Ležela v trávě na dece a jediné, co viděla, bylo blankytně modré nebe a slunce, jež sem tam probleskávalo mezi korunami stromů, pod kterými leželi. Všechno bylo jasně modré. Dokázala by tu být věky. Cítila se krásně. Možná proto, že byly prázdniny, možná proto, že všechno se zdálo být v pořádku. Možná ale proto, že si byla vědoma jeho pohledu, kterým ji upřeně sledoval. Protáhla se. „Lily?“ „Hm.“ „Vážně jsi mi to odpustila?“ Lily se zasmála. „Kolikrát se mě ještě zeptáš?“ „Já se tě budu ptát, dokud si nebudu naprosto jistý, že jsi mi odpustila,“ opověděl a z jeho tónu hlasu poznala, že se ironicky usmívá. Dřív to u něj nesnášela. Otočila se na bok, aby na něj viděla. Měl před sebou rozloženou knížku, ale přesto se díval na ni. A na jeho obličeji skutečně ihned rozpoznala ten jeho ironický úšklebek. Ten úšklebek, který ji před pár lety tolik rozčiloval. „Severusi,“ oslovila ho, „můžeš mi říct, proč ti vlastně tolik záleží na tom, abych ti odpustila?“ Naoko se zatvářil, že usilovně přemýšlí. „Nejspíš proto, že bych neměl s kým trávit prázdniny, řekl bych,“ utrousil a v jeho hlase opět vycítila náznak ironie. To byl celý on. Dříve jeho humoru nerozuměla, nemohla ho vystát, ale postupem času si ho oblíbila natolik, že i ze svých úst vypustila nejednu uštěpačnou poznámku. Severus byl ale mistr, kterému se nemohl druhý rovnat. Tušila, nebo spíš dokonce věděla, že se za jeho odpovědí tentokrát skrývá i něco dalšího, ale byla si naprosto jistá, že on by jí nikdy neprozradil co. Jen jednou jedinkrát k ní dokázal být upřímný, jednou jedinkrát se jí přiznal k tomu, co cítil. Doposud nemohla uvěřit tomu, že si Severus tak snadno zahrál se svou vlastní důstojností a šel prosit až k Nebelvíru o odpuštění. Severus Snape, ten který by nikdy nedopustil, aby se sám svým chováním ponížil před ostatními, šel prosit. Jí šel prosit! Týden na to odjeli domů. A ona ho políbila. Stáli spolu na parkovišti před King’s cross a vyčkávali, než pro ně přijedou Evansovi. Byli tam sami. Kolem nich občas prošla skupinka neznámých mudlů, kteří však většinou někam pospíchali, takže jim dvěma nevěnovali pražádnou pozornost. V tu chvíli, jako kdyby se vesmír shlukl do jediného doteku jejích rtů. Jako kdyby se země přestala otáčet, nebo snad jako kdyby se celý svět potopil do jeho očí... Každopádně do auta nasedali ruku v ruce. Z auta vysedali ruku v ruce. A teď tu leželi v trávě - ruku v ruce. Políbil ji. ~ ° ~ Připadalo mu, jako kdyby spolu se slunečným počasím vítr odvál i její dobrou náladu, která po celých osm týdnů prozařovala její oči, vyjasňovala její úsměv. Najednou, kdykoliv se podařilo, že se jejich pohledy střetly, se mu její oči zdály potemnělé, a její úsměv vyprchal stejně rychle. Zbýval sice ještě jeden jediný večer do konce prázdnin, ale počasí odpovídalo spíš chladnému podzimu. Deštivému, ponurému a studenému podzimu. Kráčeli spolu ulicí, ve které stál její dům. Před chvílí přestalo pršet, začal foukat chladný vítr a oni se museli neustále vyhýbat loužím na chodníku. Šedá obloha byla plná mraků. „Proč musí být o prázdninách takhle?“ mračila se a zachvěla se zimou. Chtěl jí obejmout kolem ramen a trochu ji zahřát, ale jen co udělal krok k ní, zarazila ho. „Pozor, louže,“ upozornila ho. „Jen jsem tě chtěl zahřát,“ vysvětloval. „Mně není zima,“ odmítla ho. „Celá se třeseš,“ podotkl. „Já jen... nechci, abys mě...