Bylo 1. září a rodina Weasleyova se společně s Harrym a Hermionou
chystala na nádraží King´s Cross. Všichni museli mít zabaleno již večer,
ale přesto tu byl velký zmatek.

„Konečně na cestě domů,“ usmál se ironicky Harry. Původně neměl v plánu
po Brumbálově smrti do školy nastoupit, ale protože se Řádu o prázdninách
dařilo nečekaně dobře. Nechal se od ostatních členů přemluvit. Teď byl
moc rád, po chvíli by mu škola chyběla.

Hned, jak dojeli do školy odvedla Harryo ředitelka McGonagallová do jedné
prázdné učebny a tvářila se velice vážně.
„Co se…?“ Harry se zarazil, když před sebou uviděl Draca Malfoye. Byl
vysoký s atletickou postavou, světlé vlasy mu ležérně padaly do čela a
upíral na Harryo své ocelově šedé oči. Harry musel uznat, že je to velice
pohledný mladý muž a byl si téměř jistý, že po něm děvčta nejspíš šílí.
Přesto všechno vypadal jinak, než ho Harry znal. Neměl žádný povýšený
pohled a vypadal velice unaveně a vystresovaně. Kdyby k němu Harry
necítil takovou zášť, bylo by mu ho snad líto.
Jak to, že líto? Vždyť málem zabil Brumbála!
No, ale jen málem. Proč ho asi nezabil. Třeba nechtěl, nemohl. Možná ho
nutili a on nemohl zabít člověka, protože není tak zlý.
Nebo je jen slaboch. A to by bylo ještě horší, vem si třeba Červíčka.
Slabý, podlézavý podvodník – a to je snad ještě horší, než zlý.
Ale Malfoy není podlézavý! –
Proč ho vlastně omlouvám? Vždyť je to můj nepřítel.
„Pane Pottere, jste v pořádku?“ zeptala se profesorka McGonagallová.
„Ano, jistě, jen by mě zajímalo, co se tady děje?“ zvýšil hlas a vzápětí
toho trochu litoval.
„Uklidněte se,prosím!“ káravě ho napomenula profesorka.
„Tady pan Malfoy za mnou o prázdninách přišel s prosbou a nabídkou.“
Malfoy dělá pro Voldemorta podomního prodavače vysavačů? Kolik mu to asi
vynáší?pomyslel si Harry, ale rozhodně mu nebylo do smíchu.
Pohlédl na Malfoye, ten byl bledý jako stěna a tvářil se, že už nic
nepříjemnějšího nemůže zažít.
„Nabídl mi - respektive Řádu - pomoc, ale jen, když ho ochráníme před jTy
víš, kým a Luciusem.“
„Cože?“ zděsil se Harry.
„A já jsem řekla, že mu vyhovíme, a proto vás žádám, abyste se usmířili a
také nikomu nic neříkejte. Pro zvýšení vaší bezpečnosti nebudete v noci,
kdy jste nejzranitelnější, ve svých ložnicích, ale budete oba dva v
Komnatě nejvyšší potřeby a o tom také nikomu, nikomu Pottere, ani panu
Weasleymu nebo slečně Grangerové, neřekněte…A vy…“ obrátila se na Draca a
přemýšlela, komu by to neměl říkat, ale nenapadl ji nikdo.
„….to také nikomu neříkejte. Vždy si půjdete lehnout do svých ložnic a
kolem jedenácté přejdete do své provizorní ložnice. Ráno se vrátíte ještě
před budíčkem do opravdových ložnic, aby nikdo nic netušil.“
„I tu dnešní noc?“ zeptal se Harry.
„Ano, Pottere i dnes. Přijďte oba dva o půlnoci, budu tam na vás čekat. A
dávejte na sebe pozor, oba dva. Nemyslete si, že když vás budeme chránit
více než jiné žáky, neplatí pro vás školní řád! Naopak! Za každé porušení
odeberu vaší koleji dvojnásobný počet bodů, než bych odebrala komukoli
jinému. Je vám to jasné?“ otázala se vztekle s očekáváním kladné odpovědi.
„A můžeme hrát famfrpál?“ otázal se dychtivě Harry.
„Ano, smíte, oba dva.“ Překvapivě mile se usmála a odešla. Harry a Draco
stáli mlčky proti sobě.
Proč se dal k nám? Je to špeh nebo vyhnanec?Jak velké mu hrozí nebezpečí?
Čím nám bude prospěšný? Ohrozí to Řád, mé přátele nebo snad mě?
Mě?
Existuje snad někdo, koho chce Voldemort zabít víc než mě?
Ne
To je pocta, že??
„Proč jsi se dal k Řádu?“ zeptal se Malfoye a opravdu byl zvědavý na jeho
odpověď.
„Tobě se nebudu, Pottere, zpovídat!“ křikl Malfoy povýšeným tónem a
odešel.
Tak se Harry také odebral do Velké síně na večeři. Sedl si vedle Rona a
Hermiony.
„Kde jsi byl?“ ptali se ho zvědavě.
„Řešil jsem s McGonagallovou nějaké věci ohledně…bezpečnosti.“
„Zase si přišel o rozdělení prváků,“ řekl mu Ron, jako by to Harry
nevěděl.
„Hlavně, že jsem stihl večeři. Už mám hlad,“usmál se a nandal si pořádnou
porci na talířek.

