Hermiona strávila vánoční svátky s rodiči. Plnými doušky si vychutnávala
teplo domova, které jí scházelo. Ano, Bradavice bývaly jejím domovem, ale
poté, co odešel Harry, ztratily část svého kouzla. Zmizel pocit bezpečí a
lásky. Profesoři ji měli rádi, ale to nebylo ono. Chybělo milující srdce,
které tvoří skutečný domov.
Milující srdce, které měli oba její rodiče. První den kolem ní chodili po
špičkách. Nevěděli, jak s ní mluvit. Večer k ní přišla mamka. Dlouho si
povídaly a všechno si vysvětlily. Byl to zvláštní rozhovor, při němž obě
brečely. Když dovnitř vstoupil taťka, hlasitě se rozesmál. „Já myslel, že
si jdeš s Hermionou promluvit a povzbudit ji, aby jí nebylo smutno. A ty
jí zatím vyprávíš smutný historky!“ Snažil se situaci odlehčit humorem,
který mu byl vlastní
Hermiona se na něj široce usmála. Znala ho příliš dobře na to, aby se
urazila, že je necitlivý. Věděla, že táta by za ni dýchal. Vstala a
objala ho. „Víš, tati, mamka mi vyprávěla o Tvé práci s nožem!“ Jemně ho
ťukla do ruky, kterou si pořezal, když se pokoušel manželku překvapit
večeří k výročí, které skončilo návštěvou pohotovosti…
Víc se o Harrym nebavili, ale vzduch se pročistil. Hermiona se trápila,
jenže jim nechtěla přidělávat starosti. A k tomu navíc – s tím se musela
vyrovnat sama.
Tahle návštěva pro ni byla jako očistná lázeň. Emoce, jež nastřádala v
Bradavicích, konečně mohly vyplavat na povrch. Přes den se smála, v noci
občas plakala, ale city nijak neskrývala. Rodiče ji chápali a nedělali z
toho vědu. Bála se, že ani Brumbál ani Snape ji nepochopili. Potřebovala
prostě čas a rameno, na němž by se mohla vyplakat.
Oni to nepoznali, ale nevyčítala jim to. Jak nedávno řekl profesor Snape,
neznali se. Nic o sobě nevěděli. A ještě jedna polehčující okolnost tu
byla. Brumbál je starý mládenec a kdo ví, jak žije kolega Snape. Jak by
mohli chápat ženu a její duši?
Hermiona tiše vzdychla nad zabaleným kufrem. „Vlastně poslední dobou
nedělám nic jiného, než že balím,“ zamumlala tiše.
Energicky zaklapla kufr a sešla dolů do kuchyně. Nastal den odjezdu do
Londýna a odtud… Čert ví kam, pomyslela si napůl vztekle. Na sídlo
profesora Snapea, no to by mě zajímalo, jaký zázrak to bude!
„Můžeme?“ zeptala se taťky, který se včera nabídl, že ji do Londýna
odveze.
Přikývl a vstal od stolu. Když vyjel s autem, vrátil se pro dceru. Snesl
jí kufr, položil ho v předsíni a pomohl jí do kabátu. Hermiona objala
mamku a vykročila do neznáma.
V autě bylo ticho. Teprve když zastavili před nádražím, otočil se taťka k
Hermioně. Vypnul motor a začal si nervózně pohrávat s klíčky.
Hermiona se pousmála. „Co se děje, tati?“
„No víš, zlato,“ odkašlal si a odhodlaně pokračoval: „měl jsem pocit, že
se Ti za tím Tvým kolegou nechce. Nemusíš tam přece jezdit!“
Zamyslela se, jak nejlíp mu to vysvětlit. „Tati, já jsem mu to slíbila.
Máš pravdu, nechce se mi tam, protože jdu do neznáma, ale nevím jak to
říct… Doufám, že mi odstup od Bradavic pomůže všechno si ujasnit, chápeš?“
Přikývl. „Ať se rozhodneš jakkoli, my s maminkou Tě vždy podpoříme.
Vždycky se můžeš vrátit domů, to snad víš! Máme Tě rádi, Hermiono!“
Do očí jí vstoupily slzy. „Já vás mám taky ráda, tati!“ Prudce ho objala.
Při tak nebezpečném pohybu na tak malém prostoru se praštila loktem o
volant. „Au!“ mnula si bolavé místi, když ji taťka pustil.
„Už půjdu!“ řekla pak.