“ hledala správná slova a zamračila se ještě víc. „Chápu,“ řekl raději dřív, než stačila povědět něco, co by z jejích úst nechtěl nikdy zaslechnout. Mlčeli. Kolem projelo mudlovské nákladní auto a kapky vody od jeho kol dolétly až k nim. Lily si je nervózně setřela z tváře. Všimla si, že se na ní díval. Poznal to podle jejího pohledu, který upírala kamsi před sebe. Píchlo ho někde u žeber, když si uvědomil, že není rozmrzelá z počasí, že nemá špatnou náladu z toho, že se blíží konec prázdnin. Došlo mu, že je prostě smutná. „Lily, nechceš mi tahle náhodou něco říct?“ vybídl jí, ať mu to poví. Náhle viděl všechno jasně. Už se mnou nechce být. Lily vzhlédla a na tváři se jí roztáhl nechápavý úsměv. „Proč bych ti měla něco říkat? A hlavně co máš vlastně na mysli?“ Jak rád by tomu nechápavému úsměvu uvěřil. Jenže nešlo to. Severus nebyl naivní. „Jen tak, něco mě napadlo,“ pokrčil ale rameny. Už se blížili k jejímu domu. Po pár krocích se zastavili. „Takže zítra ráno v osm tady, jasný?“ připomněla mu. „Táta nesnáší nedochvilnost.“ „Samozřejmě, budu tady,“ ušklíbl se a naklonil se k ní, aby ji políbil. „Hele, tamhle jde Petunie!“ křikla najednou Lily a ukázala prstem kamsi za Severuse. Skutečně zaregistroval několik desítek metrů od nich sestru Lily, ale byla příliš daleko, aby je mohla zpozorovat, natož pak aby je mohla vyrušit. Nechtěl chápat, proč Lily najednou její sestra tolik zajímala. Políbil ji dřív, než ho mohla znovu nějak přerušit. Její rty byly chladné jak led. Vesmír najednou zůstával vesmírem. A svět se točil stále stejně rychle. A když se od ní odtáhl, po tváři jí stékala slza. „Lily...“ zasténal šeptem. Byl to konec, věděl to. „Severusi...“ Najednou se mu zdálo, že jeho jméno, od ní zní nějak jinak než dřív. „Já nemůžu...“ „Chápu.“ Pochopil už dávno. „Ne, nechápeš... Já...“ „Prostě mě nechceš, chápu to,“ skočil jí do řeči. Překvapovalo ho, s jakým klidem to dokázal říct. „Vlastně se divím, že jsi mě vůbec někdy chtěla.“ „Severusi! Takhle přece nemluv, já...“ „Ale nechceš mě, to je přece pravda, tak proč bych to neměl říkat?“ Neodpověděla. Proč jen neodpověděla? Proč mu to nevyvrátila? „Chtěla bych,“ začala náhle, „přátelství.“ „Přátelství?“ opakoval. „Mezi tebou a mnou! Jako to bylo dřív!“ vysvětlovala a její oči najednou zazářily. „Nemyslíš, že by to bylo lepší? Vždyť snad můžeme být kamarádi, aniž bychom si museli hrát na zamilované... Rozuměli jsme si tak přece mnohem víc!“ Skutečně? problesklo mu hlavou. Usmála se. Po několika dnech se na něj skutečně od srdce usmála. Jeho vesmír se scvrkával, svět se přestával točit. „Myslím, že máš pravdu, asi to tak bude lepší,“ zalhal nakonec. Měl pocit, že nemůže dýchat. „Vážně?“ zeptala se ohromeně. „Ano, naprosto vážně,“ ujistil ji. Nebo snad ujišťoval sebe? Sám nevěděl. Objala ho. „Tak zítra v osm. Petunie už se blíží, musím jít.“ Sledoval ji, jak proběhla dlážděným chodníčkem mezi květinovými záhonky. U dveří mu krátce a s veselým úsměvem mávla. A zmizela mu uvnitř domu. Cítil, jak mu na tvář dopadla dešťová kapka. Začínalo pršet. „Zítra v osm,“ hlesl. ~ ° ~ Nástupiště 9 a 3/4 se hemžilo lidmi. Připadalo mu, že jich tu bývá rok od roku víc a víc. Po boku Lily se protlačil davem studentů a jejich rodinných příslušníků, pomohl Lily s těžkým kufrem a sám se nasoukal do vlaku. „Pospěš si,“ volala na něj Lily, „ať najdeme ještě nějaké volné kupé!