„Ginny? Ty někoho máš?“ zeptala se Hermiona, když si po večeři sedly ke
krbu ve Společenské místnosti.
„Proč se mě na to ptáš?“ opáčila.
„No jen, že si již odmítla dvě pozvání na kafe, jedno rande a ještě jeden
nepříliš slušný návrh. Musím říct, že být volná, vybrala bych si.“
„Ty máš kluka?“ podivila se Ginny.
„Co je na tom divného? A teď jsem se ptala první já, tak mi odpověz.“
„Dobře, jsem zadaná, netrvá to dlouho, ale vypadá to nadějně.“
„Nadějně na co?“
Ginny ztišila hlas, že ji mohla slyšet pouze Hermiona:
„No však víš. Je to ten pravý.“
„Pravý? Nepřijde ti poměrně brzo, myslet si, že v šestnácti máš toho
pravého?“ šeptala Hermiona.
„Ale já nemyslela pravý jako na celý život, ale je to ten, se kterým bych
to chtěla zažít poprvé. Jsi dnes sice nějak mimo, ale tohle chápeš ne?“
„No to jo. Ale říkala si, že spolu nejste dlouho, nechceš si to pořádně
rozmyslet?“ lehce se s ní snažila manipulovat Hermiona.
„Co ty o tom…ty už si…?“ nedokončila svou myšlenku Ginny. Hermiona jen
beze slova přikývla.
„Vážně? Tý brďo, to bych do tebe neřekla. A s kým?“ vykřikla na celou
Společenskou místnost Ginny. Všichni utichli a jen sledovali rudou
Hermionu, která nevěděla, co má říct.
„Hmm, n-no, t-takže tu smlouvu jsem uzavřela s panem Tomem Brownem a
řekl, že se mi pokusí sehnat další členy do odboru na ochranu Domácích
skřítků.“ Obratně se z toho vylhala
„Proč zrovna s Tomem?“ uhodila na ni Ginny
„Co proč- to byl krycí manévr,“odsekla Hermiona.
„Tak s kým?“ dorážela Ginny.
„Řeknu ti to, až mi řekneš, s kým chodíš ty.“ špitla už zase tiše Herm
„Ne, nejdřív ty-to moje je aktuální. To tvoje je staré - určitě déle,“
trvala na svém Ginny
„Vyděračko, ale dobře, bylo to loni o prázdninách s Krumem a teď ty. Kdo
to je?“
„No, on je fakt bezva. Taky ho znáš jmenuje s…“
V tu chvíli se podobizna Buclaté dámy odklonila a v otvoru se objevili
Harry s Ronem.
„Tady jste. Říkal jsem si, kam jste zmizeli. Co řešíte?“ zeptal se vesele
Ron.
„Nic!“ odpověděla děvčata téměř současně.
„Aha, takže jako vždy, jo?“ popichoval je. Hermiona po něm hodila
polštářem, aby věděl, zač je toho loket. Polštář bohužel přistál přímo
Harrymu v obličeji.
„Co to děláš?“ vykřikl a tvářil se, jako by mu udělala bůhvíco.
Představa, noci strávená v místnosti s Dracem Malfoyem, se mu natolik
hnusila, že byl celý večer velmi nepříjemný.
„No promiň. Tak dobrou noc!“ řekla uraženě Hermiona a spolu s Ginny
odešla do dívčích ložnic.
„Co se ti stalo? Vždyť to byl jen polštář,“ divil se Ron.
„Máš nějaké trable? Třeba s holkama? To ti klidně poradim. Však víš, že
to s nima docela umim.“ smál se Ron.
A Harry musel uznat, že má v něčem pravdu- s holkami to opravdu uměl - na
rozdíl od něj. Zatímco Ron o prázdninách chodil se spoustou holek a i teď
měl jednu (jmenovala se Eila a chodila do šestého ročníku), Harry se
staral o Lorda Voldemorta a myslel na Ginny, která teď byla šťastná s
někým jiným, což mu na náladě rozhodně nepřidávalo.
„Ne, díky, tohle si musím vyřešit sám. Nevadilo by ti, kdybych šel už
spát?“
„Ne, nevadilo. Taky jsem docela unavený po té cestě,“ řekl Ron.

