„Hermi?“ ozvala se do ticha pokoje Ginny. „Hm,“ zabručela Hermiona, aby jí dala vědět, že vnímá. Stále se ještě zlobila, ale smířlivý tón Ginnina hlasu jí nedal. „Je mi to vážně líto. A omlouvám se, že jsem na tebe křičela,“ snažila se usmířit kamarádka. „Víš, mě by tolik nebralo, že si na mě křičela, spíš mi vadí obsah toho, co jsi křičela tak, že se to dozvěděli všichni z Nebelvíru a pokud se nepletu, nenechají si to jen pro sebe!“ řekla trpce. „Promiň, ale i já jsem ta, o které všichni vědí více, než by měli,“ zvýšila hlas Ginny, až vzbudila Lilian. „Snad se zase nehádáte?“ ptala se jich tónem, který vždy nasadila Ginnina matka při jakékoli zmínce o dvojčatech. „Ne, ne, já jen říkám, že mě to mrzí,“ zmírnila opět Ginny „To teprve bude, až si o vás budou všichni povídat.“ potvrdila Hermioniny obavy Lilian. „Třeba to nebude tak strašné. Vše má i své dobré stránky, možná, že teď si nás kluci budou všímat víc,“ přemítala Ginny. „Ty to určitě potřebuješ,“ zasmála se ironicky, ale rozhodně ne vesele Hermiona. „No, ale ty jo!“ „Tím bych si nebyla tak jistá.“ pousmála se šibalsky Hermiona. „Ty máš kluka?“ podivila se Ginny. „Tohle už jsem někdy slyšela. A promiň, ale po dnešku jistě pochopíš, když si to nechám pro sebe,“ řekla a v jejím hlase už nebylo po vzteku ani památky. „Tak raději dobrou noc.“ „Dobrou.“ „Ginny?“ ozvala se do ticha pokoje Hermiona. „Hm,“ zabručela Ginny. „Je mi to vážně líto. A omlouvám se, že jsem na tebe křičela.“ Napodobila ji Hermiona. „To už jsem někdy slyšela...“ prohlásila Ginny a začaly se všechny tři smát. Ráno si dívky daly s odchodem na snídani načas, ale moc platné jim to nebylo. Když vstoupily do Společenské místnosti, ihned utichl všechen hovor a po chvilce se zvedla vlna vzrušeného šuškání. Obě zrudly a byly by pokračovaly, co nejrychleji ven, kdyby je nezastavila Lilian: „Holky, pojďte. Jane je tady, představím vás.“ Zavedla je k tmavovlasé dívce uprostřed místnosti. Seděla na velkém kufru a povídala si s Ronem a Harrym. Nebýt odlišné délky jejích vlasů, byla by od Lili k nerozeznání. „Tohle je Jane, a tohle jsou Hermiona a Ginny.“ představila je s úsměvem. Dívky si podaly ruce, ale dál rozpačitě mlčely. I Jane vycítila napětí ve vzduchu, a proto si raději šla vybalit. Levitačním kouzlem snadno dostala kufr do ložnice, kde ji Lilian ukázala, co kde je. Zatím se Ron, Harry, Hermiona a Ginny odebrali na snídani. Prohodili pár slov o Jane, ale jinak nic jiného neříkali. Po celém dni, kdy se většina studentů těšila z krásného zářijového počasí, se konala hostina. Ředitelka představila Jane a Lilian jako nové studentky a Daniell, Wooda, Tonksnokvou, Lupina a Moodyho jako osoby, které budou zajišťovat jejich bezpečí. Sirius se opět odebral do domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí, ale slíbil, že je přijde brzy navštívit. Jídlo bylo výtečné nálada se všem zlepšila, takže se Ron, Harry, Hermiona i Ginny bavili, jako by nikdy žádná hádka nebyla. Několik dalších týdnů se nic zvláštního nestalo. Přelom září a října přinesl stále horší počasí, další a další úkoly od profesorů (nejhůře na tom byla Hermiona, která si nabrala o několik předmětů navíc. Říká, že ještě pořádně neví, jakou