Po cestě ke Kvikálkovu jsem znovu uvažovala, jestli je lepší Harryho „unést“ bez kontaktu s jeho příbuznými, nebo s nimi promluvit a požádat je o propustku. Ale co, to přežiju. A snad to přežijí i Dursleyovi... Otevřel mi strýček Vernon. Asi se špatně vyspal .... nebo se takhle tváří normálně? „Kdo jste a co chcete?“ spustil ten milý tvor. Myslela jsem, že nevypadám nijak podezřele, ale patrně jsem se spletla. „Dobrý den i Vám,“ zkusila jsem to, i když jsem tušila, že pan Dursley ironii neocení. Navíc mu za zády vykoukl Harry a nadšeně se se mnou začal vítat. „Nazdar, Dani! Přijela jsi mě vyzvednout? A kde je Sirius?“ „To jsem si mohl myslet, že jste jedna z té sebranky. To nám nedáte nikdy pokoj? My jsme slušní lidé!“ rozohňoval se strýček. „Tak za prvé, slušní lidé většinou odpovídají na pozdrav. Za druhé, nejsem čarodějka, jestli jste myslel tohle.“ Slovo „čarodějka“ jsem náležitě zdůraznila, protože po ulici před domem zrovna procházeli nějací sousedé. Pokud mě paměť neklame, sběr a šíření drbů patří k oblíbeným zábavám většiny zdejších obyvatel. Vernon vypadal, že ho brzy postihne mozková příhoda. „Nepoužívejte tady to slovo! A pojďte dovnitř, ať Vás tu nikdo nevidí,“ došlo mu konečně, co je menší zlo. Tedy vpustit si mě do domu radši než se dohadovat všem na očích. „Víte, že se chováte hystericky? Nepřilétla jsem na koštěti, nemám na sobě hábit a špičatý klobouk, neproměnila jsem Vás v nic méně hlučného a snesitelnějšího. Tak proč ta panika? Jejda, a tohle bude určitě Dudley,“ všimla jsem si Harryho bratrance. Popravdě ho přehlédnout dost dobře nešlo... „Bububu, Dudley, že jsi zase zlobil?“ zaměřila jsem se na nový objekt. Ten zrudl, zbledl, zezelenal (takový přerostlý chameleón...) a zmizel tak rychle, jak byl schopen. Celkem jsem se bavila, ale Harry tu bude asi muset ještě pár prázdnin strávit, takže bych to neměla přehánět. Zatím stál vedle mě a snažil se netvářit moc pobaveně. „Harry, běž si sbalit, počkám na Tebe v autě.“ To jsem řekla schválně a strýček se pochopitelně chytl na udičku. „Vy jste přijela autem??? Kde by někdo vašeho druhu získal řidičský průkaz?“ „No, já Vás tedy nechám žít v domnění, že jsem čarodějka. Utkvělé představy se nemají vymlouvat příliš usilovně, mohou z toho prý vznikat doživotní traumata. Ale ať už jsem jakéhokoli „druhu“, auto mám a řídím relativně slušně, řekla bych.“ S tím jsem vyšla z domu, nasedla do svého vozidla a popojela pár metrů až k brance, aby měl Vernon pěkný výhled. Moje autíčko totiž opravdu stojí za shlédnutí. Nebudu tu dělat reklamu žádné značce, ale představte si sporťák ve stříbrné metalíze, aktuálně se staženou střechou, aby bylo možné ocenit i poněkud nadstandardně vybavený interiér. A to ještě Vernon netušil, co se skrývá pod kapotou a jaká „kouzla“ tohle auto umí. Protože ten vzhled, to je jen taková vějička. Mám i jiná auta připomínající spíš vraky, taky zcela nenápadné typy... prostě co se pro jakou příležitost hodí. Funkční vybavení ale mají všechny stejné a mnohokrát mě už vyvezly ze zle vypadajících průšvihů, nechci-li rovnou říct, že mi zachránily život. Harry měl sbaleno skutečně bleskově a už se hrnul ze dveří. „Nashledanou, strýčku. Přijedu zase příští červenec, na Vánoce mě nečekejte.