“ Míjeli obsazená a napůl obsazená kupé a procházeli už třetím vagónem, když se otevřely jedny prosklené dveře, kolem kterých před okamžikem prošli. „No Snape!“ volal na něj Yaxley, který se objevil za dveřmi. „Ty se na nás snad vykašleš, ne?“ Yaxley sjel Lily opovržlivým pohledem. „Přece nebudeš s tou mudlovskou šmejdkou...“ přesvědčoval ho. „Není to mud...“ chtěl ho Severus napomenout. „Vždyť jsi nám na konci roku slíbil, že budeš s náma,“ připomínal mu Yaxley. Lily obrátila oči v sloup. „Severusi, prosím tě, pojď... Musíme najít to volné kupé.“ Severus se na ni podíval. Jeho černé oči vypadaly černější než obvykle. „Ty běž, já půjdu s Yaxleym. Slíbil jsem to,“ řekl a Yaxley se zasmál. Severus se za ní ani neotočil a prosklené dveře se za ním už zavíraly. Lily tam zůstala stát. ~ ° ~ Knihovna touhle dobou obyčejně zela prázdnotou. Všude tu bývalo ticho a každičký její krůček se rozezníval široko daleko. Nevyskytoval se tu ale nikdo, kdo by ji slyšel, ani nikdo, kdo by ji vytrhoval z práce. Mohla nerušeně listovat knihami, nořit se do svých zápisků, nemyslet na nic jiného než na to, aby svou ročníkovou a zároveň závěrečnou práci k OVCÍM konečně dokončila – a to přesně podle svých představ. Málokdo věnoval tomu všemu tolik času a pozornosti, jenže ona tak nějak vnitřně tušila, že tohle pro ni bude důležité - přece jen si přála, aby to v lektvarech dotáhla ještě daleko. Po večerce tu tedy panoval klid. Být primuskou mělo přece jen své výhody. Rozhodla se, že dnešní večer se bude opět věnovat závěrečné práci a i když si všimla nechápavých obličejů, které si její spolužačky vyměnily, když jim o tom pověděla, byla neoblomná a nakonec se v půl desáté zvedla a zamířila právě na tohle opuštěné místo. Jakmile teď ale procházela chodbičkou mezi vysokými regály knih a následně zabočila za roh, kde byly rozestavěné studijní stoly, zarazila se. „Oh, Severusi, co tu takhle pozdě děláš?“ zeptala se, když se jejich pohledy střetly. Nejspíš ji slyšel přicházet, protože už ve chvíli, kdy se vynořila v jeho zorném poli, ji sledoval svýma černýma očima. „To, co se zřejmě chystáš dělat ty,“ řekl a hlavou kývl na rozložené učebnice a svitky pergamenů, které měl před sebou. „Závěrečnou práci z lektvarů.“ Málem by zapomněla, že není jediná, koho se týkají práva primusů. „To mě mohlo napadnout,“ usmála se. „Můžu?“ ukázala na židli naproti němu. „Nerada bych rušila.“ „Ty nikdy nerušíš,“ řekl. Začala tedy z tašky vytahovat popsané pergameny – již hotové, čekající pouze na svázaní do nějaké pevné vazby; učebnice a knihy. Severus ji sledoval a zvědavě nahlédl do několika popsaných pergamenů. „Takže píšeš nakonec o nových možnostech užití lektvarů v léčitelství?“ zeptal se se zájmem. „Jo, nakonec jsem se rozhodla, že to bude o tomhle,“ přikývla a otevřela si lahvičku s inkoustem. „A o čem to budeš mít ty?