cestou se v životě dá, a tak chce mít nějaké rezervy) a stále intenzivnější přípravu na první famfrpálový zápas - Zmijozel proti Nebelvíru, který se konal už ve čtvrtek sedmnáctého. Ve středu, den před zápasem, se přišel na Nebelvírské famfrpálové družstvo podívat i Wood se svou dívkou. Harry, jakožto kapitán, trávil na hřišti mnoho času. Domníval se, že složení jeho týmu, není takové, jako když byl kapitánem Wood - zkrátka si myslel, že nemá dost dobré hráče, a proto se snažil tuto nevýhodu vykompenzovat častějšími tréninky (dostat povolení pro vstup na hřiště nebyl problém a nyní, když se kamarádil s kapitánem zmijozelského družstva - s kým jiným, než s Dracem Malfoyem, mu nikdo jeho přípravu na zápasy nenarušoval). Tento měsíc bylo teplé a slunečné počasí, ale dnes se jako na potvoru zatáhlo a vypadalo to, že přijde pořádná bouřka. A taky, že přišla. „Myslím, Rone, že když tak ještě půl hoďky pocvičíš, nemáš se čeho bát.“ snažil se ho podpořit po hodině ve vzduchu, ve které Ron předvedl i pár výborných zákroků. Ale jen co to dořekl, rozčísl oblohu klikatý blesk ohromných rozměrů. „No super…“ Ozval se ohlušující hrom a přidaly se i první kapky. „Teď ne, tos nemohl aspoň tu hodinu počkat???“ volal Harry směrem k nebi. Odpovědí mu byly další hromy a blesky. „To beru jako ne!“ „Harry, jsou to jen fyzikální zákony v praxi, tak tady na ně, prosim tě, neřvi a pojď dovnitř.“ „Ty si ňáká chytrá…“ obořil se na Ginny. „Jestli si myslíš, že nám takhle dodáš sebevědomí, tak se šeredně pleteš.“ „No jo, vždyť už jdu.-Tak konec, panstvo, jde se odpočívat.“ Elegantním pohybem se snesl na zem a ostatní hráči ho následovali.“ „Ahoj Harry,“ „Ahoj Woode, jak se ti líbil náš výkon?“ vyptával se Harry, když celí mokří stoupali po schodech směrem ze Vstupní síně. „Já myslím, že máte slušné šance. Byl jsem se dívat i na trénink Zmijozelu a ste na tom možná i líp.“ „Tak to jsou na tom vážně špatně.“ „No tak nějak.“ „No jo no, holt to nejsou ty zlatý doby s tebou v brance a Fredem a Georgem za zády.“ „Nejsou, ale stejně máte velkou naději na úspěch, tak se mějte a zítra držim palce.“ „Jo, tak ahoj.“ „Čauky.“ Ve čtvrtek se Harry probudil velmi brzo ráno, ale rozhodně nebyl první. „Rone, neřikej mi, že je ti špatně…“ S děsem v očích pozoroval, jak jeho spolubydlící sedí na posteli, hlavu mezi koleny a nepřítomně se kývá sem a tam. „Co? - Ne, je mi docela fajn, až na to, že nemůžu spát, jíst, mluvit, chodit a žaludek mám jako na vodě.“ „Hlavně, že můžeš lítat.“ „Tak toho se právě bojim.“ „Rone, kolikrát už jsme tohle absolvovali? Vždycky jsi to nějak zvládl a teď už se i Zmijozelští krotí (díky mě, ale to ti teď nebudu vysvětlovat) už i oni vidí, že jsi dobrý brankář.“ „Myslíš?“ obrátil tvář plnou pochybností k Harrymu. „No jasně…“ „A víš, že už je mi docela dobře? Půjdem na snídani?“ „Rád!“ Dokonce i v den zápasu neprozpěvovali Zmijozelští žádnou pochlebovačnou píseň, za což jim byli Harry i Ron vděční. Počasí se už umoudřilo, opět svítilo slunce a obloha byla jako vymetená. Vyšli ven na hřiště a publikum je přivítalo bouřlivým potleskem, Madam Hoochová jim sdělila, že si přeje vidět čistou hru načež si kapitáni podali ruce a obě družstva se vznesla do vzduchu. Harry jako pokaždé vyletěl o něco výš než ostatní a jedním očkem sledoval, zda nespatří třepotající se míček a druhým, zda jeho družstvo hraje famfrpál, nebo honěnou na košťatech. „A nyní se Camrálu chopil nadaný střelec Nebelvíru, ale nějak mi vypadlo to jméno…to je fuk hlavně, že dává gól!