A/N: Ptala jsem se sama sebe, jak bych se v takové situaci, jaké se ocitl Harry, zachovala. Odpověď jsem trochu pochlapštila a tu pak nakonec zpuberťákovala (sakra, už zase mluvím z cesty...). Tady máte výsledek. Je sice dost možné, že vy byste byli hrdinové, zasmáli byste se tomu nebo byste z toho prostě nedělali takovou vědu (případně dokonce štěstím proskočily strop, viďtě, dámy), ale já ne. Má se přece psát jen o tom, co znáte, ne? No, a já si troufám říct, že sebe občas znám docela dobře. A/N2: V jedné scéně jsem odolávala pokušení napsat puntíkované hrníčky (ti, co četli BaB, vědí), ale nakonec jsem usoudila, že puntíky jsou onoho začarovaného domu osobní záležitost. A navíc, nechtěla bych, aby se na mě Barbara, která je pořád někde hluboko uvnitř mě, zlobila. V. Bez kůže Pro Harryho by bylo mnohem snazší uvěřit tomu, že bez svého vědomí je už dva roky těhotný s Ronem (a ještě čeká malou chobotničku), než že opravdu vidí toho, koho vidí. Neschopen pohybu vytřeštěně pozoroval člověka před sebou, jenž ho sledoval neméně překvapeně. „Kurva, Potter – “ Jelikož chlapcova tvář trochu povolila a jako první se jal nějakého pohybu, i když nepatrného, Harry se konečně vzpamatoval. Instinktivně se na zlomek vteřiny sklonil k hůlce a vytáhl ji z kapsy. Hned co se však narovnal, aby tak na neozbrojeného blondýna opět pohlédl, zjistil, že se vlastně není na koho dívat. Kromě jeho v chodbě nikdo nestál. xOx Nervózně si hryzal palec levé ruky a přecházel po místnosti sem a tam. Nikdy na podobné věci, jako je kousání nehtů, moc nebyl. Jeho zuby se pouze v krizových situacích občas přehnaně věnovaly některým jeho prstům. A tohle se rozhodně dalo považovat za krizovou situaci. Vždyť se zcvoknul! Dočista a úplně se zcvoknul! Tonksová přišla s dvěma hrníčky – kdyby tomu věnoval pozornost, podle vůně by zjistil, že s jahodovým čajem, jeho nejoblíbenějším – a se starostlivým výrazem. „Harry, uklidni se a posaď se, prosím. Musíš mi říct, co se stalo.“ Nedokázal se jen tak posadit a už vůbec ne být v klidu. Maximálně se mu podařilo zůstat stát na jednom místě. „Je mi líto, že vás ruším zrovna teď, ale...“ Třaslavě se nadechl. „Musel jsem za někým jít... Dřív něž by bylo pozdě a mě zavřeli do jedné místnosti s Lockhartem...“ „Mně to nevadí. V nocích, kdy není Rem doma jsem stejně vzhůru. Merlin ví, že mám o něj takový strach, že celý úplněk na něj pročekám.“ Lokty odstranila z konferenčního stolku povalující se časopisy a na volné místo hrníčky postavila. „Jenže ty seš zřejmě vyděšenej víc než já... Harry, abych ti mohla nějak pomoct, musíš mi říct, co se stalo...“ zopakovala pomalu. Snažil se pravidelně dýchat. „Jsem... já jsem se...“ Horečně si prsty prohrábl vlasy. „Zbláznil. Asi... Tedy předpokládám.“ „Cože? Co tím myslíš?“ Nevěděl, kde přesně má začít. Od nevysvětlitelného vrzání podlah nebo až od dnešního setkání? Nakonec usoudil, že nejspíš od začátku. „Když jsem se nastěhoval, našel jsem v lednici jedno pivo a tak jsem si ho dal. Objevila se přede mnou hlava Ginny a Hermiony, který mi vyčítaly, že piju. Vlastně i Rona. Nebral jsem to nijak vážně, byl jsem jen utahanej, bylo něco kolem třetí ráno a navíc nebyli skuteční, ani nevypadali skutečně, byla to jen taková představa.