Přivítání se Siriusem bylo opravdu bouřlivé. Na Základnu jsem dorazila po jistých zmatcích až začátkem listopadu a teď nás čekal úkol. Byla jsem zvědavá, jak se k němu Sirius postaví. Seděli jsme v klubovně nad lahví dobrého francouzského vína – Katka, Sirius a já. „Chtěla bych Tě poprosit o účast na jedné akci, darling,“ obrátila jsem se na svého přítele. „No super. Kdy vyrážíme?“ byl okamžitě nadšený. „Důležitější než kdy, je kam. Myslím, že Tě to nadšení trochu přejde. Potřebuju se totiž dostat do Azkabanu.“ Sirius nám právě doléval víno a po mých slovech ztuhl uprostřed pohybu. Podíval se na mě, aby se ujistil, jestli to třeba není jen blbý vtip. Úlek v jeho tváři ale záhy vystřídalo odhodlání. „Dostat se do Azkabanu není tak těžké. Protisměr je horší.“ Podotkl případně. „No, moje představa je, abychom se dostali tam i zpátky, a to pokud možno nepozorovaně.“ „Je to fakt nezbytný, Dančo? Nějaký nový vývoj situace?“ obrátila se teď na mě Katka. Jo, nový vývoj skutečně nastal. Dle dalšího z Murphyho zákonů – když se chvíli zdá, že se věci daří, zastihne tě obrat k horšímu v ten nejmíň vhodný okamžik. Měli jsme podezření, že Voldemort se pokusí osvobodit své nejvěrnější Smrtijedy z Azkabanu. To nebyla tak složitá úvaha. Lucius Malfoy navíc nedávno pořádal jeden ze svých proslulých snobských večírků pouze pro zvané a jedním z hostů byl i ředitel věznice. Krátce poté ho Malfoy navštívil v Azkabanu – taková jistě zcela nevinná přátelská návštěva na rozkošném místě, bez postranních úmyslů. Dumbledore si nicméně také myslel, že útěk je velmi pravděpodobný a podařilo se mu přesvědčit šéfa bystrozorského oddělení Ministerstva, aby posílil ochranu vězení. To je stav, o kterém Katka věděla a se kterým jsem teď seznámila i Siriuse. „A včera se o těch posílených hlídkách dozvěděl Popletal. Okamžitě všechny bystrozory stáhl. Vězení je přece bezpečně střeženo Mozkomory, návrat Voldemorta je výmysl a bystrozoři se mají věnovat naléhavějším úkolům, jako je například pátrání po Blackovi.“ Shrnula jsem stručně novinky. „Ten člověk je ještě větší blbec, než jsme doufali,“ poznamenala k těmto informacím Katka. „Je to ministr...,“ suše utrousil Sirius a pak se zeptal: „Takže budeme Azkaban hlídat my? Nebo jaký je plán?“ „Na hlídání nemáme dost lidí. Nevíme, na kdy je únik plánován. Může to být zítra, ale taky až za měsíc. V Azkabanu je zavřeno skoro 50 Smrtijedů, to se hlídá fakt blbě. Obávám se, že bez spolupráce Ministerstva je ten únik nevyhnutelný. Jediné, co nás napadlo, je pokusit se zajistit, abychom měli přehled o tom, kde se budou uprchlíci potom pohybovat. Vyvinuli jsme speciální čipy, které jim aplikujeme pod kůži a s jejich pomocí je budeme moct lokalizovat.“ „Zase nějaká mudlovská vychytávka, co?“ „Dani, nejsme si jistý, jak dlouho čipy vydrží v tak silně magickém prostředí. Myslíš, že se ten útěk chystá fakt teď někdy?“ „No, vsadila bych se, že na Vánoce už bude Azkaban poloprázdný. Musíme to risknout. Úplně přinejhorším bychom tam museli zajet znova v prosinci a přeočkovat je.“ Sirius se zaksichtil, jakože netouží po ničem jiném než po opakovaných návštěvách Azkabanu. Já mám teda taky jinou představu trávení vánočních svátků, ale co by se dalo dělat. „Takže – vyrazíme. Doufám, že už jsi se sžil se svou novou hůlkou, Síri, asi ji budeš potřebovat.“ „Určitě nemám jet s vámi?“ zeptala se Katka a bylo vidět, jak hodně by nám chtěla pomoct. „Ne díky, my to zvládnem.“ „Tak hodně štěstí.“ Letěli jsme do Edinburghu, kde na nás už čekala ponorka, která nás doveze až na dohled od Azkabanu. O nejvhodnějším způsobu přesunu jsme s Katkou uvažovaly dost dlouho, protože šlo o to zkombinovat rychlost a nenápadnost. Tohle byl výsledek našich úvah a už brzy se ukáže, jak efektivní. Při plavbě ponorkou jsem se snažila Siriuse naučit co nejvíc z její obsluhy, aniž by mu došlo, že tak trochu počítám, že na zpáteční cestě nebudu možná schopná a bude ji muset řídit on. Dopluli jsme na k Azkabanu se setměním, takže jsme měli ještě asi tři hodiny čas, protože v deset odcházejí normální strážní a přes noc se po hradě potulují jen Mozkomorové. Natáhli jsme se na postel, abychom trochu zrelaxovali a probrali poslední detaily. Takový byl aspoň plán ... jenže se malinko zvrtnul. Přece jenom jsme se už dlouho neviděli, že. „Snažíš se, abych měl hodně šťastných vzpomínek?