“ „Jedy a protijedy – ty mě za celou tu dobu zaujaly nejvíc, tak píšu o nich,“ odpověděl. Lily přikývla. Podle pohybu jakým to udělala, poznal, že tím jejich debata končí a proto se naklonil zpět nad své zápisky a ona udělala to samé. Nastalo ticho narušené jen škrábáním brku o papír a oni se ponořili do práce. Nevnímali svět kolem, viděli jen ten jasný cíl před sebou. Nebo alespoň Lily měla takový dojem. Severus zvládl veškerou práci, kterou měl dnes v plánu, ještě dřív než vůbec přišla. Vlastně ve chvíli, kdy se tu objevila, měl v úmyslu se zvednout a odejít. Jenže něco v jeho nitru ho připoutalo k židli a on nedokázal vzdálit se s vědomím, že ona tu stále bude. Nedokázal odejít, když věděl, že by jí mohl být klidně celou noc na blízku, chvílemi kradmo sledovat, jak se soustředěně mračí, jak v rychlosti listuje knihou, aby jí náhodou neopustila myšlenka, která ji právě napadla, nebo jak jí co chvíli neposedné vlasy spadají do obličeje a jak je ona co chvíli nervózně uhlazuje za ucho, aby jí odtud mohly v příštím okamžiku opět vyklouznout. To vše dělal ukryt za rouškou předstírané píle nad závěrečnou prací. Všiml si, jak o pár hodin později zavírá své učebnice, a tak se raději zamyšleně zahleděl do svých poznámek, aby se náhodou neprozradil. „Víš, Severusi, chtěla bych se tě na něco zeptat...“ uslyšel ji říkat o chvíli později. „Tak se ptej,“ řekl a odložil své poznámky stranou. Zdála se být nervózní. „Včera večer jsem vás slyšela, Severusi, a já mám dojem, že...“ „Koho jsi slyšela?“ zeptal se zmateně. „No tebe, Yaxleyho a ty dva šesťáky, nevím, jak se jmenují... bavili jste se o těch plánech do budoucna a těch kletbách, které zkoušíte...“ „Jak jsi nás mohla slyšet? Vždyť u toho jezera nikdo nebyl...“ „Já jsem tam byla... Viděla jsem tě tam, chtěla jsem za tebou jít, ale když jsem zjistila, s kým to jsi, radši jsem se neukázala. Ale to, co jsem zaslechla, Severusi, to...“ „Takže ty jsi nás špehovala?“ zeptal se chladným hlasem. „Nešpehovala, ale... I kdyby ano, tak to co jsem zaslechla... Severusi, řekni mi, že to není pravda...“ zdálo se, že ho skoro prosí. Její oči doufaly, že ji ujistí, že to pravda není, jenže on jí nedokázal lhát. Mohl lhát celému světu, ale jí by lhát nedokázal. Zadíval se do země a potom pohlédl na ni. „Je to pravda,“ řekl. Uhnul jejímu pohledu. Jejímu zelenému pohledu. Stejně zelenému, jako ta kletba, o které se včera bavili. „Takže ty mi chceš říct, že vy se spolu opravdu učíte černou magii? Všechny ty strašné kletby?“ Mračila se. Nešťastně se mračila. „Ano, učíme se to,“ odvětil pomalu, s náznakem vzdoru ve svých očích. „A můžu se zeptat, proč se to učíš?“ Nechápala ho. Bála se, že ztrácí svého přítele. „Vždyť je to špatné... Ty to víš, že je to špatné, tak proč...“ „Neodsuzuj něco, o čem nic nevíš,“ skočil jí do řeči svým teď už tak chladným hlasem. „Všichni nám tvrdí, že černá magie je něco špatného. A vy tomu věříte, aniž byste věděli proč! Jenže já vím, nebo alespoň se snažím poznat, co černá magie doopravdy znamená a můžu ti říct, že to nejsou jen ty krvelačné obřady, o kterých se nám profesoři se zatajeným dechem zmiňují. Oni o ní nic nevědí!“ „A co o ní víš ty?“ šeptla a vůbec se jí nelíbilo, jaké nadšené zapálení se mu zračilo v obličeji. „Já vím to, jaký smysl černá magie má, co všechno se s její pomocí dá dosáhnout a kolik nevyužitých sil a možností se v nás ukrývá... Kouzla, která se tady ve škole učíme, jsou jen zlomek toho, co bychom dokázali s černou magií, Lily! Copak ty nechceš dokázat něco, co ještě nikdo před tebou? Nechceš mít moc uskutečnit svá nejtajnější přání?