Když Dana odjela do Bradavic a nechala mi na krku poněkud rozladěného a smutného Siriuse, byla jsem fakt zvědavá, jak s ním na Základně těch pár dnů přežiju. To jsem naštěstí ještě netušila, že nepůjde o pár dnů ale skoro o měsíc. S naším stylem života je třeba brát katastrofy postupně, jak přicházejí, a neplánovat moc dopředu. Jinak by se jeden mohl už dnes v klidu zhroutit z toho, co ho možná potká kdesi v budoucnu .... třeba příští víkend ... „Tak co budem podnikat, Káčo?“ obrátil se na mě Sirius hned, jak se za Danou zavřely dveře letadla. „No, já teď půjdu spát. Až se dva tři dny vzbudím, popřemýšlím, co dál,“ odpověděla jsem a přeháněla jsem jenom trochu. Tahle práce se nikdy nevyznačovala zrovna pravidelnou osmihodinovou pracovní dobou a volnými víkendy, ovšem poslední dobou toho bylo fakt moc. A ti vlkodlaci minulou noc byli už jen taková třešnička na dortu. Naštěstí se Siriuse ujal Dave, takže jsem předpokládala, že je po probuzení najdu sedět u počítače a provádět tam něco ohromně důležitého, zajímavého, vzrušujícího a tak vůbec. Ale jo, Sirius se potřebuje vzdělávat i v téhle oblasti. Zamáčkla jsem vlezlou myšlenku, že ani mě by trochu více počítačové gramotnosti neuškodilo. Počítačoví mágové kolem Davea nám sice zajišťovali na Základně spolehlivý servis, ale tak nějak se předpokládalo, že při pobytu venku budeme svéprávní, zvládneme rozšifrovat jakýkoli program, připojit se nepozorovaně na každý software a ještě komunikovat na úrovni a v odborných termínech se Základnou ... ale já jsem přece operativec, sakra! Používám samopaly, revolvery, granáty, mačety, lasa, luky a šípy, rakety země-cokoli, vrhací nože; dokážu řídit auta, letadla, vznášedla, tanky, ponorky ....; přežiju v poušti i na pólu; mluvím celkem slušně pěti světovými jazyky; ... ale nesnáším počítače! Je to jasný?!? Spala jsem nakonec „jen“ asi den a půl a zase jsem byla čilá jako rybička. Probudila jsem se lehce navečer, zacvičila si, abych se trochu vzpamatovala a vydala se na průzkum, jaká je na Základně situace. Siriuse jsem našla zavrtaného na gauči v obýváku s knížkou v ruce. „Dobré ráno, Šípková Růženko,“ zvedl ke mně s úsměvem oči. „Čau, jak se vede? Česko-anglické pohádky?“ pozvedla jsem obočí, když jsem si všimla titulu knihy. Až v ten okamžik mi taky došlo, že ten pozdrav byl v češtině. A to jsem si myslela, že budu po vyspání zase v pohodě. „No jo, k něčemu těžšímu jsem se zatím neprokousal. Hodil by se Jazykový lektvar.“ „A proč si ho nepřipravíš? Ingredience Ti seženeme, na Příčné už jsem byla,“ rozhodla jsem se být užitečná. „Já myslel, že na Základně celkem lpíte?“ poznamenal Sirius a mně opět chvíli trvalo, než mi mozkové závity zapadly na svá místa. A pak jsem se ještě pro jistotu zeptala: „Bojíš se, že bys nás vyhodil do povětří?“ „Nebojím se, ale do povětří bych to tu pravděpodobně vyhodil. Jazykový lektvar je extrémně obtížný, pokud si pamatuju, měl s ním na škole problémy i ten umaštěnec Snape.“ „Co takhle menší procházka po okolí,“ nadhodila jsem nové téma. „Jak znám Davea a spol., určitě jsi celé dva dny nevytáhl paty na vzduch.