Druhý den ráno přišly Hermiona, Ginny, Jane a Lilian na snídani trochu
později, protože si téměř celou noc povídaly. O čem jiném, než o klucích.
Automaticky se usadily naproti Harrymu a Ronovi, tiše pozdravily a potom
následovalo několik nekonečných minut trapného ticha. Bylo jim hloupé
dávat všem najevo, kdo s kým teď chodí a nevěděli, o čem se mají bavit.
Když už bylo napětí mezi kamarády k nevydržení, přilétly sovy s poštou.
Všichni přerušení zoufalé situace s radostí uvítali. Hermiona se ihned
schovala za Denního Věštce, Ron s Harrym řešili dopis od Siriuse, Jane s
Lilian se zabývaly také nějakou poštu, jen Ginny se nepřítomně dívala
směrem k Velkému stolu.
„Panebože!“ vykřikla z ničeho nic Hermiona a položila noviny na stůl mezi
ovesné vločky a ořechové mufinky.
„Co se děje?“ vyzvídal Ron, kterému udiveně přes rameno koukal Harry.
„Přečtěte si to. To je teda něco!“ ukazovala jim Hermiona na rozložené
noviny.
„Ginny?“ oslovila kamarádku, která jí evidentně nevnímala. Podívala se
směrem kam zírala. A hned jí bylo jasné, co ji natolik zaujalo. U Velkého
stolu seděla mladá Daniell a bývalý student Oliver Wood. Bylo téměř
nemožné rozeznat, jestli slanina, kterou se navzájem krmili, původně
patřila Daniell nebo Woodovi.
„Copak, copak snad jim nezávidíš? Ty taková kalhotářka,“ popichovala ji.
„Kdože?“ probudila se Ginny.
„Jako sukničkářka, akorát na chlapy. Seš na Skoty? Ne. Takže povětšinou
na ty, kteří nosí kalhoty. Už chápeš? Jestli ne, nevadí, ale přečti si
to.“
„Já teda nechápu, co je na vadných košťatech zvláštního,“ divil se Ron.
„Ale to ne! Já myslela tohle!“ řekla a ukázala na článek na okraji
stránky.


Kouzelníci z odboru pro Odhalování záhad uskutečnili zvláštní objev.
Před několika dny byli upozorněni na místo s velkou koncentrací kouzel v
mudlovské
části Londýna. Včera se jim na tomto místě podařilo najít šál, který
podle všech
náznaků patřil jedné ze zakladatelek slavné školy čar a kouzel v
Bradavicích.
Přesněji Roweně z Havraspáru. Zvláštní a také smutnou okolností je to, že
šál byl
zabezpečen velkou řadou ochranných kouzel, při jejichž odstraňování,
bohužel, přišel o život jeden z kouzelníků a další dva byli zraněni. Nyní
je vzácný artefakt uschován v galerii Historických památek čar a kouzel v
Londýně.
Evženie Turnovská