“ zeptal se Severus. O tolik se změnil, uvědomila si. „Ne, já nechci mít moc,“ odpověděla. „Nechci mít moc, když to může někomu ublížit, když to může někoho dalšího zničit! Nenávidím černou magii!“ „Jak to můžeš tvrdit, když o ní nic nevíš?!“ křikl a vzápětí si uvědomil, co to udělal. „Promiň,“ hlesl. Nikdy na ní nekřičel. Na Lily přece nedokázal křičet. „Nenávidím černou magii,“ řekla Lily a hlas se jí třásl, „protože vidím, jakou z tebe dělá zrůdu.“ Vytřeštil na ni oči. „Zrůdu?“ „Kdo jiný než zrůda by se toužil naučit zabíjet pouhým mávnutím hůlky? Kdo jiný by toužil někoho mučit do zešílení? Kdo jiný by plánoval, že hned po Bradavicích vyhledá Ty-víš-koho?“ vysypala na něj najednou několik otázek, každá mu připadala jako šíp střelený přímo do srdce. „Nedívej se tak, já jsem všechno slyšela!“ Nic neříkal. Svěsil hlavu. Přál si být tím nejlepším, co pro Lily může být. Málokdy si to přiznával, ale toužil po tom od chvíle, kdy ji poprvé spatřil. A nejspíš někde uvnitř takový skutečně byl. Jenže nátlak jeho spolužáků, touha po poznání, po černé magii, ten mocný proud, který ho táhnul dál a dál, byl příliš silný na to, aby mu odolal. „Po tomhle se s tebou nemůžu dál přátelit,“ řekla tiše a hlas se jí stále třásl. Neodpovídal. Věděl, že má pravdu. Jejich cesty se rozchází. Ona ho nechápe, on ji nedokáže přesvědčit. Sbalila si svoje věci, mlčky. Možná čekala, že něco řekne. Možná si přála, aby najednou vykřikl, že si dělal jen legraci, a celé se to zase urovnalo. Jenže tohle nebyl Severus, jakého znala dřív, s jakým jako dítě trávila letní prázdniny. Teď před ní seděla daleko jiná osoba. Hodila si popruh školní brašny přes rameno a bez jakéhokoliv slova se otočila. Ještě než zmizela za rohem, obrátila se k němu. Zdálo se mu, že zahlédl, jak jí z očí vytryskla slza. Nejspíš se mu to ale jen zdálo. Nic neřekl. Zhluboka se nadechla a odešla pryč. Najednou věděl, že už se nikdy nevrátí. Šla svou cestou. Nebyla mu souzená. ~ ° ~ Protáhla se otvorem ukrytým za portrétem Buclaté dámy a vstoupila do společenské místnosti. Rychlým pohybem zápěstí si otřela oči. Nepředpokládala, že by tam někdo v tuhle dobu mohl být, ale přece jen nechtěla, aby se jí někdo začal vyptávat, co se jí přihodilo. Společenská místnost skutečně zela prázdnotou. Oproti chladným chodbám tu bylo příjemné teplo a vedle vyhřátého krbu stálo volné křeslo. Nejlepší křeslo z celého Nebelvíru, o které se už v této koleji strhla nejedna bitva. Nechtělo se jí jít spát, nechtěla budit své spolužačky, nechtěla s nikým mluvit, a tak si šla sednout. Myslí jí probíhal celý ten rozhovor. Přemítala, proč Severus nedokázala odradit, proč ho nedokázala přesvědčit, aby se nevydával špatným směrem, proč se trochu víc nesnažila. Teď už bylo na všechno pozdě. Před očima se jí mihla jeho nadšená a fascinovaná tvář. V uších se jí doposud rozezníval hlas, z jehož chladu, který z něj čišel, jí běhal mráz po zádech. Takhle s ní nikdy dřív nemluvil. Ne, že by nebyla zvyklá na ostřejší tón. Už mnohokrát za svůj život se s ní někdo dohadoval. Ale nikdy ne Severus. Severus býval mírný. Přišla o něj. Promnula si obličej. Mohla za to ona. Nikdy neměla dopustit, aby to, co