Káča nám odvykládala s patřičně dramatickým výrazem svá dobrodružství v Zapovězeném lese a posléze i průběh volby účastníků Turnaje. „OK a teď přijde ta piplačka. Dave, potřebuju seznam všech dospělých kouzelníků, kteří byli v Bradavicích v době, kdy bylo možné se přihlásit do Turnaje. Kdyby se Ti podařilo zjistit, že se tam dostal někdo mimo hlavní přístupovou cestu, bylo by to úplně ideální.“ Bavili jsme se tou kontrolou zbytek dne, ale nic převratného jsme nezjistili. Vynechám-li tlupy zvířat a pár neukázněných studentů, narušili naše signalizační zařízení jen Snape a Hagrid v Zapovězeném lese. Zdá se, že nikdo se nepokusil proniknout do Bradavic tajně. Což znamenalo, že Harryho jméno mohl do Ohnivého poháru vhodit některý z bradavických profesorů, někdo ze zaměstnanců Ministerstva hemžících se kolem Turnaje, Madame Maxime nebo Karkarof. Zajímavý výběr. „Hm, tak já vyrazím do Bradavic. Síri, chceš zůstat tady nebo se přesuneš do Londýna?“ obrátila jsem se na svého přítele. No to jsou možnosti, jedna lákavější než druhá,“ zabručel podle očekávání. „Tobě se snad nelíbí naše společnost? Dávej si bacha, co říkáš,“ popíchla ho trochu Katka. „Společnost? No, tu bych ještě přežil, jsem odolný,“ odtušil Sirius a přitom hbitě uhnul ráně, která k němu od Katky směřovala. Pak trochu zvážněl. „Prostě si tu připadám strašně neužitečný, jen se vám pletu pod nohama. Ale Grimmauldovo náměstí je snad ještě horší. Takže mě tu asi máte na byt a stravu,“ uzavřel. Cestou k Dumbledorově kanceláři jsem potkala Alastora Moodyho. Aspoň jsem předpokládala, že to je on. Nikdy dřív jsem ho neviděla, ale slyšela jsem o něm dost a popis vzácně seděl. „Co tu chcete?“ vybafl na mě a jeho kouzelné oko se mnou snažilo proniknout skrz naskrz. Opravdu milý člověk. „Jdu za ředitelem. Můžete mi, prosím, prozradit heslo?“ požádala jsem ho. „Slečno Dano,“ přiblížila se k nám profesorka McGonagallová, „čekali jsme Vás. Pojďte, doprovodím Vás k řediteli.“ Bylo to jako záblesk. V Moodyho lidském oku jsem na moment zahlédla celou směs emocí – úlek, nenávist, obavu. Ale proč? Teď jsem však neměla čas o tom přemýšlet, Dumbledore čekal. „Dobrý den, slečno. Posaďte se. Musím přiznat, že jsem Vás očekával dříve,“ zahájil rozhovor ředitel a bylo zjevné, že chce slyšet vysvětlení mé „neomluvené absence“. „Musela jsem nejdřív něco prověřit. Asi víte o tom, že bradavické pozemky sledujeme.“ Dumbledore to zjevně věděl, McGonagallová nikoli... „Takže? Co jste zjistila?“ zeptal se mě. „Že tu byli jenom ti, kdo tu měli být. K žádnému průniku nedošlo,“ odpověděla jsem stručně, jasně a výstižně. „Promiňte mi, ale musím se zeptat – jak spolehlivá tato informace je? Nemohli jste něco přehlédnout či nezaznamenat?“ Dumbledore se tvářil skutečně rozpačitě a omluvně, až mě to překvapilo. Vždyť je to legitimní otázka. Jasně, že to potřebuje vědět! „Málokdy něco víte stoprocentně. Možnost omylu zde pochopitelně existuje, ale je minimální. Zatím bych opravdu vycházela z toho, že to udělal někdo z přítomných.