„Ty myslíš, že je to další viteál?“
„Vždyť je to jasné: …,prapodivná ochranná kouzla‘“ citovala, aby doložila
svou teorii.
„Co si o tom myslíš ty, Harry? Kolikátý to už je?“
„Jestli se nepletu, měl by to být šestý. Deník, prsten a medailon jsou už
zničené…“
„Tak pozor to nevíš! Třeba ho ten člověk nezničil. Mohl to tam napsat Vy
- víte - kdo, nebo nějaký jeho stoupenec, aby nás zmátli,“skočila mu do
řeči šeptem Hermiona.
„Tak zaprvé, Lord Voldemort netuší, že o jeho viteálech něco víme. Aspoň
doufám. A zadruhé, Smrtijedi o jeho viteálech rozhodně nic neví. A pokud
mě nebudeš dál přerušovat, dokončím svou odpověď na TVŮJ dotaz.“
„Promiň,“ hlesla tiše.
„To nic. Takže tři jsou v tahu…“
„Já bych taky šel na nějakej tah…“ zasnil se Ron. Jane ho zpražila
ledovým pohledem, aby mu dala najevo, že ruší důležitou debatu.
„Brumbál se domníval, že Nagini - jeho had (dodal, když zpozoroval
nechápavé výrazy jeho posluchačů) - je čtvrtý. Jeho tělo je pátý a tohle
by byl šestý, takže ještě jeden,“ dokončil svůj výčet Harry a povzbudivě
se usmál.
„Co si myslíte, že udělá, až zjistí - jestli to ještě neví - , že byl
jeho viteál nalezen?“ zapojila se do debaty Lilian.
„Těžko říct, ale bylo by dobré s někým z Řádu si o tom promluvit,“
navrhla Hermiona a pohodila hlavou k učitelskému stolu (který stále
Daniell s Woodem pohoršovali).
„To bychom asi vážně měli. Co třeba s McGonagallovou?“
„To by šlo,“
„Tak pojďte hned, už odchází.“
Dostihli ji až na schodech, požádali ji o chvilku jejího velmi
drahocenného času bla bla a takový ty pindy, a tak je zavedla bez větších
okolků do své pracovny. Tam ji pověděli vše, co vyzkoumali na snídani (až
na ty kalhotářky). Vyslechla je s nečekaným zájmem a potom jim oznámila:
„Jsem ráda, že si i při pilném studiu na OVCE (Ať dělali, co dělali,
trochu ironie v jejím hlase se jim nepovedlo přeslechnout) najdete čas na
řešení věcí takto závažných (to už ovšem řekla bez jakékoli ironie - že
by zachování dobra bylo důležitější než OVCE?). Domnívám se, že nejlepší
bude, když, co nejdřív svolám další schůzi. Pokud mi už nic nechcete…“
Ladným pohybem ruky naznačila, aby vypadli.

„Frede?“ zeptal se znenadání, George svého bratra, když jen tak líně
polehávali v kabinetu profesorky McGonagallové a snažili se odposlechnout
něco zajímavého z Malfoyova primuského odznaku.
„Hm?“ naznačil, že je schopen dělat, že ho poslouchá a dál kroutil
knoflíkem na bedínce starého ošuntělého rádia.
„Serem na to. Pudem radši za holkama. Teď maj volno, tak si dáme takový
dvojrande, co na to řikáš?“
„Já nic. Já mlčím. Ale nápad to není špatnej,“
„….tak jdem!“ Ukončil Fredovu práci George ráznou ranou do rádia, které v
tu chvíli přestalo šumět a hlas profesora Kratiknota, který právě
vyučoval Zmijozel, byl krásně slyšet:
„…ty si myslíš, že ti to budu věřit?“
„Ale vážně, on mi to pojednání opravdu snědl. Sice jsem ho musel nutit,
ale snědl!“ utahoval si z profesora Malfoy.
„Takhle se to dělá víš?“ posmíval se George svému dvojčeti.

„Nazdárek dámy.“ Oslovili dívky ve Společenské místnosti.
„Jé ahoj, co taj děláte, já myslela, že máte poslou… svůj úkol?“ zarazila
se Jane.
„To se nedá poslouchat. To je debil na entou.“
„Proč raději neřekneš: On nemá zrovna vytříbené chování?“ pošťuchoval ho
Fred.
„Protože by se mi neulevilo - Mysleli sme - respektive já sem myslel…“
„Je fakt, že bys to mohl zkusit častěji, ale jen jestli tě to moc nebolí.“
„…haha - jestli nechcete zajít na máslovej ležák ke Třem košťatům. Takový
dvojrande dvojčat.“
„Já sem pro. Co ty?“ souhlasila Jane.
„Já taky,“ přidala se Lili.
„Tak se pořádně oblíkněte…“
„Co blbneš? - Moc se neoblíkejte…“
„…nebo radši vůbec…“
„…my vás zahřejem…“
Se smíchem jim nabídli rámě a odešli.

