemělo dlouhého trvání. „Půjdeš se mnou,“ řekl Potter tvrdohlavým tónem, který Draco dobře znal. Ebony ho používala také … často. „Pottere – Harry. Prosím odejdi a nevracej se. Děláš to jen horší,“ snížil se Draco neochotně k prosbě. „Už to nemůže být horší. Ztratil jsem tě,“ zamumlal Potter. „Myslel jsme, že když jsem přijdu, že se to nějak srovná. Myslel si, že tě přesvědčím, abys mi dal ještě šanci všechno napravit.“ „A jak bys to chtěl udělat?“ Dracův tón byl pohrdlivý. „Miluju tě. Vždycky jsem si říkal, že láska to spraví. To bylo to poslední, co mi na konci zbylo, když jsem bojoval s Voldym. Ale někdy to nestačí.“ „Jo, někdy už nic nepomůže. Můžeš se snažit pořád dokola, ale nepovede se to,“ souhlasil Draco a snažil se potlačit tu část jeho já, která se cítila zraněná a zklamaná tím, že se Potter vzdává tak snadno - že se JEHO Potter vzdává tak snadno. „No, asi musíš vědět, kdy přestat,“ souhlasil Potter. Draco se marně snažil přesvědčit sám, že přesně tohle chce a chtěl. „To určitě. Abys … zbytečně neplýtval silami,“ odvětil suše a jeho srdce se lámalo ještě jednou. K čertu! Opravdu to bolelo. „Souhlasím s tebou. Někdy je lepší zvolit jednodušší způsob,“ připustil Potter. V jeho hlase však něco bylo. Draco na něj zazíral. Potter najednou vypadal nečekaně střízlivě. Přejel pohledem ke Cameronovi a Draco ho následoval právě včas, aby viděl, jak barmanova hlava sklouzla na barový pult. Clint usnul v sedě na jednom z křesílek ve VIP sekci. A pak zaslechl zašeptaná dvě slova „Petrifikus totalus“. A už se pomalu skládal nehybný do Harr- Potterovy náruče. Ten pocit sám o sobě byl tak bolestně známý. Bylo to příliš dlouho. Draco si byl jistý. Nebýt kouzla, jeho vzrušení by se v tom okamžiku nedalo přehlédnout. Přemístili se. AN: Jsem zpět z nucené dovolené. A tedy i zpět mezi živými a píšícími. Náladu mám sice pod psa a musela jsem rozdělit tuhle kapitolu na dvě, ale jinak je všechno oukej. A bude ještě víc, když mi napíšete nějaký koment. Moc díky!