panovalo mezi nimi, vzrostlo v něco víc, než přátelství. Neměla dopustit, aby to potom tak násilně ukončila. Neměla ho prosit o pouhé přátelství. Ve skutečnosti totiž tu její prosbu nikdy nevyslyšel. Od začátku šestého ročníku se jí vyhýbal a byla s ním tak málo, že mu přece neměla uvěřit, že je skutečně rád za to, jak to mezi nimi je. Měla se o tom ujistit, měla s ním pořádně promluvit, měla se mu věnovat! Jenže to ona nedělala. Může za to ona. Jen, jen ona! Sakra! V očích ji pálily další slzy. Od začátku prvního ročníku nechápala, proč oba dva chodí do různých kolejí. Vždycky jí připadalo, že jsou stejní. Ona a on. Nerozuměla tomu, proč je Moudrý klobouk rozdělil a to navíc do kolejí, které spolu soupeří. Jenže teď si s nešťastným úšklebkem na tváři uvědomila, že už tenkrát ten zatracený klobouk viděl do jejich myslí hlouběji, než oni sami. Pohled upírala do poskakujících plamenů a slzy už déle nedokázala udržet ve svých očích. Cítila, že všechno je špatně, že všechno mělo být jinak. Všechno zkazila. „Lily...“ Polekaně s sebou trhla. Ani si nevšimla, kdy vstoupil do místnosti, ani kdy se octl přímo vedle ní. „Pottere... běž pryč...“ zachraplala. James Potter byl ten poslední člověk, kterého si teď přála vidět. „Lily, on ti za to nestojí...“ řekl chvějícím se hlasem. Skoro to vypadalo, že ho trápí, když ji tu takhle vidí. „Jak můžeš vědět o koho se jedná?“ utrhla se na něj nepříjemně. „Vím to. Já... viděl jsem vás,“ přiznal. „Cože?“ Ať odejde, ať odejde, přála si. „Byl jsem v knihovně, když jste se hádali se Snapem,“ vysvětlil. „Potřeboval jsem tam jednu knížku, slyšel jsem hlasy, tak jsem se šel podívat a...“ „Takže jsi nás špehoval!?“ „Ne, já jen...“ „V pořádku,“ přerušila ho. Uvědomila si, že sama udělala něco podobného, když u jezera zaslechla Severuse s Yaxleym. „Ale nikomu to neříkej, prosím.“ „Bez obav,“ přikývl a usmál se. Usmála se taky, ale šlo jí to mnohem hůř. „Lily, Snape je zmijozelskej hajzl, tak jako všichni od nich... Žádný tvoje slzy si nezaslouží...“ přesvědčoval ji. „Jak to ty můžeš vědět?“ zeptala se. Už neměla sílu na to, aby ho odháněla. „Prostě to vím. Poznám, jestli je člověk dobrej a nebo není,“ pokrčil rameny. „A jsi si tím jistý?“ zeptala se pochybovačně. Ve skutečnosti však ani nevnímala, co to vlastně povídá. „Naprosto,“ přikývl a setřel jí slzu, která jí začala stékat po tváři. „Tvý slzy si nikdo nezaslouží...“ ~ ° ~ Té noci se něco změnilo. Něco bylo jinak, ale nikdo nevěděl přesně, co to vlastně bylo. Napjatá atmosféra v sedmém ročníku byla pryč a následující zimní večery prosezené v křeslech okolo krbu se zdály být tak pohodové, že se nikomu snad ani nechtělo uvěřit, že jsou skutečné. Čím jen to mohlo být, že se nikdo nehádal? Nikdo tomu nerozuměl. Až když Lily jednoho večera všem popřála dobrou noc, Siriusovi došlo, co ve vzduchu je vlastně tak neobvyklého. Když totiž procházela kolem Jamese, který se na ní díval, usmála se na něj. Mile, přátelsky. Jakmile byla z doslechu, Sirius se ke svému kamarádovi naklonil. „No já zírám, Dvanácteráku! Co to mělo znamenat?“ zeptal se, ale na jeho obličeji se roztáhl potěšený škleb. „Myslíš Evanso... totiž Lily?