„Vážně nechceš, abych šel s tebou?“
„Ne, tati, zvládnu to sama.“ Dala mu pusu na tvář. „Ahoj!“ pozdravila a
vystoupila z auta. Otevřela kufr od auta a vyndala svůj kufr. Naposledy
taťkovi zamávala a vydala se do haly nádraží King´s Cross.
Ani si nevzala vozík. Trocha fyzické námahy mi neuškodí, aspoň nebudu mít
chuť skočit Severusovi po krku!
Zastavila se před přepážkou a čekala. Koukla se na hodinky. Už by tu měl
být!
„Dobrý den, Hermiono!“ pozdravil ji důvěrně známý sametový hlas.
Otočila se a zjistila, že stojí tváří v tvář profesoru Snapeovi. Jenže
takhle ho ještě nikdy neviděla. Na sobě měl černé džíny, bílou košili a
rozepnutý dlouhý černý kabát. Překvapením zapomněla zavřít pusu. Když si
to uvědomila, rychle ji zavřela a ovládla zmatené myšlenky. „Dobrý den,
Severusi!“ odpověděla mu na pozdrav.
Povytáhl obočí. „Takže dnes jsem Severus a ne profesor Snape?“ zeptal se
ironicky.
Hermiona se začervenala. Bylo jí jasné na co naráží. Pokaždé, když jí
dostal do varu – neboli naštval – oslovovala jej zásadně jako profesora
Snapea. Snažila se ovládat a tento hloupý zvyk vymazat, ale nějak se jí
to nedařilo. Teď si uvědomila, že oslovení, které používá, je pro něj
dokonalým barometrem její nálady. Nakonec jen lehce pokrčila rameny.
„Co bude teď?“ zeptala se nakonec.
„Půjdeme na nádraží a odtud se přeneseme, pokud proti tomu nic
nenamítáte,“ odpověděl.
„Strach by mi nedovolil něco namítat, Severusi,“ řekla napůl ironicky,
napůl vážně. Shýbla se pro kufr.
„Dovolíte?“ zeptal se jí Severus a vzal kufr místo ní.
„Děkuji.“ Byla trošku zmatená jeho nenadálou galantností. Najednou
zjistila, že je na nástupišti sama. Severus mezitím prošel přepážkou.
Rychle ho následovala.
Čekal na ni. „Bál jsem se, že jste si to na poslední chvíli rozmyslela,“
oslovil ji.
Překvapeně na něj pohlédla. Došlo jí, že to myslel vážně. „Nejsem
zbabělec, Severusi.“ prohlásila rázně.
„V to jsem taky doufal,“ přiznal otevřeně. „A také v to, že nedokážete
odolat výzvám,“ doplnil. Zvědavě ji zkoumal pohledem, ale když nejevila
známky toho, že by se s ním chtěla hádat, nechal toho a začal si
soustředěně prohlížet ruku s kufrem.
Hermiona nechápala jeho rozpoložení. Ale lezlo jí na nervy, jak během
deseti minut dokonale ztratila koncentraci. Už zase! Stačí chvilka s ním
a neovládám se!
Její myšlenky Severus nezachytil, ale věděl, že ji znervózňuje. Protože
mu nerozuměla. Jen on věděl, proč jej nemohla pochopit. Kdyby se nebál si
to přiznat, musel by uznat, že on sám je velmi nervózní. Poprvé od smrti
Jasmíny měla nějaká žena vstoupit do jeho domu.
Hermiona stála a nechápavě na něj zírala.
Rychle se ovládl. „Přemístíme se na adresu Snape Domicile, ano? Kufr vám
vezmu. Můžeme?“
Pochopila, že jí rozhodně nehodlá nic vysvětlovat. Ostatně jako vždy.
Proto pouze přikývla. Počkala, až se přemístí on, a když vedle ní třeskla
rána, přemístila se i ona.
Během chvilky se ocitla na druhé… Kde to vlastně jsem? Rozhlížela se
kolem. Profesor Snape stál v obrovských vratech. Nevěřícně prošla vstupní
bránou a vstoupila na pozemky rodu Snapeů. Teprve teď jí došlo, co to
znamená! Všude kolem byla obrovská zahrada a uprostřed ní stál majestátní
dům, který spíš připomínal malý hrad. Nikdy neviděla nic tak úchvatného!
„Já jsem ale blbá,“ pronesl hlasitě.
Severus se k ní otočil. Vyčkával, co z ní nakonec vyleze.
„Mělo mě to napadnout! Prostě jsem úplně blbá!“ pokračovala v nadávání.