Krátce po jedenácté, když už všichni byli ve svých postelích s nebesy,
šel Harry do patra, kde se nacházela Komnata nejvyšší potřeby. Najít tuto
kouzelnou místnost pro něj nikdy nebyl problém i dnes u ní byl hned. Před
gobelínem s horským trollem už stála profesorka McGonagallová i blonďatý
chlapec.
„Jdete pozdě.“ přivítala ho nabroušeně.
„Omlouvám se, ale kluci šli spát hodně pozdě,“ zalhal Harry.
„Tak snad to bude podle vašich představ,“ řekla a otevřela dveře. Byla to
poměrně malá, chabě osvětlená místnost. Na zemi byl modrý koberec, dva
malé noční stolky, spousty přikrývek a jen jedna manželská postel.
„To snad ne?!“ zhrozil se Harry při pohledu na manželskou postel.
„Já nevím, jestli sis to přál ty, Malfoyi, ale já určitě ne!“
„Bohužel to dnes musíte vydržet. Já tu nehodlám vymýšlet až do rána
ložnici, aby se vám zamlouvala!“ prohlásila rozhodně profesorka, popřála
jim dobrou noc a odkráčela do ředitelny.

„No tak to je bezva. Já s tebou spát na jedné posteli nebudu. Nikdy sem
nespal s žádnou holkou, natožpak s klukem, a ještě s tebou! To si raději
lehnu sem na zem!“ vztekal se Harry a zděsil se nad tím, co vlastně svému
nepříteli řekl.
„Klidně si posluž. Já ti bránit nebudu,“ řekl Draco, už zase s úšklebkem,
pro něj typickým.
Harry si vzal přikrývku a lehl si na zem.
„Jestli ti to pomůže, tak já taky s žádnou nespal,“ řekl po chvíli do
ticha Malfoy.
„Co?“ ujišťoval se Harry, jestli dobře slyší.
„Slyšels,“ odbyl ho Malfoy. Moc dobře věděl, že jestli chce vycházet s
Řádem a porazit Pána zla, musí se spolčit s Potterem, a proto dodal již
mírnějším tónem:
„Já to s holkama prostě neumím. Ne snad, že by nechtěli, ale já vždycky
udělám něco, co je odradí.“ Harry měl dojem, že mluví spíše o něm.
Překvapilo ho, že s Ronem se o tom bavit nechtěl a s Dracem to teď řeší.
„Přiznávám, že to nikdy nebyl můj sen - strávit noc s tebou, ale možná,
že najdeme víc společných témat. A jestli tady budeme muset bejt každou
noc, bylo by lepší, kdybychom si mohli říct něco víc, než jen urážky.“
navrhl smířlivě
„Víš, jestli chceš, tak si můžeš lehnout sem. Já to nikomu neřeknu-
stejně by nám to nikdo nevěřil.“ prohodil nejistě Malfoy.
„Já bych tomu před půl minutou taky nevěřil!“ smál se Harry a doufal, že
to možná nebude tak hrozné.
„Víš, možná, že to ani nebude třeba- vždyť jsme v kouzelnickém světě.
Prostě si ještě jednu postel vykouzlíme.“dodal ještě.
„Nerad to Pottere přiznávám, ale něco v tobě bude.“
„Co ve mně je, zjistíš za okamžik - zrovna jsem pustil ducha.“
To už to nevydržel ani Malfoy a začali se oba smát.
„Vraťme se k těm holkám. To víš sex je pudová záležitost- buď to pude
nebo nepude.“ Snažil se zvážnit Malfoy. Ale následoval další výbuch
smíchu.