“ podíval se na něj klidně James. „Ne, já myslím tu, která se na tebe právě usmála,“ pravil Sirius šeptem, aby je zbytek jejich společnosti nezaslechl. „Pokud totiž vím, tak Lily Evansová se na tebe zásadně jenom mračí, takže tohle přece nemohla být ona.“ James se vědoucně usmál. „To víš, my jsme teď přátelé,“ řekl James vyrovnaným tónem. Spokojeně se usmíval. Pohled upíral kamsi ke schodům, ve kterých před okamžikem zmizela Lily. „Hele, nech toho! Já nemám rád, když se tváříš tak, jako kdybys věděl něco víc než já!“ rozčiloval se naoko Sirius. „Takže přátelé? Jenom přátelé?“ „Jo,“ přitakal James. „Ale už jen to je přece úspěch, ne?“ ~ ° ~ „Lily, počkej,“ ozvalo se za ní, když zrovna pospíchala, aby doběhla své kamarádky, které už byly zřejmě několik chodeb napřed od ní. Neochotně se otočila, když ale zjistila, že je to James, usmála se na něj. „Čekám,“ řekla pobaveně. James zastavil těsně před ní. V rukou svíral učebnici přeměňování. „Ta je tvoje,“ pověděl a podával ji Lily. „Zůstala ve třídě.“ „Ach tak, děkuju,“ přikývla a začala si ji dávat do tašky. „Díky, že sis všimnul. Jednou někde nechám hlavu.“ „Nemáš zač,“ zakroutil hlavou. „Stejně jsem si jí nevšiml já, ale McGonagallová. Poslala mě s ní za tebou.“ Lily pokývala hlavou. „Ty teď asi pospícháš na nějakou hodinu, co?“ zeptal se. „No vlastně ani ne, jen jsme byly s holkama dohodnuté, že se...“ „Jo, jasně, nebudu tě zdržovat,“ skočil jí hned do řeči. Rozpačitě se usmál. „Já ale s nima vůbec nemusím být! Ani na mě nepočkaly...“ vyhrkla, když už se James měl k odchodu. „Vlastně jsem s nima chtěla být jen proto, že jsem nevěděla, co jiného dělat..“ Jamesovi zajiskřilo v očích. Vycítil svou šanci. „A nechtěla bys být tedy teď o tu volnou hodinu se mnou? Kluci mi taky někam zmizli a já bych se akorát nudil...“ navrhnul a snažil se, aby nebylo znát, jak moc důležité pro něj je, aby souhlasila. „Jo, klidně,“ pokrčila rameny. V duchu zajásal. „A kam bys chtěl jít?“ zeptala se ještě. „Mmm... Co se jít projít kolem jezera?“ napadlo ho. „Souhlasíš?“ „Pokud se zaručíš, že nás nesežere ta obří oliheň, tak souhlasím,“ zasmála se. A vydali se vpřed. Severus Snape si jich toho odpoledne všiml až příliš pozdě. Až příliš pozdě na to, aby sám sebe mohl později přesvědčovat, že ta dívka, kterou James Potter začal líbat na břehu bradavického jezera, není Lily Evansová. Jeho Lily Evansová. Až příliš pozdě na to, aby sám sebe ujišťoval, že ten pohled, který Potterovi Lily následně věnovala, nebyl zamilovaný. Celý jeho svět se scvrknul do toho jejího pohledu, který však nepatřil jemu. Každý jeho kousek těla jakoby polila ledová voda. Nemohl dýchat. Svět už se netočil. Jen se díval. Díval se, jak v jejích očích poskakovaly šťastné plamínky. Viděl je, ty dva, stál pár metrů od nich. Za stromem. Oni však nevnímali svět kolem sebe. „Takže hned po zkouškách, Snape,“ ozval se za jeho ramenem Yaxley. „Pán zla bude čekat na místě, o kterém jsem ti říkal. Přijdeš?“ Severus se naposledy podíval skrz větve na výjev u jezera. Lily se znovu naklonila k Potterovi. Políbila ho. Vítr si pohrával s jejíma vlasama barvy zapadajícího slunce, skoro jako kdyby dosud cítil jejich vůni. Její vůni. „Přijdu,“ řekl rozhodně Snape. V jeho očích ale bylo něco zvláštního. Možná zatrpklost. Možná rozmrzelost. Možná měl vztek na celý svět. Možná nenáviděl Pottera. Ale možná byl prostě jen smutný. ~ KONEC ~