“ Mluvil rychle a ani ne moc srozumitelně. Věděl to, jenže s tím momentálně nedokázal nic dělat. Chtěl to mít co nejrychleji za sebou. „V koupelně jsem pak viděl někoho proběhnout, ale v domě nikdo nebyl. Myslel jsem, že se mi to nejspíš zdálo a nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale dneska...“ Zhluboka se nadechl. „Nezdálo se mi to.“ Přišla k němu a dlaněmi ho jemně chytla za tváře. „Harry, sedni si.“ Nečekala až to udělá. Aniž by z něho spustila ruce, se na pohovku sama posadila, čímž ho donutila udělat to samé. „Teď mi pomalu hezky řekni, co se děje, ano?“ Ačkoliv by ho za normálních okolností celkem štvalo, že se k němu chová, jak k malému dítěti, tentokrát ho to uklidňovalo. Přikývl. „Viděl jsem ho.“ Lehce pozvedla obočí, čímž ho potichu nabádala, ať pokračuje. Pro jistotu ještě dodala: „Koho?“ Před obličejem se mu pořád dokonale zobrazovaly ty oči. Dříve v nich vídal výsměch nebo rozzuřenost, nyní jakoby se spíš... bály. A ten jindy typicky nafoukaný hlas... ani on teď nezněl nafoukaně. „Nemohl jsem ho vidět, ale viděl...“ „Kohos viděl, Harry?“ A ta vůně... už chápal, proč si vzpomínal na Bradavice. Proč se mu pokaždé krev doslova vařila a on cítil vztek a vzrušení zároveň. Proč chodil každý den, aby si k ručníkům mohl znovu a znovu přičichnout, jakoby to, co v něm vyvolávaly, byla rutina, které se nešlo zbavit. Rutina, kterou nedobrovolně podstupoval... celých šest školních let. A dobrovolně posledních pár týdnů. „Malfoy.“ Zalapala po dechu a spustila ruce podél těla. „Ur-určitě? Jsi si jistý? Harry... tak jsi si jistý? Vždyť to přece není možný... vždyť... je mrtvý. Všichni chlapi z Malfoyovic rodu jsou -“ „Já vím!“ přerušil ji. „O tom tu taky celou dobu mluvím, sakra! Stal se ze mě magor!“ Kdyby se necítil naštvaný a ublížený, přišla by mu tahle situace přinejmenším úsměvná, ne-li přímo směšná. Do smíchu mu ale nebylo. „Nemluv takhle,“ zamračila se. „Ty nejseš magor, určitě existuje moc dobrý vysvětlení, proč si myslíš, žes ho viděl -“ „Ne že si myslím, já ho viděl.“ „A navíc, kde vůbec? Někde v davu? Nemoh sis ho s někým splést? Říká se, že na světě existují tři úplně stejní lidi, třebas narazil na někoho, kdo mu je hodně podobný nebo... co já vím, prostě řekni, jestli si seš naprosto jistej, že to byl on, nebo ne.“ „Ne, nebylo to v davu. Bylo to u mě do-... v tom domě. Ani ne před deseti minutami. Mohla byste mi přece aspoň trochu věřit, že ho poznám. Už jen to, jak mě oslovil-“ „Ty si s ním mluvil?!“ „Ano. Tedy ne. Tedy, ano - on mluvil. Vlastně ani moc ne... ech, stihl jen říct Potter,“ neodvážil se před ní říct slovo kurva, o tolik se pro něj od ostatních členů řádu zas nelišila, „pak... zmizel.“ „Přemístil se?“ „Ne. Zmizel. Natáh jsem se pro hůlku, mohlo to trvat sotva vteřinu, a on už tam nebyl. Žádný prásknutí, žádný kroky, nic. Prostě... zmizel.“ Mlčela. Zdálo se, jakoby si to v hlavě snažila všechno srovnat. Někdy lehce potřásla hlavou, mimoděk si párkrát poškrábala nos. Nechápal, nad čím tak dlouho může Tonksová přemýšlet. Nic neříkal, měl však pocit, že mu trpělivost každou chvíli dojde... Zřejmě trpěl psychickou poruchou osobnosti a pouze se mu občas zobrazovali mrtví lidé, a co? Existují na to dvě řešení – buďto mu nasadí třicet různých druhů léčiv denně nebo se jednoduše vyčká, až kolem sebe bude vidět pobíhající žluté medvědy v červeném tričku a strčí ho do místnosti s vypolstrovanými stěnami... toť vše, není co řešit. Nakonec z ní vypadlo: „Ten Malfoy, byl to Draco nebo Lucius?