A/N: Předem chci poděkovat všem, co mi k minulé kapitole napsali tak hezké komentáře. Jsem nemocná - dokonce jsem přišla i o hlas - a proto jsem si je přečetla až dnes. Vím, že to neomlouvá, že jsem na ně neodpověděla, ale odpusťte mi to, prosím... A/N2: A jestli jste ten preslash viděli minule, teď ho uvidíte URČITĚ. VII. Bez pout „Není možné, abych vám dala špatnou informaci, pane Pottere,“ slečna Krátká se zatvářila dotčeně. „Ve věcech, které mám na starosti já, se zde udržuje naprostý pořádek, na to jsem pečlivá. Ne nadarmo mě zvolili zaměstnancem roku několikrát po sobě!“ Harry si jednou rukou začal masírovat čelo. Hlava mu nesnesitelně třeštila, jak se jeho mozek snažil přijít co nejrychleji na rozumné vysvětlení toho, co se předešlou noc stalo. Měl co dělat, aby se udržel v klidu a nezačal na ženu řvát. Tušil, že to by mu v téhle chvíli zrovna nepomohlo. „A nemohla by jste mi přečíst spisy o tom domě? Třeba jste se tehdy mohla přehlédnout. I těm nejlepším se to stává...“ I takovéhle rádoby lichocení ji dokázalo přesvědčit. „Máte pravdu, nikdo není dokonalý... Až na pár vyjímek, že?“ Uculila se a mrkla na něj. Za nedlouho už prsty s křiklavě modrými nehty svíraly složku se štítkem Květnová ulice, šestnáct. „Ano, je to tady... Irma Katherin Destroyová, za svobodna Malfoyová, drží veškerá práva tohoto pozemku. V případě úmrtí, dlouhodobého zmizení, neplacení účtů či uznání lékouzelníků majitele za nesvéprávného -“ „Řekla jste Malfoyová?“ „Jistě že,“ zamračila se, nepatrně rozhořčená, že si ji dovolil přerušit. „Je to zde napsané – Irma Destroyová, za svobodna Malfoyová... Když dovolíte, mohu pokračovat?“ Přikývl, ale poslouchat ji přestal ještě dřív, než zase začala. Zajel si prsty do vlasů a zaklonil hlavu přes opěradlo židle... Jak mu to mohlo, sakra, uniknout? Její způsob chování a jednání s lidmi, ani nemluvě o jejím vzhledu, a to, že tenkrát znala přístupové heslo přes ochranné kouzlo v Malfoy Manor... Merlineee, proč ho to nikdy nenapadlo? Najednou si přišel tak hloupě, zbytečně tu marnil čas. Počkat, zdálo se mu nebo slyšel... „...získává již zmiňovaný Draco Lucius Malfoy. Opakuje-li se některá z těchto věcí i u něj, dům automaticky přichází do rukou ministerstva.“ Nezdálo. Harrymu se jakoby znovu rozproudila krev v žilách. „Draco Malfoy? Tomu to teď patří?“ „Hmm, nikolivěk,“ zamumlala Krátká s pohledem do papírů, zatímco pravým ukazováčkem přejížděla po řádcích. „Píše se, že momentálně tento pozemek patří ministerstvu, kvůli nevyhovujícím požadavkům jeho původních vlastníků... pch, jestli chcete znát můj názor, je to rodinná tragédie. Nestává se tak často, aby dům nebylo komu svěřit.“ „Co se stalo?“ Doslova to ze sebe vychrlil. „Chcete po mně vědět trochu moc, nemyslíte?“ Zvýšila hlas, avšak když Harry neodpověděl, křivě a naoko omluvně se usmála. „Jestli je to pro vás ovšem důležité, pane Pottere... nechtěla bych totiž, aby se o mně rozneslo, že jsem ta, co nepomohla vyvolenému.“ Ztichla, což všechno-jen-ne-zrovna-trpělivému Harrymu zahrálo několik akordů na nervy. „Takže? Řeknete mi teda, co se stalo?“ „No, ano. Sice tím poruším vyhlášku třicet jedna cé a dvě stě sedmdesát jedna bé, ale povím vám to. Nebo se aspoň pokusím, co nejpřesněji dokážu,“ přehrabovala se přitom v nějakých papírech. Harry byl jak na jehlách. „Dáte si před odchodem ještě kávu?“ podívala se na něj najednou. „Ne, děkuju, ale... před odchodem?