“ Chvíli jsme na sebe hleděli, mlčeli jsme a zjevně v duchu všichni zvažovali možnosti dalšího vývoje. Pak jsem položila jednu otázku já. „Taky se omlouvám za tento dotaz. Jak hodně zkušený kouzelník musel dotyčný být, aby překonal Vaše ochranná kouzla?“ „Ta kouzla byla určena spíš k tomu, aby zabránila přihlásit se nezletilým. Tuhle zábranu nebylo pro dospělého tak složité překonat. Spíš jde o to, jestli ten člověk dokázal, aby Pohár vybral z desítek jmen opravdu právě Harryho. Navíc jako čtvrtého zástupce. V tom případě oklamal magii samotného Ohnivého poháru, což je hodně obtížné...“ „Řekněte mi, opravdu si myslíte, že to udělal někdo s cílem Harrymu ublížit?“ otočila se teď na mě profesorka McGonagallová. „Ano, myslím. Ale třeba je to jen profesionální deformace, jsem hodně podezřívavá,“ odpověděla jsem jí. „Jestli dovolíte, ráda bych si teď promluvila s Harrym a jeho přáteli,“ nadhodila jsem, protože zde už bylo patrně vše potřebné řečeno. „Jistě, jsme rádi, že jste se zastavila,“ rozloučil se se mnou Dumbledore. Před společenskou místností Nebelvíru jsem narazila na Rona, což se mi právě hodilo. „Čau, můžem si na chvíli promluvit?“ „Hm, jasně,“ zabručel, ovšem žádnou radost z té vyhlídky evidentně neměl. Mě hra na usmiřování taky dvakrát nebaví, ale bylo mi jasné, že kdyby se vývoj ponechal svému osudu, nemluvili by spolu ti dva paličáci ani za rok. Usadili jsme se v nejbližší učebně a já jsem se na Rona zkoumavě zadívala. Člověk často řekne ve vzteku věci, které si skutečně v duchu myslí, jen je potlačuje a nedává jim prostor. Žárlil Ron na Harryho? Záviděl mu? To by nebylo vůbec dobré. Harry na svých dvou přátelích visel. „Harry mi vyprávěl, jak jste v prvním ročníku nahlédli oba do zrcadla z Erisedu,“ začala jsem z konce, který Ron určitě nečekal. Jenže právě tam já jsem viděla důležitý bod. Bylo pochopitelné, že Ron, obklopený od dětství smečkou svých bratrů, měl jiné tužby než jedináček a sirotek Harry. Ambice jsou dobrá věc, dokud nad nimi držíte kontrolu. Záleželo, jak to Ron chápal. Cítil se jen jako nějaký Harryho stín? Nebo si uvědomoval, jak je pro něho důležitý? „Opravdu si myslíš, že by Harry chtěl na sebe přitáhnout ještě víc pozornosti? Myslíš, že by Ti neřekl, kdyby přišel na způsob, jak vhodit jméno do Poháru? Ty bys mu řekl, kdybys ten způsob objevil? Nebo by sis představoval, jak jsi pro jednou středem zájmu ty?“ Možná to bylo trochu ostré, ale potřebovala jsem si být jistá. „Já, já nevím. Nevím! Nemám ponětí, jak bych se zachoval. Jasně, rád bych řekl, že bych to Harrymu prozradil. Ale možná ne. Chtěl bych, abych tu volbu musel udělat. Abych viděl, jak bych se rozhodl.“ Ron měl potřebu reagovat hlavně na druhou část mých otázek. Cítila jsem, že je všechno v pořádku. Ronova nejistota mě uklidnila víc než kdyby vehementně tvrdil, že by se s Harrym o eventuální vědomosti podělil. Ví o tom problému a má z něho strach, možná má trochu strach sám ze sebe. Ti, které ambice pohltili, nepochybují. Jsou si jisti, že jejich cesta je jediná možná a posvěcená. „Věřím, že by ses rozhodl správně, Rone.“ Díval se na mě poněkud nedůvěřivě, očekával asi spíš obviňování a kárání. „Myslíš, že bys se mohl s Harrym usmířit?