Po prvním školním týdnu Harry zjistil hned několik věcí:
Zaprvé, že lektvary, ani Obrana proti černé magii nejsou tak strašné
předměty, jak se domníval. Jejich nový učitel Obrany proti černé magii
nebyl nikdo jiný, než Tom Brown. Někteří (hlavně děvčata) z toho byli
nadšení, ale jiní říkali, že je na profesora příliš mladý.
Bylo mu 23 let, ale díky ohromnému talentu a šťastně získané práci na
Odboru záhad, věděl o černé magii věci, o kterých se Snapeovi ani nezdálo.
Za druhé Harrymu došlo, že holky jsou ještě složitější, než si původně
představoval.
A za třetí našel někoho, kdo mu v tomhle (a nejen v tom) rozumí.
I když byl Ron jeho nejlepší kamarád, Dracovi se svěřoval raději. Sice
oba měli kolem sebe spousty holek, které by daly bůhvíco, jen aby si jich
všimli, ale Ron si dokázal udržet vztah, zatímco Draco nikdy nevydržel se
žádnou chodit dlouho. Jak sám říkal, ne snad, že by ho děvčata nechtěla,
ale prý vždy hledal něco jiného, něco víc, než jen dívku, která umí
tlachat pouze o nesmyslech.

V pátek si Ron, Hermiona a Harry na hodině přeměňování sedli do poslední
lavice a probírali všechno možné i nemožné. Harry jim pověděl (se
svolením profesorky McGonagallové) o tom, že musí chodit každou noc spát
jinam. Už se ovšem nezmínil, s kým. Ron i Hermiona věděli, že je Draco
členem Řádu, ale netušili, nebo si neuvědomovali, jaké mu hrozí nebezpečí.
„Pottere! Weasley! Grangerová!“ volaní se vyděsili a vzhlédli k rozlícené
profesorce.
„Buďte tak hodní a zopakujte mi, co jsem právě říkala.“ ječela na ně ze
dvou metrů.
„Nevíme,“ přiznal Harry, který vůbec neměl ponětí, že už začala hodina.
„Tak to se u mne stavte dnes v půl šesté v ředitelně. Dostanete školní
trest.“ vzápětí, co to dořekla, se ozval hlasitý smích z části učebny,
kde seděli zmijozelští.
„Vy, pane Malfoyi, přijďte také!“ štěkla na něj.
„Ale já nic neřekl!“ bránil se Draco.
„Znáte to přísloví o fénixovi?“ snažila se mu dát najevo pravý důvod. Na
to už Malfoy neřekl nic.

Odpoledne se vydali Ron, Harry, Hermiona a Draco do ředitelny. Když
stanuli před chrličem ozvala se jako první Hermiona:
„Víte vůbec heslo?“
„No vidíš, na to jsme se nezeptali.“došlo to i Ronovi.
„Mourovatá kočka!“ křikl Malfoy, který jinak celou dobu nic neříkal. S
Harrym se dohodli, že vůbec nikomu neřeknou, že se spolu baví a že spolu
spí (v jedné místnosti samozřejmě). Hrát takové divadélko, pro ně nebyl
žádný problém.
„Jak to, že víš heslo?“ zeptala se zkoumavě Hermiona a provrtávala Draca
pohledem.
Malfoy neodpověděl a vydal se po schodech nahoru.


„To je dost, že jdete!“ přivítala je ředitelka.
Draco vešel a rozhlédl se po místnosti. Překvapilo ho, jak se ředitelna
změnila. Za Brumbála tu byl jen párkrát, na rozdíl od Harryho, ale i tak
viděl ten rozdíl. Jediné, co zůstalo, byl masivní psací stůl, fénix
Fawkes a podobizny bývalých ředitelů i samotného Brumbála.
V místnosti bylo hodně lidí. Poznal bývalé profesory Obrany proti černé
magii - Remuse Lupina i Alastora Moodyho. Byl tu Artur Weasley i jejich
nový profesor Tom Brown a jeho sestra. Dále bývalí studenti a studentky.
Například tehdejší kapitán Nebelvírského famfrpálového družstva Oliver
Wood.
„Pane Malfoyi, pojďte se mnou. Potřebuji vám něco ukázat,“ vyzval ho
Moody.
„C-cože?“ vyděsil se Malfoy a vrhl tázavý pohled na profesorku
McGonagallovou.
„Tohle je pravý Alastor Moody, takže si můžete vybrat, jestli z vás bude
fretka nebo něco jiného,“ pousmála se profesorka.
Harry, Ron, Hermiona, ale i ostatní byli doslova v šoku z toho, že přísná
a chladná profesorka vtipkuje zrovna na takovéto téma.
Ve chvíli, když Moody s Malfoyem odešli, vynořili se ze zadní části
ředitelny Fred s Georgem a za nimi šel mohutný černý pes. Harry psa
pozorně zkoumal a doufal, že už ví, proč i profesorka McGonagallová
žertovala. Pes se znenadání proměnil na vysokého černovlasého muže.
„Siriusi!“ vhrl se mu Harry kolem krku. Chvíli nikdo nic neříkal a jen se
nechali naplňovat štěstím, kterého bylo na světě čím dál méně.
Ticho ovšem přerušil příchod Ginny, která, podle jejích slov, byla na
toaletě. Jestli tam byla sama, to nebylo jisté, protože po chvilce klaply
dveře znovu a v nich stál Tom s takovým tím přihlouplým výrazem – já nic,
já muzikant. Hermiona se na Toma podívala velice zvláštním pohledem. Byla
to směs překvapení, zloby a nejistoty.
„Směla bych s tebou mluvit?“ zeptala se nabroušeně.
„Jistě, o co jde?“ odpověděl Tom s nejistým úsměvem a vrátil se s
Hermionou opět za dveře, ze kterých před chvílí přišel.