“ radovala se dvojčata a jejich hlas byl slyšet za všech amplionů. Když už byli ve škole, uvolili se ke komentování. Už od začátku bylo zřejmé, že to nebude nijak záživný zápas, tak bylo potřeba jiné rozptýlení pro diváky, kterým oba rozhodně byli. „A Potlouky létají sem a tam, ale není jisté, s kým kdo hraje, neboť je odrážeči posílají i na své spoluhráče. Možná, že nás nikdy neviděli hrát, co říkáš Frede?“ „Já nic, Georgi, já mlčím úžasem. Tuhle hru jsem ještě neviděl. To je něco jako vybika řetězovka - každý s každým, ne?“ „Já myslel, že hrajou na kapitány. Však je všichni znáte. Slavný Harry Potter, príma kámoš a Draco Malfoy príma debil.“ „Kroťte se pánové!“ zlobila se McGonagallová, ale ne moc platně. „Jistě pardon. Výborně Ginny, dobře namířený potlouk a nevadí, že nemá Carmrál, hlavně, že není z Nebelvíru.“ „Ovšem odveta je tvrdá, odrážecí hůl jednoho ze Zmijozelských jen těsně minula Nebelvírského brankáře. Nevíš kdo to je, Frede?“ „No nevim, ale mám dojem, že už jsem ho někdy viděl…“ „Nyní Camrál drží Zmijozel…“ „…to jsou ty zelený…“ „…letí směrem na branku, ale co to dělá? Vždyť letí opačným směrem…“ Hráč v zeleném se v tu chvíli otočil a zamířil na opačnou stranu, kde bez větších problémů dal gól. „Tak to je nevídané…dělal jsem si legraci a nyní, když už zápas trvá čtvrt hodiny, jsme viděli tři branky… „…jak záživné…“ „…takže skóre je 30:0 pro jeho Nebelvír!“ Harry byl průběhem zápolení potěšen. Nebyl to nejlepší okamžik pro chycení Zlatonky? Ano byl, a proto se začal po malé zlaté věcičce rozhlížet. Netrvalo dlouho a spatřil ji. Ale nebyl jediný. I Draco zamířil k místu, odkud vycházel zlatavý třpyt. Letěli těsně vedle sebe, Zlatonka změnila směr a Malfoy zareagoval rychleji. I Harry prudce trhl svou násadou od koštěte, ale už bylo pozdě. Draco Malfoy, zmijozelský chytač, držel ve své rukavici zlatou kuličku, která bezmocně třepetala křidélky. „Áách to né. Draco Slizoun Malfoy chytil Zlatonku. Ano, ano byl to výjimečně krátký zápas a vítězí v něm Zmijozel 150 ku 30. Děkujeme, že ste přišli a u dalšího zápasu - pro hezké dámy i dřív - nashle.“ Skončili svůj komentář Weasleovic chlapci. Ke konci října si profesorka McGonagallová po hodině přeměňování zavolala Harryho k sobě. „Slečna Brownová dala panu Malfoyovi na primuský odznak - to - no - tu vaši…“ „Štěnici!“ doplnil ji Harry „Ano to. Jenže zhruba před měsícem za mnou pan Malfoy byl a řekl mi, že mu jeho odznak sebral Protiva. Panu Filchovi i mně dalo velkou práci odznak najít, ale podařilo se, dokonce tam je i ta - vaše - no -…“ „Štěnice!“ doplnil ji Harry „Ano to. A proto chci, abyste mu ho dnes donesl. A další věc je ta, že se chci zeptat, jestli si pamatujete, co jsem vám v pátém ročníku slíbila.“ Podívala se na něj zkoumavým pohledem a když ji naznačil, že nemá páru, o čem to sakra mluví, pokračovala: „Slíbila jsem vám, že vám pomůžu stát se bystrozorem, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám. Chtěla bych vědět, jestli byste o to ještě stál.