Profesor Moody se mi snažil vyhýbat tak usilovně, až to bylo podivné. Když už se mnou musel strávit pár okamžiků v jedné místnosti, choval se ... zvláštně. Zpočátku to byl spíš instinkt než odůvodněné podezření, ale byla jsem zvyklá svým pocitům naslouchat. Na rozdíl od profesora Dumbledora, který se dokonce i nepatrně rozčílil, když jsem si dovolila zpochybnit důvěryhodnost jeho přítele Moodyho. Rozhodla jsem se o svých domněnkách promluvit ještě s někým. „Dále,“ ozval se ledový hlas. Vešla jsem do jámy lvové – kabinetu profesora Snapea. „Dobrý večer, profesore,“ pozdravila jsem ho slušně, i když jsem si nebyla zrovna jistá, že to ocení. Vloni se mi zdálo, že mě celkem respektuje, ale letos bylo jeho chování ke mně ještě odtažitější, než je jeho obvyklá norma. Pokynul mi rukou ke křeslu, odložil brk, kterým čmáral „T“ na práce svých studentů a vyčkávavě se na mě zahleděl. To byl další problém. Jak zahájit rozhovor. Taky si příliš nelibuju ve společenských frázích, ale na druhou stranu je poněkud trapné začít rovnou klást otázky. Jenže věty typu „omlouvám se, že Vás ruším“ by u Snapea neměly úspěch. Aneb neomlouvejte se a snažte se to rušení zkrátit na snesitelnou délku... Takže jsem se do toho vrhla po hlavě. „Slyšela jsem, že se někdo vloupal do vašich komnat. Ztratilo se Vám něco? Myslíte, že ten dotyčný našel, co hledal?“ „Vy to nevíte?“ ucedil a o jeho hlas by se daly brousit drahokamy. „Myslíte, že jsem to byla já?“ Snažila jsem se potlačit zklamání ve svém hlase. Tohle jsem nečekala. „A kdo jiný?“ „Třeba ten, kdo hodil jméno Harry Pottera do Ohnivého poháru. Nepřítel na hradě. Doufám, že mi nechcete namluvit, že i z toho podezříváte mě?“ V jeho výrazu se nic nezměnilo, seděl bez hnutí a jeho černé oči se mě snažily hypnotizovat. I přes to jsem ale najednou měla dojem, že ho dokážu přesvědčit. Že se možná chce nechat přesvědčit. Bylo zbytečné chodit kolem horké kaše, ve vzduchu visela jedna záležitost, která musela být vyřešena. „Nesnášíte Harryho kvůli jeho otci. Budete nesnášet i mě kvůli Siriusovi, profesore?“ řekla jsem tiše a dala si záležet, abych nepřerušila oční kontakt. Jeho tvář byla stále jako maska, bez výrazu. Ale v očích mu zablesklo a trvalo nějakou dobu, než promluvil. „Co to má společného se čmucháním v mých komnatách?“ zaprskal nakonec. „Hodně, řekla bych. Co jsem udělala, že mi najednou nevěříte? Co, kromě toho, že se stýkám s Vašim nepřítelem z dob studií?“ Další okamžik ticha. Jak se rozhodne? Aniž bych si to naplno přiznala, opravdu mi na jeho názoru záleželo. Profesor Snape nebyl zrovna vzor příjemného společníka, ale naše rozhovory mě zvláštním způsobem uklidňovaly. A to zcela pomíjím praktické hledisko, tedy to že byl pro boj proti Voldemortovi velmi důležitou postavou. „Neřekl jsem, že Vás podezřívám. Napadlo mě to, ale myslím, že jste to nebyla Vy,“ řekl nakonec. Že by? „Skutečně jsem to nebyla já. Já bych totiž nenechala stopy. Ale jinak děkuji za důvěru,“ usmála jsem se. Vydal ze sebe jakési pohrdavé odfrknutí – radši jsem nezkoumala, jestli se vztahovalo k té části o důvěře nebo k mému veskrze skromnému prohlášení na téma zametání stop. „Dáte si víno? Mám tu Charlemagne, ročník 1990.