“ Přišlo by mu zvláštní, mluvit o něm jako o Dracovi. Jeho křestní jméno, samotné, bez příjmení znělo jinak, než to obyčejné Malfoy. Víc lidsky. A protože si Harry myslel, že si Malfoyové lidské zacházení nezaslouží, odpověděl: „Mladší.“ „A jsi si stoprocentně jistý -“ (Harry od ní tuhle větu za poslední večer slyšel už tolikrát, že automaticky přikývl, třebaže ještě nevěděl, co chce říct.) „- že to byl... člověk? Myslím... jestli víš, že žil. Že to nebyl... duch. Pochop, když je Malfoy mrtvý, jediný způsob, jak bys ho mohl vidět je, že by se vrátil jako duch.“ Harry si moc dobře vzpomínal na duchy v Bradavicích. Na sira Nicholase, který pokaždé přilétával z pod stolu, případně ze stropu. Na stříbrnou krev na plášti Krvavého barona, jasně zářící na průhledném těle. Na Ufňukanou Uršulu, která mu jednou řekla, že byla v záchodě spláchnutá společně se splaškami, a že jediné štěstí na tom bylo, že všechno to svinstvo procházelo skrz ní. A že i kdyby ne, na duchovi se žádné pachy díky Merlinovi neudrží... Malfoy nemohl být jedním z nich. „Vypadal víc než živě.“ Povzdechla si. „Dobře, dořešíme to, až se Remus vrátí. Měl by sis teď odpočinout... zůstaneš přes noc tady, jasný? Nemyslím si, že seš zrovna ve stavu, kdy bys měl být sám... přinesu ti deku a polštář, zatím si vypij ten čaj. Měl by tě trochu povzbudit.“ Lehce se usmála. xOx Spát ve chvíli, kdy existují nepopiratelné důkazy o tom, že jste naprosto zešíleli, není zrovna nejbezpečnější. Nebo si to tak alespoň Harry myslel. Přestože byl unavený, zavřít oči pro něj momentálně nepřicházelo v úvahu. Jenže ať nad tím uvažoval nebo ne, za nějaký čas jeho utahané podvědomí bez jeho souhlasu do mozku vyslalo signál a on kolem třetí hodiny ranní usnul... xOx Když se vzbudil, Remus stále ještě nebyl doma. Tonksová byla pořád vzhůru; seděla v kuchyni a listovala si v časopise. „Dobré ráno,“ pozdravil a promnul si čelo, čímž zjistil, že se mu na něm tkvělo několik kapiček potu. Domyslel si, že to kvůli děsivému snu (o stádě polorozpadlých mrtvol, jejichž vůdce – Harry s korunou padající až po nos a hůlkou posázenou diamanty - a hlavní vícemiss – již několikrát zmiňovaný Malfoy – plánovali, jak donutit Hermionu k poslušnosti pomocí Dracovi omamné vůně) a usoudil, že by se nejspíš měl jít co nejdříve osprchovat. A nejlépe ledovou vodou. „Ráno? Spíš odpoledne. Brzo budou tři hodiny,“ pousmála se a odložila časopis stranou. Ne, že by ji nevěřil, přesto se o tom musel přesvědčit sám a podíval se na svoje hodinky. Samozřejmě, měla pravdu – velká ručička na desítce, malá mezi dvojkou a trojkou. Zamračil se. „Proč jste mě nevzbudila?“ zamručel a posadil se ke stolu naproti ní. „Promiň, ale tys vypadal tak sladce, že to prostě nešlo,“ přimhouřila na něj oči a přitáhla si ke rtům hrnek s kávou. Začervenal se. Pokaždé si přišel zvláštně, když s ním takhle mluvila. Díky tomu, že od ní odvrátil pohled, si toho následně všiml. Časopis, který si Tonksová před jeho příchodem četla, byl ve skutečnosti katalog. Harry ho už viděl a věděl moc dobře kde a hlavně kdy... Před necelými pěti měsíci, kdy oslavovali narození Fleuřina a Billova dítěte. Fleur pak všem příchozím tenhle katalog dala, prý aby vědělí, co naššemu maličškému koupit, Bille! Byl to katalog propagující věci určené dětem, jako jsou například kočárky, plenky, hračky, olejíčky... na stránce, kde ho měla Tonksová otevřený, byla