„Ty chodíš s Ginny?“ vyjela na něj zostra, jen co vyšli na chodbu.
„Já bych neřekl, že s ní chodím, to byl jen takový flirt,“ pokoušel se
obhájit své chování-samozřejmě s opačným účinkem.
„A se mnou? To si taky jen tak flirtoval?“ křičela Hermiona a nebrala si
žádné servítky.
„No to né. Ty jsi starší a mám tě radši,“ nevěděl jak dál.
„Radši než koho? Víš co? Já si stejně od první chvíle myslím, že chodit
nebo flirtovat - jak chceš - s profesorem je chyba, takže je konec a
tečka! A teď mě prosím omluv. Je mi špatně -z tebe!“
Rozčílená a zklamaná se Hermiona vydala tichou chodbou směrem k záchodům.
Přes samé slzy nic neviděla, a tak vrazila do blonďatého chlapce. Ke
svému zděšení zjistila, že je to Draco Malfoy.
„Co tady sakra děláš? Neměl jsi být s Moodym?“ vyjela na něj.
„Co je ti po tom? Moody někam odešel a nechal mě tu, ať tu počkám a
upřímně mi to vůbec nevadí. A neřvi tady na mě.“ Křikl za ní uraženě,
když práskla dveřmi dívčích toalet.
Je to možný? Proč není žádná holka, která by neječela, rozuměla mi,
neměla hloupý kecy a otázky?
Proč vlastně holka?
A kdo? Kluk?
To snad ne! Na co to proboha myslim?!
„Pane Malfoyi!“ zavolal na něj z konce chodby Moody.
„Pojďte již zpátky.“
„Už jdu.“ Zabručel Malfoy a byl rád, protože prazvláštní myšlenky ho
docela vyděsily.

Když se Tom vrátil zpět do ředitelny, všichni se na něj dívali a bylo mu
jasné, že Hermionin křik dolehl až sem. Ginny se na něj vztekle podívala,
odešla a nezapomněla za sebou prásknout dveřmi.
„Pane, Browne, mohl byste si své osobní záležitosti řešit jinde než na
schůzích Fénixova řádu?“ napomenula ho nová ředitelka.
„Omlouvám se, jen bych chtěl omluvit slečnu Grangerovou - není jí dobře.
A také jsem viděl pana Malfoye a rozhodně nebyl s Alastorem.“
„Dobře, ale stavte se za mnou zítra dopoledne. Takže první důvod proč
jsme všichni tady jste již viděli….“ Řekla už všem, pohodila hlavou
směrem k Siriusovi, který se držel za ruku s Tonksovou.
Profesorka pokračovala: „…druhý důvod je…, ale to vám poví sami.“
„Takže, my jsme na požádání jedné nejmenované paní ředitelky této školy.“
„Nechte si ty vtípky.“ Napomenula je McGonagallová.
„Pardon. Vyrobili jsme si vlastní odposlouchávací zařízení, abychom
věděli a případně zabránili tomu, aby se Malfoy vrátil zpět ke
Smrtijedům,“ ujal se slova Fred.
„Případně aspoň potrestali“ doplnil ho zlomyslně George.
„My už to raději schováme, aby to Malfoy neviděl,“ spiklensky mrkl, jako
by mu chystali dárek pod stromeček.
Těžko říct, jestli to Moodyho čarodějné oko vidělo, nebo to byla jen
velká náhoda, ale objevili se s Dracem právě ve chvíli, kdy se Sirius
(pro vlastní bezpečí) společně s kouzelnickou štěnicí odebral do zadní
části ředitelny.
„Výborně. Další důvod proč jsme tady je ten, že tady Lilian a její dvojče
Jene…“
„Cože ty máš dvojče?“ Fred s Georgem vykulili na Lili oči.
„…Protože to není tak dávno, co opustily tuto školu, budou se vydávat za
nové Nebelvírské studentky sedmého ročníku.“ Zvýšila hlas, aby i dvojčata
ztichla.
„To je vše, co jsem chtěla. Jen Lilian, mohla bys ještě na slovíčko?“
ukončila poradu.
„Paní profesorko? Směl bych jít za Siriusem?“ zeptal se šeptem Harry
ředitelky.
„Jistě, jen jděte je tam vzadu“ usmála se mile.