“ „To je vynikající ročník. Děkuji, dám si moc ráda,“ dovolila jsem si další malý úsměv. Severus Snape se znovu začal chovat jako minulý školní rok. Což rozhodně neznamená srdečně, ale aspoň ne nenávistně či přehlíživě. Člověk nesmí být maximalista. „Opravdu Vás zajímá, jestli se mi něco neztratilo, nebo to byl jen nejapný pokus o zahájení konverzace?“ zeptal se místo přípitku. „Zajímá,“ byla jsem stručná a vychutnávala lahodnou chuť mého oblíbeného vína. „Neztratilo se nic. Což neznamená, že ten slídil neobjevil, co potřeboval. Nemůže to být úplný nekňuba, když překonal moje zabezpečovací kouzla.“ „Nezdá se Vám, že by se Moody choval divně?“ načala jsem nové téma. „Chovat se divně je Moodyho standardní styl,“ utrousil Snape. „Podezíráte snad jeho?“ „Možná, nejsem si jistá. Snažím se dobrat k logickému řešení. Pokud osoba, která zmátla Ohnivý pohár byla totožná s osobou, která vnikla do Vašich pokojů, nenabízí se nám mnoho možností. Jedno z pravidel detektivek říká, že když vyloučíme všechny nemožné varianty, pak to, co nám zůstane, je pravda, ať se zdá jakkoli nepravděpodobná. A mně po eliminaci vychází profesor Moody.“ Čtete Sherlocka Holmese?“ zeptal se Snape a znovu tak prokázal svoji znalost literatury. „Jasně, je to výborné na trénování mozkových buněk.“ „Snažím se Moodyho si moc nevšímat. Předpokládám však, že byste si přála, abych tento přístup změnil a naopak ho začal sledovat.“ „Přesně tak. Musím zase odjet a byla bych klidnější, kdybyste na něho mohl dohlédnout.“ Tímto zhruba skončila naše konverzace k tématu vetřelce v Bradavicích. Dopili jsme víno a já vyrazila vstříc pro změnu mudlovským zločincům. Jakmile cítí, že se jim dostatečně nevěnujeme, začínají divočet. Do Bradavic jsem přijela až za pár týdnů, těsně před Vánoci. Smrtijedi už dle předpokladů uprchli z Azkabanu, ale to je zase jiná dějová linie. Když jsem tentokrát natrefila na Moodyho, dokonce se mi podařilo ho vtáhnout do rozhovoru, a to právě na téma zdařilé osvobozovací akce. Moodyho výrazy o své osobě by si Popletal za klobouk nedal, ale měla jsem pocit, že je Moody nezvykle uvolněný. Čím to? Dokonce snesl i přítomnost Severuse Snapea, který se k nám připojil. Po pár minutách rozhovoru vytáhl Moody svoji proslulou placatku s pitím a loknul si. Vzpomněla jsem si na to, co mi včera říkala Hermiona, a rozhodla jsem se něco vyzkoušet. „Omlouvám se, profesore, ale mám strašnou žízeň. Mohla bych si loknout?“ požádala jsem Moodyho předtím, než stihl ztopit placatku zpátky do kapsy. Snape je skutečně špion profesionál. Ani náznakem nedal najevo, že by ho snad moje žádost udivila. „Je mi líto, ale vypil jsem posledních pár kapek. Měla jste si říct dřív,“ odpověděl mi Moody. Tak trochu jsem podobnou reakci čekala.... Štěstěna se rozhodla mi být dnes nakloněna. Moody ještě držel láhev v ruce, když se zpoza rohu vyřítilo klubko mrzimorské drobotiny a málem nás smetlo, přičemž dotyčná láhev vypadla Moodymu z ruky. Sice ji ihned sebral, ale to nebylo tak důležité. Když Moody odkulhal pryč, zamířili jsme s profesorem Snapem do jeho kabinetu. „Taky se Vám zdá, že prázdná láhev vydává jiný zvuk?“ začal Snape bez okolků, jak je jeho zvykem. „Jo. Taky bych řekla, že kdyby bylo v té láhvi skutečně posledních pár kapek, musel by ji při napití naklonit trochu víc. A je tu ještě jedna věc. Parvati Patilová minulý týden při hodině Obrany proti černé magii zasáhla a rozbila nějakým kouzlem profesorovu láhev odloženou na katedře a vysloužila si za to tři dny školního trestu. Moody prý strašně zuřil a ukončil hodinu zhruba v polovině,“ pochlubila jsem se svými vědomostmi. „Takže nějaký lektvar,“ konstatoval Snape. „Třeba Polynektar?