zakroužkovaná fixem sada čepiček se zvířecími oušky. Najednou pro Harryho nebylo těžké dát si jedna a jedna dohromady. Okurky s palačinkami a pořád dokola omílané tohle období... výsledek? Z Tonksové jsou teď... dva. Hned, co zjistil, že zaregistrovala směr jeho zájmu, se na ni opět podíval. Ani jeden však nestihl nic říct, jelikož se ve dveřích právě objevil Lupin. xOx Remus se po svém návratu musel samosebou ještě nějakou dobu prospat. Harrymu to nejdřív nevadilo, bral to jako užitečnou příležitost zeptat se Tonkosvé, jestli chce koupit růžové nebo modré dupačky. Ale než si s ní o tom stihl promluvit, omluvila se mu, že si půjde lehnout společně s ním. Několikrát se na ně během následujích devíti hodin šel pro jistotu – a hlavně z nudy - podívat. Pokaždé je viděl propletené do pevného objetí a v hlubokém spánku. Připomínalo mu to, jak takhle kdysi ležel s Ginny třeba i celý den a odcházeli od sebe jen do koupelny nebo pro jídlo. Bylo to v době, kdy zemřel George, a ona byla prakticky k neutěšení. Nebrečela pouze tehdy, když ji k sobě bez přestání tiskl. Tehdy si přišel být důležitým víc, než za celou dobu zachraňování kouzelnického světa dohromady. Jo, tehdy ještě Ginny miloval, v duchu plánoval svatbu a kupu roztomilých zrzavých dětiček. Jo, tehdy... Když se Ginny vrátila do Bradavic a pak zas z nich, nebyla to ona. Jakoby veškerý svůj smutek schválně měnila za přehnané veselí a bývalou ironii za slaďoučká slova. Nebyla to ona. A on teď jednoduše neměl chuť být vyloženě šťastný optimista, který vidí věci barevnější, než jsou. Nechtěl měnit béžovou za žlutou a černou za modrou. Chtěl se mít špatně, zle a unaveně a má na to přece po tom všem právo. A proto Ginny začal nesnášet. Protože to byl někdo jiný. xOx Hodiny v obývacím pokoji začaly odbíjet půlnoc, když Harry konečně mohl Remusovi vypovědět to samé, co předtím Tonksové. Teď už však klidně a s rozvahou. „Zrekapitulujem si to,“ oznámil Lupin potom, co Harry domluvil, a na malou chvíli se odmlčel. Přestože spal docela dlouho, pořád působil unaveně a podivným způsobem pomačkaně. „Takže ty tvrdíš, že Draco Malfoy - jehož mrtvé, podotýkám, hodně zohavené tělo se před půl rokem našlo ležet v postranní uličce Londýna - se včera po jedné hodině v noci objevil u tebe doma, nebyl to duch, mluvil a dokonce vypadal vystrašeně, což podle tebe u něj není zrovna obvyklé? Říkám to správně?“ Harry váhavě přikývl. Jestli si předtím myslel, že si připadá jako cvok, pletl se. Teprve TEĎ si připadal jako cvok. „Mohl bych ti na to odpovědět, že to není možné, ale kvůli tomu tu na mě celý den zřejmě nečekáš, že?“ Pousmál se. Měl pravdu. Harry neznal nikoho, kdo by přečetl tolik knih, co Remus, a tím pádem by mu nedokázal poradit lépe. Nepočítal-li ovšem Hermionu, která se za žádnou cenu nehodlala vzdát uražené tváře a tudíž by mu nepomohla, ani kdyby jí padl k nohám na kolenou. „Kdepak, Harry. Zdaleka mě nemůžeš srovnávat s Hermionou,“ potřásl hlavou a místo poděkování se usmál na Tonksovou, když před ně postavila dva talíře s čerstvě udělanými míchanými vejci. „Ta přečetla všechny knížky, které se jí kdy dostaly pod ruku a nejméně tisíckrát na ně schválně ty ruce položila sama... kdyby se o něčem podobném někde psalo, tak by o tom právě Hermiona určitě věděla. U mě je to spíš padesát na padesát... víš, asi nebylo chytré se s ní pohádat.