Nakonec se obořila i na něj. „Nemohl jste mě varovat, profesore!“
„Á, už jsem se lekl! Hned jsem klidnější, když vím, že už zase jsem
profesor Snape,“ rýpnul si.
Tentokrát se nezačervenala. „Nemáte mě rozčilovat! Jenže tohle je čistě
moje blbost! Mělo mi dojít, že člověk, který se ve škole přátelil s
Luciusem Malfoyem, musí být ze stejného těsta!“
Zamračil se. Poslední věta se mu ani trochu nelíbila. „Ze stejného těsta?“
Zarazila se. „To jsem neřekla nejlíp, že? Myslela jsem, že mi mělo dojít,
že patříte ke šlechtickému rodu, protože Malfoy by se nepřátelil s
méněcenným kouzelníkem!“ vysvětlila kvapně.
„Nikde nevykřikuju, že jsem šlechtic,“ řekl jednoduše a vydal se po cestě
vysypané pískem k domu.
Hermiona jej ohromeně následovala. Zahrada kolem byla opravdu obrovská.
Všude byly stromy a v létě tu musela kvést spousta květin. Teď však všude
ležel sníh tak bělostný, že ji přímo oslepoval.
Sotva dorazili k domu, dveře se otevřely. Stál v nich čistě oblečený a
usměvavý domácí skřítek. „Dobrý den, pane! Vezmu vaše zavazadlo!“
pozdravil a okamžitě se chopil Hermionina kufru ze Severusových rukou.
„Dobrý den, paní! Pán říkal, že přijedete. Váš pokoj je připraven. Před
malou chvilkou jsme rozdělali v krbu, abyste tam měla teplo. Pán má vše
připraveno jako obvykle,“ doplnil ještě směrem k Severusovi a pelášil
pryč.
Hermiona za ním koukala a pak se prudce obrátila k Severusovi. „Vy máte
domácí skřítky?!“
Lhostejně pokrčil rameny, ale v očích se mu zablýsklo. Jestli jsem tohle
nečekal! „A kdo myslíte, že se o tak velký dům stará? Mudlovské
služebnictvo mít nemůžu a kouzelníky si do domu nepustím!“
V tom se ozval tichý hlásek zvonku. Zněl přesně jako zvonky na louce.
Severus zarazil příval dalších slov, která se mu hrnula na jazyk.. „Matka
vás chce vidět. Prosím, pojďte za mnou,“ vyzval ji a vydal se po
obrovském mramorovém schodišti nahoru. Hermiona jej opět poslušně
následovala. Ani si neuvědomila, že schodiště je ze vzácného světle
růžového mramoru a zábradlí je jemně pozlacené.
Severus vyšel nahoru a dal se do levého křídla domu. Zaklepal na velké
bílé dveře.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř.
Oba vstoupili. Ocitli se v malé hale. Severus opět zahnul tentokráte
doprava a vstoupil do matčiny ložnice. Chloe Snapeová, jak bylo jejím
dobrým zvykem, v tuto hodinu odpočívala.
Usmála se z lůžka na svého syna. „Ahoj, drahoušku! Ráda Tě zase vidím!“ V
jejím hlase se ozvala drobná výčitka.
„Ahoj, mami!“ odpověděl něžně. Hermioně při jeho tónu přeběhl mráz po
zádech.
„Přivedl jsem hosta,“ dodal a otočil se k Hermioně. „Mami, to je Hermiona
Grangerová. Hermiono, to je moje matka, Chloe Snapeová.“
Hermiona se na starou šedovlasou paní usmála. Už věděla, komu je Severus
podobný. Byl věrnou kopií své matky, jejíž vlasy dávaly tušit, že kdysi
byly stejně uhlově černé jako jeho. Až na ten nos! Ten musel zdědit po
někom jiném! Zastavila tok svých myšlenek, když si uvědomila, jakým
směrem se ubírají. „Ráda vás poznávám, madam!“ pozdravila Severusovu
matku.
Paní Snapeová mávla rukou. „Říkejte mi Chloe, prosím!“
„Ráda, Chloe!“ Přistoupila k její posteli a stiskla jí ruku.
„Severusi, drahoušku, dáš mě do křesla, že ano? Nechci volat na
Konstantina. Hermiono, drahá, počkáte na mě prosím v knihovně? Rovně a
doleva.“
Hermiona přikývla a odešla. Konečně pochopila, co Severus myslel tím, že
se matka o sebe nepostará tak úplně sama…
Severus si zatím připadal jako u výslechu. „Ale mami! Hermiona není moje
přítelkyně! Ano, měl jsem Ti dát vědět včas, ale myslel jsem, že Ti to
Konstantin řekne! Ano, Hermiona tu nějaký čas zůstane! Jak dlouho? Nevím,
jak bude potřeba! Ne, není hledaný zločinec!“ Nad poslední otázkou
protočil oči v sloup.