“ Potutelně se usmála. „Já vím, že vám moje společnost dělá dobře – jsem žena, poznám to -, jenže myslím, že by bylo lepší mezi námi zachovat čistě profesionální vztah.“ „Co-co, prosím?“ Co, kurva? „Až ve skladu najdu informace, které hledáte, pošlu vám sovu,“ začala šeptat a naklonila se k němu přes stůl. „Určitě chápete, jak by pro mě bylo velice riskantní, zasílat vám přímo ony dokumenty. Na tohle místo jsem se musela pracně vyšplhat po nekonečně dlouhém žebříčku, proto musíte opět přijít vy za mnou. Teprve potom se dozvíte, co si přejete vědět.“ Hm... a on už se těšil jak malej... Harry... že mu to poví ihned. Krátká se narovnala a promluvila normálním hlasem: „A zatím si ten dům prostě užívejte... nájem vás nestojí ani polovinu, je přepychově zařízený, má dva krby a ach, Merline... za ten výhled by kdekdo zavraždil vlastní rodinu.“ Při poslední větě Harrymu klesl žaludek až někam ke kolenům. xOx Chtě nechtě si zase vzpomněl na Hermionu. Kupodivu mu na rozdíl od předešlých dnů nechyběla, ani nepřemýšlel nad tím, kdy mu odpustí (třebaže mu neměla co odpouštět). Teď měl jiné starosti a ta týkající se Hermiony mu najednou přišla tak malicherná a nepodstatná, že mu bylo momentálně úplně fuk, jestli se s ním bude vůbec kdy ještě bavit. Vzpomněl si na ni jen kvůli enormnímu přívalu knih, kterým ho zaměstnankyně v knihovně na Příčné ulici zasypala. „Máte zájem i o mimozemskou aktivitu?“ zeptala se udýchaně potom, co před něj postavila další hromádku tlustých bichlí. Vypadala, že se jí ze srdce ulevilo, když Harry zakroutil hlavou. Pak rychle odešla pryč, nejspíš čistě pro případ, kdyby si to náhodou rozmyslel. Rozhlédl se po stole a v krku se mu tak udělal nepříjemný knedlík. Muselo tam před ním ležet nejméně třicet, čtyřicet knížek, všechny napsané na jedno a to samé téma. Duchové. Harry si byl jistý, že kdyby tu s ním byla právě Hermiona i ona by od nich odmítavě ucouvla stranou. Bude mu trvat přinejmenším hodiny, než si je třeba jen prolistuje. Povzdechl si. Jenže nic jiného mu asi stejně nezbývalo... „Tak jdeme na to,“ řekl si pro sebe a posadil se. xOx „Ne... ne... ne... ne... ne...“ I s každým následujícím ne přišla i rána hlavou o stůl. Nemyslel si, že je to možné, ale... ještě víc mu z toho hráblo (a to jich zatím pročetl pouze kolem patnácti). Jen málokteré se shodovaly třeba i v těch nejnepatrnějších detailech. Co kniha, to nová teorie a co teorie, to větší blbost. Jakoby se snad jejich autoři pokoušeli vyhrát soutěž o nejbláznivější nápad. „Hledáš v nich něco konkrétního?“ Harry vzhlédl. Vedle něj stál vysoký podivně vyhlížející muž s uhrovitou tváří a šíleným leskem v očích. Dříve hnědé vlasy měly nádech šedé, bradu pokrývalo lehké strniště - přesto ho Harry poznal. „Stan... Stan Silnička.“ Promnul si oči a opřel se o opěradlo. „Jak se máš?“ „Harry – Harry Potter... bo Neville Longbottom, he? Být na tvým místě nevybíral bych si zrovna tenhle pseudonym, víc ti sluší tvý pravý jméno.“ Řekl to tak nějak... divně. Mdle. Azkaban ho musel asi hodně poznamenat. „Ptal jsem se - hledáš v nich něco konkrétního?“ „Ani ne, pouze se...“ Stan vzal do ruky nejbližší knížku. „Čarodějky hlasují pro spiritualismus... to už je vyčichlý.“ „...vlastně jo, dalo by se říct, že hledám něco určitýho. Ty... ty se v tomhle tom vyznáš? Věříš tomu?“ Přimhouřeně se na něj podíval. „Teď už ano,“ přikývl s úsměvem a knihu odložil. „Něco kolem nás je a nejedná se o obyčejný duchy, který běžně můžeme vidět a povídat si s nimi... v pár knížkách si tu o tom můžeš přečíst parádní věci.