“ „Já se s ní nepohádal, to ona se zničehonic naštvala,“ protestoval Harry. „Můžu za to, že se se mnou od tý doby, co jsem se odstěhoval, nebaví?“ „Měl bys ji chápat,“ ozvala se po dlouhé době Tonksová, přisedla si k nim a vytrhla Remusovi vidličku již s nabranými vejci z ruky, aby si ji následně strčila do pusy. Lupin na ni vrhl štěněčí pohled, ale zatím nic neřekl. „Cítí se podvedená a naštvaná,“ dořekla po polknutí. „Zmatená a zklamaná.“ „A kvůli čemu?“ nechápal a začal se ve své porci nimrat. „Nic jsem jí přece neudělal.“ „Víš, možná by ses na to měl podívat z její strany,“ řekl Remus a tentokrát on vytrhl připravovanou vidličku s jídlem Tonksové. Než stačila zareagovat, už sousto přežvykoval. „Vždycky, kdyžs ji potřeboval, byla při tobě...“ Tonksová probodla Lupina očima a vidličku mu zas sebrala. „...a nyní, když ona potřebuje tebe,“ doplnil ji vlkodlak a nevšímajíc si jejího ublíženého výrazu si příbor zas bez okolků přivlastnil. „...ty při ní nejseš,“ dopověděla Tonksová, avšak Harrymu už zdaleka nevěnovala pozornost. S Remusem se na sebe rozlíceně dívali; jí žhnuly vlasy rudě, on se mračil... a oba v ruce svírali tu samou vidličku. „Nymfadoro, nech to být,“ zavrčel varovně skrz zuby. Za následek to však mělo hlavně to, že se jí do červena obarvily i oči. „Ne-ří-kej-mi-nym-fa-do-ro,“ odslabikovala rozzuřeně a trhnutím paží se mu marně pokusila vidličku vyrvat. Ačkoliv se Lupin ze včerejší noci pořád ještě cítil slabší, a na rozdíl od ní příbor držel jen v jedné ruce, neměla nad ním sebemenší šanci. Ušklíbl se. „Nejsem zas tak starý, co, miláčku?“ Ošklivě stáhla rty k sobě. Pár vteřin se navzájem bedlivě pozorovali, jakoby snad čekali na vhodnou chvíli, kdy ten druhý ztratí konečně koncentraci... „Sakra, pusť to!“ rozkřikla se najednou. „Nikdy, mám hlad!“ Harry si odkašlal. „Já zas jím za dva!“ „To by se ti hodilo svést všechno na něj, co?“ Harry si silně odkašlal. „A proč ne? Co ty víš, třeba taky může za to, že není umytý nádobí!“ „Tvoje nádobí! A navíc, už mě neštvi, Nymf, A NECH MI TU ZATRACENOU VIDLIČKU!“ „Neruším vás náhodou?!“ Oba se na něj překvapeně otočili. Zdálo se, že úplně zapomněli, že tam s nimi vlastně sedí. Harry pozvedl obočí a rozhodnut, že tohle by bylo lepší nekomentovat, k nim přisunul svůj talíř s ještě nenačatým jídlem. „Stejně nemám hlad.“ Se značnou úlevou ve tvářích se na něj usmáli. xOx Harry se co nejtišeji zhluboka nadechl a aniž by spustil pohled z prázdného prostoru v místnosti, si přitáhl peřinu až ke krku. Opět totiž ležel v dokonale čisté ložnici a opět nedokázal usnout. Ta možnost, že ho sledují... že tu není v bezpečí... že to ve skutečnosti nebyl Malfoy, ale někdo, kdo požil mnoholičný lektvar, aby vypadal jako on... že ten dotyčný pouze předstíral vyděšení a strach... že chtěli, aby Harry o sobě sám začal pochybovat... a že se jim to vlastně podařilo... neustále mu to vrtalo hlavou. Koneckonců to dávalo mnohem větší smysl, než že opravdu viděl Draca Malfoye. Harryho navíc děsila představa, že se tu někomu dává na milost a nemilost. Nesnášel ten pocit strachu, kdy by třeba mohl vlastnit tisíce hůlek a stejně by si připadal neozbrojený. Skoro až nahý. Bez kůže. Tak moc, že měl pocit, jakoby si ten, kdo ho chce zabít, mohl libovolně prohlédnout jeho vnitřnosti, ani nemluvě o myšlenkách. Ale možná... možná, že... to přece jen byl Draco... Možná. A/N: Teprve teď ŘÍKÁM, že se jedná o Draca. :P