Přišla jsem pozdě.... Situace se zkomplikovala a po vyřešení jednoho zapeklitého případu, který mě dovedl nakonec až do Brazílie, jsem se zapojila do honu na toho již zmiňovaného Smrtijeda a skupinu kolem něho. Na tomto poli všechno dopadlo dobře (i když mám tušení, že bráška začíná tušit, o co go). V Bradavicích se ale mezitím semlela řada události, na jejichž konci byl uprchlý Peter Pettigrew a Sirius Black stále se stigmatem vraha. Předpokládala jsem, že Pettigrew vyhledá svého pána. Ne snad, že bych věřila věštbám Sibyly Trelawneyové, ale nebylo moc jiných možností, kam mohl utéci. Zjistit, kde se aktuálně nachází Sirius by mohlo být obtížnější, ale naštěstí jsem se mohla spolehnout na Dogana. Sirius Petera podcenil.... už podruhé a znovu se mu to krutě vymstilo. A kvůli historické nenávisti mezi Severusem Snapem a Poberty byli jedinými svědky událostí v Chroptící chýši a Zapovězeném lese Hermiona, Harry a Ron. Člověk nemusel být ani přílišný pesimista, aby pochopil, že tohle svědectví nezletilých kouzelníků Siriusovi moc nepomůže. Dumbledore mi všechny Bradavické události konce školního roku vylíčil poměrně detailně. Až jsem měla (paranoidní?) pocit, že se mi snaží podsunout, že jsem zklamala a jsem za tento vývoj odpovědná. Zatraceně! Já přece moc dobře vím, že nebýt mého tajnůstkaření vůči kolegům se to nemuselo stát. Ale dělo se to jemu pod nosem! Ředitel školy a jeden z nejmocnějších kouzelníků své doby a vysílá k záchraně dvou životů své žáky... Hagridův hippogrif zemřel zbytečně! A Harry s Hermionou se na to museli dívat dokonce dvakrát! Možná mělo tohle Dumbledorovo počínání nějaký smysl, ovšem v tom případě dobrovolně přiznávám, že mně zůstal skrytý. Odreferovala jsem mu stručně průběh o dosavadních výsledcích svého pátrání a dohodli jsme se, že už je zbytečné naši spolupráci maskovat. Ne že by ta spolupráce zatím přinesla nějaké převratné výsledky... Ale oba jsme si velmi dobře vědomi, že se potřebujeme a v neblahé budoucnosti vznášející se nám nad hlavami se budeme potřebovat čím dál víc. Dumbledore se mi dokonce zmínil, že uvažoval o obnovení Fénixova řádu. Nakonec se ale rozhodl, že nebude zatím ostatní znepokojovat. Možná čekal, že budu opačného názoru. Nebyla jsem si jistá. Na jedné straně bylo nepochybné, že tento přístup se velmi blíží k pštrosovi strkajícímu hlavu do písku. Na druhou stranu je pravda, že mě nenapadalo moc úkolů, které by členové Řádu mohli nyní plnit. Voldemort byl někde důkladně ukryt a nikdo nevěděl, kolik moci již získal zpátky. Jednotlivec, snažící se ho vypátrat, by zasloužil přídomek sebevrah. Jakýkoli organizovaný pokus o jeho objevení by ho jen přiměl zavrtat se do ještě hlubšího úkrytu. Chybami se člověk učí. Ti slabší duchem se bohužel musí učit chybami vlastními... Takže já jsem konečně pochopila, že tohle sama nezvládnu a seznámila se situací Malou radu. Bylo domluveno, že mimo naši organizaci ale nic uniknout nesmí, a to ani k těm nejvíc spřáteleným osobám. Ověřila jsem, že bráška a Káča dokáží v případě potřeby proniknou celkem bez potíží do Bradavic. A zadala jsem jim za úkol vzdělávání v čarodějné oblasti. Dogan mi přinesl od Siriuse papírek, na němž bylo napsáno Grimmauldovo náměstí 12. Tak tu stojím, sousední dva domy se jakoby rozestupují a nechávají prostor domu dynastie Blackových. Zabuším na dveře, Sirius otevře a obraz jeho matinky naproti vchodovým dveřím vydává strašlivé zvuky. Dozvídám se o sobě opravdu zajímavé věci, ale Sirius má již zjevně v krocení praxi a paní Blacková je záhy donucena utichnout. „No nazdar, fakt útulný a tichý dům,“ začnu neformálně. Sirius ale tentokrát na narážku nereaguje. Tváří se jako hromádka neštěstí. „Poslyš, Tichošlápku. Oba víme, že ta akce s Červíčkem se Ti moc nepovedla, ale důsledky neseš zatím hlavně Ty. Červíček pro Voldemorta zas tak velkou pomocí nebude. Tak se zkus třeba usmát a říct, že mě rád vidíš...“ Zkusil to, ale přesvědčivý ten úsměv rozhodně nebyl. Jakoby se v něm tím selháním něco zlomilo. Tak to ne, s tím je třeba něco udělat, a to rychle. „Víš, přísahal jsem, že do tohoto domu už v životě nevkročím. I v Azkabanu mi bylo líp. Tam jsem dokázal vzpomínky potlačovat. Ale tady se na mě všechno valí...“ říká tiše a skoro omluvně. Sakra, já jsem ale pako. Že mi to hned nedošlo. „OK, můžeme vypadnout třeba hned. Taky to tu na mě nepůsobí zrovna přívětivě.“ „Ale kam půjdeme?“ vypadlo z Tichošlápka trochu nedůvěřivě, ale zároveň bylo vidět, jak pookřál. „Možná tomu nebudeš věřit, ale i já mám v Londýně kam hlavu složit, když sem občas zavítám. Můj dům sice není nezakreslitelný a i obrazová výzdoba je chudší, ale zato ho chrání pár vymakaných mudlovských vynálezů. A hlavně myslím, že Tě tam nikdo hledat nebude. Takže si sbal svých pět švestek a vypadneme,“ snažila jsem se pořád udržet hovor v lehce nevážné rovině. Asi tak na mě Sirius působí, i když je zrovna v téhle náladě. Prostě mi k němu vážný tón nesedí, rozhodně ne nadlouho. Než mi tyhle myšlenky stačily projít hlavou, stál mi u nohou černý chlupatý pes a nadšeně vrtěl ohonem. „No Ty jsi rychlík. Tak jdeme.“ Při nastupování do auta se Sirius, tedy vlastně Tichošlápek, Čmuchal, nebo kdo já vím kdo, tváří malinko podezřívavě. Nakonec se ale suverénně usadil na místě spolujezdce. Nesnáším londýnskou dopravu! A z ježdění vlevo bych občas začala výt na Měsíc... Ale nakonec jsme úspěšně zastavili před mým domem na předměstí. Deaktivovala jsem ochranné bariéry a vpustila to nedočkavé psisko dovnitř. Sirius zřejmě usoudil, že ve své psí podobě stihne vše prozkoumat podstatně rychleji, takže jsem chvíli jen slyšela poštěkávání ze všech koutů. Mezitím jsem se spojila se Základnou a nahlásila, že toto bude po určitý čas moje bydliště. Když totiž mluvím o svém domě, je to do určité míry zkreslené. Do toho domu má přístup každý člen Malé rady. Máme podobné ubytování ve většině měst, kde se častěji nalézáme. Povaze naší práce příliš nesvědčí ubytování v hotelích... A Základna eviduje, která místa jsou zrovna obsazena. Vejde se nás sem pochopitelně víc, když je třeba, ale je dobré vědět, jaký je stav.