“ nadhodila jsem. „To nebude jednoduchý,“ povzdechl si, ale pak v sobě nezapřel nebelvírskou odvahu. „Takže se do toho dám radši hned!“ „Tak super. Jo, zítra bych s vámi třemi potřebovala mluvit, zastavím se.“ Druhý den odpoledne jsem se vyhřívala v posledních záchvěvech podzimního slunce u jezera a pozorovala je přicházet. Zase jako trojici nerozlučných kamarádů. Zatímco jsem se Harryho vyptávala podrobně na vše, co se dělo po volbě v zákulisí a na první z úkolů, Hermiona mě pozorně sledovala. „Opravdu si myslíš, že Harryho jméno dal do Poháru nějaký jeho nepřítel?“ nevydržela to nakonec a zeptala se na otázku, která jí zjevně vrtala hlavou. „Máš snad nějaký jiný nápad?“ „No, vlastně mě nejdřív napadlo, jestli jsi to nebyla Ty,“ přiznala Hermiona nesměle. Tvářila se, jakoby čekala, že jí to budu mít za zlé. Zatím to ale byli její kamarádi, kteří se na ni vrhli. „Co šílíš, Hermiono?“ „Proč by to Dana dělala?“ „Jak Tě vůbec mohlo něco takového napadnout?“ Sypali ze sebe ti dva ostošest. „A vás to nenapadlo?“ přerušila jsem je s významným úsměvem. To je zmátlo... „Takže jsi to vážně byla Ty?“ „Ale proč?“ „To nechápu.“ „Dumbledore o tom ví?“ „Jak jsi to dokázala?“ ... A další a další otázky. „Tak stop. Ticho!“ přerušila jsem je konečně. „Nebyla jsem to já, jen jsem vás zkoušela. Ale moc ráda si poslechnu důvodu, které Tě vedly k tomu závěru, Hermiono.“ Hermiona se nadechla a soustředila, připravovala si myšlenky do urovnaných formulací. „Četla jsem už pár z těch knížek, které jsi dala Harrymu. Napadlo mě, že je to možná taková zkouška. Chceš, aby se Harry připravil a dokázal se bránit proti Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. A při té soutěži by měl dost možností k tréninku svých magických schopností.“ Harry i Ron seděli a zmateně hleděli střídavě na mě a na svoji kamarádku. Možná i zapomněli, že jsem před chvílí prohlásila, že jsem to nebyla já. Blesklo mi hlavou, že Hermiona by se dobře vyjímala v Havraspáru. „Je tu jen jedna menší technická překážka. Já jako mudla bych Ohnivý pohár neobelhala a Siriuse se mi z pochopitelných důvodů nechtělo tahat do Bradavic zrovna v době, kde se tu hemžili lidi z Ministerstva. Ale jinak Hermiona uvažovala správně. Mohla jsem to být já.“ „Ale ... mně se zdálo, že máš obavy, že Harry do té soutěže bude muset?“ ozval se Ron. „To je pravda. Jenže ty obavy jsou kvůli tomu, že nevím, kdo jeho jméno do Poháru vhodil. V Bradavicích je někdo, kdo se snaží Harrymu ublížit, někdo pravděpodobně velmi obeznámený s černou magií, když dokázal Pohár přelstít. Buď je tu ještě i teď nebo sem má kdykoli volný přístup. A nikdo ho nepodezírá. Což není zrovna příjemná představa. Takže bych byla ráda, abyste měli oči na stopkách a všímali si čehokoli podezřelého.“ Chvíli bylo ticho a všichni si uvědomovali, co jsem jim právě řekla. Pak jsem se otočila na Rona a Harryho: „Nesmíte mi tak úplně věřit, víte? Mně jde o to, připravit Harryho na boj, který ho velmi pravděpodobně jednou čeká. A účast v tomhle turnaji skutečně může znamenat dobrou průpravu. Nebude se vám vždycky líbit, co dělám, ale musíte si uvědomit, že to dělám s tímhle cílem.“