V Harrym se mísilo tolik pocitů, že si připadal jako přetopený kotel. Jen vybuchnout. No, to bude pravděpodobně otázka času. V jeho mozku se povalovaly a mísily mezi sebou zvědavost a obavy, na chvíli nesměle vykoukla radost, která byla záhy pohlcena všeobjímajícím vztekem, nezanedbatelné místo zaplňovalo také zklamání... Opravdu musí mít pořád něco extra, jak mu to s oblibou říká Snape? On se přece nechtěl turnaje zúčastnit. Nebo teda ... uvažoval o tom, znělo to lákavě. Ale nevhodil své jméno do Ohnivého poháru, dokonce se o to ani nepokusil. Jenže to vypadá, že to někdo udělal za něj. Kdo? A proč? Chtěl mu ten neznámý pomoci nebo ho zesměšnit? Nebo snad zabít? Dumbledore vypadal opravdu ustaraně. Jenže – netají mu zase něco? Takže je čtvrtým účastníkem Turnaje tří kouzelníků ... No co, snad to přežije. Horší je ten problém s Ronem. Ron mu nevěří, myslí si, že Harry přišel na způsob, jak obelstít Ohnivý pohár. A že mu o tom neřekl. Prý že musí být Harry za každou cenu středem pozornosti. To bolelo. Je něco jiného, když vám to říká ten umaštěný bastard, který vás nesnáší od prvního okamžiku, kdy vás spatřil, anebo když to slyšíte z úst svého nejlepšího kamaráda. Harry si koutkem mysli uvědomoval, že nemusel reagovat tak výbušně. Ale stalo se. Nebude se omlouvat, on přece za nic nemůže, to Ron si začal. Jak ho to jen mohlo napadnout? Znají se přece už dlouho, copak neví, že Harrymu nikdy nešlo o žádnou slávu, že by naopak uvítal, kdyby mohl být úplně obyčejný kluk s běžnými starostmi a ne jakási ikona kouzelnického světa? On se přece nikdy nepovažoval za někoho výjimečného. Nebo jo? Kdo mohl dát jeho jméno do poháru? Ta myšlenka se vracela, i když si říkal, že není tak důležitá. Ale zajímalo ho to. Jenže nic nevymyslel. Třeba něco napadne Siriuse a Danu. Musí jim to napsat, snad mu poradí. Dopis odeslal a pak se mu ale myšlenky znovu zatoulaly. Vlastně ... nebylo by to špatné, vyhrát ten pohár. Bylo by to něco, co dokázal sám, bez ohledu na své jméno. A taky tu byla ta nesmělá, ušlápnutá myšlenka, že by tím mohl zaujmout Cho. Třeba, zasnil se, třeba by ji mohl potom pozvat do Prasinek. Zdála se tak nedostupná.... Za chvíli ale zase převážil vztek na Rona a deprese. To nemůže mít aspoň jeden školní rok stejný jako ostatní? Copak o to stojí? Začal vzpomínat a brzy byl až po krk v sebelítosti. První rok v Bradavicích... Vyplašený kluk, který se teprve nedávno dozvěděl, že existuje čarodějný svět a on je jeho součástí. Tak rád by se jenom tiše rozhlížel a postupně se s tím světem seznamoval. Jenže všichni si na něho ukazují jako na nějakou atrakci. A proč? Prý porazil Voldemorta... On? Jak by mohl, vždyť byl ještě nemluvně. To se má cítit slavný kvůli tomu, že se za něj rodiče obětovali? Dal by cokoli za to, aby jeho rodiče žili. On přece nic zvláštního neudělal. Do toho se ale ozývá druhý hlásek, jeho podvědomí. Ale pak jsi přece Voldemorta porazil. Byl sice jenom stínem, ale přece. Spousta lidí by to nezvládla, vyděsila by se jenom jeho jména. I kentauři ti prokazovali úctu, a to jsou velmi moudrá stvoření. Snažil se tenhle hlas zamáčknout a přesvědčit se, že vůbec neexistuje. Pokračuje oficiální verze myšlenek. Druhý rok... Nejapné narážky toho šaška Lokharta. Colin a jeho fotoaparát. A aby toho nebylo málo, dozvídá se, že ovládá hadí jazyk. Jako Voldemort. Zase si na něho ukazují, ale tentokrát to není obdiv, spíš strach. Podezřívají ho, že je Zmijozelův dědic. Že otevřel Tajemnou komnatu. Připadá si úplně zmatený. Nebýt Hermiony, nikdy by nezjistil tu věc s baziliškem. A nebýt Dumbledorova fénixe, byl by už zřejmě mrtvý. Druhé myšlenky rýpají. Ale porazil jsi ho. Baziliška i Voldemorta, toho už podruhé. Zachránil jsi Ginny. Byl jsi tam sám a dokázal jsi to. Tak dost, tohle je přece blbost, to já si vůbec nemyslím. Možná jsem byl odvážný, přece jenom jsem z Nebelvíru, ale hlavně jsem měl obrovskou kliku. Třetí rok... Zdá se, že po něm jde Sirius Black, zrádce jeho rodičů a masový vrah. Zase mu všichni připomínají, že musí být opatrný. Trelawneyová a její koníček – věštit mu smrt na desatero způsobů. Mozkomoři, kteří mu přivolávají poslední slova jeho mamky před smrtí. A co na to druhé myšlenky? Ale Mozkomorům jsi se přece naučil bránit. Vytvořit Patrona ve třinácti letech je neobvyklé, to říkal i Lupin. A Siriuse jsi zachránil před návratem do vězení. Harry má dojem, že mu hlava brzy praskne. Tolik by si potřeboval s někým promluvit. A tím se zpátky vrací problém s Ronem. Co si ten pitomec vůbec myslí? Jistě, ještě je tu Hermiona. Jenže ta zase začne celou věc rozpitvávat a analyzovat a bude se u toho tvářit tak strašlivě vážně... Snad mu brzy Sirius odpoví na jeho dopis. Třeba bude rád, že se zúčastní Turnaje. Je to velká čest. A vidět takhle zblízka Kruma, to taky není k zahození. Harry šel spát ten večer hodně pozdě, ale nakonec usínal ... jak to říct – natěšený, zvědavý, skoro spokojený.