Poslední říjnový den vytáhl ze skříně svoje koště. Ještě pořád měl Kulový blesk. S nostalgií lehce přejel po jeho jasanové násadě a před očima mu vyskočily desítky obrazů… famfrpál… zlatonka třepotající se v jeho sevřené dlani… vítězný křik nebelvírských spolužáků nesoucích na ramenou šťastného Rona… Weasley je náš král… Ne, dost, musí s tím skoncovat jednou pro vždy. I když, dnes se vzpomínkám nejspíš neubrání. Mohl by se tam samozřejmě přemístit, ale poslední let patřil k jeho loučení. Přes ramena si přehodil neviditelný plášť a nasedl. Když se do něj opřel studený protivítr, přitáhl si hábit pevněji k tělu a odhodlaně zamířil na východ. Během cesty se rozpršelo, takže když se přiblížil k cíli, byl už pěkně promočený. I tak si vychutnal ten pocit volnosti a svobody s větrem ve vlasech. Už téměř zapomněl, jaké to je a přitom létání patřilo k jeho největším láskám. Bude mi chybět… Na okamžik ho přepadly pochybnosti, zda se rozhodl správně. Po asi dvou hodinách minul malou vesničku schovanou v údolí a za chvíli přistál na nevysokém návrší za důvěrně známým stavením. Pořád vypadalo, že sotva drží pohromadě a stojí tak nakřivo, že musí každou chvíli spadnout. Harry si stále ještě pamatoval, jak krásně to uvnitř voní. Copak asi dnes vaří paní Weasleyová? A je tam i Ginny? Potřásl smutně hlavou. Dovnitř už od toho tragického dne nikdy víckrát nevkročil. Bál se výčitek v jejich očích… Jeho kroky zamířily k osamělému náhrobku pod vysokým dubem. Byl tu poprvé. Tehdy před lety mu Ginny zabránila se pohřbu zúčastnit. Ačkoliv použil na brýle kouzlo odpuzující vodu, přece nebyl téměř schopen přečíst ta zlatá písmena na kamenné desce. Ronald Billius Weasley. Takže je tu pochován sám, Grangerovi si Hermionino tělo odvezli. „Je mi to líto, kamaráde, vím, žes ji měl moc rád. No, ze začátku to tak sice nevypadalo, ale já vím svoje. Přál bych vám, abyste mohli být spolu… aspoň takhle.“ Stál tam dlouho. Pak ometl rukou z desky napadané listí a do vázy přilil čerstvou vodu. Nakonec odhrnul trochu hlíny u paty náhrobku a vložil do ní malinký model zlatonky, který přinesl s sebou. „Sbohem, Rone,“ zašeptal a opět nasedl na koště. Původně měl v úmyslu pokračovat ještě dál do Bradavic, ale teď si to rozmyslel. Bolestných vzpomínek bylo už ten den dost. Ani příjemný pocit z letu se nedostavil. Místo toho se vrátil zpět do Londýna a vydal se k Lupinovi. * * * Stála v Doupěti u okna svého pokoje a pozorovala kapky deště stékající po skle. To okno jako by bylo jejím obrazem, také jí se po tváři řinuly stružky vody. Plakala. Dnes na něj vzpomínala víc než kdy jindy. 31.říjen. To datum jí celý den tvrdošíjně pronásledovalo. Jak mu asi je? Zalykala se vztekem, když si vybavila stránky Denního věštce s otřepanými frázemi o statečnosti Potterových, jizvě ve tvaru blesku, vyvoleném, věštbách a dalších rádoby zajímavých tématech. Poprvé tomu čelil sám, v předchozích letech byli vždycky spolu. Necítila se být nenahraditelná, přesto musela myslet na to, kdo ho asi teď drží za ruku nebo odhání od dveří všetečné novináře. Mrzelo ho, že tehdy odešla? Všiml si toho vůbec? Přes slzy se hořce usmála. Tenkrát po posledním boji si myslela, že bude statečná – za oba. Že její láska mu dokáže pomoct překonat zoufalství nad ztrátou přátel. Že když bude stát při něm, odolají celému světu. Zklamala. Jeho a především sebe. Nová slza jí