Během jejího vyptávání ji opatrně posadil do křesla a konečně s ní mohl
vyjet na chodbu a do její malé knihovny. Tam už čekala Hermiona usazená v
křesle. Když přišli, rychle vyskočila.
Chloe se rozesmála. „Jen seďte, drahoušku,“ vyzvala ji Chloe. Teprve pak
si ji důkladně prohlédla. „Severusi!“ vykřikla náhle velmi ostrým hlasem.
Severus se na ni překvapeně podíval. Vůbec nechápal, co se matce nelíbí.
„Severusi Snapee, máš chování ještě horší než řeznický pes! Náš host
ještě nemá svlečený kabát!“
Severus nepatrně zčervenal. Nesnášel, když ho matka vychovávala a ještě k
tomu před lidmi. „Je snad soběstačná ne?“ To jsem tomu dal! Teď jsem tomu
nasadil korunu!
„To snad nemyslíš vážně! Tvou povinností je odložit dámě kabát! Kdo Tě,
proboha, vychovával? To jsi poslední z našeho rodu? Poslední ze
vznešeného rodu Snapeů se chová naprosto nemožně! Co jen jsem v Tvé
výchově zanedbala?“ Bezmocně rozhodila rukama a teatrálně si povzdychla.
Hermiona se dobře bavila. V očích jí hrály nezbedné plamínky.
A Severus toho měl právě tak dost! „Smím?“ zeptal se vztekle a přistoupil
k Hermioně. Ta vstala a nechala si sundat kabát. Severus ho vztekle
popadl. „Když mě dámy omluví, mám práci,“ procedil skrz zuby.
„Kam jdeš?“ podivila se matka.
„Do Londýna! Mám pracovní schůzku. Na shledanou, mami!“ Sklonil se a
políbil ji na tvář. „Hermiono!“ pokynul jí hlavou. Střetly se očima a v
těch Hermioniných zářilo tisíce ironických hvězdiček. Já Ti dám pracovní
schůzku, jako by říkaly její oči.
Rychle vycouval z pokoje, ale ještě slyšel matku jak říká: „To je u něj
obvyklé. Vždycky přijde jenom na chvíli a hned zase letí! To když byl
malý…“
Severus zoufale zaúpěl a pevně zavřel dveře. Co ta se o mně všechno
dozví! Celý můj chorobopis a každou lumpárnu, kterou jsem provedl jako
dítě!
Rychle sešel dolů. Tam na něj čekal Konstantin. „Stalo se něco pane?“
„Nic vážného, jen musím ještě něco zařídit v Londýně! Postarej se o matku
i o našeho hosta, ale prosím, ať se nedostane do Jasmínina a Lukeova
pokoje, ano?“
Skřítek přikývl. „Samozřejmě, pane! Kdy vás máme čekat?“
„Příští pátek. Zatím na shledanou!“
„Na shledanou, pane!“
Skřítek jen nevěřícně kroutil hlavou tak vehementně, že mu obrovské uši
plácaly kolem hlavy jako splašené. Ozval se zvonek a přerušil jeho
přemítání, proč se za pánem tak rychle zavřely dveře.

Severus chvilku nerozhodně stál před Catherininým bytem. Pak tiše
zaklepal. Catherine otevřela téměř okamžitě.
Zářivě se na Severuse usmála. „Ahoj!“
„Ahoj! Promiň, nemohl jsem přijít dřív!“
„Já vím! Pojď dál, prosím!“
Když vešel dovnitř, pomalu k němu přistoupila a ovinula mu ruce kolem
krku. „Stýskalo se mi! Ten čas se mi zdál nekonečný a tisíckrát jsem si
říkala, že jsem byla hloupá husa, když jsem tehdy po Tobě chtěla čas…“
Umlčel ji polibkem. Když polibek přerušil, aby oba nabrali dech,
zašeptal: „Zastav mě, jinak se s Tebou budu milovat. Nechci to uspěchat a
…“
Tentokrát ho polibkem zarazila ona. „Chci se s Tebou milovat,“ řekla pak
prostě. Severus ji vzal do náručí a odnesl do ložnice. Položil ji na
postel a pro jistotu zavřel dveře ložnice…