“ „Hm, a píše se v nich i o duchách, který vidíš, povídáš si s nimi, jenže jako duchové nevypadají?“ Harry po něm hodil zoufalý pohled. „Chci říct... že vypadaj živě, ačkoliv... jsou mrtví... a čile tě vyhazují z domu.“ Stan se dychtivě posadil naproti němu, zorničky rozšířené úžasem. „Paráda...“ Začal si prohlížet obálky svazků před sebou. „Doporučuju ti Stevensovou, má grády...“ hodil po něm jednu knihu. Harry ji stihl jen tak tak zachytit. „Cleemera, Hotse, Jelfishovou...“ postupně mu každou podával, „...a ještě tohle – ne, ne počkej. Rowling má zkreslený pohled na svět, vezmi si rači... jo, Cooková... s tou jsem prožil hezký časy...“ Harry se na Stana děkovně pousmál. Díky němu jich z padesáti měl najednou pět... xOx Nevěděl, jestli to celé pochopil správně, ale poznatků mu to přineslo docela hodně. Podle těchto pěti knížek se duchové rozdělují do několika skupin. Z čehož hlavní dva druhy jsou trvalí duchové (jako například ti v Bradavicích, co se nedokázali smířit s faktem, že zemřeli – a jsou prakticky nezničitelní) a nestálí duchové (kteří se objevují příležitostně, a to aby ztrpčovali, případně ochraňovali, něčí život - ti se ovšem dají odstranit jednoduchým rituálem). Harry si samozřejmě domyslel, že Malfoy tedy musí patřit k těm nestálých duchům, a proto následující odpoledne strávil obstaráváním a zařizováním všeho potřebného na malou vyháněcí seanci. Večer, hned jak z oblohy zmizely poslední rudé odstíny, po obývacím pokoji rozmístil kupu malých olejových svíček a dvě voskové pak postavil na konferenční stolek. Vedle nich položil kašmírový šál (strašně dlouho odolával, aby si ho neobmotal kolem krku a necítil tak jeho silnou vůni po celou dobu), který našel v koši na prádlo, a láhev medoviny od Tonksové. Nakonec jednoduchým kouzlem zajistil, aby se vzduch v místnosti udržoval stále chladný, vlhký a hlavně čistý. Posadil se do tureckého sedu, hůlku tentokrát připravenou po boku, a opět se pečlivě dal do pročítání seznamu potřebných věcí. „Noc – tu mám... spiritistická tabulka, pomůcka k navázání komunikace – nepotřebuju, s komunikací on problém nemá... svíčky zapálené po celou dobu,“ Harry ledabyle mávl hůlkou, čímž se okamžitě knoty rozžehly. „Splněno... mediální osoba, která bude s duchem hovořit – ehm,“ rozhlédl se po prázdném pokoji, „to budu asi já... představa, jak nehmotná bytost odchází pryč – mám a s radostí.“ xOx Když seznam po chvilce odložil, akce vykopat-Malfoye-z-domu mohla konečně začít... „Já, pozemský smrtelník, bezvýznamný v tomto vesmíru,“ předčítal. (Jak tohle kdo mohl vymyslet?) „Žádám tebe, bytosti jedinečná – co to sakra... abys procitla... Neměj strach. Pouze si přeji s tebou mluvit, a proto, duchu, dostav se...“ Harry se podíval kolem sebe, nikoho však neviděl. „Prosím...“ dodal otráveně. Pořád nic. Možná, že se dostatečně nesnažil... „Malfoyi? Jsi... jsi tu?“ Ticho. Je pravda, že vlastně ani nevěřil, že to bude fungovat... „Já vím, že tu seš!“ Ok. Zdálo se, že mu plán A nevyšel. Naštěstí si pro tenhle případ připravil další řešení... Harry vzal láhev medoviny do jedné ruky a kašmírový šál do druhé. Jemně si odkašlal... „No, to je ale nádherná, velmi draze vyhlížející šála...