vyklouzla z koutku oka a vydala se na cestu po tváři. Stejně nezadržitelně se jí vybavovaly i vzpomínky. Nebylo to lehké rozhodování – povinnost k rodině nebo milovaný muž? Kdyby cítila jen stín zájmu z jeho strany, nikdy by od něj neodešla. Ale takhle, když jí otec oznámil tu smutnou zprávu, musela jednat. Fleur s Billem očekávali narození prvního potomka. Celá rodina se na to velmi těšila, zvlášť jejich mamka se doslova rozplývala radostí a sháněla po domě všechny možné věci na miminko. Od Ronovy smrti to byla první šťastná událost a všichni společně v tom viděli naději pro budoucnost. Chlapeček se narodil o něco dříve, ale zdál se být v pořádku. Bohužel během prvního měsíce vyšla najevo otřesná pravda – na miminku se podepsala Billova poškozená krev a ono začalo projevovat neklamné známky příslušnosti k vlkodlakům. Mladé manželství utrpělo vážnou trhlinu. Fleur, ještě vyčerpaná po předčasném porodu, propadla depresím a po co nejkratší rekonvalescenci odjela i s chlapečkem do Francie. Otřesený Bill se pohroužil do práce. Zakrátko si také on sbalil to nejnutnější a požádal o přeložení zpět do Egypta. Nejhůře to nesla mamka. Po vyslechnutí nešťastné zprávy zůstala chvíli jako omráčená a po té se zhroutila v bezvědomí k zemi. Několik týdnů ležela u svatého Munga a potácela se mezi životem a smrtí. Taťka bloudil domem jako ve snách. Mamka nakonec svůj boj o život vyhrála, ale z její bývalé vitality toho mnoho nezůstalo. Potřebovali ji. Odešla od muže, který o ni snad už ani nestál a vrátila se domů. Zapomenout ale nemohla. * * * Manželé Lupinovi seděli vedle sebe na pohovce v obývacím pokoji. Místnost se pomalu hroužila do tmy, ale oni to téměř nevnímali. Muž spokojeně objímal svou ženu, která měla hlavu položenou na jeho rameni. „Jsem moc rád, že se tu dnes Harry zastavil,“ řekl s úsměvem Remus. „Už tolikrát jsme ho zvali na oběd, ale vždycky to odmítal.“ „Já nevím, Remusi, mně se zdál být takový divný. Tak nějak zvláštně se po nás díval, když si myslel, že to nevidíme. Mám z toho nepříjemný pocit,“ starala se jeho žena. Nepatrně při tom zavrtěla hlavou, až její ostře žluté vlasy zašimraly Remuse pod nosem. „Pevně doufám, že tu krizi už překonal. Vím, trvalo mu to dlouho, ale já ho chápu. Když tenkrát před dvaceti lety zemřeli James a Lilly, taky jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Sirius byl v Azkabanu… zkrátka, je těžké, když je na to člověk sám.“ „On přece nebyl sám, měl Ginny,“ namítla Nymfadora. Remus se zamračil. Ginny… to bylo ošemetné téma. Nikdo z nich přímo nevěděl, co se vlastně stalo, že od Harryho odešla. Pochopitelně znali smutný příběh Billova manželství, ale vzhledem k tomu, čemu museli čelit oni dva a především vzhledem k Ginnině statečnosti, kterou od začátku projevovala, jim připadalo, že to není celá pravda. „Opravdu se mi zdálo, že byl nějaký jiný. Takový… nevím, jak to nazvat… snad odevzdaný. Mám o něj trochu strach,“ nedala se odbýt Nymfadora. Remus jí něžně pohladil po tváři. „Teď se tím netrap, třeba to bylo jenom kvůli těm nemožným článkům ve Věštci. Ti novináři už vážně nevědí, jak se člověku ještě víc šťourat v soukromí. A když už jsme u toho sou-kro-mí…“ protáhl významně poslední slovo a naklonil se blíž k ženině obličeji. „Moc ti to dneska sluší.