“ Chudák jeho strýko byl tak přepadlý z vidiny čarodějnice v autě, na které on se těžko kdy vzmůže, že mu ani nic neodpověděl. Harry uložil svoje obrovské zavazadlo a koště do kufru, klec s Hedvikou si vzal na klín a mohli jsme vyrazit. „Promiň, Harry, musím si vyřídit pár telefonátů, pak se Ti budu věnovat,“ řekla jsem mu, protože jsem nechtěla, aby ze mě začal tahat rozumy, kam jedeme, co se děje a podobně. I když jsem předpokládala, že mu to došlo. Přece jenom, narozeniny měl už zítra. Nicméně jsem usilovně telefonovala celou cestu až k mému londýnskému domu. Zdá se, že naše centrála vyhodnotila stupeň rizika jako minimální, protože Hermiona, Ron i Sirius se na Harryho vrhli hned jak jsme vjeli na pozemek. „Nazdar, Harry.“ – „Jak se vede, kámo?“ – „Je skvělý Tě zase vidět.“ – „Nedeptali Tě Dursleyovi moc?“ ..... Prostě bouřlivé přivítání. Uklidila jsem auto do garáže a přesunuli jsme se do salónu, kde následovalo obligátní „Happy birthday“. „To je, to je prostě super. Díky moc, taková oslava jen pro mě?“ byl Harry viditelně dojatý. „A to je jenom první kolo. Další etapa Tě čeká u nás doma, máma už se Tě nemůže dočkat,“ oznámil Ron. Z pochopitelných důvodů jsem nechtěla tahat Siriuse mezi větší množství lidí, když je pořád ještě oficiálně vrah. A navíc, jak už bylo zmiňováno, za moje a Siriusovy dárky bychom se asi od Molly pochvaly nedočkali. Proto ta dvoufázovost. Aspoň si to Harry užije, řadu let narozeniny neslavil vlastně vůbec, tak teď bude mít hned dvě oslavy. Nejprve jsme měli přípitek a dort a pak vypuklo rozbalování dárků. Sada nástrojů na údržbu koštěte od Hermiony (jsem v šoku, čekala jsem nějakou knihu), kniha o famfrfálu od Rona. A pak přišla řada na nás. „Harry, rozhodli jsme se se Siriusem Ti dát něco, s čím by asi většina dospělých kolem Tebe nesouhlasila, že jsi na to moc mladý. Jenže já se obávám, že máš-li mít šanci ve zdraví zestárnout, bude se Ti to hodit. Nerada tady kazím sváteční atmosféru, ale považuju to za hodně důležité. Víš, že Voldemort, až povstane v plné síle, bude usilovat o Tvou smrt. Chtěla bych, abys přečetl ty knížky a podíval se na filmy. Nespěchej na to, budeš to potřebovat strávit. Teď Ti k tomu víc neřeknu. Ale až všechno projdeš, byla bych ráda, kdybychom si promluvili.“ Harry vypadal trochu zaskočeně, Ron spíš vyděšeně, ale Hermiona nezapřela svoji praktickou povahu. „Ale jak se může Harry dívat na videokazety (A/N: ehm, to je taková věc, která ještě nedávno sloužila místo DVD)? V Bradavicích přece přehrávač nebude fungovat.“ „Půjčím Harrymu přístroj, který by fungovat měl. Víš, Hermiono, všechno není tak jasné, jak se píše v knihách. Jsem mudla a můžu se po Bradavicích pohybovat bez problémů. Tohle je další podobný případ. Ale chtěla bych, aby se o tom nikdo další nedozvěděl. Stejně tak si myslím, že nejdřív by si měl ty knížky a filmy projít Harry sám. Respektive mi jde o to, aby si o tom, co si z nich vyvodí, promluvil nejdřív se mnou nebo Siriusem. Samozřejmě vám nebudu zakazovat se na ně taky podívat, ale neměli byste se vzájemně ovlivňovat.