“ navrhla jsem. Měla jsem totiž v rukávu ještě jednu informaci od Harryho, ale tu jsem zatím nechtěla ventilovat. Snape se hluboce zamyslel a já jsem trpělivě čekala. „Ano, to by bylo možné,“ prohlásil nakonec. „Neznám sice případ, kdy by někdo používal Polynektar takto dlouhodobě, ale v jeho složení není žádná ingredience, která by vyvolávala nepříznivé vedlejší účinky. Ovšem to by znamenalo, že ten podvodník má ve své moci pravého Moodyho.“ Nezdálo se, že by Snapea představa bezmocného Moodyho rozesmutnila... Hned ale pokračoval. „Měli bychom informovat Dumbledora.“ Tak to jsem zrovna nechtěla slyšet, i když to bylo logické. Přesto jsem zkusila protestovat. „Už jsem mu jednou říkala, že Moodyho podezřívám. Chtěl důkazy. A ty nemáme ani teď.“ Snape si mě ale nevšímal, přistoupil ke krbu, vhodil do něj trošku zeleného prášku a řekl: “Albusi, můžeme se u tebe zastavit?“ Vzápětí se v krbu objevila hlava bradavického ředitele, která si ověřila, kdože se skrývá pod „my“, usmála se, přikývla a zmizela. Odmítla jsem použít letaxovou zkratku, protože na tento způsob cestování mám úplně stejný názor jako Harry. Navíc když je ředitelna vzdálena jen pár poschodí... Takže než jsem dorazila hezky pěšky, Severus už stihl Dumbledora informovat o hlavních bodech nového vývoje. Tím líp. Ředitel vypadal trochu zneklidněný, ale nikoli zcela rozhodnutý, jaký názor zaujmout. Chvíli jsem jen poslouchala, jak se Snape snaží ho přesvědčit. Zdálo se, že se mu to podařilo, protože se začalo řešit, kdo by dotyčný imposter mohl být. Tady jsem považovala za vhodné se zapojit do hovoru. „Minulý týden pozdě večer byl někdo v Moodyho kabinetu. Sám. Někdo, kdo by se v Bradavicích tou dobou vůbec neměl nacházet,“ vypustila jsem část informace, kterou jsem získala díky Harryho oblibě ve sledování Pobertova plánku. Oba muži se ke mně obrátili a zjevně čekali, až toto téma rozvedu. Což byl ovšem problém. Slíbila jsem Harrymu, že o plánku nikomu neřeknu. A myslím, že kdyby měl Harry být konkrétnější, na vrcholu žebříčku těch, komu bych to rozhodně neměla říkat, by figuroval jeho oblíbený profesor lektvarů. „Kdo to byl? Jak a od koho jste se to dozvěděla?“ pronesl Severus nevyhnutelné. „Omlouvám se, ale to Vám nemůžu říct. Slíbila jsem, že to neprozradím,“ omluvně jsem se usmála a doufala jsem, že se Snape moc nenaštve. „Dobře, nechcete prozradit svého informátora. Ale snad byste nám mohla říct, kdo byl ten nezvaný návštěvník,“ byl nezvykle vstřícný nedůvěřivý profesor lektvarů. Tím mi ale moc nepomohl. „Ty dva kusy informací spolu úzce souvisí. Je mi líto.“ „Severusi, omluvíš nás na okamžik?“ vložil se do hovoru Dumbledore. Mladší muž jen pokrčil rameny a zmizel. „Byl to ten Harryho zázračný plánek?“ zeptal se ředitel a potvrdil tak, že mu mozek slouží na jedničku. „Ano,“ přitakala jsem. „Můžu se Vás ještě na něco zeptat, nebo se o něčem ujistit? V kouzelnických rodinách není moc časté dávat synovi jméno po otci, že? Takže ani nejste zvyklí rozlišovat u jmen třeba „starší“ a „mladší“ pokud jsou ta jména náhodou stejná.