“ „Ano samozřejmě.“ „Dobře…“ přikývla s úsměvem. „… tak to se začněte učit, protože váš dnešní výkon při hodině nebyl nijak slavný!“ zvýšila hlas, jako by se bála, že by mohla působit více jako lidská bytost a pokynula mu, že už může jít. Když Harry vyšel na chodbu, zjistil, že na něj jeho přátelé už nečekají a proto se rozhodl, že odznak odnese Malfoyovi hned. Po chvilce potkal Wooda s Daniell. „Ahoj Harry,“ „Ahoj,“ „Je mi líto, že jste se Zmijozelem prohráli. To se holt stane.“ „No, jenže to byla moje chyba a celý tým za to zaplatí.“ „Neboj, to ty taky.“ „Už se stalo: půlka družstva se mnou nemluví a ta druhá jen nadává.“ „Uvidíš, to se srovná…My už musíme, tak se měj.“ Došel až před Velkou síň, kde zrovna končil Malfoy svůj oběd. Potkali se právě ve dveřích. Draco šel jako obvykle se svými kumpány a povýšeným úšklebkem, přesto nenápadně mrkl na pozdrav. Harry ho gestem zastavil a nabroušeným tónem řekl: „Můžu s tebou mluvit Malfoyi?“ „Tak mluv Pottere,“ vyzval ho. „O samotě prosím…“ „No tak dobře. Běžte!“ pohodil hlavou na Crraba a Goyla. Mlčky zašli do jedné nepoužívané učebny, Draco se posadil do křesla, které si vykouzlil a s již nefalšovaným úsměvem řekl: „Tak copak, tos to beze mě nemohl do včera vydržet? Nebo sis rozmyslel můj návrh?“ Harry se posadil na jednu z lavic naproti němu. „Jakej návrh?“ „Ale vždyť víš…Ten co jsem ti dal před měsícem a včera zase.“ To že na to musím pořád myslet neznamené, že jsem došel k nějakému závěru. Proč bych si proboha měl něco začínat s klukem? Protože tě holky nechtějí, nechápou a nepřitahujou? To není pravda! Že ne? Proč si se teda rozešel s Ginny? Protože jsem ji chtěl chránit. Vážně? Mně nic nenamlouvej! Já jsem ty a ty jsi já. Vím vše, co ty a ty to, co já, jen si to vždy nepřipouštíš. A proto tu jsem. Ty jsi tu, abys mi jen otravoval život výčitkami. Ano jsem tvé svědomí a musíš uznat, že svou práci dělám dobře. Možná, že jsi ji chtěl chránit, konečně si přiznej opravdový důvod: prostě tě otravovaly ty její kecy a změny nálady. A taky tě už vůbec fyzicky nepřitahovala. A nejen ona, žádná dívka už takovou dobu. A co Lilian? Ta se mi přece líbí. Líbit se ti může i obraz v galerii a neznamená to, že jsi na obrazy. To jako, že nejsem na holky jo? A na koho teda? To by sis mohl domyslet sám moc hermafroditů neznám (až na Hermínu). Ale já nejsem na kluky! Opravdu? Tak to zkus a uvidíš. „Pottere, promiň, ale pokud mi něco chceš, tak se vyžvejkni ještě dnes. Nemám náladu tu sedět a mlčet.“ „Neřikej mi Pottere, Malfoyi! Nikdo nás neposlouchá!“ Lehce přejel prstem po odznaku, který měl v ruce a trošku se zastyděl. Takhle mu lhát do očí… Vadí ti to? To je další slabost zamilovaných. Já nejsem zamilovaný! „McGonagallová ti posílá tenhle odznak, že prý ti ho vzal Protiva.“ „To je pravda. Sice je to už dlouho, co jsem jí to říkal, ale díky.“ usmál se Draco. Nelíbí se ti ten úsměv? Ne! Harry seskočil z lavice a podal mu odznak. „Pořád si mi neodpověděl.“ Připomněl mu Zmijozelský chlapec a připínal si odznak na plášť. „Na co?“ „Nedělej ze sebe ještě většího blbce, než jsi.