Draco se vydal z ředitelny směrem do sklepení. Šel pomalu a přemýšlel o
dnešku, životě, holkách a spoustě dalších věcech. Z jeho hloubání ho
vytrhl rozhovor, který k němu doléhal z jedné třídy. Tiše se připlížil k
pootevřeným dveřím a opatrně nakoukl dovnitř. Na jedné z lavic seděla
dívka a kinklala nohama. Měla středně dlouhé blonďaté vlasy a brýle s
červenými obroučkami ji velice slušely. Draco ji znal, protože ji před
chvílí viděl na schůzi Řádu.
„Co jsi tady nechal?“ otázala se zkoumavě chlapce, který se zrovna díval
do jedné skříně. Otočil se a zářivě se usmál. I jeho Malfoy znal, byl to
Oliver Wood.
„Já ti ale, Daniell, neřekl, že jsem tu něco nechal. Já tu něco hledám.“
Řekl vysoký velice pohledný mladý muž.
„A copak tu hledáš?“ seskočila z lavice a zvědavě přešla k chlapci. Ten
pomalu začal přecházet místnost. Daniell před ním ustupovala, až do doby,
než narazila zády na zeď. Pokrčila nohu a opřela ji chodidlem o stěnu,
aby si vytvořila jakousi obranu proti dorážejícímu Woodovi. Oliver si z
toho nic nedělal a přitiskl ji vahou svého těla na zeď ještě víc.
„Víš co hledám?.... Lásku přece…“ usmál se a něžně ji políbil.
„A našel“ provokovala ho.
„Našel, ale bojím se, aby nebyla jen jednostranná. Co myslíš?“
Odpověď přišla formou v jakou ani nedoufal. Daniell vzala jeho ruku a
položila si ji na bok. Druhou si ho přitáhla ještě blíž a začala ho
líbat. Teď už to ovšem nebilo dětské ďubnutí ve stylu medvídka Pú, ale
vášnivý polibek. Malfoy je stále pozoroval úzkou štěrbinou a samotného ho
to děsilo, ale z pohledu na milující se pár, se mu zvedal spíše žaludek,
než něco úplně jiného…
Když od dveří odcházel, spatřil jen, jak Wood přeměnil katedru na postel
s žirafkovým povlečením.
To není možné-já rozhodně nejsem gay! Nesmím! Stačí, že se musím bát
vlastní rodiny, ještě abych se bál sám sebe.
Vyděšen vším, co prožívá se rychle rozběhl do sklepení, aby se umyl a
mohl jít spát.

Harry, Ron, Herniona a Ginny se po schůzi vydali rovnou do Společenské
místnosti své koleje, když vtom je dostihla Lilian s velkým kufrem.
„Ahojky, prosím vás teď jsem mluvila s McGonagallovou a chci se vás
zeptat, jestli by vám nevadilo, kdybychom, moje sestra Jane a já, s vámi
bydlely.“ Vychrlila na ně.
„Mě by to rozhodně nevadilo.“ smál se Ron.
„S tebou nemluvím.“ oplatila mu úsměv Lilian.
„Pro mě za mě,“ odvětila Hermiona rádoby ledabylým tónem, ale bylo znát,
že je jí to proti srsti.
„Mně je to taky fuk.“ přidala se Ginny.
„Tak díky,“ snažila se, aby to vyznělo vděčně a mile a docela se jí to i
povedlo, i když byla chováním dívek velice překvapena.
Můžu snad za to, že můj bratr je debil?
Ron se nabídl, že jí pomůže s kufrem a tak i udělal.
Lilian si šla spolu s dívkami vybalovat na pokoj a Ron už i s Harrym
zatím čekali na svém obvyklém místě u krbu.