“ poptal se Sirius, když jsme se vzpamatovávali z našeho nádherného milování. „Tohle nejsou vzpomínky, to je skutečnost, víš lásko?“ cuchala jsem mu vlasy a druhou rukou bloudila po jeho vypracovaném těle. Byl čas vyrazit. Vysoukali jsme se z ponorky a obklopily nás mrazivé vody Severního moře. Náš cíl naštěstí nebyl daleko. Následovala jsem Siriuse k místu, kudy bylo možné proniknout do hradu. Cely těch nejhorších Smrtijedů v čele s Belatrix Lestrangeovou byly až ve druhém podzemí. Zatím šlo všechno hladce, nepotkali jsme žádného Mozkomora a vězni si nás nevšímali, většina z nich spala a ostatní působili dost mimo. Zastavili jsme se u cely Rudolphuse Lestrange. Vytáhla jsem z batohu ampulku s uspávacím prostředkem a s pomocí kuše vyrobené speciálně pro tuto příležitost jsem ho zasáhla do ramene. Hned tak se neprobudí. „Ty máš i klíč?“ zašeptal udiveně Sirius, když jsem z batohu vylovila další předmět. „Paklíč. Můžeš mi malinko posvítit?“ Až mě přestane bavit hrát si na poslední spravedlivou, mohla bych se slušně uživit jako zlodějka. Za okamžik jsme byli v cele. „Vyhrň mu, prosím Tě, oblečení a podrž ho, ať se mi necuká,“ požádala jsem svého přítele a připravovala si aplikační pistoli s čipem. Není to zrovna bezbolestná záležitost, takový nástřel v oblasti břišní dutiny, takže by to mohl cítit i přes narkózu. „Hotovo. A jdeme dál,“ zavelela jsem zhruba po pěti minutách, když jsem se přesvědčila, že operace proběhla úspěšně a pacient ji dokonce přežil. Bez větších komplikací (menší komplikací bylo to, že Sirius musel použít Obliviate na dva vězně, kteří na nás zírali míň nepřítomně, než bylo zdrávo a kteří by nás mohli později prozradit) jsme takto navštívili pět dalších Smrtijedů. Byli jsme zrovna u Belatrix, když jsme zaznamenali klesající teplotu a plouživé stíny. Zatím nás ale nezaregistrovali. „Siriusi, proměň se. Rychle!“ Naštěstí poslechl okamžitě. Mozkomoři už byli na dohled. Prázdná mysl, prázdná mysl, opakovala jsem si. Oni přece nevidí, orientují se jen podle emocí. Takže co tu můžou zaznamenat? Belatrix je v narkóze, psí pocity jsou pro ně příliš slabé, já se pokouším nemyslet na nic. To by mohlo v součtu vyjít jen na jednoho spícího vězně, kterého si nebudou všímat. Prázdná mysl. Vstupují do cely a „rozhlížejí se“. Zdá se, že nemají podezření, jen hledají, na kom by se mohli nakrmit. Je mi zima. Prázdná mysl! Tichošlápek se třese a tiše kňučí. Prázdná mysl. Tak už vypadněte! Taková zima... V protější cele se někdo probudil ze snu a přilákal tak Mozkomory k sobě. „Ještě vydrž, Tichošlápku, ještě chvilku,“ šeptám svému huňáčovi do ucha. Konečně ty stvůry odplachtily dál a my se můžeme volně nadechnout. Jenom dokončit označkování Belatrix a padáme. „Dokázali jsme to!“ jásal Sirius, když jsme se nepozorovaně vyplížili z hradu a plavali jsme směrem k ponorce. „Neříkej hop, ještě nejsme v bezpečí,“ mírnila jsem ho. Někdy jdu svým pesimismem sama sobě na nervy. Jako třeba, když se ukáže, že byl na místě... Nebe, do té doby plné hvězd, se totiž najednou zatáhlo a voda se ještě více ochladila, snad až k bodu mrazu. Ani jsme nemuseli zvedat hlavy, abychom věděli, co se děje. Máme společnost. „Expecto Patronum!“ vykřikl okamžitě Sirius a z konce jeho hůlky vyběhl obrovský stříbrný pes. Mozkomoři se na chvíli rozptýlili. Jenže Sirius nezvládl plavat a zároveň udržovat Patrona, takže po pár tempech byli zase nad námi. „Expecto Patronum!“ Pes se opět objevil, ale byl menší a míň jasný. A Mozkomorů přibývalo, slétali se od hradu. „Siriusi, to dokážeš,“ povzbuzovala jsem svého přítele. Musela jsem ho přidržovat nad vodou, protože zápas s Mozkomory ho stál hodně sil. Ledová voda situaci ztěžovala víc, než bych čekala. „Už jsem Ti říkala, jak moc Tě miluju?“ zašeptala jsem a políbila Siriuse na ústa. „Expecto Patronum!“ Tak tohohle psa by se vyděsil i můj Dogan, velikostí se přibližoval spíš ke slonovi. Mozkomoři se definitivně rozprchli a my jsme mohli v klidu doplavat k ponorce a konečně zalézt do bezpečí a tepla. „To musíme být v ohrožení života, abych z Tebe vyrazil pár vřelých slov?“ otočil se na mě Sirius, jakmile jsme zavřeli vstupní otvor. Snažil se tvářit vyčítavě, ale v očích mu svítily veselé ohýnky. Až mě napadlo, jestli tu slabost před chvílí nehrál. „No to víš, zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy,“ odvětila jsem potutelně. Vrhl se na mě a ..... však víte.