Zábava s Fredem a Georgem byla vždy, ale stálo to za to teprve tehdy,
když byli posilněni několika sklenkami ležáku.
„Teda něco tady pěkně smrdí.“
„Řekl bych spíš nepěkně. To mě jednou tak bolelo břicho, že sem si
myslel, že se poseru, ale potom sem se bál, že to vyrazí dveře.“
„A já, kdo mi to tu loupe perníček a von to byl jen větříček.“
„No moc pěkné, ale proč nám to proboha povídáš?“
„No jako, že já to nebyl, protože, to byste poznali, ale tady Fred má
jedny ponožky na rok.“
„Tak to teda pozor! To není časově omezený, to záleží na tom, kdy se mi
přeloměj.“
„Pane bože! Mohli byste změnit téma?“ lomila rukama Lilian
„Fajn, tak byste mohli s Fredem dojít pro další rundu? - když sedíte na
kraji.“ rozkázal George.
„No tak jo.“ Oba se zvedli (trošku zavrávorali) a prazvláštní kolébavou
chůzí se dopravili k výčepu.
„My bysme chtěli to - tamto.“ snažil se naznačit Madam Rosmertě Fred své
přání.
„Dejte nám prosím čtyři vody.“
„To že sme pili? George řikal další rundu - to znamená to samý, ne?“
vypravil ze sebe a musel se opírat o pult.
„Jistě, moudrá volba.“ pochválila ji majitelka podniku, ve kterém
naštěstí pro „studenty Bradavic“ nikdo ze školy nebyl.
Když jí vracela drobné nepodařilo se trochu podnapilé (ovšem na rozdíl od
Freda střízlivé) Lilian všechny uchopit a pár jich popadalo na zem. S
Fredem se pro ně navzájem sehnuli tak, že se dotýkali rukama. Ani jednomu
se nechtělo ruce odpojit, ale přítomnost jejich partnerů v místnosti je
donutila.
„Panebože dyť je jako George, akorát se jmenuje Fred! Tohohle mít nemůžu
ale George je můj,“ domlouvala si v duchu dívka, ale musela uznat, že
není příliš přesvědčivá.

Zatímco Fred s Lili zařizovali občerstvení, George s Jane mlčky seděli
naproti sobě.
„Co na mě tak koukáš?“ nevydržela Georgův pohled Jane.
„Já jen, že ste tak stejné a tak jiné,“ filozofoval George .
„Nechápu, jak to tebe může udivovat, vždyť u vás s Fredem je to stejné.“
„Ne tak docela.“
„V čem?“
„No myslím, že ty by si sestře kluka nepřebrala…“ řekl s jakýmsi laškovný
podtónem a lehce se nahnul nad stůl, aby jí byl blíže.
„A ty bráchovi jo?“ také se k němu naklonila.
„Já asi jo…“ přiblížil se ještě blíž.
„A proč to teda neuděláš?“ škádlila ho a už byla tak blízko, že se málem
dotýkali nosy. Víc už říkat nemusel ani jeden a nechaly své utlačované
touhy vyplout na povrch.
TŘÍSK! CINK! BUM!
Ve chvíli, kdy se Lilian s Fredem otočili od výčepního pultu, spatřili,
velmi nečekanou podívanou. Jejich sourozenci a vzájemní partneři se
líbali. Téměř naráz jim vypadly sklenice čerstvě koupené vody a
roztříštily se o podlahu. Všude byly střepy, ale to nikomu (ani
fascinované madam Rosmertě) nevadilio a všichni včetně jediného náhodného
kolemjdoucího zajímalo, co bude.
„Jak ste jen mohli?“ vytřeštila na ně oči Lilian a nasadila výraz, který
jasně říkal, že se opravdu zlobí.
„No my - vy - to tak - hm,“ pokoušel se George.
„Ale no tak Lili, vždyť já vidim, jak vy dva po sobě koukáte.“
Lilian s Fredem se na sebe provinile podívali.
„No konec konců máš pravdu a toho, že sme se vyměnili, si stejně všimne
málokdo,“ smála se Lilian a nakonec se k ní přidali všichni. Zábava
pokračovala v nečekaném tempu (sice si přesedli), ale užívali si, jak by
se jim v původním rozložení dvojic ani nesnilo. Dlouho po půlnoci se
nějakým (nikdo z nich netušil jakým) způsobem dostali do hradu a postelí.
K velkému zklamání Freda i George ne do jedné spolu s dívkami.