„Můžete si rozdělit tuhle skříň,“ pohodila hlavou Hermiona a plácla sebou
na postel.
Nálada byla pod bodem mrazu. Ginny ani Hermiona navzájem podváděné Tomem,
neměly ani pomyšlení na to, bavit se s jeho sestrou.
„Holky, mě je to vážně líto. Já sem to netušila. Brácha je pako, ale
určitě nikomu nechtěl ublížit. Děvčata se na sebe podívala a téměř naráz
propukla v pláč.
„Ale no tak. To bude dobrý. Běžte za klukama, já si něco zařídím a pak
přijdu.“ rozhodla Lili a odešla. Prošla společenskou místností na chodbu
a vydala se po schodech dolů směrem k Místnosti nejvyšší potřeby. Ještě
než dorazila před provizorní ložnici dvou chlapců, potkala toho, na koho
měla spadeno.
„Ahoj Draco, smím ti tykat?“
„Jo, proč ne.“
„Mám na tebe pár otázek. Máš teď na mě chviličku?“
„Jo, proč ne.“
„Kde bydlí studenti Zmijozelské koleje? Smíš mi t vůbec říct?“
„Jo, proč ne.“
„Umíš říct i něco jiného? Jé, ty si primus? Můžu se podívat na ten
odznak? Ty ho nosíš pořád u sebe?“
„Klidně se podívej, nosim ho téměř pořád,“ Malfoy byl překvapen a i
trochu polichocen jejím zájmem.
„A kam ho nenosíš?“ pokračovala ve výslechu Lilian.
„Do sprchy, ale jinak pořád.“
„Můžu si ho půjčit?“ dívala se na něj psíma očima.
„Jo klidně,“ Draco odepnul malý placatý odznak a podal jí ho.
„Ježíš!“ vykřikla, když upustila falešný odznak se štěnicí, který jí dala
McGonagallová. Malfoy se pro něj sehnul, takže měla spoustu času schovat
ten původní do kapsy.
„Moc se omlouvám, já sem taková nešika,“ přiznala a zářivě se usmála.
„Nic se neděje.“ Řekl laxně a přál si, aby ho alespoň trochu přitahovala,
ale nic.
„Já už musím, tak se měj. Dobrou noc.“ Rozloučila se a odráčela prázdnou
chodbou. Prázdnou? To zdaleka ne. Z jedné zdi se vynořil Protiva.
„Můžu se podívat? Jé, jů!“ napodoboval Lilian a než stačil Draco cokoli
udělat, utrhl mu odznak z pláště a zase zmizel.
„Protivo, okamžitě mi ho vrať! Nesmíš studentům krást jejich majetek.“
Volal za duchem, který už byl ten tam.
Bezva. Zítra musim zajít za McGonagallovou a poprosit jí o nový. Ach jo.
Přidal ještě pár neslušných slov a odešel do ložnice.