“ afektovaně s ní mával ve vzduchu. „Taková hebká a jemná... ale to snad ne! Zdá se, že mi sama od sebe začala škubat ruka, v které čistě náhodou držím sladce lepkavou medovinu! Myslím, že s ní každou chvíli poleju tu šálu a úplně ji tak zničím!“ „Nikdy!“ Harry se s úlevou pousmál a k blonďákovi vzhlédl. Zafungovalo to. „Malfoyi?“ „Pottere...“ zavrčel a výhružně vysunul ramena. „Jestli ti je tvůj mizernej život milej, okamžitě položíš ten šál co nejdál od sebe! Stojí víc, než by sis kdy mohl dovolit!“ „Jo, jasně.“ Ne, že by ho chtěl poslouchat, udělal to z cela zištných důvodů. Věděl, že musí být na Malfoye přinejmenším přátelský, aby ho donutil zmizet. Bylo mu to sice krajně nepříjemné, ale byla to nutnost. Postavil se. „Ehm... máš se?“ „Jak se asi můžu mít, když ve svým domě pořád nacházím tebe,“ znechuceně si ho přeměřil a kousek ucouvl. Na jazyk se mu drala slova, že jemu je taky na zvracení, když musí dokola vídat jeho odporně bledý obličej, naštěstí se však ovládl. „Zkusím hádat – nechápavě, zlomyslně?“ Začal se k němu přibližovat, avšak každý krok, který udělal, vynahradil Malfoyův krok od něj. „Nebo třeba... mrtvě?“ „Co to plácáš?“ Zamračil se. „Copak necítíš ten chlad? To tě něčí ruka táhne pryč, tak se jí nebraň...“ Vzpomínal si Harry na věty, díky kterým by měl Malfoy teoreticky odejít, a usilovně si v mysli udržoval představu, jak se duch rozplývá. „Ničí ruka na mě nesahá!“ „Rozhlédni se, uvidíš světlo...“ Rozhlédl se. „Nic nevidím!“ „Musíš za ním, Malfoyi...“ „Říkám, že žádný světlo nevidím!“ „Vrať se mezi ostatní duše, budeš se mít dobře... rovnováha na světě zas bude vyvážená... živí u živých,“ ukázal na sebe, „a mrtví u mrtvých.“ Ukázal na Malfoye. „Dost, Pottere, slyšíš? Nech už toho!“ Rozkřičel se a se směsicí vyděšenosti s rozčílením si ho přitom prohlížel. „Měl by sis zatraceně rychle dojít na návštěvu k Mungovi! Vždyť ty ses úplně zcvoknul! Já nejsem mrtvej!“ Harry už už otevíral ústa a chystal se ve vyhánění pokračovat, ale v tom se zarazil a překvapeně se podíval do míst, kde měl druhý chlapec pas. Malfoy ho automaticky napodobil a sklonil hlavu stejným směrem. Načež od stolku, který mu dosud protínal dolní polovinu těla, jakoby se jednalo o pouhý odraz světla, poplašeně uskočil. „Co to bylo?“ zašeptal zmateně. „SEŠ MRTVEJ!“ „Neříkej to!“ Obořil se na něj vztekle. Pokusil se do něj strčit, jenže ruka mu Harryho ramenem projela a on tak nechtěně zavrávoral. „Netrefil ses,“ konstatoval suše. Malfoy nasupeně vydechl nosem. „Vypadni odsud,“ zasyčel. Bylo vidět, že se hodně přemáhá, aby se opět nerozkřičel. Jelikož se ovšem Harry nehnul z místa ani o píď, nevydržel to. „VYPADNI!“ „Ne, ty vypadni!“ „To ty vypadni!“ „Ty vypadni!“ „TY VYPADNI!“ „SAKRA, TY!“ Utichli a chvíli se na sebe naštvaně mračili. Harry měl neuvěřitelnou chuť vrhnout se na něj a zabít ho podruhé. „Je to můj dům,“ vítězoslavně se nakonec Malfoy ušklíbl, jakoby tím veškeré dohadování skončilo a bylo jasné, že odejít musí Harry. „Ne, já platím nájem, takže je můj... a tím pádem mám právo rozhodovat, kdo tu bude a kdo ne... A tebe tu nechci!“ Malfoy se k němu otočil zády a zdánlivě unaveně si povzdechl. „U Merlina, Pottere, zavři hubu a zmiz mi už prostě z očí,“ řekl chladně. „Já se odsud nehnu.“ „Ani já ne.“ „FAJN!“ „Fajn.“ A tímhle obyčejným fajn si Harry, sotva dva dny poté, co ztratil pouta jakožto Ginny, přivázal na nohu železnou kouli v podobě Malfoye. Nebo-li, jak se říká, šel z bláta rovnou do louže. Odmítal si představit, do jakého svinstva bude muset vlézt příště...