“ Usmála se na něj a jemně ho políbila. Pro dnešek byly okolní problémy zapomenuty. * * * Naposledy se rozhlédl po prázdném bytě. Nábytek stál na svém místě, na okně zplihle visely krepové záclonky, krb vyhasl. Z otevřených dveří se dovnitř šířil vtíravý chlad. Když se ujistil, že tu po něm nic nezůstalo, zvedl ze země těžký cestovní kufr a se soustředěným výrazem se přemístil. Doufal, že jeho úvaha o cíli cesty je správná. * * * V kuchyni bylo téměř absolutní ticho, pouze ze shora sem doléhaly tlumené zvuky a tichý hovor. Artur Weasley je příliš nevnímal. Seděl v křesle a nepřítomně se díval kamsi před sebe. Jako v poslední době mnohokrát se ztrácel ve smutných myšlenkách. Už je to tak dávno, kdy tenhle dům zněl smíchem a veselým hašteřením jeho dětí. Někdy měl pocit, že ta doba je tak vzdálená, že to snad ani není pravda. Percy odešel a rodinu odložil někam do nepotřebných věcí, Charlie a dvojčata si žili svůj vlastní život, Bill se osaměle trápil kdesi v daleké zemi a Ron… S hlubokým povzdechem sklopil oči. Zůstala jim jen Ginny. Tichá, skromná, silná. Mají ale vůbec právo po ní chtít takovou oběť? V krbu se ozvalo zapraskání. „Dobrý večer, Arture,“ rozpačitě pozdravila hlava, která se náhle objevila mezi plameny. Muž téměř nadskočil úlekem. „Ach, ano… dobrý večer, Nymfa-, tedy Tonksová… vlastně Lupinová…“ zakoktal překvapeně. Mávla nad jeho rozpaky rukou. „Omlouvám se, že ruším, ale potřebovala bych mluvit s Ginny.“ „Zavolám ji, je nahoře u Molly,“ zvedl se pan Weasley z křesla. „A jak jí je?“ otázala se s nepatrnou nejistotou v hlase. „Vlastně pořád stejně… Některý den je to lepší, ale jindy je tak slabá, že vůbec nemůže vstát z postele,“ povzdechl si smutně a zamířil ke schodům. Vystoupal těžkými kroky do prvního poschodí a otevřel dveře ložnice. „Ginny, drahoušku, máš tu návštěvu. Jen běž, já zůstanu u mamky,“ dodal a popostrčil dívku ze dveří. Ta zvědavě seběhla dolů a chvatně rozrazila dveře do kuchyně. Kdo to může být? Bráškové? Ne, ty by taťka neuváděl tak formálně. Tak Lenka? Neville? Překvapením se jí rozšířily oči, když mezi plameny v krbu uviděla tvář orámovanou světle modrými vlasy. Podvědomě se uchichtla. „Ty? Co se děje? A proč nejdeš dál?“ „Chci se tě jenom na něco zeptat. Mluvila si teď někdy s Harrym?“ Ginny se zarazila a její srdce vynechalo několik úderů. „S Harrym? Proč? Ne, už víc než půl roku jsem ho neviděla…“ „Víš, on – byl předevčírem u nás na obědě a…“ V Ginnině hrudi se objevil jemný osten žárlivosti. „…a zdál se mi nějaký divný. Musím na něj neustále myslet. Víš, co bylo za den. Mám o něj strach, ani vlastně nevím proč. Remus to považuje za vrtoch, ale já se nemůžu zbavit takové nepříjemné předtuchy. Možná je to hloupost, asi začínám bláznit jako Trellawneyová, viď?“ vychrlila ze sebe rychle Nymfadora. Mluvila překotně, ale stejně se jí nepodařilo zastřít ve svém hlase stín paniky, který se teď přenesl i na Ginny. Dívka začala horečně uvažovat. Remusova manželka nepodléhala tak snadno podobným pocitům, patřila spíš k prakticky smýšlejícím lidem. Jestli ona má podezření, že něco není v pořádku, pak na tom něco bude. Všechny její pochybnosti byly rázem zapomenuty. Jak ho mohla opustit?! Kdyby si něco udělal, nikdy, nikdy by si to neodpustila! Vždyť ho miluje! „Hned ráno se vypravím za dvojčaty do Londýna, případně se zastavíme i pro Remuse na ústředí. Jestli se s Harrym něco stalo, musím to vědět. A… děkuju ti,“ dodala ještě a vydala se zpět do patra za rodiči.