„Kde jsou takovou dobu?“ zeptal se netrpělivě Harry ve Společenské
místnosti.
„Hele, už jdou.“ odvětil Ron, který k nim byl otočen čelem.
„No, co ste tam děla…Hermi, co se ti stalo?“ vyskočil z křesla a objal
uplakanou Hermionu, která vypadala, že jí někdo umřel. Ta byla z
kamarádova zájmu tak překvapená, že ani nic neříkala.
Ginny, která nevypadala o nic lépe, se jen svalila do křesla vedle
Harryho a mlčela.
„Kde jste nechaly Lilian?“
„Někam odešla, ale musela jít kolem. To sis jí nevšiml?“
„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se jí a snažil se ignorovat její
nebroušený tón.
„Jo, nemluv na mě.“ Odsekla vztekle. To už to nevydržel a vyjel na ni:
„Já za to nemůžu, tak na mě nebuď nepříjemná.“
„Nemůžeš? Kdybys mě neopustil, tak bych teď nevypadala jako debil.“
„Jako debil vypadáš jen proto, že tady na mě bezdůvodně řveš!“
To už všichni ve Společenské místnosti zmlkli a poslouchali, co se děje.
I Ron už neobjímal Hermionu a řekl smířlivým tónem:
„Všichni se na vás dívají, neměli byste se hádat.“
„Ty se do toho vůbec nepleť! Ty si taky pěknej vůl.“ Obořila se na něj
sestra. Ron jen nevěřícně otevřel ústa. A Ginny pokračovala:
„Chodíš si s nějakou Eilou a přitom všichni vědí, že miluješ Hermionu! I
vona to ví, ale radši chodí s mým klukem, než aby udělala první krok.“
„To není pravda!“ hájila se Hermiona.
„Že ne? A co si mi to tuhle povídala, no? ,Když já nebudu ta, co se
vtírá, ale já ho tak miluju.‘“ přehrávala Ginny.
„Bla bla bla!Třesky Plesky! A co si mi povídala ty? ,No, to je ten
pravej‘ a přitom tě podváděl!“ křičela Hermiona.
„Neřikej mi, že ty si s nim nespala!“ rozčílená Ginny si vůbec
nepřipouštěla, že je někdo poslouchá a přitom se sem sešla už celá
nebelvírská kolej, aby si vyslechla něco zajímavého.
„To ti teda vážně neříkám!“
„Vidíš, když si mohla ty, tak proč né já?“ obhajovala se naprosto
nemístně Ginny.
„Proč? Protože poprvé by to mělo být s někým, kdo tě miluje a ne
podvádí.“ Vysvětlovala ji Hermiona a rozhodně se nesnažila ztišit hlas.
„Jó, tak paní chytrá a zkušená. Ty si myslíš, že Krum ti bude věrněj až
na věky věků, jo?“
„Krum? Co ho do toho plete?“ divil se Ron.
„Neřeš to, nebo snad chceš, aby se všichni dozvěděli nějaké pikantnosti i
z tvého života?“ radil mu šeptem Harry. Přemýšlel jestli má Hermionu a
Ginny zarazit, než řeknou něco víc, ale nenapadlo ho už nic horšího, co
by mohli říct a zajímaly ho i jiné podrobnosti. Tak Herm i Ginny to mají
už za sebou a já furt nic…
„Ne nemyslim, ale byl mi věrnej aspoň v době, když jsem s nim spala!!“
opáčila rudá a pořád ještě uplakaná Hermiona.
„Vážně si myslíte, že to musíte řešit tady? Pojďte raději do pokoje,“
zasáhla Lilian, která zrovna přišla otvorem v podobizně a odváděla je k
dívčím ložnicím.
„Já už taky půjdu do postele, ale myslím tu moji opravdovou. Mám vše, tak
já jdu. Dobrou noc a hlavně se nepřibližuj k žádný holce viděls, jak to
dopadá…“ usmál se trochu cynicky Harry a odešel.

„Ahoj Harry,“ pozdravil Draco, který už ležel ve své posteli.
„Ahoj,“ odvětil zkroušeně Harry.
„Tobě se něco stalo? Jsi nějaký smutný.“ Poznal to hned Malfoy.
„Před chvílí se Hermiona a Ginny neskutečně pohádaly.“
„Myslíš to, jak na sebe práskly, která s kym spala?“ zeptal se Malfoy.
„Jak to sakra víš? Vždyť je to sotva pár minut?“ nechápal Harry.
„Zprávy se šíří rychle, to víš. Nepříde ti to hloupý, že to na sebe
takhle prásknou? To je tak, když si, ty holky naivní, řikaj všechno.“
Rozumoval Draco.
„A my si neříkáme všechno?“ ptal se Harry dotčeným tónem.
„No ne, ale mohli bychom. Tak to uděláme formou, že jeden se bude ptát a
druhej může odpovědět jen ano nebo ne.“ Navrhl blonďatý chlapec.
„Dobře můžeš začít, ale pak si to vyměníme a musíš mluvit pravdu!“
„Jo, neboj. Takže první otázka: máš holku?“
„Ne“
„Fajn. Druhá: Máš kluka?“
„Haha,“ ironicky se zasmál Harry.
„Hele, máš řikat ano nebo ne!“ zlobil se Draco.
„Pardon-ne!“
„Další: spal si už s nějakou holkou?“
„Ne.“
„Chtěl bys?“
„Co je to za otá…ano!“ zkrátil to, když zachytil Dracův pohled.
„Určitě?“
„Jó ježišmarja. Proč se mě na to takhle ptáš?“
„Na to nejde říct ani ano ani ne.“ provokoval Draco a pokračoval:
„Líbal ses někdy s klukem?“
„Ne.“ Zaraženě na něj Harry hleděl.
„Chtěl bys?“ sám Draco nevěděl, jestli je vhodné se ptát, ale zajímalo ho
to.
„Vážně nechápu, kam tím míříš!“
Možná spíš nechci chápat.
Ale proč ne? Může to bejt fajn.
„Kam? Sem!…“ řekl Draco provokativním tónem, který slyšel u Wooda a sedl
si na postel vedle Harryo.
„Nejsem si jist, jestli bych vůbec chtěl něco takovýho zkusit,“ váhal
Harry.
„Ale no tak, já to nikomu neřeknu a nemůžeš vědět, že to nechceš, když to
nezkusíš.
„No já nevím…“