“ „Jasně, rád se vyvětrám,“ byl rozhodně pro Sirius. Došli jsme až na kopec nad městem a tam pozorovali západ slunce. Většinu cesty jsme plácali nezávazné blbosti, ale čekala jsem, jestli ze mě Sirius začne tahat rozumy. Jenže z pohody nás vyrušil zvuk mého telefonu. „Káčo, tady Mirek. Pohni kostrou, postřelili Lucku a Jirka tu není. Budeš ji muset operovat!“ „Jsem tam za deset minut, připravte nástroje,“ zařvala jsem do telefonu a vyrazila z kopce. Sirius povlával za mnou a já jsem mu v běhu vysvětlila, co se děje. Takhle daleko v pohádkách s češtinou zatím nedošel... Doufám, že to nebude moc vážné. Na medicínské zákroky je u nás specialista Jiřík, případně Honza. A pochopitelně Dana. Ale protože zraněný je každou chvíli někdo, běžné věci ovládáme všichni. Teda myslím všichni z terénu. Naši počítačoví mágové tohle fakt špatně snášejí, proto teď ten poplach. Lucka ztratila hodně krve, ale jinak to nevypadalo zle. Čistý průstřel. Takže za hodinku už bylo vše vyřešené. „Jak jí je?“ vrhl se na mě Sirius, jakmile jsem vyšla z operačního sálu. Zapomněla jsem, že on ještě není na tohle zvyklý. „Bude v pořádku. Teď se vyspí, pár dnů si odpočine a půjde zase do akce. Nic nebezpečného.“ „Vy se fakt nenudíte, co?“ poznamenal Sirius a nebylo jasné, zda nás lituje, závidí nám nebo nás obdivuje. „Jo, volala Danča, máš se jí ozvat,“ vzpomněl si potom. „Katka vola Danu,“ vytáhla jsem hned telefon, abych ji uklidnila. „Dana na příjmu. Tak co?“ vybafla na mě. Vždycky je nervózní, když se někomu z nás něco stane a ona u toho nemůže být. „V pohodě, čistá rána do hrudi, žádné vnitřní orgány nebyly poškozené. Jen by mě zajímalo, kde se tu vlastně vzala? Měla přece být Moskvě nebo ne?“ „Jo, měli tam nějaké problémy. Pochytali bandu Abdula a chystali se zvednout kotvy. Lucina tam zůstávala jako poslední a při odletu dostala pozdrav od jednoho z Abdulových příbuzných. Myslela si, že to není tak vážné zranění a že zvládne doletět až do Paříže, měla tam sraz s Robinem. Jenže pak začala ztrácet vědomí, takže přistála na Základně.“ To je celá Lucka. S kulkou v těle a crčící krví by přeletěla půlku Evropy, aby náhodou nezmeškala další akci. Naše práce je nebezpečná, jasně, ale někteří z nás si o problémy obzvlášť koledují. „Hele, můžeš mi předat Siriuse,“ pokračovala v hovoru Dana. Tušila jsem komplikace ... Sirius se ke mně připojil asi za hodinu v naší klubovně. S náladou přesně uprostřed mezi zuřivostí a zoufalstvím. „Mám Ti tlumočit přání Tvé šéfové, aby ses mi věnovala a učila mě všechno, co uznáš za vhodné, že se mi v budoucnu bude pro boj i soužití s mudly hodit. Dana si mě tu možná někdy vyzvedne, až bude mít zrovna cestu kolem. Zatím hlídá mého kmotřence v Bradavicích, pátrá po Smrtijedech i mudlovských zločincích. Ale já se mám držet hezky v bezpečí! Zatraceně!