“ „A dost vážných debat, jde se slavit,“ zasáhl vhodně Sirius. A tak jsme jedli, pili, dobrou vůli spolu měli .... Ty děcka vydrží fakt hodně (nemyslím alkohol, na to asi vážně jsou ještě trochu mladý, ale v ponocování mají ze školy zjevně praxi), odpadli až dlouho po půlnoci. Zato Sirius už byl tak hotový, že se ani nepokusil vetřít se mi do postele... Druhý den dopoledne jsem měla Trojlístek přetransportovat do Doupěte. Sirius zůstal v domě, večer ho vyzvednu a zase zvedneme kotvy. „Siriusi, kdy se zase uvidíme?“ ptal se Harry svého kmotra při loučení. „To já nevím, ale neboj, budeš pod dohledem. Snaž se svoje průšvihy omezit na nejmenší možnou míru. To platí i pro vás dva. Nemusíte se pokoušet trumfnout naši pobertovskou bandu.“ Sirius se pokoušel vtipkovat, ale bylo poznat, jak ho mrzí, že nemůže být s Harrym častěji. Ron se trochu divil, že moje auto nedisponuje magicky zvětšeným prostorem a že se tudíž opravdu všichni tři nevejdou na sedadlo spolujezdce. Chtěl aspoň, abych stáhla střechu,ale to jsem nepovolila. Dobře jsem udělala... Kolem „akce narozeniny“ kmitalo dost lidí z naší organizace, protože jsme měli hlášky, že v okolí Londýna už asi měsíc operuje skupina Michela Duboise. Jedna taková teroristická skupina, která by si mě mileráda připsala na účet. Nemohli jsme je pochytat, protože britská policie už byla poněkud nevrlá, že jim zasahujeme do kompetencí. A oni je nemohli pochytat, protože neměli dost důkazů. Takže jsme vyčkávali, protože bylo jasné, že nejsou v Británii na dovolené. Zase jednou se prokázalo platnost hned několika Murphyho zákonů. Dubois a dvě jeho gorily jeli proti nám zrovna v okamžiku, kdy jsem se chystala odbočovat k Doupěti a kdy se Ronovi podařilo stáhnout okénko, čímž mě Dubois pochopitelně uviděl a poznal. Co tady sakra pohledávají? Strhla jsem volant a nasměrovala auto zpět na hlavní. „Rone, zavři to okno! Hned!“ vykřikla jsem, protože gorily už vytahovaly samopaly. Tím poloodbočovacím manévrem jsem ztratila rychlost a byli jsme pěkně na ráně. Ron naštěstí zvládl úkol splnit bez komplikací a tím bylo bezprostřední nebezpečí zažehnáno. Pokud nemají v autě něco jako protitankovou střelu, nemají šanci, moje autíčko je odolné. Jenže co dál? Sama je zvládnu těžko a rozhodně bych je nedostala živé. „Radek volá Danu,“ ozvalo se naštěstí z mé vysílačky-mobilu, „za chvíli jsme u vás, jeď rovně a trochu na to šlápni, my se o ně postaráme.“ Měli jsme aspoň tu kliku, že silnice byla opuštěná a do akce se nepřipletl někdo další. Šlápla jsem na to, začali jsme se teroristům vzdalovat a za minutku jsme minuli auto, ve kterém byli Viki a Radek. Děcka celou dobu ani nedutala, ale bylo jasné, že to chce nějaké stručné vysvětlení, než dorazíme do Doupěte. „Ocenila bych, kdyby toto bylo další naše společné tajemství. Není třeba ostatní děsit. Jinak ... tohle je jeden z důvodů, proč jsi musel tvrdnout skoro celé prázdniny v Kvikálkově, Harry. Tvoji příbuzní jsou sice ještě strašlivější, než jsem čekala, ale nejde Ti tam o život, což by vedle mě a Siriuse šlo.“ Už jsme byli u Doupěte a ven se vyřítila zrzavá záplava. Molly se mě snažila zlákat na pozdní oběd, protože „vypadám příšerně pohuble“, ale odolala jsem.