“ „Hele, chcem se t-to tamto, tak mě neurážej!“ „Chcem? Takže už si se rozhodl?“ „Hmm, no t-to já t-to no chci to jen tak nezávazně zkusit.“ Díval se na špinavou podlahu s přehnaným zájmem, jen aby nemusel pohlédnou do jeho očí. „Jistě.“ řekl Draco a zvedl se ze svého křesla, ihned se mu vybavila scénka, kterou viděl zhruba před měsícem o pár pater výš. Řekl si že bude postupovat jako Wood. Přešel k Harrymu, přitlačil ho zpět na lavici a rukou ho donutil dívat se mu do očí. Chvíli se jen tak utápěli v pohledu toho druhého a pak se začali nepatrně přibližovat k sobě. Byl to velice pomalý pohyb, nebyli s to ho zastavit. Síla, která je táhla k sobě, byla příliš silná. Instinktivně zavřel oči a jemně přitiskl svá ústa na Harryho. Trochu se obával i očekával, že ho chlapec odstrčí, jednu mu vrazí a uteče s křikem ven. Nic z toho se nestalo. Harry, který taktéž zavřel oči, chtě nechtě musel přiznat, že je to více než pěkný pocit. V těch pár nekonečných a zároveň, tak bolestně krátkých vteřinách, prožívali oba něco, co v životě ještě nepocítili. Pomalu se odtáhli a otevřeli oči. Jeden na druhého se usmál a beze slova odešli. Hodiny lektvarů s profesorem Křiklanem byly poměrně stravitelné. Harry zjistil, že když nad ním nestojí Snape, zvládá lektvary i bez učebnice Prince dvojí krve. Dnes ovšem nebyl s to se soustředit. Jeho pohled se neustále stáčel na chlapce pár lavic před ním. Pokaždé, když se Draco bavil nebo dokonce dotknul Zabiniho, se kterým byl ve dvojici, mohl Harry puknout vzteky. Nevěděl, jak je to možné, ale přišlo mu, že po tom, co se zatvářil dotčeně, až uraženě po jejich prvním kontaktu, začal se Draco jako naschvál se Zabinim bavit a dotýkat se ho ještě víc. Draco seděl hned ve druhé lavici a pracoval jako vždy s Blaisem. Položil si svůj pečlivě vyčištěný kotlík tak, aby viděl o pár lavic za sebe. Díval se do přímo tváře tmavovlasému chlapci, který ho víc než přitahoval. „Draco?!“ strčil do něj chlapec. „Co je?“ vyštěkl na něj nevrle Malfoy a zpozoroval, jak žárlivě se Harry zatvářil. Nesmírně ho to potěšilo, a tak už milejším tónem dodal: „Tak co potřebuješ.“ „Já jen, že si tohle měl nakrájet a já už to potřebuju,“ čekal, že ho mladý Malfoy pěkně setře, ale přesto ukazoval mu na hromádku hadů, která nejevila známky toho, že by o noži věděla víc, než Harry o ranní hygieně. „Jo sorry.“ řekl jen a začal krájet a jen tak mimochodem se o Zabiniho otřel, když si bral nůž (ale jen tak, aby jeho Zmijozelský spolužák nic netušil). S potěšením pozoroval Potterův nasupený výraz ve svém kotlíku. „Harry? Jsi v Pohodě?“ zeptala se ho po hodině Hermiona. „Jo jen jsem si nechal ve třídě učebnici.“ otočil se před třídou na podpatku. Když vešel do třídy a zavřel za sebou, nečekala tam na něj jen jeho učebnice. Na lavici seděl blonďatý chlapec a v ruce třímal Harryho Lektvary pro pokročilé. „Něco sis tu nechal, Pottere.“ ušklíbl se jízlivě. „Jdi do prdele, Malfoyi.“ oplatil mu stejnou mincí. „Ale, ale my se zlobíme…“ provokoval Draco. „Moc dobře víš, že mi vadí, když…to… no… hm…“ „Teď vážně netuším co to ,to no hm‘ je.