“ Zatímco Sirius povlával rozčileně po místnosti a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty, zvedla jsem se a zamířila pro skleničky. „Myslím, že potřebuješ panáka,“ oznámila jsem mu a vrazila mu do ruky stakana (tedy cca jedno deci – pro ty šťastlivce, kteří s touto mírou ještě neměli co do činění) slivovice. Kopnul to do sebe bez zaváhání. Malinko jsem zaváhala a pak jsem sklínku doplnila. Snad se mi tu nesloží. Většina cizinců nic nevydrží ... ovšem tenhle byl zjevně odolný. Takže jsme se opili společně a nerozdílně. Říkala jsem si, že dnes by s ním stejně rozumná řeč nebyla, potřeboval nejprve vychladnout. Pak mu třeba vysvětlím, že pro Danču to taky není jednoduché. Ten večer jsme se ale drželi hesla „střízlivý nás nedostanou“. V jeden okamžik jsme se hystericky smáli něčemu neobyčejně vtipnému (bezpochyby), pak jsme se objímali a sdělovali si veškeré své deprese, i ty, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Francouzi nazývají slivovici poeticky „živá voda“ a já jsem si najednou připadala úplně skvěle.... Druhý den jsem po probuzení mohla naštěstí konstatovat, že se nacházím ve vlastní posteli a sama. Nějak jsem si koncem večera nebyla jistá. To by nám tak ještě chybělo... Když jsem se pokusila vstát, zjistila jsem ale, že přece jenom mám společnost – z obou stran hlavy se mě držela gorila jak hrom. Pití škodí zdraví... Navíc se svým pověstným štěstím jsem jako první osobu toho dne potkala Mirka, který si mě jaksepatří vychutnal. Mimo jiné si nemohl odpustit větu: „Koukám, že jsi zase jednou nepila se mnou (s M/mírou – pro ty méně chápavé nebo indisponované).“ Siriuse jsem potkala v kuchyni a drobně mě sadisticky potěšilo, že vypadá ještě hůř než já. Ideální čas pro zahájení výcviku.... „Zvedej se, jdeme si zaplavat!“ zavelela jsem. Snad nepobleju bazén... Sirius se na mě podíval stylem „chudinka, ještě kecá z cesty“, ale byla jsem neoblomná a skutečně se mi podařilo ho do vody dokopat. Pak jsme chvíli běhali, lehce poobědvali, projeli se na koni a někde mezi těmito ušlechtilými aktivitami se nám podařilo naše stádo opic setřást. Takže večer jsme se mohli usadit v klubovně a dokonce si i nalít sklenku vína. „Síri, sneseš pár vřelých slov od srdce nebo si je mám nechat od cesty?“ sondovala jsem opatrně terén. „Na téma – Dana to s Tebou myslí dobře, musíš ji chápat, atd.? Nevím, jestli se na to cítím,“ podotkl Sirius neurčitě. „Je mi jasný, že jseš na ni naštvaný. Taky už jsem hodněkrát byla. Trpí chronickým samaritánstvím – všem musí pomoci, všechny zachránit, nikoho neohrozit. Vždycky bude radši nasazovat svůj krk, než aby ohrozila někoho ze svých blízkých. Jasně že to jde člověku na nervy a občas si připadá jako úplné tele, zbytečně a bez využití. Jenže ... ona je fakt nejlepší. My všichni máme výcvik, který by nám mohli závidět členové elitních jednotek armád všech států. Ale ona je pořád o několik tříd nad náma. Ví, že některé akce sama nezvládne. Ale vždycky se v těch akcích, do kterých jde spolu s námi, bude bát, strašně bát, že se nám něco stane a ona bude vidět umírat dalšího blízkého člověka. A Ty jsi pro ni ten nejbližší. Vždycky se Tě bude snažit chránit, ať už o to stojíš nebo ne. Buď se s tím smíříš nebo .... nebo nevím. Ale jestli jsi jí včera řekl něco, co bys rád vzal zpátky, tady je telefon.“ Jejda, to jsem zase byla patetická... No co už. Vypadalo to, že Sirius mě vnímal a zapamatuje si to. Vzal si ode mě telefon a uklidil se do soukromí. Pak jsme spolu strávili na Základně ještě celý měsíc a rozhodně jsme se nenudili.