“ „To je pravda,“ řekl Dumbledore a bylo jasné, že už tuší. „Harry na plánku viděl jméno Bartyho Skrka,“ potvrdila jsem. „Pochopitelně si myslel, že se jedná o vedoucího oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce. Jenže ten byl tou dobou v Londýně, na oficiální večeři s kolegy z dalších evropských zemí. Existuje ovšem i Barty Skrk mladší, Smrtijed, že?“ „Ten ale zemřel na jaře v Azkabanu,“ prohlásil ředitel, ale bylo zjevné, že už uvažuje o dalších možnostech. „Krátce poté zemřela i jeho matka. Oficiálně,“ zdůraznila jsem. „Severus si Vás pustil blíž než kohokoli jiného za dobu, co je profesorem. Nezdá se Vám, že mu divně splácíte jeho důvěru?“ Takže jsem ředitele přesvědčila o opodstatněnosti svých spekulací. Málem jsem se ale nechala vyprovokovat a začala sáhodlouze vysvětlovat svůj vztah k tajemnému profesoru lektvarů a údajné limity mojí důvěry. Včas jsem se ale vzpamatovala a jednoduše jsem pronesla: „To nemá nic společného s důvěrou. Dala jsem Harrymu slib. Vy o Pobertově plánku víte, zatímco profesor Snape nikoli.“ Dumbledore neměl potřebu toto téma dále rozvíjet. Místo toho strčil hlavu do krbu a požádal Severuse, aby se k nám znova připojil. „Myslíme si, že je to mladý Barty Skrk,“ shrnul Dumbledore stručně naši předchozí debatu. Snape opět prokázal, že nemá rád sáhodlouhé projevy a vzal tento závěr jako fakt. „Otázka je, co dál,“ pokračoval ředitel. Byla jsem ráda, že tuto záležitost pokládá za nejasnou. A protože já, na rozdíl od Snapea, tak trochu ukecaná jsem, chopila jsem se slova: „Jsou v zásadě dvě možnosti. Jako logické by se jevilo ho odhalit a vydat bystrozorům. Čímž bychom taky osvobodili pravého Moodyho, kterého nejspíš vězní. Ale já bych hlasovala pro druhou možnost, tedy sledování. Je celkem zřejmé, na čí příkaz tu Skrk je,“ snažila jsem se vyhnout vyslovení Voldemortova jména, které Severus špatně snáší, ale na druhou stranou mi bylo proti srsti používat ty divné opisy. „A on ještě netuší, že Skrka podezíráme. Je otázka, zda by nám Skrk řekl něco důležitého, i kdyby byl pod Veritasérem. Dost možná sám ještě nezná plány svého pána. Zatím se zdá, že se nechystá někomu ublížit. Takže bych vyčkala. Je to pochopitelně riziko, ale myslím, že za to stojí.“ „Souhlasím,“ řekl po chvíli Dumbledore. „Musíme ho ale opravdu důkladně sledovat. Navíc si pořád nemůžeme být na sto procent jistí, že naše závěry jsou správné.“ „Když se je budeme snažit ověřit, jenom ho zbytečně vyplašíme,“ podotkla jsem a snažila se nedat příliš najevo nadšení z ředitelova vstřícného přístupu. „To je pravda. Úplně jistí si můžeme být, až když necháme Skrka, nebo kdo to je, nabýt vlastní podobu,“ podotkl Snape. „Dobře, takže to zkusíme. Informuji o našem podezření ještě ředitele ostatních kolejí, abychom měli víc pozorovatelů. A jakmile by se nám zdálo něco podezřelé, přikročíme k akci,“ uzavřel debatu Dumbledore. Dokonce i Snape tentokrát z jeho kanceláře odcházel klasickým způsobem (tedy alespoň pro mě klasickým – po schodech), čehož jsem využila: „Já .... omlouvám se. Není to tak, že bych Vám nevěřila. Ale ....,“ koktala jsem. Mistr lektvarů a stručného vyjadřování mě radši přerušil: „Znám ten příběh. Nikdy neporušíte své slovo. Nic Vám nevyčítám.“ „Děkuji, profesore. Vážím si toho. Mimochodem, přivezla jsem Savigny z roku 1993. Mohu se s ním pozvat do Vašeho kabinetu?“ „Ale jistě.“