Objevení Znamená zla na Mistrovství světa ve famfrfálu mě příliš nepřekvapilo. Člověk nemusel být zrovna věštec aby poznal, jak bývalí přívrženci Voldemorta jsou čím dál víc oprsklí. Harry nám poslal sovu, že jsou všichni v pořádku. U Weasleyových by měl být v bezpečí a za pár dní už se přesunou do Bradavic. Teď mi dělala starosti jiná věc. Letos budu pravděpodobně Bradavice navštěvovat častěji než minulý rok. Což znamenalo, že potřebuji nějaké efektivnější spojení – na koni se tam člověk nedostane vždy úplně rychle a přistávat tam s letadlem by způsobilo přílišné pozdvižení. Takže bychom se měli přestěhovat z mého útulného domečku do nějakého kouzelnického obydlí napojeného na Letaxovou síť. Což o to, jedno místo se nabízelo, ale neměla jsem z té volby vůbec radost. A co teprve právoplatný majitel toho domu... „Síri, myslíš, že bys přežil, kdybychom se na chvíli přestěhovali na Grimmauldovo náměstí?“ obrátila jsem se na svého společníka s dosti zásadní otázkou. „S Tebou to zvládnu,“ pousmál se, ale byl to smutný úsměv. Srdce se mi sevřelo. Musel tam zažít ještě děsivější věci, než si občas představuji, že měl z toho místa takové trauma. A ta důvěra ve mě ... to bylo hodně zavazující. „A zkusíš to občas zvládnout chvilinku i beze mě? Nejsme přece siamská dvojčata. Jsi už velký, dospělý, téměř svéprávný... Co říkáš?“ No jo, já vím, blbý vtípky. Jenže já jsem prostě špatně snášela Tichošlápka v ponuré náladě. „Hmm a co dostanu za odměnu, když budu hodný a rozumný?“ Sirius naštěstí na moje hlášky většinou reagoval tak, jak jsem si představovala. Zkuste si tipnout, o jakou odměnu mu asi tak šlo??? „Mohla bych Ti třeba koupit nejnovější hit – psí šampon proti blechám.“ Siriusův výraz tváře naznačoval, že to nebude dostatečné. Tak jiná možnost. „Dovolím Ti někdy řídit auto,“ přitvrdila jsem. Chudák moje autíčko, kdyby vědělo... Ovšem ani tahle velkolepá nabídka nevyvolala žádné záchvaty nadšení. „Nebudu Tě mlátit pokaždé, když mi řekneš miláčku nebo nějakou infantilní zdrobnělinou,“ zamířila jsem odvážně do hlubokých vod prostírajících se dosud okolo našeho vztahu-nevztahu. „Přihořívá,“ ušklíbl se jedním ze svých „nejsvůdnějších“ úsměvů. „Když mně už ale úplně dochází fantazie,“ pravila jsem naoko bezradně, „asi mi budeš muset napovědět“. „Já bych Ti to klidně i předvedl názorně, když mi slíbíš, že nebudeš agresivní...“ Znáte to, že telefon zazvoní vždy v nejvypjatější okamžik? Tak to byl další z těch případů... Dalo se předpokládat, že teď budeme pobývat na Grimmauldově náměstí celkem často, i když bez jakéhokoli nadšení. A tak jsme se (taktéž bez nadšení) rozhodli ten barák trochu uklidit a snad (zadaří-li se) i zútulnit. Jak známo, v kouzelnických domech se vyskytují magické předměty a různí podivní tvorové. V domě obývaném po staletí zastánci černé magie jsem očekávala obzvláštní koncentraci obludností s rozličným stupněm nebezpečnosti. Rozhodně jsem nebrala Siriusova varování na lehkou váhu. Jsou prostě věci, se kterými si mudla poradí dost blbě. I přes vysoký stupeň obezřetnosti jsem ale po dvou dnech vypadala jako válečný veterán – škrábance, kousance, popáleniny. No co, na to jsem zvyklá. Aspoň měl Sirius příležitost k ironickým poznámkám. Navíc on taky nezůstal bez zranění, i když musím objektivně přiznat, že na tom byl podstatně lépe než já. Paradoxně nejvíc mě ale dostalo jedno stvoření, se kterým si bez problémů poradí snad každý čaroděj. Otevřela jsem jednu velkou skříň v rohu salónu v prvním patře. Opatrně a pomalu, ale to nepomohlo. V pokoji se najednou setmělo, tmou probleskovala rudá záře a slyšela jsem zoufalý nářek tisíců lidí, kteří ztratili jakoukoli naději. Strop pokoje zmizel a nade mnou se tyčila obrovská temná věž. Z ní se šířilo zlo – beztvaré, všudypřítomné, ochromující. Jistě, byl to jen Bubák. Ale taky zhmotnění všech mých nejtajnějších obav. Stála jsem tam ztuhlá a téměř neslyšně jsem šeptala, prosila: „To ne ... druhá temnota .... to se nemůže stát ... udělám všechno, ale tohle ne, prosím. Prosím!“ Zdálo se mi, že tam stojím a naprosto nedůstojně žadoním, celou věčnost. Najednou mě někdo odstrčil. V pokoji bylo náhle zase světlo, přede mnou stál Sirius a před ním na podlaze jsem ležela já. Nevypadala jsem zrovna vábně... Potrhaná, bez některých končetin, s největší pravděpodobností mrtvá. „Ridiculus!“ vykřikl Sirius pevným hlasem a moje mrtvé já se změnilo v mourovanou kočičku. (A/N: Já za to nemůžu, že zrovna kočky připadají Siriusovi extrémně směšné....) Stála jsem tam jako Lotova žena a nebyla si vůbec jistá, co mě dostalo víc – Bubák nebo skutečnost, že pro Tichošlápka je tohle jeho nejhorší noční můra. „Jsi v pořádku, Dani?“ přistoupil ke mně, vzal mě rukou za bradu a přiměl mě tak podívat se mu do očí. „Jo, díky,“ vydechla jsem. „Možná by mi pomohlo, kdybys mě obejmul.“ V Siriusově náručí jsem chvilinku jen tak odpočívala a vzpamatovávala se. Pak jsem ho začala hladit po zádech a šeptala jsem mu do vlasů: „Díky, darling. Byl jsi skvělý.“ Trochu se odtáhl, aby na mě líp viděl a tušila jsem, že se chystá k nějakému proslovu. Jenže já už měla jiné plány. Políbila jsem ho a cítila jsem, jak ztuhnul. Brzy mi začal polibky vracet a jeho ruce bloudily po mém těle. Pak se ale znovu odtáhl a v jeho očích se dalo číst jako v otevřené knize. „Neboj, Tichošlápku, já Ti neuteču. Už ne...“ zamumlala jsem. Vzápětí jsme se znovu líbali. Vklouzla jsem mu rukama pod košili a zkoumala každý kousek jeho těla. Sirius po počátečním lehkém šoku nezůstal pozadu. „V ložnici by to bylo pohodlnější,“ vydechla jsem, když se naše rty na okamžik oddělily. Ráno jsem se probudila brzo, takže jsem mohla dost dlouho pozorovat Siriuse ve spánku. Vypadal .... fakt dobře. Jednak jsem si ho za těch pár měsíců spolubydlení už vykrmila z původní vychrtlosti, jednak mu teď i ve spánku pohrával v koutku úst úsměv a celkově z něho vyzařovala absolutní uvolněnost. Ne že bych si chtěla fandit...