“ „Ale víš a dej mi moji učebnici,“ vztekle šmátl po učebnici, ale Draco rychle ucukl. Naštvaný Harry se na Malfoye vrhl a oba spadli z lavice na zem. Chvíli se prali a ani jeden netušil, jakým způsobem přešli do milostných hrátek a vášnivých polibků. „Jak starý trik Pottere.“ „Stále účinný a neřikej mi Pottere, Malfoyi!“ „To si to beze mě nemohl už vydržet? Harríku.“ ptal se mezi polibky Draco. „Tak nějak, Dráčku,“ „Ty Herko.“ „Co si to dovoluješ ty Draku! Stejně ti tu porážku ve famfrpálu nikdy nezapomenu!“ „Doufám, že bude víc věcí, které mi nezapomeneš…“ Po hodině lektvarů se Ron odebral přes školní pozemky k Hagridově boudě. Bylo tu jen pár studentů, ale mezi nimi i Jane. „Ahoj, co tady děláš? Ty jsi se zapsala na péči? Ještě si tu ale nebyla, že?“ „Ještě ne. Dlouho trvalo, než mi profesorka McGonagallová připravila rozvrh.“ „Na jaké předměty ses ještě zapsala?“ „Ježiš těch je. Obdivuju vás, že to zvládáte.“ „Vždyť ty si to už přece jednou taky zvládla.“ „No, ne tak docela…“ „To znamená co?“ „…no hm-na začátku sedmého ročníku mě vyhodili.“ „Cože!?!?“ zalapal po dechu Ron. „Neptej se mě prosím proč. Tak abys chápal: napsala sem se na všechny předměty, jaké jsem měla před třemi lety. Paradoxní. Ty-víš- kdo zavinil, že sem školu nedokončila jako všichni, ale nakonec díky němu, jestli se mi to povede, ji přeci jen dodělám.“ Trpce, přesto hezky, se usmála. Jejich velmi pěkný rozhovor přerušil Hagrid: „Sem fakt rád, že ste přišli (Nenápadně mrkl na Rona). Dnes vám povim něco vo aknelezovi. Bohužel se mi nepovedlo sehnat žádnýho živýho, tak vám musí stačit jen vobrázek. Učebnice strana 123.“ Nalistovali si danou stránku (alespoň ti, kterým jejich učebnice neutekla, neodletěla, případně je nepokousala tak, že ji velmi rádi ,omylem‘ zapomněli doma nebo v popelnici). Ale všem bez rozdílu pouhý obrázek naprosto stačil. Aknelez vypadal jako ohavný brouk. Měl velká kusadla a krabí klepeta, spousty nohou (přesněji 12) a čtyři velké oči, kterými dobře viděl ve dne i v noci. K velké úlevě všech se v Anglii nevyskytuje. „Nepovedlo sehnat a přitom je jistě všude k dostání.“ pohodil sarkasticky Ron a Jane se začala smát. Hodina bez názorné ukázky byla docela příjemná, a až na pár drobných zranění od kousavých učebnic, ubíhala rychle a skoro jako normální hodiny. Po skončení se Ron s Jane pomalu vraceli k hradu a povídali si. Před hradem potkali Freda a George. „Pane bože, co tady děláte?“ „To víš, bratříčku, my se neflákáme jako někdo…“ „Ale pilně pracujeme na věcech mnohem důležitějších…“ doplnil své dvojče Fred „…a složitějších…“ „…a váženějších…“ „…užitečnějších…“ „Třesky plesky, ale školu ste nedodělali, takže nevíte, co to je.“ zobil se Ron. „Vy ste nedodělali školu?“ nesnažila se skrýt svůj zájem Jane. „Neradi se tím chlubíme…“ „…naopak!“ „…no dobře - rádi se tím chlubíme, ale nedodělali. Místo toho máme obchod s žertovnými předměty.“ Zazubil se Fred. „Přišli sme sem něco zařídit, ale to už máme hotovo. Nechtěli byste se s Lilian s námi podívat?“ „A víš, že já jo? Ještě se musim Lili zeptat, ale myslim, že má teď taky volno.“ Po chvilce dohadů se společně s dvojčaty (bez uraženého Rona) přemístili do Příčné ulice. Do Tří Káček, kde strávili velmi pěkné odpoledne.A tak nějak se stalo, že spolu Fred a Jane a taky George s Lilian začali chodit.